Tak jako mnoho dalších lidiček, také mám "svůj" spřízněný strom. Nedostávám se k němu často, ale v mém srdci je zakořeněn už řadu let. Je to javor-babyka a také pro tu celistvou obojakost (ON-javor i ONA-babyka) je mi sympatický. Má několik srostlých, od středu rozložených kmenů a tak se jeho koruna otevírá už nízko nad zemí. Jako malá jsem neměla šanci lézt po stromech, i když mě to lákalo. Nechtěla jsem způsobit své přepečlivé mamince starost případným úrazem přes varování "nelez tam, spadneš tam!", a tak ve mně vždycky zvítězila hodná holka nad adrenalinovou požitkářkou...
Tenhle javor, tahle kamarádka babyka, má ale natolik bezpečnou korunu, že si do ní můžu troufnout i bez předchozích dětských lezeckých zkušeností - samozřejmě vždy jen s jejím souhlasem.
Jsme si tak trochu podobné : prostorově velkorysejší, volně rozložené větvemi (zájmy) do mnoha směrů (činností) a tedy zasahující poněkud širší část lesa (života) než mnoho okoložijících; neustále se ve větru měnící (tvůrčí a hledající) a šumící (komunikující), poněkud stranou hlavních cest (proudu konzumního davu a módních trendů), s kořeny pevně vrostlými ve skromné hlíně na skále a přece s hlavou vysoko v oblacích... Obě máme stabilní základnu a stále košatější jemné větvení, statický střed je pevnou kotvou pro svobodný tanec vánku v listech, čímsi vyčuhujeme nad koruny ostatních, jsme obě prostě trochu divné...
Přicházím občas k Babyce pro radu a vždycky dostanu tu moudrou, pravdivou, někdy i nepříjemnou odpověď, vždycky ale laskavou a trpělivou, za niž se dá jen s pokorou poděkovat. Přitisknu-li svou páteř k její, cítím, jak na okamžik vrůstáme jedna do druhé... a vše se prolne v jeden celek. Žádná mystika, žádné velké myšlenky, žádný spěch... Jen sdílené bytí.
Většina lidiček (když už jsme natolik podivní, že chodíme bez ostychu objímat stromy) ale setrvává stále v představě, že strom je jakousi bezednou studnou a může nás tedy nekonečně dotovat svou energií. Dokonce doměnka, že lidé mají energie málo a potřebují ji tedy doplnit, je mnohdy zcela mylná. V naprosté většině případů je to totiž tak, že člověk má své energie dostatek, jen s ní neumí náležitě hospodařit a rovnoměrně ji podle potřeby rozložit, následkem čehož vznikají mnohočetné nerovnovážné stavy v těle i duši.
Myslím, že i tady by měl panovat zákon rovnováhy a případná výměna energie by tedy měla být oboustranná. Předá-li ten, kdo má momentálně dostatek či dokonce přebytek, část energie tomu, kdo trpí nedostatkem, je to jistě spravedlivé. Leč mnohem spravedlivější, než neustále jen očekávat pomoc odjinud a spoléhat na nějaké (byť pozitivní) berličky, jistě bude naučit se hospodařit s tím, co máme.
Jak k tomu takový strom přijde, když mu člověk jen tak sobecky uzme kus jeho síly ?
Kolik objímajících se nejdřív stromu zeptá, zda ho to obejmutí neoslabí ? Zda jemu samotnému zbyde pak ještě dost sil na květy, semena, vichry a mrazy ? Kolik z nás tu stromovou bytost pozdraví, požádá, poděkuje ? Koho napadane, zda energie, již si odnášíme, nebude strom stát třeba uschlé listy, větev - pro něj životně důležitou část těla ? Kolik z nás přinese svému stromu třeba jen oblázek či kvítek jako dík či dárek hosta hostiteli ?
Naučíme-li se ovšem o všem přemýšlet z pozice rovnováhy a se svou vitální silou patřičně a uvážlivě nakládat, nebudeme potřebovat dotace ani od stromů, ani od jiných bytostných zdrojů.
Teprve pak si můžeme se stromem přijít jen tak porozmlouvat, bez očekávání, bez nároků, jako rovnocenní přátelé. Teprve pak lze naslouchat a slyšet tak, jak praví staré pravidlo t'ai-chi : Nejdřív naslouchej, potom se pokus splynout s tím, co slyšíš a teprve pak žádej či navrhuj...
Často stačí jen naslouchat a splynout...
