Ahoooj, Sluníčka :-))
Chcete-li, pojďte s námi opět na okamžik zklidnit svoji roztěkanou mysl a zkusit cosi neuchopitelného, pokaždé jiného a neopakovatelného... Zas (alespoň na chvilku) uvolníme tělo i mysl, dotkneme se meditace i střípků vědění a naučíme se to vše žít a použít ve své běžné každodennosti...
Všem zájemcům, občasným, častým i skalním účastníkům připomínám,
že příští, (před prázdninami poslední) pravidelný
MEDITAČNÍ VEČER
bude v pátek 6.června 2oo8,tentokrát opět od 20.oo hod.
v sále CityCentra Klatovy (vchod z náměstí vedle katakomb, 1.patro)
V souladu s kalendářem si užijeme dotek zodiaku se dvěma znameními (abychom nikoho nešidili):
- Blíženců a Raka -
CO S SEBOU :
Jako obvykle tibetskou misku (máte-li) vč. paliček z různých materiálů, hlas (hudební hluch není překážkou :),velmi pohodlný oděv a přezůvky, podložku (polštářek) na sezení, čajovou svíčku v ochranném obalu (+oheň),pro tuto příležitost také jednobarevný šátek nebo šál (čím větší, tím lépe) barvy žluté či oranžové,dobrou náladu, chuť se uvolnit, na chvíli odložit dospělost, setřást napětí... a hrát si, snahu na okamžik zapomenout na "radosti" všedních dnů...
Těším se na všechny a doufám, že se dostaví mezi nás i co nejvíce Blíženců a Raků
a dalších znamení prvků vzduchu (Váhy, Vodnáři) a vody (Štíři, Ryby),
neboť vše souvisí se vším...;-)
pátek 23. května 2008
úterý 20. května 2008
Zoom... aneb správná perspektiva
... Celé naše město má pevnou hiearchii. Já jsem zatím na jejím začátku, protože jsem mladý a nezkušený a potřebuji se hodně učit. Přesto jsem již zapojen do života našeho společenství a podílím se malými, stále však zodpovědnějšími úkoly. Okolní svět je ale plný nástrah a tak se pilně snažím porozumět a zapamatovat si všechno, co nás dospělí učí, protože na mé pozornosti a vědomostech závisí život můj i ostatních. Žijeme všichni pohromadě, i když máme různé a různě zaměřené skupiny obyvatel. Každá skupina se pečlivě věnuje plnění svých úkolů pro společenství, neboť každý z nás je součástí velkého celku. Když například skupina vyhledávačů potravy zjistí nové zdroje, okamžitě informují hlavně nosiče, abychom mohli všichni onen zdroj co nejdříve využívat i v podmínkách vlastního sídliště. Stejně tak když stráže zjistí nebezpečí, bez prodlení informují bojovníky a ti jsou ihned připraveni hájit ostatní i za cenu vlastního zranění či dokonce života...
V našem městě je bezpečno, nemáme důvod mít mezi sebou konflikty. Máme se navzájem rádi a chováme druhé v úctě. Veliké nebezpečí však hrozí hlavně na výpravách za potravou mimo hranice sídliště. Uprostřed našeho města má své komnaty panovnice a kolem ní jsou další komůrky pro nové děti. Z nich jsou pak vychováváni dělníci, strážci, nosiči, bojovníci, chůvy a tak podobně, zkrátka všechny profese, kterých je pro celek potřeba. Já sám momentálně konám praktickou výuku jako pomocník v oddělení rekonvalescence raněných. Zde mi nedávno jeden ze strážců vyprávěl hrůzostrašný příběh:
Zrovna, když hlídal výpravu nosičů, kteří, obtěžkáni nákladem sladkých hrudek, spěchali zpět do města pohodlnou, ale příliš viditelnou, nekrytou a tím i nebezpečnou stezkou, přiletěl z výšky nebes jakýsi stroj a s ohlušujícím řevem vtáhl všechny i s jejich nákladem do svých děsivě tmavých útrob. Kdo to stihl, rychle se schoval do úzkého příkopu podél stezky, ale lepkavý náklad řadu kolegů uvěznil na stěnách té soutěsky. Bylo mnoho zraněných, ale ta hlučící kosmická příšera útočila znovu a znovu, až skoro všichni kolegové zmizeli v jejím chřtánu. Dokonce prý propátrala i kryté části stezky, odtrhla střechu a zlikvidovala celou četu nosičů, kteří zde čekali schovaní. Zdroj potravy zmizel a všechny použitelné zbytky spláchla neúprosná povodeň.
Dnes zdravotní nosiči z posledních sil přivlekli raněného dělníka, který jediný přežil další smrtonosný útok té řvoucí nestvůry. Mluví se o cíleném vyhlazování naší civilizace mimozemskými predátory. Mám strach, že to je pravda. V celém městě vládnou přísná bezpečnostní opatření a žijeme jen ze zásob. Alespoň do doby, než ustanou útoky toho vesmírného likvidátora. Možná budeme muset celé město nakonec evakuovat do bezpečnější oblasti.
Slohová práce Mravence Josífka XI., žáka 13. třídy,
toho času mladšího pomocníka na ošetřovně...
ZOOM......
"Mamíííí, tady už zase lezou po okně ti mravencííí !" " Jak to ? Vždyť jsem je včera zlikvidovala vysavačem a tu ulepenou kytku plnou mšic jsem vyhodila !? Člověk by si myslel, když jsem umyla i parapet, že už sem nemají proč lézt ...! To je ale havěť nestydatá ! Přines vysavač, já se mrknu ještě jednou i pod koberec, oni tu mají nějakou pěšinku, nebo co... hmyz jeden vytrvalej...!" Budu muset koupit nějaký jed, aby už sem nelezli. Jo, holka zlatá, já ti pořád říkám, abys nenechávala na stolečku za oknem obaly od sladkostí. A nekřič už, rušíš tatínka, chce dokoukat ten pořad o globálním oteplení... "
V našem městě je bezpečno, nemáme důvod mít mezi sebou konflikty. Máme se navzájem rádi a chováme druhé v úctě. Veliké nebezpečí však hrozí hlavně na výpravách za potravou mimo hranice sídliště. Uprostřed našeho města má své komnaty panovnice a kolem ní jsou další komůrky pro nové děti. Z nich jsou pak vychováváni dělníci, strážci, nosiči, bojovníci, chůvy a tak podobně, zkrátka všechny profese, kterých je pro celek potřeba. Já sám momentálně konám praktickou výuku jako pomocník v oddělení rekonvalescence raněných. Zde mi nedávno jeden ze strážců vyprávěl hrůzostrašný příběh:
Zrovna, když hlídal výpravu nosičů, kteří, obtěžkáni nákladem sladkých hrudek, spěchali zpět do města pohodlnou, ale příliš viditelnou, nekrytou a tím i nebezpečnou stezkou, přiletěl z výšky nebes jakýsi stroj a s ohlušujícím řevem vtáhl všechny i s jejich nákladem do svých děsivě tmavých útrob. Kdo to stihl, rychle se schoval do úzkého příkopu podél stezky, ale lepkavý náklad řadu kolegů uvěznil na stěnách té soutěsky. Bylo mnoho zraněných, ale ta hlučící kosmická příšera útočila znovu a znovu, až skoro všichni kolegové zmizeli v jejím chřtánu. Dokonce prý propátrala i kryté části stezky, odtrhla střechu a zlikvidovala celou četu nosičů, kteří zde čekali schovaní. Zdroj potravy zmizel a všechny použitelné zbytky spláchla neúprosná povodeň.
Dnes zdravotní nosiči z posledních sil přivlekli raněného dělníka, který jediný přežil další smrtonosný útok té řvoucí nestvůry. Mluví se o cíleném vyhlazování naší civilizace mimozemskými predátory. Mám strach, že to je pravda. V celém městě vládnou přísná bezpečnostní opatření a žijeme jen ze zásob. Alespoň do doby, než ustanou útoky toho vesmírného likvidátora. Možná budeme muset celé město nakonec evakuovat do bezpečnější oblasti.
Slohová práce Mravence Josífka XI., žáka 13. třídy,
toho času mladšího pomocníka na ošetřovně...
ZOOM......
"Mamíííí, tady už zase lezou po okně ti mravencííí !" " Jak to ? Vždyť jsem je včera zlikvidovala vysavačem a tu ulepenou kytku plnou mšic jsem vyhodila !? Člověk by si myslel, když jsem umyla i parapet, že už sem nemají proč lézt ...! To je ale havěť nestydatá ! Přines vysavač, já se mrknu ještě jednou i pod koberec, oni tu mají nějakou pěšinku, nebo co... hmyz jeden vytrvalej...!" Budu muset koupit nějaký jed, aby už sem nelezli. Jo, holka zlatá, já ti pořád říkám, abys nenechávala na stolečku za oknem obaly od sladkostí. A nekřič už, rušíš tatínka, chce dokoukat ten pořad o globálním oteplení... "
čtvrtek 15. května 2008
Moudrá královna a egošašek
Kdysi dávno, v jednom království, stalo se, že moudrá královna byla v nestřežené chvíli vyhnána ze svého trůnu. Na její místo se rychle usadil vypočítavý šašek a vůbec mu nevadilo, že neuměl vládnout; myslel si o sobě, že se to prostě nějak snadno udělá, hlavně když bude u moci. Měl jen pár velmi omezených a prolhaných informátorů, sám vůbec neznal „své“ království, ale vlastně mu to bylo lhostejno, hlavně, že seděl pyšně na trůně. A jestli se moudrá královna ještě nevzepřela a šaška z trůnu nevypudila, sedí a vládne tam ten komediant dodnes...
Zdá se Vám ta pohádka divná ? Ona taky divná je - a přitom to vlastně vůbec není pohádka a mnozí z nás ji denně žijí.
Stačí jen si dosadit místo šaška své vlastní ego (svůj rozum) a místo královny moudrou intuici.
Máme každý svého osobního egošaška i svoji královnu a je jen na nás (na každém jednotlivci za sebe), jak dlouho a jak často kterého z těch dvou necháme vládnout svému životu. Každému dítěti je jasné, že královna má panovat a šašek nanejvýš tak radit. On je ten náš egošašek vlastně, jako každý komik, taky trochu k smíchu: co chvíli odněkud vyskočí a žádá pozornost a uspokojení svých potřeb, co chvíli křičí o pomoc, o lítost, o soucit, o pochopení, o úspěch... Je také velmi záludný a velmi ješitný... a na ocenění a uznání velmi závislý. Jen si zkuste vzpomenout, kdy naposledy vám bušil v hlavě větou „já to chci“.. nebo „já to chci takhle, po mém!“ ? Když si třeba myslíme, že bychom si za svoji snahu přece jen zasloužili více uznání, už je tady a vykřikuje: „to jsem byl zase chytrej, proč to nevidíteee?! Heleďtese já jsem tadyyyy! Já jsem na to přišéééél ! Tak mi tleskejtééé!“ Nebo když se nám podaří lidumilný kousek, hned se o zásluhy přihlásí jako první : “To jsem byl zase dneska ušlechtileeej! To jsem to pěkně vymysléél! To jsem ale pašááák! Kde jsteééé?!“ Zrovinka tak asi mnozí znají i třeba tohle:“ Já za nic nemůžuuu! Já jsem to nevěděéél! To voniii! Voni můžou za to, že se mi to nepovedloooo! To voni to špatně připraviliii !“... a podobné nesmyslné myšlenky letí hlavou, když se nám cosi nevede, nebo se rozum snaží hodit vinu za vlastní chyby na druhé.
Co s ním ? Výpověď ? Přece jen svůj rozoumek občas potřebujeme (ten zdravý selský), ale neměl by být v hlavě pánem, pouze sluhou, zaměstnancem. Takže nezbývá, než jej sesadit z trůnu a pečlivě hlídat, aby se tam zase nevplížil. Když toho (každý svého) egošaška budeme jen pozorovat, jako komika v kině, a nebudeme se s ním ztotožňovat, udržíme jej na patřičné pozici, kde nebude nebezpečný. Dokonce nás může hodně pobavit, až se bude předvádět, jaké kousky ze strachu umí, ale hlavně s ním zase nesrůstat. On není totéž co Já, on je JEN ego. Až časem se z něj možná může stát zkušený poradce...(který ale vždy bude trochu usilovat o moc !-)
Moudrou královnu intuici pak s úctou a neprodleně nechme vstoupit zpět na její trůn a dovolme jí panovat; naslouchat jí není zas tak nesplnitelný úkol, i když nás to nikdo vlastně neučil. Stačí se ztišit a alespoň na chvilku neposlouchat to rádio v hlavě, které pořád něco brblá, stačí zkusit ho jen meditací vypnout. Pak už jen se uvolnit a s pokorou v srdci poprosit královnu o radu, jak opravit škody, napáchané samozvaným orolničkovaným vladařem po celém království.
Tak snad ... ať nám ta pohádka co nejdřív, navždy a správně funguje...
Zdá se Vám ta pohádka divná ? Ona taky divná je - a přitom to vlastně vůbec není pohádka a mnozí z nás ji denně žijí.
Stačí jen si dosadit místo šaška své vlastní ego (svůj rozum) a místo královny moudrou intuici.
Máme každý svého osobního egošaška i svoji královnu a je jen na nás (na každém jednotlivci za sebe), jak dlouho a jak často kterého z těch dvou necháme vládnout svému životu. Každému dítěti je jasné, že královna má panovat a šašek nanejvýš tak radit. On je ten náš egošašek vlastně, jako každý komik, taky trochu k smíchu: co chvíli odněkud vyskočí a žádá pozornost a uspokojení svých potřeb, co chvíli křičí o pomoc, o lítost, o soucit, o pochopení, o úspěch... Je také velmi záludný a velmi ješitný... a na ocenění a uznání velmi závislý. Jen si zkuste vzpomenout, kdy naposledy vám bušil v hlavě větou „já to chci“.. nebo „já to chci takhle, po mém!“ ? Když si třeba myslíme, že bychom si za svoji snahu přece jen zasloužili více uznání, už je tady a vykřikuje: „to jsem byl zase chytrej, proč to nevidíteee?! Heleďtese já jsem tadyyyy! Já jsem na to přišéééél ! Tak mi tleskejtééé!“ Nebo když se nám podaří lidumilný kousek, hned se o zásluhy přihlásí jako první : “To jsem byl zase dneska ušlechtileeej! To jsem to pěkně vymysléél! To jsem ale pašááák! Kde jsteééé?!“ Zrovinka tak asi mnozí znají i třeba tohle:“ Já za nic nemůžuuu! Já jsem to nevěděéél! To voniii! Voni můžou za to, že se mi to nepovedloooo! To voni to špatně připraviliii !“... a podobné nesmyslné myšlenky letí hlavou, když se nám cosi nevede, nebo se rozum snaží hodit vinu za vlastní chyby na druhé.
Co s ním ? Výpověď ? Přece jen svůj rozoumek občas potřebujeme (ten zdravý selský), ale neměl by být v hlavě pánem, pouze sluhou, zaměstnancem. Takže nezbývá, než jej sesadit z trůnu a pečlivě hlídat, aby se tam zase nevplížil. Když toho (každý svého) egošaška budeme jen pozorovat, jako komika v kině, a nebudeme se s ním ztotožňovat, udržíme jej na patřičné pozici, kde nebude nebezpečný. Dokonce nás může hodně pobavit, až se bude předvádět, jaké kousky ze strachu umí, ale hlavně s ním zase nesrůstat. On není totéž co Já, on je JEN ego. Až časem se z něj možná může stát zkušený poradce...(který ale vždy bude trochu usilovat o moc !-)
Moudrou královnu intuici pak s úctou a neprodleně nechme vstoupit zpět na její trůn a dovolme jí panovat; naslouchat jí není zas tak nesplnitelný úkol, i když nás to nikdo vlastně neučil. Stačí se ztišit a alespoň na chvilku neposlouchat to rádio v hlavě, které pořád něco brblá, stačí zkusit ho jen meditací vypnout. Pak už jen se uvolnit a s pokorou v srdci poprosit královnu o radu, jak opravit škody, napáchané samozvaným orolničkovaným vladařem po celém království.
Tak snad ... ať nám ta pohádka co nejdřív, navždy a správně funguje...
pátek 9. května 2008
Mlejnek
Koloveč je pěkné město... zpívá se v jedné chodské písničce; a v kraji Jiráskových Psohlavců, vážných to a zodpovědných ochránců hranic, působí Koloveč tak trochu jako smajlík uprostřed historického románu.
V Kolovči mají legendární mlýn, který umí přemílat staré babky na mladá děvčata. Při zvláštích příležitostech se na ten zázrak lze podívat, poměr prý je 7 bab na jednu mladici... :))
Už 30 let se ale dějí v Kolovči ještě jiné věci : zpívá tu, na místní nevelké ZDŠce, dětský sbor Mlejnek,...a zpívá jim to opravdu skvěle. Mají na svém kontě už 2 nahraná CD, řada nazpívaných písniček je dokonce autorských (děti nejen zpívají, ale také skládají hudbu i texty, hrají a doprovázejí se...), dnes už i do sborníku vtištěných. Pravidelnou účastí na krajových i celonárodních pěveckých soutěžích, jakož i mnoha nejrůznějších místních akcích, děti získávají důležité a těžko nahraditelné (nejen pěvecké) zkušenosti.
Každoročně, vždy v předvánoční době a na konci školního roku, lze dětský pěvecký sbor Mlejnek vidět a slyšet v jejich školním koncertním sále. Pokaždé je sál do posledního místečka napěchovaný diváky, ponejvíce rodinnými příslušníky sboristů, ale i místními a přespolními skalními návštěvníky, kteří tak rádi využijí možnost se nechat naplnit čistou radostí, tryskající ze všech dětských vystoupení. Vidět ovšem, jako zde, na jubilejním pódiu společně rodiče i jejich děti jako minulé a současné sboristy, to se hned tak nestává... Pod soustředěným a současně laskavým (a hravě šibalským :) pohledem sbormistrové si děti užijí nejen radost ze zpívání a pověstných "15 minut slávy", ale také tolik potřebnou týmovou spolupráci. Aby jako celek uspěli a nepokazili práci jeden druhému, je nezbytné, aby každý znal perfektně své úkoly a zcela samostatně si je ohlídal a plnil. Koncert tak je nejen požitkem hudebním, ale i koncertem souhry ostatních kooperujících - stavěčů scény, oblékačů kostýmů, choreografie, organizace, světelné i zvukové režie, moderátorů, výtvarníků... Zkrátka - pro pozorovatele koncert na všech úrovních. Dvouhodinový tok programu je ovšem jen pomyslná třešnička na dortu několikaměsíčního nacvičování, souhry, pilování a nekonečných hodin neúnavné organizační píle.
Vloni například, v rámci adventního koncertování, Mlejnek roztleskal stovky diváků na Staroměstském náměstí v Praze. Letos zjara jako jediný dětský soubor exceloval na festivalu v Českém Krumlově a Budějovicích. V říjnu se chystá (za vydatné pomoci sponzorů) do Itálie na festival v Lago di Garda - opět jako jediný český, navíc dětský pěvecký sbor. A před pár dny jim přišlo pozvání z New Yorku k účasti na mezinárodním festivalu pěveckých souborů... !
Řeknu vám, když začnou uprostřed chodské písničky juchat děvčata s fanfrnochem, rozsvítí se oči a zvednou koutky i tomu nejzavilejšímu pučmeloutovi, ať je z kotliny uprostřed Evropy, nebo z Manhattanu...
Tady ale veškerá moc pěveckého umění končí ; jakmile to totiž začne být i o financích, brzy lze zjistit, že mecenáši v našich zeměpisných šířkách už téměř vymřeli. Co na tom, že ty děti zpívají jako slavíci; co na tom, že roztleskávají sály a náměstí; co na tom, že jejich písničky zní i v prezidentské kanceláři; co na tom, že všichni, děti i učitelé, to vše dělají s láskou a z lásky, výhradně ve svém volném čase a bez nároku na jakoukoli odměnu; co na tom....
Na New York můžou zapomenout, je to příliš drahé. Zvací dopis do prestižních koncertních síní za velkou louží nejspíš skončí v rámečku sborového alba... a dětem zbyde jen smutný povzdech, že byla příležitost na dosah...
Hmmmm, třeba to tak má být...
Myslím ale, že pod povrchem toho všeho je přece jen k vidění ještě jeden velmi pozitivní děj : Kolovečský Mlejnek (a s ním vlastně i celá škola) totiž přemílá "obyčejné" venkovské děti v potenciálně úspěšné lidi, plné schopnosti spolupracovat, zapojit se, komunikovat, cítit a soucítit... a hlavně zpívat a tančit životem s úsměvem a písničkou na rtech i v srdci... A to je možná mnohem důležitější, než navštívit Carnegie Hall...
V Kolovči mají legendární mlýn, který umí přemílat staré babky na mladá děvčata. Při zvláštích příležitostech se na ten zázrak lze podívat, poměr prý je 7 bab na jednu mladici... :))
Už 30 let se ale dějí v Kolovči ještě jiné věci : zpívá tu, na místní nevelké ZDŠce, dětský sbor Mlejnek,...a zpívá jim to opravdu skvěle. Mají na svém kontě už 2 nahraná CD, řada nazpívaných písniček je dokonce autorských (děti nejen zpívají, ale také skládají hudbu i texty, hrají a doprovázejí se...), dnes už i do sborníku vtištěných. Pravidelnou účastí na krajových i celonárodních pěveckých soutěžích, jakož i mnoha nejrůznějších místních akcích, děti získávají důležité a těžko nahraditelné (nejen pěvecké) zkušenosti.
Každoročně, vždy v předvánoční době a na konci školního roku, lze dětský pěvecký sbor Mlejnek vidět a slyšet v jejich školním koncertním sále. Pokaždé je sál do posledního místečka napěchovaný diváky, ponejvíce rodinnými příslušníky sboristů, ale i místními a přespolními skalními návštěvníky, kteří tak rádi využijí možnost se nechat naplnit čistou radostí, tryskající ze všech dětských vystoupení. Vidět ovšem, jako zde, na jubilejním pódiu společně rodiče i jejich děti jako minulé a současné sboristy, to se hned tak nestává... Pod soustředěným a současně laskavým (a hravě šibalským :) pohledem sbormistrové si děti užijí nejen radost ze zpívání a pověstných "15 minut slávy", ale také tolik potřebnou týmovou spolupráci. Aby jako celek uspěli a nepokazili práci jeden druhému, je nezbytné, aby každý znal perfektně své úkoly a zcela samostatně si je ohlídal a plnil. Koncert tak je nejen požitkem hudebním, ale i koncertem souhry ostatních kooperujících - stavěčů scény, oblékačů kostýmů, choreografie, organizace, světelné i zvukové režie, moderátorů, výtvarníků... Zkrátka - pro pozorovatele koncert na všech úrovních. Dvouhodinový tok programu je ovšem jen pomyslná třešnička na dortu několikaměsíčního nacvičování, souhry, pilování a nekonečných hodin neúnavné organizační píle.
Vloni například, v rámci adventního koncertování, Mlejnek roztleskal stovky diváků na Staroměstském náměstí v Praze. Letos zjara jako jediný dětský soubor exceloval na festivalu v Českém Krumlově a Budějovicích. V říjnu se chystá (za vydatné pomoci sponzorů) do Itálie na festival v Lago di Garda - opět jako jediný český, navíc dětský pěvecký sbor. A před pár dny jim přišlo pozvání z New Yorku k účasti na mezinárodním festivalu pěveckých souborů... !
Řeknu vám, když začnou uprostřed chodské písničky juchat děvčata s fanfrnochem, rozsvítí se oči a zvednou koutky i tomu nejzavilejšímu pučmeloutovi, ať je z kotliny uprostřed Evropy, nebo z Manhattanu...
Tady ale veškerá moc pěveckého umění končí ; jakmile to totiž začne být i o financích, brzy lze zjistit, že mecenáši v našich zeměpisných šířkách už téměř vymřeli. Co na tom, že ty děti zpívají jako slavíci; co na tom, že roztleskávají sály a náměstí; co na tom, že jejich písničky zní i v prezidentské kanceláři; co na tom, že všichni, děti i učitelé, to vše dělají s láskou a z lásky, výhradně ve svém volném čase a bez nároku na jakoukoli odměnu; co na tom....
Na New York můžou zapomenout, je to příliš drahé. Zvací dopis do prestižních koncertních síní za velkou louží nejspíš skončí v rámečku sborového alba... a dětem zbyde jen smutný povzdech, že byla příležitost na dosah...
Hmmmm, třeba to tak má být...
Myslím ale, že pod povrchem toho všeho je přece jen k vidění ještě jeden velmi pozitivní děj : Kolovečský Mlejnek (a s ním vlastně i celá škola) totiž přemílá "obyčejné" venkovské děti v potenciálně úspěšné lidi, plné schopnosti spolupracovat, zapojit se, komunikovat, cítit a soucítit... a hlavně zpívat a tančit životem s úsměvem a písničkou na rtech i v srdci... A to je možná mnohem důležitější, než navštívit Carnegie Hall...
neděle 4. května 2008
Andělky
Nic proti vyznání přátelství, naopak. Velmi si přátelství vážím, zejména toho opravdového, které se, jak známo, dá poznat až tehdy, když nouze dá možnost těm ostatním se vytratit. Myslím dokonce, že právě na přátelství musí stát pevné partnerství, protože když po létech soužití ovadne prvotní zážeh, zevšední dny i noci, vyšumí tělesná přitažlivost a starosti strhnou růžovou optiku, musí to být právě přátelství plné úcty, tolerance a touhy si vzájemně pomáhat, které může udržet další společné dny živé.
Nedávno mi ale zase přišel jeden z těch "léčivých" obrázků s nadšenou popiskou "ten obrázek krásně září!" a v přiloženém souboru se objevila malůvka dvou odhodlaných andělek, pečlivě vyvedených rukou umělcovou. Právě tenhle obrázek mi přišel už vícekrát a ejhle, prakticky pokaždé byl odesílatelem muž...
Možná jsem málo vnímavá, řekla jsem si, protože žádné pozitivní záření z té omalovánky necítím. Taky mi vrtalo hlavou, proč mi právě tohle posílají právě jen muži... a tak jsem se lépe zadívala :
Ó, ztepilé postavy andělek s ukázkově (nejspíše pravidelným posilováním) vymodelovaným tělem, oděné v těsně přiléhajících poloprůsvitných hábitkách, pod nimiž se (jako pod mokrým tričkem) rýsují pevná ňadra (ne nepodobná silikonovým implantátům), kolem poodhalených ladných ramen nevinně rozprostřená křídla a v očích vášnivé odhodlání rvát se o své hříšníky. V ruce plamenný meč, kolem hlavinky hříva blond loken podle posledního trendu, pečlivý make-up, oční linky ve stylu retro šedesátých let, sexy pohled hlubokých očí se do mé obrazovky vpíjel zpod hustých dlouhých řas (asi díky nějaké super maxi řasence) a dokonale tvarovaného obočí; rtíky svůdně našpulené a pečlivě obtažené tmavší konturou, zvýrazněné rtěnkou s dokonalým leskem, možná i posílené nějakou tou kolagenovou dotací... Hmmmm, parrráda... :))
Tak tyhle tvářičky - jen bez těch křídel a určitě bez hedvábné řízy - nejspíš hledaly předlohu někde v ryze pánských časopisech... Možná některý z autorů, který ještě nedávno maloval (kvůli poctivé obživě) nějaký sexy komiks, si na chvíli (a na objednávku) odskočil namalovat andělky se zářícím pohledem...
Je očividné, co to vlastně na pány tak neodolatelně září : provokace k testosteronovým hrátkám ! Mozek vnímá jasné podprahové signály, ale vše je cudně zahaleno do sněhobílého pláštíku zdánlivé nevinnosti a proto se (hlavně) mužům zdá být obrázek nabitý pozitivní energií.
Aha, jenže jsem žena, a tak se na tyhle udičky nechytám; proto jsem marně hledala oslovující (a inzerované) duchovní vibrace ! Skvělá a nenápadná (a úspěšná) manipulace s lidským myšlením prostřednictvím svůdně líbivého obrázku, že? Kolik takových denně, jedním kliknutím bleskově odpálíme do sítě mailů ? Kolik lidí sedne na lep namalované (a zmalované) tváři anděla, kterého si takto představuje hlavně sám jeho autor (a možná objednavatel) ?
Takový obrázek umožňuje nahlédnout, jakých vlastně emocí je takový "malíř na objednávku" skutečně schopen a jak blízko či daleko má k prosté každodenní duchovnosti a hlubokému soucítění... Z toho obrázku vyzařuje celý zástup vtiskuných pocitů a emocí, to zcela určitě; andělského v nich ale rozhodně nic není.
Troufám si zde však říci (a vlastní zkušenosti mi to zcela potvrzují), že takhle nynaně opravdoví andělé vážně nevypadají. Představovat si je každý můžeme jakkoli chceme, to ano, avšak ti skuteční, pozemští Andělé vypadají docela jinak...
Ti, kteří nám pomáhají nést naše životy i bolesti, zvládat naši nekonečnou neznalost a z ní pramenící pýchu, ti naši "strážní", kteří svými zkušenostmi zachraňují dnes a denně s nezměrnou trpělivostí a láskou každého z nás před houfem karambolů, ti, kteří nás drží nad vodou, když se užuž topíme ve svých chybách a slepé ego s námi mlátí o zem i o strop, ti, do jejichž mateřských náručí se uchylujeme se svými stesky, ti, kteří pro nás mají správné slovo ve správnou chvíli... takoví andělé skutečně mezi námi jsou - ale právě oni jsou neviditelní.
Žádné kouzlo k tomu nepotřebují, jsou totiž neviditelní svou skromností. Rozhodně budou spíše podobní třeba ošuntělému bezdomovci, malému rošťákovi s mičudou nebo věkem sehnuté stařence, fousatému strejci, nebo unavené prdelaté tetě s nákupem, za níž by se na ulici asi nikdo z přeposílajících mužů neotočil...
Ti skuteční Andělé totiž nevystavují na odiv svou vnější krásu. Není pro ně důležitá a nejspíš by jim i překážela. Oni ji nepotřebují - mají totiž andělsky krásná srdce a... konají...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)