motto:
...Děkujem ti země milá,
žes to zrnko v sobě skryla....
Po horkém létu, zklidněni chladem baboletních rán a vzácných kapek vody, nastává čas se usebrat a ohlédnout se za první půlkou roku.
Právě nadchází vyrovnání dne a noci - podzimní rovnodennost, kdy Slunce i u nás vidíme vycházet přesně na východě a zapadat přesně na západě.
Vidíme, jak se příroda začíná chystat k usínání, ale ještě (i nám) předá plody.
Někteří zpracováváme úrodu (tedy kdo nějakou má - ze zahrad svých či jiných...:-)), připravujeme a ukládáme výsledky svého zahradničení do zásob, užíváme si jedinečnost sezónního ovoce i zeleniny... Je to radost...
Už před lety mne zaujala malá říkanka, kterou mne tehdy naučila vnučka. Znala ji ze školky, kde si ji společně říkali vždy před jídlem.
Tahle dětská rýmovačka mi připomněla, že my, dospělí, kteří jsme vyrostli v době bez modliteb, mnohdy i ze setrvačnosti či spěchu zapomínáme poděkovat Zemi za jídlo, za plody a vše, co nám dává - přesněji co si z ní bereme.
Málo si země vážíme - často je to pro nás jen "pole, cesta, záhon, substrát, kompost, hlína, bláto, kamení, suť...", nebo prostě jen "špinavé boty"... - pojmenováváme zem toliko podle momentální situace, možnosti využití, nálady.
Zamysleli jste se ale někdy nad tím, že z ní vlastně pocházíme ? Že i my jsme fyzicky stvořeni ze stejných prvků jako biblický Adam či pověstný Golem, z hlíny uplácaný, šémem oživený - že i naše těla jsou vyrostlá ze stejných složek, jaké obsahuje zem ? ...A že právě ona "zem" obsahuje stejné prvky, jako celý vesmír ? A že i v plodech, které sklízíme a konzumujeme, jsou tytéž elementární stavební kameny, jaké existují a kolují v celém kosmu, ...i v našich buňkách?
Zaposlouchali jste se někdy do řeči země ? Naslouchali jste někdy jejím zvukům (a teď nemyslím šumění korun stromů ani ptačí koncert) ? Naslouchali jste někdy vědomě zvuku kamínků, vrzajících pod bosou nohou ? Zaposlouchali jste se do písně písku při jeho přesívání či přesýpání ? Slyšeli - cítili jste někdy pod nohama země-třesení ?
To dělá opravdu málokdo, ale vřele doporučuji - udělejte to aspoň teď. A jestli taky nemáte vlastní zahrádku, poslechněte si třeba "jen" koncert země při přesazování květináčů, nebo aspoň šustění písku pod podrážkami bot...
Jsme
všichni JEDNO - my, půda, kameny, hory, Země, ...planety, hvězdy..... Stále stejný materiál, jen jinak poskládaný, v mnoha formách, ale stále tentýž. Věčný a věčně recyklovaný.
Prach jsi a v prach se obrátíš... tu větu každý zná, ale někdy nám to citelně připomene až odchod blízké duše.
Oka-mžik rovnodennosti je
oka-mžikem Středu, skutečný střed roku, nazýván Mariánským, babím, indiánským létem... jak kdo chcete.
Je to ale i darovaná příležitost k zastavení a vcítění - stačí se jen na chvíli ztišit a ...naslouchat.
Jakmile se, třeba i jen v jediné vteřině, s-ladíte a propojíte s bio-polem energie Země, stanete se (vědomě) její sou-částí; zaslechnete její řeč, uslyšíte - ucítíte zvuky Země, její zpěv, harmonii, mohutný, objímající mnoho-akord.... páááni... ta hloubka...
A pak možná zaslechnete vše - tedy i kakofonii jejího nářku a pláče. Ten usedavý pláč, tiše křičící z bolesti nad chováním lidí - jejích dětí, kteří, roz-laděni vlastním slepým egem, Matce Zemi krutě ubližují - z nevědomosti, z chamtivosti, z lhostejnosti a hlouposti...
Možná jsou to ONI, ne MY, kdo dělá nedobré věci a nedobrá rozhodnutí, ale ve výsledku to VŠECHNO sdílíme VŠICHNI.
ACH JO.....
Změnu k rovnováze však můžeme - smíme - máme právo (či povinnost?) nastolit pouze u sebe, a právě TEĎ je na to vhodná chvíle. Každý sám, každý v sobě, uvnitř, vlastním roz-hodnutím. Nikdo to za nás neudělá - nikdo nemá právo ani povinnost to udělat za nás!
...TAK JO. Začněme třeba tou prostou dětskou říkankou, malým, ale pokorným poděkováním za jídlo :
Všechno, co roste ze země,
chutná a voní příjemně.
Sluníčko s deštěm den co den
vytahuje rostlinky ze země ven.
Děkujem ti, sluníčko,
žes uzrálo zrníčko.
Děkujem ti, země milá,
žes to zrnko v sobě skryla.
Dobrou chuť !
:-Děkuju.
