Parafrází na název někdejšího zábavního silvestrovského pořadu (Silvestr budiž pestr - pamatují jen vrstevníci nad čtyřicet) chci se pousmát nad pošetilostí našeho konání. Lidská ega, jsa vyburcována všeobecně vypadající snahou, se pokoušejí v poslední den roku připravit co nejveselejší, nejhlučnější, nejlákavější... zábavu.
Napadá mě, proč zrovna na tuto chvíli klademe tak velký důraz ? Vždyť v životě prožíváme mnohem důležitější mezníky svých dnů v průběhu celého roku... a většina z nás to neoslavuje ani hektolitry alkoholu, ani petardami. I z pohledu různosti lidských kultur se jeví datum 1.1. jako nijak zvlášť významné, neboť řada nejlidnatějších národů slaví příchod nového roku v jiný den. Ba co víc, jejich datum je pohyblivým svátkem, závislým na tom kterém (často lunárním) kalendáři. Ještě kuriózněji zní fakt, že jeden domorodý kmen na severu Vietnamu slaví svůj Nový rok až tehdy, když datum na poslední chvíli určí náčelník. Snaží se tak co nejvíce zmást zlé síly, které pak nestihnou naráz přejít do roku nového a zůstávají v tom starém... Chmm :)) Už vidím naše politiky, jak se celý rok ve svých úřadech dohadují o tak důležité věci, jakou je začátek nového roku ! Bizarní představa pod dojmem "pracovního cvrkotu", který lze pravidelně zahlédnout při ospalých a užvaněných přenosech z jednání parlamentu...
My pěšáci si ale, bez ohledu na aktuální dění v kuloárech, stejně žijeme své denní životy po svém a chodíme denně s rukama do práce, s vlastní kůží na trh... a každodenně se samostatně rozhodujeme o desítkách věcí.
Přesto si v případě Silvestra často neuvědomujeme, že ani generálně centralizovaná zábava se nedá nařídit... prostě se jedinec podřídí davu. I zde ale platí, že každý si nakonec najdeme a uděláme čas, prostředky a podmínky na to, nač si je opravdu udělat chceme.
Jsem celoživotně antimilitantní, a tak nemám ráda ani silvestrovské běsnění plné petard a dělbuchů. Právě tahle - u nás mladá novodobá tradice - má kořeny daleko na východě. Tam novoročními hlučnými a barevnými průvody, rachejtlemi, bubny a jiným lomozením zahánějí legendární kanibalskou nestvůru, která v jediný den roku schází z hor, aby lidským masem nasytila svou žravost. Alespoň k tomu mají pohádkovou báj...
Co ale zaháníme my uprostřed Evropy ? Opravdu si naše, už tak hlučná ega, musí ještě vzít na pomoc dělovou ránu, aby o sobě dala vědět ? Opravdu neumíme na své konání upozornit jinak, nežli výbuchem nějaké té třaskaviny ?
Což takhle zeptat se psů, koček, koní, papoušků... a všech našich domácích, ale hlavně divokých spoluobyvatel ? Zkusili jste někdy, byť jen s jedním z nich, soucítit ? O ten zmatek, zděšení a strach vážně není co stát. Zdá se ale, že ani tady neumíme nabídnout jiné východisko, než své miláčky naládovat sedativy, aby se nemuseli s kňučením choulit v nejtemnějším koutě domova nebo se strachy nezaběhli...
Moji dávnou kolegyni stál Silvestr život, naprosto bez jejího přičinění. Byla tehdy (v době, kdy dělobuchy vlastnili pouze příslušníci armády a pouze na vojenských sídlištích to o Silvestru bouchalo) na klidné rodinné návštěvě. Do sídlištního bytu jim oknem vletěla jakási výbušnina a explodovala té mladé mamince přímo v těle. Zůstal po ní asi dvouletý synek. Prásk.
Každoročně všichni slyšíme a zkrvaveně vidíme následky manipulace s výbušninami, nekontrolované zvědavosti a neopatrnosti. Jsme asi nepoučitelní. Nedávno jsem vytahala za ucho dva třeťáky, když házeli korzáry pod nohy kolemjdoucím a měli úžasnou bžundu z toho, jak to bouchá v kontejneru se skleněným odpadem... Kde to asi tak viděli, vážení tatínkové ?
Muži jsou od přírody většinou aktivnější, mají potřebu soupeřit a také se předvádět... a právě i díky tomu někdy, bohužel, hazardují se životem. My ženy si života víc vážíme, protože jsme jej odnosily, odbolely, porodily, odkojily, po nocích k bolístkám vstávaly... Moc si rozmyslíme jakoukoli neopatrnost, což ovšem muže neopravňuje k tomu, aby nás nařkli z přízemní strachuprděnosti.
S pyrotechnikou je to jako s každou jinou závislostí : aktér sám si ji nedá vzít a nepřipouští si, jak svou vtíravou nepřehlédnutelností otravuje okolí. JÁ si dám ránu, JÁ dám světu vědět, že tu jsem, JÁ chci slavit jak JÁ chci, JÁ... tenhle Jája, takto sobecky své názory prosazující človíček, je vlastně hoden soucitu, neboť za jeho hlučností zpravidla bývá snaha o uznání, jehož se mu nedostává často už od dětství. Je sám obětí své vlastní pasti, protože ještě netuší, že to jde jinak. Neví, že je v kleci a běda všem, kdož by se mu jeho celu pokusili vzít... Výherním automatům se taky říká výherní, i když se na nich prohrává a denně ruinuje stovky existencí. Kuřáci taky nečtou varovné nápisy na krabičkách cigaret, pštrosí syndrom tu funguje nejen na ně, ale i na stát, který bujně profituje ze zisků tabákových (a lihovarných...) společností, tak co by to zakazoval ! Mlha před ním, mlha za ním... Kapr si sám rybník přece nikdy nevypustí.
Je to na každém z nás. Odejít ze závislosti na čemkoli závisí na opravdovosti vlastního rozhodnutí. Zmanipulovat nebo jej změnit klepšímu máme právo JEN každý za sebe a jen každý v sobě. Nechat se bavit, zakouřit si, opít se... Vážně jsme tak povrchní ?
Jako optimistka věřím, že je v nás víc. Jedna moudrá věta praví : Chceš-li zažít (vidět, slyšet, mít...) něco, co jsi ještě nikdy nezažil, budeš muset udělat něco, co jsi ještě nikdy neudělal...
Zkusme si tedy udělat i příští oslavu okamžiku zrodu nového roku v sobě jinou, opravdu svátečnější, klidnější, jemnější...
Vy, kdo s námi "divnými" citlivě cinkáte na tibetské mísy prvním vteřinám prvního dne už poněkolikáté
a snažíte se tak vyvážit jemné lomení času ušlechtilejšími zvuky, víte, o čem je řeč. Nikoli nejhučnější, ale právě tiché chvíle jsou ty největší okamžiky našich životů...
Vítejte v Novoroční meditaci s čistou hlavou, čistým srdcem, čistým pohledem, do čistého roku...
