Pítko

Každým dnem jaro rozvíjí víc a víc své květy, zahrádka láká i zarputilé jeskynní (a televizní) človíčky a snad každý zahrádkář ocení radu, jak uchránit svou budoucí úrodu před nájezdy hmyzích příživníků. Nemluvím teď o zdatných opylovačích, ale o hejnech hmyzu, kterému říkáme škůdci. Postřik zná každý, ale co to letos zkusit šetrněji ? Zpěvné ptactvo právě v době hnízdění a krmení mláďat vyhledává larvy a hmyz, ale krmítko a budka vždy nestačí...
Mám (chcete-li) jeden osvědčený tip, jak přilákat na zahrádku ptactvo nebeské, které se samo a ve svůj i náš prospěch postará o (ladnými zimami nezničené a následně přemnožené) zástupy žravého šestinohého hmyzího společenstva.
Nemáte-li v zahradě jezírko, umístěte na bezpečné místo alespoň misku s vodou a (s výjimkou mrazivých zimních dnů) brzy uvidíte parádní cvrkot... Aspoň u nás to funguje celé roky báječně, nejen na zahrádce (a to tu bydlí i kočka), ale také na balkóně bytu.
Díky vydlážděným a vyasfaltovaným plochám totiž prakticky zmizely louže a ty co jsou, rychle vyschnou nebo bývají někde uprostřed silnice. Ptáci se nemají v okolí moc kde napít, nejbližší potok má příkré dlážděné koryto nebo je nepřístupně zarostlý a tak ptáčci nemají šanci ani tady. Už řadu let jim tedy celoročně dávám na zábradlí lodžie (mezi truhlíky se zelení) kameninovou misku (původně krmítko pro králíky) a pravidelně dolévám vodu a udržuji misku v čistotě (kvůli řase se kazí voda). V létě někdy dolévám i třikrát za den, protože jak začne být teplo, ptáci se chodí do misky i koupat a to je teda představení ! Vidět paní kosici, jak si chladí bříško (s vajíčky před snůškou), cukrující hrdličky, hašteřící se vrabčáky (přístup k pítku si hlídají podle hodnosti v hierarchii hejna), namlouvající se sýkory modřinky nebo žíznivou vosu, která klidně vyžene cachtajícího se kosa a čtyři vrabčáky (v tu chvíli jdou hodnosti stranou)... to je meditace ! Někdy už chybí jen klasická sprchová árie a mýdlo v podpaží... :)
Jen pro včely (a ostatní žádoucí opylovače) je třeba ještě do misky přidat nad hladinu vyčnívající, na povrchu hrubý oblázek, aby se, drobečci, neutopili, protože po hladkých stěnách misky nemají šanci vylézt, když nožky sklouznou. Velmi přivítají vodní hladinu s bezpečným žebříkem... Zahlédnete nejspíše i samotářskou včelu zednici nebo čalounici (menší, s kulatým zadečkem bez žihadla), možná se nechá zlákat i vznešená vážka, i když je skutečná vodní hladina daleko. A chcete-li přilákat i motýly, dejte na další plochu (nádobu) drobné oblázky a praný písek a občas je jen polejte vodou, aby NEbyly potopené...
Na pítku se dá vidět hodně ptactva, krom obvyklých sýkorek, zvonků, kosů a vrabců k nám už zalétá i brhlík, pěnkava, parukářka, dokonce i kvíčala se sem-tam odváží (když zjara přilítne) mezi ostatní; ani je všechny neznám. Vzácně přilétne i poštolka a v tu chvíli jí ostatní rychle vyklidí prostor...

Venkovní balkónové truhlíky se zelení mají (krom parády) i přes zimu svůj další význam: nemám kde trvalky a stromky zimovat, tak je na podzim proložím a obložím zapíchanými větvičkami chvojí, travami, větvičkami s plody (jeřabiny, hložinky...), mahonem apod. V těch větvičkách a pod listy se pak s prvním chladnem poschovávají mouchy... a sýkorky je denně chodí vyzobávat. Jakmile vysvitne v zimě sluníčko, mouchy trochu povylezou, ale sýkory je nikdy nepřehlídnou... a tak se naučí přilétat už v zimě a příští jaro jich bude kolem vás zase trochu víc...
Tohle všechno má ale ještě jeden efekt - terapeutický: nejen že se je na co dívat (kam se hrabe televize), dokonce soused z protějšího domu jednou podotkl, že mu ten mumraj nedá dokoukat ani fotbal...
Ale nejlíp to funguje, když se svým (většinou psychicky) rozbolavělým klientům snažím vysvětlit, že můžou mít prostou radost z prostých věcí, třeba z toho, že je ptáček vyznamenal svou důvěrou a přilítnul na okno... a pak stačí pohlídnout ven.
Vždycky jsou tam, když poprosím, spolupracujou, ptáčci zpěváčci... Stačí jim pak tiše poděkovat.
Tak ... pěkné pítkové domácí kino... :))

Chvilku si hrát...

Pojďte s námi na okamžik zklidnit svoji roztěkanou mysl a zkusit cosi neuchopitelného,
pokaždé jiného a neopakovatelného...
Setkáme se s léčivými tóny tibetských mís a alikvot, ozdravujícími zvuky i tichem,
hudbou i vlastním hlasem a souzněním;
uvolníme tělo i mysl, dotkneme se meditace i střípků vědění
a naučíme se to vše žít a použít ve své běžné každodennosti...

S kvetoucím a cvrlikajícím jarem Všem zájemcům, občasným, častým i skalním účastníkům připomínám,
že příští pravidelný

MEDITAČNÍ VEČER
bude v pátek 2.května 2oo8,
tentokrát až (změna!) od 20.oo hod.

v sále CityCentra Klatovy (vchod z náměstí vedle katakomb, 1.patro)

V souladu s kalendářem si užijeme dotek zodiaku se zemským BÝKEM...

CO S SEBOU :
Jako obvykle tibetskou misku (máte-li) vč. paliček z různých materiálů,
hlas (hudební hluch není překážkou :),
velmi pohodlný oděv a přezůvky, podložku (polštářek) na sezení,
čajovou svíčku v ochranném obalu (+oheň),
pro tuto příležitost také jednobarevný šátek nebo šál (čím větší, tím lépe)
barvy červené (či světlemodré, žluté-hnědé),
kdo chce a má (šprti) třeba i rohy
a opět několik listů starých novin (letáků) !-))
dobrou náladu, chuť se uvolnit, na chvíli odložit dospělost, setřást napětí... a hrát si,
touhu na okamžik zapomenout na "radosti" všedních dnů,
i na to, kým se snaží být naše ego...

Těším se na všechny a doufám, že se dostaví mezi nás i co nejvíce Býků
a dalších zemských znamení (Panna, Kozoroh)... :-)

Mějte slunné dny v sobě i kolem sebe, ať už přinášejí cokoli...

Nepál na neděli

Láká vás potkat se s pravou východní kulturou a nemáte na cestu do Asie ? Mám pro vás tip na nedělní výlet do Nepálu. Zdá se vám, že to nejde dohromady ? Ne, opravdu si nevymýšlím, jeden malý Nepál najdete kousek za humny - na území SRN.

Je to ve skutečnosti velká soukromá zahrada, na níž je trvale umístěna nepálská expozice z výstavy EXPO 2000 v Hannoveru. NEPAL HIMALAYA PAVILLONS, jak se zahrada jmenuje, najdete ve Wiesentu, asi 80 km od státní hranice.
Pojedete-li přes hraniční přechod Folmava, naberte směr na Furth im Wald po silnici č.26, pokračujte po č.20 směrem na Furth im Wald-Nord, F.im Wald-Sud, poté směrem na Cham, Cham-Ost (č.20, 85), Cham-Sud(20). Pak lze najet na dálnici - EXIT Straubing, EXIT Worth an der Donau-Ost (A3, E56), Worth a.d.Donau-Wiesent, směr Wiesent.
Mnohem zajímavější trasa ale vede místními "okreskami" (které jsou ovšem mnohem kvalitnější, než ty naše) : už na silnici č.20 Cham-Sud lze odbočit na kruhovém objezdu směrem na Falkenstein (Regensburg), pak přes Radling, Schorndorf, Michels Neu Kirchen (cestou uvidíte větrnou elektrárnu), přes Falkenstein s malebným hradem i podhradím, na Worth a.d.Donau a pak odbočit doprava (ne na dálnici) a dále směrem na Wiesent. Poté odbočte opět vpravo a asi po 1,6 km najdete Nepal Himalaya Pavillons.

Už z dálky je po pravé straně silnice možno zahlédnout v lese pod vrcholem kopce zlatou věžičku buddhistické stúpy. Otevřeno pro veřejnost bývá pouze v neděli od 13.oo do 17.oo a v pondělí od 14.oo do 17.oo hodin, v sezóně od začátku května do konce září. Vstupné je do 5,-Euro, WC jsou čistá a volně přístupná (dobrovolníci sami vhodí do misky nějakou tu minci). Jídlo ani pití zde nekoupíte (s výjimkou malé lahvičky minerálky) a zvířata do areálu nesmí. Více informací najdete na www.nepal-himalaya-pavillon.de

Zahrada je stále zdokonalována a stylově upravována; najdete tu množství vzrostlých a krásně kvetoucích rododendronů i dalších typických rostlin Himálaje, suchou štěrkovou zahradu, vodní kaskádu, potůček, jezera, z nichž jedno přejdete dokonce suchou nohou, celou řadu altánů, soch a přehršle dalších zajímavostí. Plejáda meditačních zákoutí je stejně přitažlivá, jako hlavní objekty : buddhistická stúpa a hinduistický pavilon, které jsou prostoupeny symbolikou duality celku a kde můžete uvidět množství autentických artefaktů těchto dvou hlavních duchovních směrů východu.

Celý pavilon spravují Nepálci, které můžete při troše štěstí pozorovat také při umělecké dřevořezbě nebo ruční výrobě keramiky. Během sezóny jsou zde pořádány i kulturní akce a koncerty. Přispět lze i zakoupením suvenýrů (dovezených přímo z Nepálu) či CD s tématickou hudbou - část výtěžku putuje na podporu obyvatel Nepálu a projektu "Voda pro svět".

Radost místním Nepálcům rozhodně uděláte pozdravem "Namaste", nebo poděkováním "Dhanjavad", obé s lehce sepjatýma rukama a mírnou, pokornou úklonou, bez zbytečné okázalosti...
Nenecháte-li se odradit návalem hlučnějších německých turistů, kteří areálem projdou a zase jej vcelku rychle štrůdlem opustí, můžete si v pozdější hodině užít i chvíli klidné meditace v některé části chrámu nebo zahrady... a na chviličku se ocitnout v pravém Nepálu, jehož všudypřítomnou atmosféru ještě zvelebují mantry, zpívané buddhistickým mnichem...

Pavilon navštěvují různí lidé s různou motivací a různou mírou skutečného zájmu a jistá dávka tolerance se tedy rozhodně hodí.
Je-li ale návštěvník opravdu duchem přítomen a bude si chtít Nepál nejen prohlédnout, ale i VIDĚT, stačí toliko zklidnit krok a ztišit mysl...
... NAMASTE...

Meditační večery

Když jsem poprvé v roce 2004 svolávala Setkání tibetských mís, netušila jsem, kolik človíčků v Klatovech a okolí vlastní tenhle nástroj. Od místních obchodnic - apatykářek jsem věděla, že se mísy prodávají, ale součet nikdo z nás nedokázal ani přibližně odhadnout.
V té době už jsem několik let byla žačkou pana Vlasty Marka (www.marek.blog.respekt.cz), který - jako jeden z prvních - začal u nás propagovat hru na tibetské mísy už v osmdesátých letech, i přes četné potíže s tehdejším režimem... a neúnavně v té bohulibé práci pokračuje dodnes.
Přesto, že jsem sama tenkrát zvládala toliko základy hry, pozvala jsem tibetské mísy i s jejich majiteli do akusticky krásného sálu Junior centra KT. Sešlo se na poprvé přes čtyřicet lidí, mnozí jen ze zvědavosti, někteří zcela bez představ, většina bez nástrojů... Tibetských mís "přišlo" asi patnáct a tak jsme si užili první nedokonalé údery do svých dokonalých nástrojů s překrásným zněním. Myslím, že některým z nás se ty tóny vryly do paměti natrvalo...
Od té doby se scházíme; dnes už pravidelně, každý první pátek v měsíci, ve stále stejném klenutém sále (dnes City Centrum KT) na Meditačních večerech. Jako červená nit se devadesáti minutami vine téma aktuálního znamení zvěrokruhu, s mnoha paralelami a souvislostmi v životě každého z nás. Různé způsoby fyzického i psychického uvolnění nám pomohou setřást napětí uplynulých dnů, abychom se následně mohli lépe zklidnit a pak soustředit ve společné meditaci...
Stále pevnou součástí večera zůstává nejen hra na tibetské mísy; postupným učením a zdokonalováním jsme si přidali také jednoduchý alikvotní zpěv a zpívání manter, práci s rytmem, ukázky relaxační a meditační hudby, různé způsoby meditací...
Naše skupina přátel tibetských mís je stále otevřena novým zájemcům, kteří přicházejí poslechnout, osahat, vyzkoušet si hru a léčivé tóny tibetských mís, naučit se uvolnění a být chvilku jiní - méně vážní, méně strnulí a svázaní, méně dospělí...
Láká-li i vás možnost odložit stres, bez ostychu přijďte, třeba jenom naslouchat.
Možná zjistíte, že jste ještě docela nezapoměli jen tak si hrát...

Babyka

Tak jako mnoho dalších lidiček, také mám "svůj" spřízněný strom. Nedostávám se k němu často, ale v mém srdci je zakořeněn už řadu let. Je to javor-babyka a také pro tu celistvou obojakost (ON-javor i ONA-babyka) je mi sympatický. Má několik srostlých, od středu rozložených kmenů a tak se jeho koruna otevírá už nízko nad zemí. Jako malá jsem neměla šanci lézt po stromech, i když mě to lákalo. Nechtěla jsem způsobit své přepečlivé mamince starost případným úrazem přes varování "nelez tam, spadneš tam!", a tak ve mně vždycky zvítězila hodná holka nad adrenalinovou požitkářkou...
Tenhle javor, tahle kamarádka babyka, má ale natolik bezpečnou korunu, že si do ní můžu troufnout i bez předchozích dětských lezeckých zkušeností - samozřejmě vždy jen s jejím souhlasem.
Jsme si tak trochu podobné : prostorově velkorysejší, volně rozložené větvemi (zájmy) do mnoha směrů (činností) a tedy zasahující poněkud širší část lesa (života) než mnoho okoložijících; neustále se ve větru měnící (tvůrčí a hledající) a šumící (komunikující), poněkud stranou hlavních cest (proudu konzumního davu a módních trendů), s kořeny pevně vrostlými ve skromné hlíně na skále a přece s hlavou vysoko v oblacích... Obě máme stabilní základnu a stále košatější jemné větvení, statický střed je pevnou kotvou pro svobodný tanec vánku v listech, čímsi vyčuhujeme nad koruny ostatních, jsme obě prostě trochu divné...
Přicházím občas k Babyce pro radu a vždycky dostanu tu moudrou, pravdivou, někdy i nepříjemnou odpověď, vždycky ale laskavou a trpělivou, za niž se dá jen s pokorou poděkovat. Přitisknu-li svou páteř k její, cítím, jak na okamžik vrůstáme jedna do druhé... a vše se prolne v jeden celek. Žádná mystika, žádné velké myšlenky, žádný spěch... Jen sdílené bytí.
Většina lidiček (když už jsme natolik podivní, že chodíme bez ostychu objímat stromy) ale setrvává stále v představě, že strom je jakousi bezednou studnou a může nás tedy nekonečně dotovat svou energií. Dokonce doměnka, že lidé mají energie málo a potřebují ji tedy doplnit, je mnohdy zcela mylná. V naprosté většině případů je to totiž tak, že člověk má své energie dostatek, jen s ní neumí náležitě hospodařit a rovnoměrně ji podle potřeby rozložit, následkem čehož vznikají mnohočetné nerovnovážné stavy v těle i duši.
Myslím, že i tady by měl panovat zákon rovnováhy a případná výměna energie by tedy měla být oboustranná. Předá-li ten, kdo má momentálně dostatek či dokonce přebytek, část energie tomu, kdo trpí nedostatkem, je to jistě spravedlivé. Leč mnohem spravedlivější, než neustále jen očekávat pomoc odjinud a spoléhat na nějaké (byť pozitivní) berličky, jistě bude naučit se hospodařit s tím, co máme.
Jak k tomu takový strom přijde, když mu člověk jen tak sobecky uzme kus jeho síly ?
Kolik objímajících se nejdřív stromu zeptá, zda ho to obejmutí neoslabí ? Zda jemu samotnému zbyde pak ještě dost sil na květy, semena, vichry a mrazy ? Kolik z nás tu stromovou bytost pozdraví, požádá, poděkuje ? Koho napadane, zda energie, již si odnášíme, nebude strom stát třeba uschlé listy, větev - pro něj životně důležitou část těla ? Kolik z nás přinese svému stromu třeba jen oblázek či kvítek jako dík či dárek hosta hostiteli ?
Naučíme-li se ovšem o všem přemýšlet z pozice rovnováhy a se svou vitální silou patřičně a uvážlivě nakládat, nebudeme potřebovat dotace ani od stromů, ani od jiných bytostných zdrojů.

Teprve pak si můžeme se stromem přijít jen tak porozmlouvat, bez očekávání, bez nároků, jako rovnocenní přátelé. Teprve pak lze naslouchat a slyšet tak, jak praví staré pravidlo t'ai-chi : Nejdřív naslouchej, potom se pokus splynout s tím, co slyšíš a teprve pak žádej či navrhuj...
Často stačí jen naslouchat a splynout...

Sluneční mantra

Přišla ke mně před lety s jednou nádhernou knihou, jejíž ošoupaný hřbet trochu svítil mezi ostatními ošoupanými hřbety v regálku antikvariátu. Nejspíš ji tam odložil někdo, kdo neměl ani ponětí, jaký poklad dává z ruky. Ani já jsem si zpočátku neuvědomovala její sílu, ale s každou stránkou a každým dalším čtením jsem si ji zamilovávala víc a víc. Tou knihou je Cesta uvědomění od Ram Dasse.
Jedna z kapitol knihy hovoří o mantrách a modlitbách a několik jich i cituje. Zajímavé, milé, poutavé, použitelné... Jakmile jsem si ale přečetla text Aditja mantry, nějakým zvláštním způsobem se mi usadila v srdci, rozprostřela se a už neodešla.
S pokorou a úctou k autorovi knihy i mantře dovoluji si zde nyní vlastním slovem nabídnout i dalším uším a duším svoji zkušenost...

Text mantry "Aditja Hridajam Punjam Sarva Šatrú Bína Šanam" znamená : "Je-li slunce v srdci, zmizí ze života veškeré zlo."
Smysl zmizení zla zde nespočívá v tom, že by nám kdosi mocný umetal pěšinku životem a odstraňoval za nás zlo z našich dnů. Naopak, vše, co žijeme, žijeme dál, ale vše začne být dobrem, protože všechno (zlé) je přece k něčemu (dobré)... Jen to začneme lépe vidět a zažívat srdcem.
Při recitaci mantry jsem každé ráno přidávala vizualizaci slunce, které svítí a hřeje, prostupuje do těla a postupně vstupuje do mého srdce. Jeho svit je bezpodmínečný - svítí stejně na všechno a na všechny - na dobré i zlé. Nedělá rozdíly jako my lidé, když říkáme : "s tebou nebudu kamarádit, tys mi ublížil, s tebou nehraju, jsi zlý" nebo "na tebe budu svítit dvakrát tolik, protože se mi líbíš a jsi hodný..." Slunce nerozlišuje, na koho své paprsky vyšle.
Můžeme také svůj úsměv darovat každému bez rozdílu, úsměv je přece malé sluníčko, které rozzáří každou tvář. Se sluncem v srdci je každý úsměv prosluněným dárkem. Chci-li jej poslat dál, nemusím dělat nic - slunce samo je vyzařováním, stačí nechat jej svítit... i úsměv stačí nechat zazářit.
Zakrátko se slunce v srdci zabydlí navždy, zvláště když si to s každým ránem připomeneme...
Velmi brzy jsem si místo recitace začala pobrukovat mantru v melodii, která, jak se zdálo, přišla spolu se sluncem. Sama se spojila s mantrou, jako by spolu byly odvždy... Až po čase jsem si uvědomila, že tu melodii mi poprvé zazpívaly tibetské mísy, když jsem si s jejich zvukem hrála.
Přestože už jsem si mohla mantru zpívat, stále dál jsem pátrala, zda ji už někdo zná a zpívá; je to přece stará hinduistická mantra a někdo ji znát tedy musí... Nebudu přece objevovat Ameriku a vymýšlet po svém něco, co už někdo dělá lépe. Ptala jsem se na všechny, mně dostupné strany, mnoha lidí, kteří mantry dlouho zpívají, pokaždé jsem ale slyšela jen "ne, tu neznám" nebo "ne, nikdy jsem ji neslyšel-a.."

Po více než třech letech pátrání jsem nakonec stejně zůstala u té "své" písničky. Naučila jsem ji několik dalších lidí, postupně jsme ji začali společně zpívat s přáteli tibetských mís i na slunovratových meditacích, a protože jsme vlastně všichni nezpěváci, napadlo mne, že s doprovodem by se nám zpívalo jistě lépe. Jenže kolem žádní "etno"muzikanti...
Nezbývalo tedy, než vzít zavděk elektronikou, kterou disponuje můj synovec. Pak už "jen" dostat tu hudbu z mé hlavy do těch složitých kláves, na které ovšem sama hrát neumím... a tak vznikla - za hravého smíchu - první nahrávka, hraná "na synovce":), a právě hravost doprovází celou tu prosluněnou melodii...
Samozřejmě, zpívalo se nám s muzikou mnohem líp; dokonce několik lidiček přišlo s vlastní zkušeností, jak sama melodie uklidňuje, stařečky i batolata ...

... A po roce jsme stáli v nahrávacím studiu, pod námi jedenáct loužiček potu z červnových veder, a s legrací místo trémy jsme si zpívali Sluneční mantru do mikrofonů... Od školáků po důchodce, všichni ale s radostí, Slunce jsme měli tehdy nejen ve svých srdcích, ale i všude kolem sebe ještě po celý, do ruda rozžhaveně zapadající podvečer...
Povedlo se a za pár dnů jsme s radostí pokřtili pampeliškovým (slunečním) a měsíčkovým (lunárním) čajem při Meditaci letního slunovratu nově narozené CD s "nově" narozenou Sluneční mantrou. Kmotrou je - kdo jiný - naše pampelišková apatykářka...

CD s nahrávkou Aditja mantry lze najít jen U MNE.
Naše nahrávka je amatérská a na nic jiného si ani nehraje. Neděláme si ambice na úspěch svým zpěvem, naše hlasy jsou netrénované a tím pádem i trochu roztřepené...:), ale právě to je zprávou pro ostatní, že připojit se a zpívat může opravdu každý.

Řada přátel už také mantru dostala dárkem, a tak se ta slunečná slova jistě dál sama šíří, stejně, jako sluneční paprsky - od srdce k srdci, žije vlastním životem...

Po letech se Sluneční mantrou mohu všem potvrdit svoji jedinou zkušenost : je-li slunce v srdci, zmizí ze života veškeré zlo...

Komárům dík

Asi každý z nás máme svoji nepříjemnou zkušenost s bodnutím komára. Svědící pupenec si bezostyšně přisvojí naši pozornost bez ohledu na okolnosti či společenskou nevhodnost drbání... Také informační veletok o infekční škodlivosti savého hmyzu proudí do našich hlav už dlouho a ze všech stran nabádá k ničení a prevenci, počínaje očkováním a konče vysoušením přirozených mokřad... Jestli si ale ještě také myslíte, že komáry je třeba bez pardonu vyhubit, nabízím trochu jiný úhel pohledu.
To, co po mnohaletém výzkumu zcela nedávno objevili moudří a studovaní vědci, tuším už dlouho. Vidění bodavého hmyzu je něco jako pohled infračervenou kamerou. Místa na našem těle, která se vyznačují nějakou tou anomálií - zpravidla změněným průtokem životní energie, její kumulací nebo naopak deficitem - jsou pak v jejich spektru vidění nejen nápadnější, ale taky nejspíš mnohem lákavější, než ostatní povrch těla hostitelova... a následně se tedy logicky tato místa stávají terčem komářích náletů a pokusů se jednou za čas pořádně nažrat.
Zkusme na to ale pohlédnout očima akupunkturisty nebo třeba reflexologa :
Změny elektrického potenciálu akupunkturních bodů na těle, nebo i jinak změněného energetického toku jsou čitelné už i přístrojově. Indikaci těchto míst palpačně svede i trochu zručný diagnostik s pozorovatelskou praxí a vnímavostí na energii těla (snad s výjimkou sysifů...:)) Leč moc se tím nezabýváme, ve školách se to neučí ani nevyžaduje a tedy je to celé na okraji zájmu většiny lidí.
Přesto platí, že bodne-li komár (muchnička, blecha,...) do nějakého místa na těle, je to přírodní akupunktura a akupunkturista sám by lepší místo nejspíš nevymyslel.
Osobně jsem takhle desítky nevědomých let čelila náletům hmyzu, zejména na meridiánech hlavních detoxikačních orgánů... prostě na těch místech, kde aktuálně bylo třeba nějakou stimulaci nebo spontánní čištění provést. Teprve když jsem své tělo důkladněji vygruntovala a uvolnila tak tok vlastní energie, nápadně rychle mne přestalo obklopovat hejno nenasytných sosáčků. Teprve se zpětnou platností jsem si později diagnostikovala ta nejfrekventovanější místa, která každoročně dostala bodavý zásah (- a následně antibiotika !) aby mi došlo jediné : nemá to jedinou chybu v přesnosti zásahu !
Před dokonalostí sosáčkové mikropunktury od té doby v duchu smekám, i když jsem vděčná za vzájemný odstup...
Tělo je totiž veskrze moudré zařízení a samo si dokonce takovou stimulaci dokáže přitáhnout v podobě bodnutí hmyzu - stejně jako třeba kamínek v botě (usadí se, má-li šanci, na přesném místě reflexní zóny žádající o stimulaci!), ale také úraz, puchýř od (jinak pohodlné) boty, či pupínek, (který svým hojením pracuje v příslušných bodech a čistí je),...apod. Ale protože nás to nikdo neučil na sobě číst a porozumět tomu, zlobíme se na komáry, místo abychom jim poděkovali.
Kapička nasosané krve je pak něco jako honorář pro akupunkturistu...:), svědění vpichu mikrojehličky pak zajistí další prolongaci účinku terapie podrbáním...
Jen onen akupunkturista tu službu leckdy zaplatí životem. Budiž nám snad útěchou, že i Jeho Svatost prý plácá už toho třetího (rozuměj otravného komára) :) A infekce ? K jejímu přebujení musejí být v konkrétním těle konkrétní vyhovující podmínky.

Ovšem snad ještě silnější posedlostí, nežli škrábání pupenců, je noční honba (mysli) za létajícím kousavým cílem. Čím je intenzivnější, čím pokročilejší je hodina lovu (k ránu už jsou na mrtvici všichni), tím nemožnější je úspěch... Mám ale jeden vlastní "výzkum": komáři se totiž chovají v mnohém jako my lidi. Pokusím se porovnat :
Komár: většinu času se schovává někde ukrytý ve stínu (pod/za postelí, pod stolem, v záhybech závěsu...), vždy tak, aby na něj nedopadalo moc světla.
Člověk: duchovně dělá totéž. Po mnoho životů se ukrývá pouze v hmotné tělesnosti, honí se jen za uspokojením fyzických potřeb a před Světlem se důsledně schovává v záhybech výmluv a pohodlí...
K: když má už velký hlad, vyžene ho to z úkrytu a pak riskuje i život.
Č: totéž.
K: je-li přistižen při nekalém lovu a pokusem o připlácnutí ohrožen na samotné existenci, prudce se vznese ke zdroji světla... (obvykle k rozpálené žárovce).
Č: když se cítíme ohroženi na životě či pohodlí, prudce se obracíme ke Světlu s pokornou a zoufalou modlitbou...
K: pokud ovšem nalétne do zdroje světla příliš rychle a nekontrolovaně, spálí si křídla a padá do kafe pod lustrem jako Ikaros...
Č: pokud se prudce zřekne hmoty a bez padáku moudrosti spadne do mystických sil Zdroje (Boha), byť i plného Světla, nezvládne to jeho nervová soustava ani pschika; "zblázní se" a padá jako Ikaros se sežehnutými křídly duchovního vzletu zpět do hmoty kafe antidepresiv a bludných chodeb psychiatrických léčeben. Mnohdy pak zanevře na Zdroj jako takový... Že se nechtěl (ze strachu? z pýchy? z nedočkavosti?) nechat zbrzdit pomalým učením a trpělivou meditací a sám si naletěl přímo do žhavého jádra, nechce ale slyšet. Všechno má svůj čas...
No, podobných paralel se dá jistě najít ještě mnohem víc, jen se dívat, že ?...

Pokud vás ale všechny dosud zmíněné klady nepřesvědčily k mírumilovnosti a chcete komára přece jen potrestat plácačkou, zde je k dispozici ještě jeden poznatek :
Komár je inteligentní a rychlý jen když není přežrán (stejně jako člověk); je-li lačný, může poletovat rychleji... a možná si tak dočasně zachrání život před plácačem. Když ho ale necháte jednou nasát, ztěžkne a nedoletí dál, než půl metru-metr od místa vpichu; není jednoduše schopen se zvednout s tím nákladem hmoty a tak je také útokem jiné hmoty (plácačky) polapitelnější (vida - další paralela).
Tomu jednomu akupunkrurnímu zásahu ale stejně lovec neunikl - tak kdo vlastně ten boj vyhrál ? :))

Snad vám tahle úsměvná zkušenost pomůže smířit se příště s těmi prťavými akupunkturisty... a přinese do vašich pokojů pokojné smiřování a pokoru při díkuvzdání komárovi ;-)

Napadá mě ještě, jestli on takový komár není vlastně něco jako jogin ? Třeba se mu v našich ložnicích jen dobře medituje...

Karneval vodnářství

Poslední roky vídám, že zima není příliš dlouho oděna do bílé, jako by i ona (zejména ta městská) podlehla diktátu trendů na módních molech. Přesto tu Zima je a s ní obvyklé bio-rytmy a rituály, které už dnes ani neumíme pořádně žít a pak se podivujeme, proč nás tu či onde bolí...
Poslední roky také všude slyšet o Vodnářské době, či Věku Vodnáře, do něhož vstupujeme s novým tisíciletím...
Nebudu vcházet na tenký led astronomie ani astrologie, precesi rovnodennosti a kosmický rok přenechám k vysvětlení povolanějším. Jak ale to vše souvisí ? Přece jako všechno se vším... :o)
Na konci ledna Slunce vstupuje do znamení Vodnáře a právě tady jsou čitelné mnohé paralely a souvislosti, které nám, stále povrchněji žijícím lidem, hrubě unikají...

Vodnář - tedy zrozenec tohoto vzdušného znamení - je individualista, který sám sebe často izoluje od okolního světa. Je téměř nejvyšším znamením zvěrokruhu, a jako takový je nositelem velké intuice, potenciálu moudrosti a nadhledu. Zda tyto vlohy používá, to je už jiná kapitola... Vodnář je svobodomyslný, rebelující revolucionář, novátor a vynálezce, je to člověk, který často jako vichřice boří zavedené (či zatuchlé) pořádky. Vyžaduje neomezený prostor, protože je to sám vzduch. Zkuste průvan chytit do pytlíku ! Vodnář své volnosti často obětuje i dlouhodobé vztahy, mnohdy je raději sám, než by se nechal čímkoli - kýmkoli omezovat a spoutávat. Pokud svůj život přece jen s někým trvale spojí, je to oboustranná zkouška tolerance...:), přičemž Vodnář si zajisté ponechá pootevřená zadní vrátka pro možnost úniku dle vlastní potřeby. Může to být únik ke koníčkům, kamarádům, práci, sportu..., odkud se ale většinou věrně vrací domů.
Na uspokojení lidsky přízemních (a přízemně lidských) potřeb má Vodnář své řešení : má na to lidi. Jednoduše s některými činnostmi neztrácí čas a tak se prostě v okolí musí najít někdo, kdo to (co se musí a má) nakonec udělá. No - přece bychom nechtěli, aby ten, kdo vznešeně svlažuje božskou moudrostí ze svého rohu hojnosti celý svět, si třeba sám čistil boty, vyřizoval účty, uklízel si nářadí, psal pohlednice známým, utahoval kliky, nebo snad dokonce spravoval splachovadlo ?! Chm, na to jsou lidi...:)
Ale aby to nevypadalo jako pomlouvání, Vodnář má v sobě totiž další obrovskou a důležitou vlohu : je totiž šašek. Všichni ti Palečekové, Enšpíglové, chytré horákyně, královští šašci, kteří jediní měli právo panovníkovi říci pravdu do očí a porušovat libovolně protokol, ti všichni jsou archetypem Vodnáře. Buřič, jenž s upřímností dítěte a drzostí sobě vlastní odhalí císařovy nové šaty...
A stejně jako přináší nové názory a pohledy na svět, přináší toto období i povodně zimních oblev, větrné únorové počasí, kdy jen pranostika vyhání na Hromnice skřivany zmrznout... A právě svátek Hromnic je symbolicky spojen s další paralelou Vodnářů : dříve zapalované ohýnky před domy, jejichž úkolem bylo ochránit před krupobitím, bouřemi a vichrem, se k dnešku scvrkly už jen na posvěcenou svíčku hromničku, která se za časů Babičky paní Němcové zapalovala jako ochrana před bleskem při bouřkách...
Kolik elektrikářů a požárníků je asi zrozencem Vodnáře ? A kolik Vodnářů je mezi piloty, letuškami, rogalisty, žokeji, motorkáři a cyklisty, svobodně-obchodními cestujícími... s potřebou svištění větru kolem uší ?
Doba Vodnářových narozenin je též dobou masopustů, maškar (i maskár na řasách!), karnevalů a bujného plesání, nevázaných rejů a všeho toho osvobození od svazujících pravidel. Je dobou kobližní hojnosti, hodů a zabijaček... (mimochodem, téměř všichni Vodnáři milují koblihy !) Všechny ty výstřednosti a blázniviny, anonymně schované maskou, dovolují nám alespoň jednou za rok setřást všechno napětí, dělat si legraci bez hranic...
Je to ale velké umění, tropit si šaška ze sebe sama; vytrhnout svůj život na chvíli ze zajetých kolejí, abychom tak předešli vykolejení násilnému, nečekanému a nechtěnému. Nevázané škádlení, vtipkování, divoká zábava a ztřeštěnosti, které jen škraboška dovolí............a s úderem půlnoci je rázem vše jinak :
v oka mžiku bujará veselice končí, masky jsou sejmuty, prudký poryv větru odvane poslední konfetti...
Z včera ještě bujaře skotačících masek jsou dneškem vážní, ukáznění, o smyslu života rozjímající kajícníci... Karnevalem začíná maso-půst. Vždyť ono carné-vale znamená maso-pryč !
Právě ty prudké změny činů, názorů, postupů, zásad, nálad... právě ten VÝVOJ, to je Vodnářství. Máme jej v sobě každý trochu a proto všichni někdy nutně máme potřebu být dítětem, vypláznout tajně jazyk na šéfa nebo drze schovat zvědavé pavlačové sousedce rohožku... :o) Jen pro tuto chvíli se nebojme zrušit konvence a nechat Vodnáře v nás, ať zboří a silou větru vymete z mysli vše zkostnatěle staré, nepevné, přežité, nefunkční... v nás i kolem nás.
I v tom průvanu dějů je však dobře ponechat si vědomí vyváženosti : život není ani jednostrannost práce a povinností, ale ani nepřetržitý mejdan. ŽIVOT JE HARMONIE STŘEDU... Jen o svůj vlastní Střed se lze opřít, když vichřice událostí kolem nás bortí vše, co se nám dosud zdálo být jistotou.

Obojí budeme v budoucnu mimořádně potřebovat. Sílící proud změn, stále se zvyššující vibrace energií a zhušťování událostí kolem nás, to už dnes je a bude náročným obdobím pro všechny. Vodnářský věk od nás vyžaduje už teď schopnost prudkých obratů, rychlých rozhodnutí a bleskového opuštění všeho, co neodpovídá potřebnému stupni vývoje. Jako by to vítr vzal...
Zkouškové období před přijetím do vesmírné vyšší dívčí ? Pak právě Vodnář je pro věk Vodnáře tím nejlepším učitelem. Skloňme své vzdorovité hřívy, je čas se rychle a pokorně doučit zameškané...

Vzduch je mrazivý, svěží, zima se ještě zdaleka nevzdala své vlády... avšak ve vánku z dálky lze už tušit syrové vůně nového předjaří....
Prudký poryv větru vymaže stopy včerejších her, bolestí i úspěchů, radostí i smutků... a nový, jiskřivě čistý sníh čeká na naše nové, jiné kroky dneškem...
.................Vítejme ve věku Vodnáře.................

Silvestr pestr...

Parafrází na název někdejšího zábavního silvestrovského pořadu (Silvestr budiž pestr - pamatují jen vrstevníci nad čtyřicet) chci se pousmát nad pošetilostí našeho konání. Lidská ega, jsa vyburcována všeobecně vypadající snahou, se pokoušejí v poslední den roku připravit co nejveselejší, nejhlučnější, nejlákavější... zábavu.
Napadá mě, proč zrovna na tuto chvíli klademe tak velký důraz ? Vždyť v životě prožíváme mnohem důležitější mezníky svých dnů v průběhu celého roku... a většina z nás to neoslavuje ani hektolitry alkoholu, ani petardami. I z pohledu různosti lidských kultur se jeví datum 1.1. jako nijak zvlášť významné, neboť řada nejlidnatějších národů slaví příchod nového roku v jiný den. Ba co víc, jejich datum je pohyblivým svátkem, závislým na tom kterém (často lunárním) kalendáři. Ještě kuriózněji zní fakt, že jeden domorodý kmen na severu Vietnamu slaví svůj Nový rok až tehdy, když datum na poslední chvíli určí náčelník. Snaží se tak co nejvíce zmást zlé síly, které pak nestihnou naráz přejít do roku nového a zůstávají v tom starém... Chmm :)) Už vidím naše politiky, jak se celý rok ve svých úřadech dohadují o tak důležité věci, jakou je začátek nového roku ! Bizarní představa pod dojmem "pracovního cvrkotu", který lze pravidelně zahlédnout při ospalých a užvaněných přenosech z jednání parlamentu...
My pěšáci si ale, bez ohledu na aktuální dění v kuloárech, stejně žijeme své denní životy po svém a chodíme denně s rukama do práce, s vlastní kůží na trh... a každodenně se samostatně rozhodujeme o desítkách věcí.
Přesto si v případě Silvestra často neuvědomujeme, že ani generálně centralizovaná zábava se nedá nařídit... prostě se jedinec podřídí davu. I zde ale platí, že každý si nakonec najdeme a uděláme čas, prostředky a podmínky na to, nač si je opravdu udělat chceme.
Jsem celoživotně antimilitantní, a tak nemám ráda ani silvestrovské běsnění plné petard a dělbuchů. Právě tahle - u nás mladá novodobá tradice - má kořeny daleko na východě. Tam novoročními hlučnými a barevnými průvody, rachejtlemi, bubny a jiným lomozením zahánějí legendární kanibalskou nestvůru, která v jediný den roku schází z hor, aby lidským masem nasytila svou žravost. Alespoň k tomu mají pohádkovou báj...
Co ale zaháníme my uprostřed Evropy ? Opravdu si naše, už tak hlučná ega, musí ještě vzít na pomoc dělovou ránu, aby o sobě dala vědět ? Opravdu neumíme na své konání upozornit jinak, nežli výbuchem nějaké té třaskaviny ?
Což takhle zeptat se psů, koček, koní, papoušků... a všech našich domácích, ale hlavně divokých spoluobyvatel ? Zkusili jste někdy, byť jen s jedním z nich, soucítit ? O ten zmatek, zděšení a strach vážně není co stát. Zdá se ale, že ani tady neumíme nabídnout jiné východisko, než své miláčky naládovat sedativy, aby se nemuseli s kňučením choulit v nejtemnějším koutě domova nebo se strachy nezaběhli...
Moji dávnou kolegyni stál Silvestr život, naprosto bez jejího přičinění. Byla tehdy (v době, kdy dělobuchy vlastnili pouze příslušníci armády a pouze na vojenských sídlištích to o Silvestru bouchalo) na klidné rodinné návštěvě. Do sídlištního bytu jim oknem vletěla jakási výbušnina a explodovala té mladé mamince přímo v těle. Zůstal po ní asi dvouletý synek. Prásk.
Každoročně všichni slyšíme a zkrvaveně vidíme následky manipulace s výbušninami, nekontrolované zvědavosti a neopatrnosti. Jsme asi nepoučitelní. Nedávno jsem vytahala za ucho dva třeťáky, když házeli korzáry pod nohy kolemjdoucím a měli úžasnou bžundu z toho, jak to bouchá v kontejneru se skleněným odpadem... Kde to asi tak viděli, vážení tatínkové ?
Muži jsou od přírody většinou aktivnější, mají potřebu soupeřit a také se předvádět... a právě i díky tomu někdy, bohužel, hazardují se životem. My ženy si života víc vážíme, protože jsme jej odnosily, odbolely, porodily, odkojily, po nocích k bolístkám vstávaly... Moc si rozmyslíme jakoukoli neopatrnost, což ovšem muže neopravňuje k tomu, aby nás nařkli z přízemní strachuprděnosti.
S pyrotechnikou je to jako s každou jinou závislostí : aktér sám si ji nedá vzít a nepřipouští si, jak svou vtíravou nepřehlédnutelností otravuje okolí. JÁ si dám ránu, JÁ dám světu vědět, že tu jsem, JÁ chci slavit jak JÁ chci, JÁ... tenhle Jája, takto sobecky své názory prosazující človíček, je vlastně hoden soucitu, neboť za jeho hlučností zpravidla bývá snaha o uznání, jehož se mu nedostává často už od dětství. Je sám obětí své vlastní pasti, protože ještě netuší, že to jde jinak. Neví, že je v kleci a běda všem, kdož by se mu jeho celu pokusili vzít... Výherním automatům se taky říká výherní, i když se na nich prohrává a denně ruinuje stovky existencí. Kuřáci taky nečtou varovné nápisy na krabičkách cigaret, pštrosí syndrom tu funguje nejen na ně, ale i na stát, který bujně profituje ze zisků tabákových (a lihovarných...) společností, tak co by to zakazoval ! Mlha před ním, mlha za ním... Kapr si sám rybník přece nikdy nevypustí.

Je to na každém z nás. Odejít ze závislosti na čemkoli závisí na opravdovosti vlastního rozhodnutí. Zmanipulovat nebo jej změnit klepšímu máme právo JEN každý za sebe a jen každý v sobě. Nechat se bavit, zakouřit si, opít se... Vážně jsme tak povrchní ?
Jako optimistka věřím, že je v nás víc. Jedna moudrá věta praví : Chceš-li zažít (vidět, slyšet, mít...) něco, co jsi ještě nikdy nezažil, budeš muset udělat něco, co jsi ještě nikdy neudělal...
Zkusme si tedy udělat i příští oslavu okamžiku zrodu nového roku v sobě jinou, opravdu svátečnější, klidnější, jemnější...
Vy, kdo s námi "divnými" citlivě cinkáte na tibetské mísy prvním vteřinám prvního dne už poněkolikáté
a snažíte se tak vyvážit jemné lomení času ušlechtilejšími zvuky, víte, o čem je řeč. Nikoli nejhučnější, ale právě tiché chvíle jsou ty největší okamžiky našich životů...

Vítejte v Novoroční meditaci s čistou hlavou, čistým srdcem, čistým pohledem, do čistého roku...