SPOJENÉ CINKÁNÍ ČESKÉ

Pro všechna Sluníčka
a všechny Vás, kdož se rádi a ochotně připojujete k pozitivnímu souznění...

Jako každým rokem, tak i letos se
ve ŠTĚDRÝ DEN 24.12.2oo8 od 17. hodiny (třeba až do půlnoci)
můžeme spojit v jedné společné, průběžné, mnohovrstevné zvukové meditaci.
***Každý tam, kde zrovna budeme (třeba i doma, na chatě, na dovolené), můžeme připojit k dalším své znění na tibetské mísy, zvonky, alikvotní zpěv, mantry... a ztišením svých myšlenek tak přispět zrníčkem vlastního svátečního ticha k vyvážení všeho toho hektického a smyslu zbaveného shánění a štvaní se za dárky...
Nebudte-li moci nahlas, připojte se třeba i jen zklidněním své mysli v meditaci...
Podaří-li se navázat jako v minulých letech, budou zas (nejen) celým naším kousíčkem světa znít kladné a klidné vibrace a písně na oslavu a k posílení Lásky a čistoty...
*****
*****
Stejným způsobem pak opět můžeme přivítat též
PRVNÍ VTEŘINY ROKU 2oo9,
pokud možno s klidem v sobě a bez rachoru rachejtlí a bezduchých show...
Máte-li chuť a možnost, přizvěte k této společné virtuální meditaci i všechny své známé a přátele, o nichž víte, že jsou "stejné krevní skupiny", je-li toto vaše dobrovolné rozhodnutí. Je jedno ve které části světa budou...
Každý budeme se sebou, sám či se svými blízkými - a přesto spojeni v jeden Celek, průběžně znějící 24 hodin celým naším společným prostorem ....

Díky za vaše přispění ke společnému sdílení. :-)
Čisté znění...

P.S.: budu ráda za zpětnou vazbu, snad jako v minulých letech i s mezinárodní pozitivní odezvou na všech kontinentech...

JIN a JANG

Každý den se každý z nás setkáváme s nevyvážeností.
Každý den ji každý z nás musíme chtě-nechtě vyvažovat, abychom přežili. V našich zeměpisných šířkách se ale, žel, nemáme možnost dostatečně, od narození a v každé minutě učit této vyváženosti, neboť nevyvážení jsou i naši rodiče, prarodiče, učitelé, sousedé, lékaři, představitelé, společnost, planeta...
Vyváženosti jako by téměř nebylo se od koho naučit, ale ti, kdo cvičí jogu, t'ai-chi, meditují, nebo provozují podobné vyvažující praktiky, ti všichni se s vyvažováním právě prostřednictvím těchto postupů setkávají. Přesto mnozí z praktikujících se jakési vyváženosti dopouštějí pouze ve chvíli cvičení, pouze pro tu chvíli, kdy jsou v kolektivu a cvičitel(ka) jim napovídá pokyny pro tu kterou pozici. Do denní praxe svých životů už tu zkušenost málokdo pronese a snad nejpracnější je vzpomenout si na zažité a naučené vyvážení ve chvílích největšího stresu...

Vyvažování protikladů je ale jedním z hlavních principů Všehomíra. Jedině neustávajícím vyvažováním protikladných sil může Celek trvale udržet svoji existenci bez velkého až zkázonosného vychýlení, ať už je tím Celkem známý vesmír, planeta nebo jedinec. Jedině vzá-jemnou souhrou protikladů se Celek může vyladit do Jednoty...

Naše domácí názvosloví ovšem nemá příliš zdařilé příměry, nanejvýše tak dobro a zlo, jejichž neutuchající souboje známe z pohádek - to jsou však velmi zkreslená a zavádějící synonyma, protože ani jedna z polarit není jen špatná nebo dobrá; obě jsou potřebné a nezbytné k rovnováze a tedy harmonické existenci čehokoliv v našem bipolárním světě. To náš rozum a naučené normy dávají věcem a jevům nálepky "dobrý - špatný", ovšem co je pro jednoho zlé, může být pro druhého požehnáním a naopak.
Vezměme si tedy na pomoc názvosloví orientu, tisíce let používané, osvědčené a fungující principy Jin a Jang a jejich ucelený systém.
Jakkoli se může zdát toto učení velmi exotické a vytržené z "normálního" denního života, buďte si jisti, že každý bez výjimky jej žijeme dnes a denně v mnoha nesčetných podobách i když o nich vlastně nevíme zhola nic.

Pokusme se slůvko JIN chápat jako kódovou zkratku pro vše, co je ženské, chladné, tmavé, pasivní, sladké, měkké, hluboké... a našli bychom stovky dalších ekvivalentů principu jinové polarity.
Podobně se slovo JANG dá vnímat naopak jako princip všeho mužského, horkého, světlého, aktivního, pevného, povrchového... a už se nám mohou začít rýsovat první souvislosti.

Uvedu pár příkladů:
Tropické ovoce, rostoucí a zrající ve velkém horku (horko=jang) má svoji podstatu opačnou (sladkou=jinovou) a je skutečně chladivé, sladké, osvěžující. Dopřejeme-li si pomerač v horkém letním dni, naše tělo nejméně hodinu nebude o vedru ani vědět. Když si však dáme tentýž pomeranč o Vánocích, kdy je za okny teplota pod bodem mrazu a naše tělo ochladit nepotřebuje, navodíme si tímto ovocným chladným jinem spíše zimnici a pocit, že na nás dotírá nějaká chřipka. Požehnána lékařem se však jeví rada o citrónech a čaji jako vitamínová bomba a následky v podobě horečky na sebe opravdu nenechají dlouho čekat...
Nebo:
Vánoční cukroví, jehož zásoby v českých spížích v tuto dobu povážlivě stoupají, obsahuje závěje cukru, který je extrémně jinové podstaty. Konzumací cukrlátek nastává v těle podobná situace jako s pomerančem : vnitřní chlad jinu z cukru skutečně podchladí celý organismus a pak už stačí jen málo ofouknout (nebo projít průměrným stresem) a viróza je na světě. Ten virus tu byl před i po, ale podmínky v těle se pro něj (přebytkem jinu) staly příznivé pro přemnožení a tedy i dočasné ovládnutí těla.
Pozoruji to už řadu let: nejpozději do konce ledna (tedy vlastně vzápětí po svátečním, dlouhotrvajícím jinově sladkém a alkoholovém oslavování konce roku) se objevují v médiích zprávy o začínající chřipkové epidemii. To je první vlna; druhá vlna nastává, když se první vlna uzdraví a dopapá ty zbytky od Vánoc, nejpozději v únoru (ti šetrnější, mlsnější a s většími zásobami ve spíži). Třetí vlna chřipkové epidemie pak nastává zhruba ke konci března, když už se zase nemocní jakž takž zotavili, holdují plesovému (alkoholově jinovému) a masopustnímu popíjení a navíc se začíná péci další várka sladkostí na Velikonoce.
Každý rok je to stejné, každý rok to zdůrazňuji, každý rok skoro nikdo neposlouchá. Tradice je holt tradice...

A protože podobných běžných a ještě mnohem závažnějších důsledků nevyváženosti Jinu a Jangu v nás i kolem nás žijeme bez povšimnutí stále hodně a bude jich stále víc (viz můj starší blog Přehřátí), je pro myslící lidi naprosto nezbytné naučit se tomuto systému rozumět ...a zvládat jej. Alespoň pro ty případy, kdy je potřeba harmonizovat vnější, neovlivnitelné podmínky (např.extrémní horko a prudké výkyvy měnícího se počasí) vnitřním vyvažováním, které máme každý alespoň zčásti ve svých rukou. Počasí opravdu neporučíme, ale kompenzovat jeho enormní vlivy se můžeme naučit. A což teprve když Jin a Jang dosadíme do vztahů...

Přesto - pro praktické využití je přece jen potřeba znát poněkud více vazeb.
Proto právě JIN a JANG v praxi života je lednové "Téma večera", k němuž jste srdečně zváni...(pokud zrovna nebudete mít chřipku ;-) )
Pozvánku s přesným datem, hodinou a místem povídání najdete na této stránce počátkem příštího roku.
Už nyní vám přeji vyvážené Vánoce... :))

A diví se...

Neschopnost a neochota některých mozků pospojovat si souvislosti je až komická. Jen za poslední dobu potkávám řadu výrazných příkladů, které nám ostatním mohou posloužit jako učební materiál. Tak se učme, abychom nemuseli opakovat bolestivé zkušenosti podle pravidla "i génius chybuje, ale jenom blbec chyby opakuje"...

Bohužel, často vidím ženy, které (při vší úctě) velmi připomínají hrdinu příhody o zaminované řece (brilantně vyprávěnou Bezdíkovskou obvodní sestřičkou v Básnících, v překrásném podání paní Hlaváčové). Jen místo věty "tahle není zaminovaná, tahle taky není zaminovaná, tahle taky ne..." a přeskakování z kry na kru, se vrhají do partnerství, postelí a sňatků, aby pak, s dětmi za sukní, pofňukávaly: "tenhle nebyl ten pravej, tohle taky není princ, tenhle taky ne..." a diví se.
Diví se, jak je to možné, že princové vymřeli?

A muži jakbysmet. Diví se, kde se vedle nich vzala ta utahaná a nevzhledná fúrie, tolik nepodobná té sedmikrásce, s níž si původně před oltářem slíbili věrnost v časech dobrých i zlých?
Diví se, proč jim nikdo neřekl o "pravidelných manželských krizích", oněch všeobecně známých pětiletkách, které s pravidelností kyvadla prověřují stabilitu manželství i obou partnerů ve vzájemném svazku. Nejpozději každých pět let přece nastane přirozená a nezbytná změna nastavení podmínek - v každém vztahu !

Před mnoha lety jsem (tehdy pro sebe a své pracovní změny) našla navýsost potřebnou a pravdivou zásadní informaci, která mi mnohé vysvětlila :
období zhruba pěti let je totiž optimální doba, po kterou člověk získává maximum informací v daném oboru a prostředí. Pak, chce-li se dál vyvíjet, musí buď (odborně) povyrůst, změnit zásadně styl práce uvnitř oboru (tedy provést jakýsi upgrade vlastních kvalit), nebo změnit místo působení a jít nabírat další, nové zkušenosti do jiného místa a oboru. Jednoduše proto, aby mohl pokračovat ve svém vývoji a nezakrněl.
Každá změna místa však s sebou nese neustálé začátky od nuly, tápání, učení se základům, ...a tedy zdržení ve vývoji. Objevné, leč málo známé pravidlo.

Platí-li ovšem toto pravidlo pro vztahy pracovní, tedy nutně totéž platí i pro vztahy partnerské.
A skutečně : v cyklickém období pěti let se objevují partnerské krize (dávno popisované psychology) - a to i u těch nejsladěnějších párů. Ke škodě jejich a hlavně jejich dětí, ovšem zúčastnění partneři často "odborně" nepovyrostou, ale raději změní působiště, v naivní víře, že ten jiný(á) partner(ka) bude lepší...
OMYL ! Máme-li v sobě o něčem / někom (mylné) představy, neseme si je tedy do každého (tedy i nového) prostředí a neutečeme před vlastní iluzí na žádný konec vesmíru, do žádné jiné náruče. Lekce k pochopení tématu si nás vždy spolehlivě najde.

Řešením této rovnice tedy není hledat JINÉ vnější podmínky, ale pracovat na těch SVÝCH, stávajících, domácích. Každý uvnitř sebe musíme zjistit příčiny a zapracovat, aby mohl nastat "upgrade" jednotlivých zúčastněných a s nimi i celku, tedy také růst kvality celého partnerství.
Ideální by bylo, kdyby partneři postupovali ve vývoji současně a rovnoměrně stejným tempem, skutečnost je ale téměř vždy jiná; v naprosté většině párů je vždy jeden, který táhne a druhý, který se veze.
Nesouměrnost (duševního i duchovního) vývoje však nemá být impulzem k roztržce a rozchodu, ale příležitostí k lekcím tolerance a samostatnosti na půdě trvajícího vztahu.
Nemohu ovšem (z pozice smírčího Středu) nic víc, než se ve zkratce pokusit o pár vět k oběma zúčastněným stranám. Konkrétní osoby se jistě samy poznají.

K ženám :
(jako prvním, protože vývojově jsme o půl stupínku dál a tedy bychom měly být schopny moudřejšího vidění a rozluštění)
Mnohé ženy hledají stále ještě toho svého prince na bílém koni, aniž by si uvědomily, že předlohy takových mužů existují jen v romantických filmech. Ale ani v těch filmech se neříká, co se děje za pět, deset, ...třicet let po pohádkové svatbě. Tak si řada žen ani neuvědomuje (a často je to jen pohodlnost Barbín), že to není jen v partnerovi, ale také v nás, ženách, jak si svého partnera (z)formujeme ve svých myšlenkách.
Má-li žena záměr získat "prince", musí se mu nejdříve sama stát důstojným protějškem, tedy ideální moudrou, zodpovědnou a dospělou "princeznou", ovšem se vším, co k tomu patří. Nestačí být krásná na povrchu, je nezbytné pěstovat krásu duše, neboť ta (na rozdíl od té uměle udržované vnější) věkem nepomine. Chceme-li mít onoho vysněného po boku, musíme jej nejdříve ve svém stávajícím partnerovi CHTÍT vidět... a pak jej svou vizí vlastně "stvoříme" za spolupůsobení své, moudře tvůrčí a tolerantně submisivní energie. Existuje-li matrice, stačí ji vyplnit energií, aby se realizovala.
Ergo kladívko: chce-li žena mít vedle sebe Muže s velkým "M", nejdříve by sama měla být Ženou s velkým "Ž"; také proto, aby její představa "ideálního" nebyla naivně nedospělá. Kenové k barbínám opravdu patří jen v hračkářství. Potíž je ovšem v tom, že nemáme podle jakého vzoru se státi Ženou a tak nezbývá než hledat a hledat a pro všechny kroky se vybavit neutuchající trpělivostí...

K mužům:
Všechna výše zmíněná pravidla samozřejmě platí i opačně, tedy pro muže... chceš-li žít s ideální Ženou, staň se nejdříve pro ni důstojným ideálním Mužem. Ovšem se vzorem ideálu je to v naší kultuře asi stejné u obou pohlaví - v časopisech najdete pouze popis muskulatury, o duši téměř ani slovo...
Pravdou však zůstává, že manželství NENÍ svobodárna, kam muž dochází přespávat a pouze kdy chce, v jakém stavu chce, odchází kdy se mu zlíbí, odloží klíče na věšák a nahlédne do jídelního lístku (a pokud nabídka nevyhovuje, namaže si stejně chleba se sádlem, i když je navařeno...), vyzvedne si prádlo ze (samoprací, samožehlící a samouklízecí) skříně a zase odkvačí do víru svého chlapeckého života... TOHLE, pánové, opravdu manželství NENÍ !
Na vzájemném vztahu MUSÍ nezbytně pracovat OBA, bez ohledu na to, jak vysokých postů, workoholických či jiných zájmů se mimo manželství účastní.

TEDY - je hodina dvanáctá něco změnit a jestli nám to nikdo neřekl doma ani ve škole, musíme si prostě sami přijít na to, že :
1) Manželství nejsou ponožky, aby se měnilo podle potřeby, kdykoli zasmrádne.
2) Na společném vztahu se musí pracovat a musí na něm aktivně a ochotně pracovat oba partneři, ne jen jeden či jedna.
3) Vzájemné toleranci se učíme celý život a nikdy nejsme u konce s tou lekcí.
4) I když se manžel(ka) zdá opotřebený(á), není to tím, že by se porouchal(a), ale vždy jsou u toho oba a jedině oba společně, svépomocí a poctivou vzájemnou snahou to mohou napravit - jedinou podmínkou je ochota obou.
5) Manžel(ka) není "výrobek" v záruce a nelze jej(ji) tedy reklamovat u výrobce po několika letech používání, či dokonce vyhodit na smetiště a pořídit si novější model
6) Všechny NEtrpíme premenstruálním syndromem, někdy nás prostě muži opravdu namíchnou. (Opačně to platí též, dámy!)
Občas ale každému může být opravdu mizerně a zasloužíme si (tedy i my, ženy), aby aspoň chvilku někdo pečoval pro změnu o nás. Pro většinu žen je totiž dovolenou už to, že si nemusí oběd nejdříve osobně "ulovit" v obchodě (nakoupit), rozdělat ohniště na sporáku (uvařit), oškrábat kořínky a bobule a kosti (připravit chutnou krmi se všemi nejednoduchými postupy typu maminčina svíčková) a po uvaření a nakrmení ostatních ještě vycídit kotlík (umýt nádobí nebo alespoň naplnit myčku), uklidit kolem ohniště a dál zase jít žvýkat kůže s šít mokasíny...
7) Mužský humor není ženský humor:
když se totiž muž (i se svými kamarády) řehtá jako kůň nudlím, nasypaným do vany s manželkou, a nazývá to slepičí polévkou, pro valnou většinu žen je to, pánové, urážka nejhrubšího kalibru.
Naopak muž se zpravidla urazí nad ženiným vtipem, že "když Bůh stvořila muže, v podstatě jen žertovala..."
Dohromady se ale smějeme všichni rádi a pěkně, že? :-)
8) Je-li jeden z partnerů duchovně výrazně vyspělejší a cítí se být učitelem, v manželství to zcela neplatí; OBA se musí dohodnout, jaké vzájemné pozici dají přednost : zda učitel-žák, nebo manžel-manželka. Obojí současně je trvale neslučitelné.
9) Žena je JIN = voda = protiklad ohně; to voda svým chladem tlumí oheň a hasí požáry. Je-li však vody příliš, uhasí všechen oheň a zůstane sama, studená, stojatá, zkažená a nakonec mrtvá, ať už vystřídá ohňů kolik chce... Oheň uhasíš, ale povodeň nezastavíš.
Muž je JANG = oheň = protiklad vody, kterou zahřívá a odpařuje. Když je ale oheň příliš dominantní a silný, vyvaří veškerou vodu, ovšem sám sebe pak nakonec stráví, vyhoří a zanikne... Chybí mu, co by prohřával, není, kdo by přiložil polínko...
10) Pravidlo 9) platí na všechny jevy. Harmonie je tedy nezbytným a stále živým vytvářením a udržováním rovnováhy mezi polaritami. Jedině tehdy může existovat Celek, obsahující protipóly, které si ale nekonkurují a nesoutěží, naopak se doplňují, pomáhají a vyvažují sebe i se navzájem.

Nemyslím si, že by tento text četlo tolik lidí, aby nastala převratná změna ve vývoji lidstva. Ale pomůže-li jedinému člověku pochopit, jak a kudy změnit své dosavadní kroky směrem k nápravě a harmonii v páru, splnil svůj účel a mohu za ten dar jedině poděkovat.

Sebezáhuba

Už dlouho tvrdím, že není třeba zbraní hromadného ničení, zahubíme se totiž dobrovolně sami, v křeslech svých obýváků. Nevěříte? Zkuste jen chvilinku přemýšlet se mnou:

*** Mikrovlnné trouby vysokých výkonů denně grilují domácnosti i jejich obyvatele; námitka o odstínění neobstojí. Totiž - aby bylo okolí mikrovlnky dostatečně odstíněné od jejího záření, musela by mít izolační plášť zhruba ve velikosti šatní skříně, ovšem při zachování stávajícího vnitřního prostoru ! Kdo by takovou almaru koupil, že?


*** Minimikrovlnku - mobilní telefon - dnes vlastní každé
malé dítě, ustaraní podnikatelé dokonce několik kusů v jedné tašce. Jakkoli je technologie mobilů vyspělá, odstíněny nejsou ! A tak se s každým telefonátem mozek telefonujícího ohřeje až o několik desetin stupně. V případě mozkové tkáně je ovšem už minimální zvýšení teploty nadlimitní a zhoubné, při dlouhých a opakovaných expozicích dokonce nevratně poškozuje mozkovou tkáň a může být i smrtelné. Takže (zejména dámy!) - máte-li zálibu v dlouhých hovorech, uvědomte si, že si současně na trvalo povaříte mozek...
Krom toho mobil nošený na těle vždy svým energetickým polem prostupuje nejbližší okolí, tedy i tělesné tkáně, minimálně v průměru 80 cm. Nošen na opasku spolehlivě odstraní plodnost, v náprsní kapse či zavěšen na krku určitě podrazí nohy srdci (a krevnímu oběhu), brzlíku a štítné žláze (hormonálnímu systému a imunitě) a celým plicím...

*** Satelity, vysílací a přijímací techologie pro bezdrátový signál (televize, rozhlas, internet, mobilní operátoři... ) vyzařuje do svého okolí do vzdáleností v řádu metrů až kilometrů svůj výkonný signál a s ním i velmi výkonný elektrosmog. Existuje dokonce hypotéza, že BSE, tedy tzv. nemoc šílených krav, je podmíněna právě zářením vysílačů, převaděčů a zesilovačů signálu na věžích operátorů. Má to dokonce logiku: především ustájená zvířata totiž nemají žádnou možnost z místa, exponovaného zářením a elektrosmogem, odejít (na rozdíl od šance jejich kolegyň ve volně se pasoucím stádu) a jejich nervová soustava je tudíž vystavena (krom infektu) také energetické zátěži, na niž žádný! živý organismus není připraven. BSE tu byla i dříve, ale nebyla epidemická jako dnes. Z toho by jeden skutečně zešílel...
Jenže v expozici vysílačů stojí i naše domy, školy, školky, nemocnice, chaty, komunikace... Finální produkt vyzařování dokonce na sebe necháváme s úsměvem na rtech prskat denně hodiny z obrazovek přijímačů...

*** Množství netříděného odpadu přímo geometrickou řadou navyšujeme sami. Třídění surovin dá sice trochu víc přemýšlení; tři odpadkové koše zaberou víc místa než jeden, ale jen my, naše děti a praděti budeme jednou živořit na smetišti, které nám i jim nyní svou ignorancí vytváříme... Je pohodlné nezajímat se o svůj odpad, ale až nám skládka začne zapáchat za domem, až nám odpady trvale prosáknou do zdrojů pitné vody, komu a na koho si budeme moci stěžovat ?

*** Jako by nebylo dost strachu, který denně zažíváme při přecházení frekventovaných silnic či jízdě autem, který nám denně média předkládají ve zprávách o katastrofickém světě... Lidem to zdaleka nestačí a proto si vytváří a kupují další, svůj vlastní plánovaný strach. Stačí totiž, aby se páni z Hollywoodu malinko snažili a divák je ochotně, dobrovolně a za pár drobných rád ochromen strachem, tekoucím agresivní řekou násilí a horrorů z obrazovek jen proto, aby zvýšil svou hladinu adrenalinu, dnes tolik módního hormonu... Jenže strachem dlouho živi nebudeme. Strach, jakkoli vytvořen a čímkoli podmíněn, je vždy zhoubná negativní energie...

Mohla bych pokračovat do nekonečna o tom, jak nenasloucháme Životu, blízkým, přírodě..., jak konzumním hltáním nedůležitého nevidíme důležité, jak si ubližujeme slovy, ignotantstvím a lhostejností..., jak z pyšné neznalosti jsme sami strůjci svých potíží - tělesných i duševních...
Jak z toho ven? Odstiňovací pomůcky, meditace, informace... to už přece všichni známe ...ale?!
Je to jednodušší, než si myslíte : jedině každý za sebe si můžeme uvědomit odpovědnost ke všemu, co denně konáme. Každý krok, každé rozhodnutí je v každé vteřině jen a jen v našich rukách...
Tak už přestaňme doma chodit v ulicí zaprášených botách, jen proto, abychom se cítili jako bohatí zápaďáci. Budeme-li dál slepě následovat manipulativní reklamní slogany a hltat barvotiskové emoce na obrazovkách, budeme dál hluchoslepí. Zapněme vlastní mozky a zkoumejme, ptejme se všech, kteří už vědí...
Nezbývá, než odložit nafoukanou aroganci "homo sapiens" (kteréžto oslovení nám ještě zdaleka nenáleží) a stát se člověkem doopravdy moudrým. "Vědět" totiž zdaleka nestačí, je třeba konat; v každém svém kroku a každé vteřině ŽÍT a použít to, co už přece všichni dávno víme.
A tak si dovolím zopakovat slova náčelníka kmene Navajů : Až porazíte poslední strom, až ulovíte posledního jelena a chytíte poslední rybu, zjistíte, že se peníze nedají jíst...

Upozorňuji na změnu

Nikoli vlastní vinou jsem nucena změnit místo konání ohlášené předvánoční "OCHUTNÁVKY RELAXAČNÍ HUDBY" 11.12.2008 od 18.oo do 21.oo hod. Místo původně ohlášeného City centra se sejdeme v ČAJOVNĚ U naší milé paní v Klatovech, kterou najdete v městských hradbách (hned za kostelem u Bílé věže, mezi starou hudebkou a brankou do parečku - jen pro ty, kdož tam ještě nikdy nebyli).
Vítanou výhodou této změny je útulné prostředí a možnost posedět u šálku výtečného čaje z široké nabídky čajovny, jejímuž majiteli dík za rychlý azyl.
Kromě místa se nic na plánovaném večeru nemění (viz aktualizovaná pozvánka níže).
Děkuji za pochopení a těším se na setkání s Vámi i hudbou...

3 POZVÁNKY

TÉMA VEČERA - cyklus večerních setkání s povídáním,
tentokráte na téma
Východní PENTAGRAM pěti živlů
28.11.2008, 18-21.oo hod.
v sále CityCentra Klatovy
(vchod z náměstí vedle katakomb-1.patro, dům má novou žlutou fasádu)
***********
Symbolika pěti živlů se nese napříč všemi kulturami světa jako dokonale výstižné schéma přirozených přírodních zákonitostí.
Jste zváni všichni, kdož chcete porozumět cyklickým dějům a symbolice v sobě i ve svém okolí, v přírodě i lidském konání a snažíte se vytvořit (a udržet) příjemnou zdravou atmosféru v sobě i ve svém okolí...

Téma je vhodné a prakticky uplatnitelné naprosto pro každého, kdo chce pochopit principy svých kořenů, vloh i biorytmů, jimiž jsme všichni bez výjimky od početí až do smrti prostoupeni a které v nás fungují a formují naše životy, i když jim nerozumíme...
Znalost pentagramu je nezbytná pro terapeuty, učitele, vychovatele, poradce, i hospodyňky..., ale výhodou je pro každého.
Prakticky si ujasníme a procvičíme systém pentagramu na příkladech z Vašeho života (které si můžete připravit)

Povídat na toto téma si s Vámi bude Mirka Šmídová

S SEBOU si přineste přezůvky, pohodlný oděv, čajovou svíčku, poznámkový blok a tužku
Účastníci večera se podílí příspěvkem 190 korun za osobu, (důchodci půl); platba na místě,

Přihlásit se lze s předstihem na tel. 376 313 409 (večer) nebo mailem, ev.osobně na jiných mých akcích (přihlášení není nezbytností, ale vítanou slušností, děkuji).

*********************************************

pravidelný
MEDITAČNÍ VEČER
prodchnutý svátečními zvuky tibetských mís a alikvotních tónů
5.12.2008 od 19.oo hod.
opět v sále CityCentra Klatovy
***
Tentokráte si ochutnáme živel OHEŇ v obrazu znamení Střelce,
velmi vítána jsou i další (nejen) ohnivá znamení (Beran, Lev)

S SEBOU si přineste:
jako obvykle tibetskou misku vč.všech paliček, hlas, pohodlný oděv (s teplejší vrstvou) a přezůvky, podložku na sezení,
čajovou svíčku v ochranném obalu, který se dá nést v ruce, vonnou tyčinku,
dobrou náladu, chuť si zazpívat a na chvilku zapomenout na "radosti" všedních dnů,
ochotu souznít ve společném pozitivním ladění...

**************************************

Předvánoční
OCHUTNÁVKA RELAXAČNÍ HUDBY
s panem Romanem LUDVÍKEM (Roiva)
ve čtvrtek - 11.12. 2008, 18-21.oo hod.
!!!ZMĚNA !!! tentokrát v ČAJOVNĚ U naší milé paní v Klatovech (v městských hradbách, za kostelem u Bílé věže)
tentokrát u šálku výtečného čaje...
***********
Nabídka hudby je velmi široká, znáte z katalogu Riova či ukázek při Meditačních večerech. Hudba je ve špičkové kvalitě, tedy PLNĚ FUNKČNÍ např. pro čištění a harmonizaci prostředí i osob (zmiňovala jsem na Energetické hygieně).
Pan Ludvík nám umožní poslech námi vybraných ukázek, na jehož základě si pak můžeme svá CD na místě zakoupit (a usnadnit si tak výběr vánočních dárků ;-) )
Máte-li již někdo (podle nabídky v katalogu) svá CD vytipována či dokonce vybrána a chcete si je nechat přivézt, prosím o sdělení přesných titulů (vč.autorů a katalogových čísel) mailem nebo písemně a já objednávku s předstihem předám p.Ludvíkovi. Ušetříme si tak přinejmenším marži dalších maloobchodníků a nemalé poštovní poplatky....
************
S SEBOU si přineste: plnou peněženku (platí se pouze v hotovosti – nejlépe přesnou částkou, šekové knížky a zlaté cihly nechte raději doma ;-) ),ev. poznámkový blok

Ohlásit se lze s předstihem na tel. 376 313 409 (večer) nebo mailem, ev.osobně na jiných mých akcích (přihlášení není nezbytností, ale vítanou slušností).
******

Těším se na všechny...

Logika...

Chtěla jsem mamince k svátku nechat přerámovat její milé malé akvarely z Paříže. Čtyřicet let visely na stejném místě a zaslouží si tedy nový kabátek. Rychle jsem je sňala ze zdi (aby se maminka moc nevyptávala) a druhý den odnesla do sklenářství, aby byly do gratulace nové. Ve sklenářství jsem vybrala prostý rámeček a paspartu a na otázku velikosti rámu jsem paní za pultem přitakala "ano, jako původní". V určený den obrázky manžel vyzvedl, zaplatil a večer doma postavil do tmavé předsíně, takže jsem se zděsila až druhý den ráno: pasparta byla šedá místo smetanové a i přes fixační fólii bylo na první pohled patrné, že obrázky jsou v paspartě nakřivo. Popadla jsem metr a pro jistotu přeměřila rozestupy kolem obrázku - rozdíl v šíři byl půl druhého centimetru! S obrázky pod paží a brbláním pod fousy jsem utíkala do sklenářství a pro změnu pánovi za pultem vysvětlila, kde se stala chyba, ale že stále a ještě více spěchám. A několikrát jsem zdůraznila, že obrázky chci opravdu na střed pasparty. Vyšli mi vstříc; sklenář přišel okamžitě a obrázky opravil. Jen při převzetí zakázky mi pak s nonšalancí vysvětlil, jak k té asymetrii došlo: "Víte, pani, já jsem schválně vytáh' ty starý pasparty z koše a helejďte: jsou taky křivý. A na zakázkovym lístku bylo napsáno 'velikost jako původní'!" Ohradila jsem se, že by mne ani ve snu nenapadlo, že budou kopírovat čtyřicet let nakřivo zapaspartovaný obrázek taky křivě a že poznámka o velikosti patřila k rámu, ale dostala jsem jasnou odpověď: "na lístku bylo 'jako původní', tak jsme to udělali jako původní." A fidli. Nic mi nepomohlo, ani svévolnou změnu pasparty už mi nikdo nevysvětlil.
A tak jsem se alespoň zbytek dne smála nad mužskou logikou, kterou my, ženy, nikdy nepochopíme, stejně jako muži nikdy nemohou pochopit tu naši, holčičí. Hmmm....
Kamarád počítačolog mi kdysi ten nesmazatelný rozdíl vysvětlil jednoduše a jednou pro vždy takto:
Když žena pošle muže nakoupit a dá mu pokyn: kup chleba a když budou mít rohlíky, vezmi jich dvacet, co přinese domů muž ? No přece jedenadvacet chlebů! Nechápete, ženy?
Ne? Tak ještě jednou a důkladněji: Kup chleba = základní příkaz holou větou, a když budou mít rohlíky =podmínka, asi něco jako 'když bude svítit zelená', kup jich dvacet =klíčový rozdíl: žena má na mysli rohlíky, protože už dávno přepnula mozek do druhého příkazu, zatímco muž stále sleduje první příkaz 'kup chleba'. Koupí dvacet a jeden chleba. Jasné ? Prostě máte pak doma chlebů jak pro školní jídelnu a zkuste se ohražovat logikou ! ;o)
Inu, svět mužů a žen je přece tak překrásně různobarevný, že vysněný princ na bílém koni je proti tomu nudný břídil...
P.S.: A až pošlete, dámy, muže pro "šlehačku do omáčky", dejte mu rozhodně přesný příkaz - jakou a kolikaprocentní smetanu má koupit; šlehačku totiž v regálu nemají... :-))

Hlasité díky...

Hlasité DÍKY dnes chci vyslovit Vlastovi Markovi za jeho blog "Po porodu"(17.11.). Naprostý souhlas s popisovaným mohu stvrdit (nejen) svými vlastními zkušenostmi. A jakkoli se na to náročné poporodní období snažím "ty své" těhulky (které mám v dosahu a péči) připravit, zůstává pravdou, že žena s dítětem zůstává za pár dní po skončení šišlajícího rodinného srocení sama... Ne dost připravená, ne dost silná, ne dost vyrovnaná. "Však ona už si nějak instinktivně poradí ", slyšela jsem před lety z úst porodníka! Už přece sám oficiální název poporodního období "mateřská dovolená" je stejně absurdní, jako tvrdit, že na vánočním stromečku vyrostou čerstvé třešně. Zajisté to označení vymyslel někdo od zeleného stolu, kdo v životě neokusil samostatnou rodičovskou péči se vším všudy. Ani jedna maminka se necítí být na dovolené...
Medicína spoléhá na jakousi samospádem fungující, vlastním životem žijící (ne)existující osvětu a hlavně na zkušenostmi podepřenou poporodní pomoc žen v rodině rodičky. Jenže kolik generací už proběhlo, v nichž rodičky neměly od koho (doma rodící či u domácího porodu asistující ženy - babičky, tety, sousedky...) své zkušenosti nabýt a nemají tedy co další generaci rodiček předat ? Kolik omylů a vlastních nepochopených situací se tak dostává do myšlenkových vzorců nových budoucích rodiček ?! Kolik takových všestranně nepochopených zkušeností už se stalo bariérou samotného otěhotnění, jsem se zmiňovala dříve (viz Zpomalení). Tradiční vědění se v prach obrátilo se svými nositelkami, tak ještě jednou DÍKY za každou řádku, vedoucí ke znovuvzkříšení přirozenosti a generačně důležitých informací, bez nichž lidstvo mnoho generací nepřežije...

Bohužel stejně ignorantsky se obecný lékařský dav chová v každé situaci, která vyžaduje čas a trpělivé vysvětlení nastalé situace, včetně asistence trpícímu (pacientovi). Pobyty k opravdovému vyléčení na nemocničním lůžku se naopak změnily na fik-fik-a mazej domů, nejlépe i převazy si udělej, člověče, sám, obinadlo mají přece v lékárně! Na běžícím pásu ekonomicky vedené výdělečné nemocnice není místo pro vylehávání, to může každý přece doma odležet sám - a hlavně za své peníze! Zbývající enklávy dlouhodobé lůžkové péče jsou mezi zdravotnickými zařízeními těsně před vyhynutím. Zbývající personál, který ještě ctí motto "sloužím zdraví" ostatních je stejně vzácným druhem...
Spoléhá se naivně také na to, že letáček či plakát v čekárně zázračně poučí všechny, kdo už umějí číst... a oni už pak všichni od té doby (kdy byl vyvěšen v čekárně ten plakát) všechno vědí..., zatímco táž odborná ruka medicíny dělá z člověka, vkročivšího do ordinace, nevědomého a nekompetentního pitomce, který svému tělu přece nemůže rozumět, protože jej léta odborně nestudoval a proto se mu musí veškerá zodpovědnost šmahem vzít z ruky... Následně "odborník" vycpe trpícího panáka s cejchem diagnózy drahými chemikáliemi a naordinuje dalších deset vyšetření na různých pracovištích (přístroje se musejí zaplatit a vakcíny vypotřebovat!) a hlavně přitom ležte! Není asi daleko doba, kdy v čekárně místo lékaře bude počítač, do něhož pacient naťuká své potíže a kompjútr mu obratem vyplivne recept. Znatelně levnější pracovní síla. Hmmm...
Opravdu nás to vede k tomu, abychom se postavili na vlastní nohy a začali sami o sebe lépe a zodpovědněji pečovat.
Přesto pár prvních skromných vlaštovek těch lékařů, kteří už se svými klienty hovoří a trpělivě vysvětlují, znám. Jen bychom je museli naklonovat geometrickou řadou, aby se stav alespoň trochu (rychleji) změnil k lepšímu. Také před nimi se skláním, neboť oni už vědí, že se sice naučili číst první písmeno abecedy, ale rozhodně jim to nedává právo popřít tu záplavu ostatních písmen a abeced.
Snad se tedy přece jen aspoň trochu blýská na lepší časy; je to (jako všechno) v nás, lidech...

Syndrom soutěživého sobce

Kdo pravidelně čtete blogy Vlasty Marka, jistě jste si nedali ujít dnešní Syndrom seminářové bohyně, SSB. Naprosto souhlasím s jeho obsahem, pár takových žen také znám. Lektoři si o nich dokonce navzájem referují a mezi sebou jim říkají "satelitky", neboť tito lidé (žen je více) stejně jako satelity neustále obíhají všechny ty nejmódnější semináře a kurzy, které jsou zrovna "trendy". Takové satelitky si dokonce dělají čárky a vedou si deníčky, aby se mohly pochlubit, na čím kurzu už byly a na kom ještě ne a navzájem se předhánějí, hlavně aby neztratily image. Kdyby to konzumní pinožení nebylo tak smutné, bylo by komické.

Mám ale také neveselou zkušenost s lidmi, kteří sice absolvují nějaké ty kurzy sebepoznávání a "zasvěcení"(nejlépe dvojí za víkend, vyjde to levnějc), ale nic na sobě sami pozitivně nezmění, natož pak kvalitu svých vlastních myšlenek, úmyslů... tedy své vlastní energie. Zůstávají pyšní a negativní, často dokonce závistiví a zlí (zlé) či naopak neznalí, naivně okytičkovaní(é)... a naučí-li je na nějakém kurzu někdo neuváženě toliko pohybovat a manipulovat (svou nebo cizí) energií, může z toho být docela průšvih - zvláště když pak svévolně (a často umíněně a přes nesouhlas dotýkaných) chtějí někoho "vyléčit", ovšem hlavně proto, aby sobě či druhým (u)dokázaly, co všechno už umí. Uklidňuje mne trochu snad jenom fakt zákonitosti, podle níž se jednou každému vrátí, co vyslal do světa... pak jim skutečně není co závidět.
(Ne)jedna taková nově upečená reikistka si stýská, že ji "špatně zasvětili a teď jí to nefunguje", ale naopak zaplať PánuBohu za tuhle pojistku! Kdyby totiž měla třeba právě reiki fungovat každému, kdo prošel kurzem (avšak nedokáže si ani uvědomit nezbytnost pokory, ani zopakovat anatomii, ale přesto se jeho ego hned cítí jako profík a začne "léčit" na potkání), bylo by na světě ještě mnohem víc zmatených a zakublaných zbytečněnemocných. Někdy takoví "léčbou" postižení lidé nebo přímo satelitky přicházejí i ke mně a je to vždy trochu svízel, vykořenit ty naivní, přijatou i vlastní neznalostí pokřivené představy a prográmky. Stejně jako po odfláknutých regresích (kdy postižený trčí jednou nohou v minulosti a současnost mu utíká mezi prsty, prolíná se minulé s přítomným... a mnohdy pak končí v psychiatrické léčebně na sedativech - v lepším případě), je maximální zodpovědnost nezbytná u žáků i lektorů.
Katastrofa vznikne, když se jedinec, nepochopivší základní souvislosti, sám pasuje na lektora (vždyť už je o celou lekci před svými budoucími žáky!) a zmatené nepochopené instrukce pak šíří dál do světa a mate svou lehkovážnou nevědomostí další mozky...

Ještě zde ale existuje další nebezpečný jev, či vlastně trochu protipól; zmíním se o něm hlavně kvůli vyváženosti. Nejvýstižněji by se dal nazvat Syndromem Soutěživého Sobce (SSS). Tento syndrom se naopak projevuje převážně u mužů (a mužsky smýšlejících žen) a projevuje se neustálým, mnohdy až nevědomým soutěžením na všech polích, včetně duchovního růstu. I výše zmíněné satelitky vlastně soutěží, která kterou předhoní v množství oběhnutých seminářů a míře "vzdělání". U mužů se ale SSS projevuje až despotickým trváním na výhře a to za jakoukoli cenu a je pak jedno, zda jeho příčinou je kopaná, motoGP nebo nepochopení principů buddhismu. Když se (přirozeně zdravě soutěžícímu) muži nahromadí více proher za sebou (a když dokonce, nastojte, jeho mysl prohraje se ženou!, která s ním ale navíc soutěžit odmítá), často jeho ego neunese tíhu toho poznání a odskáče to alespoň ponižováním právě ta žena, která je mu nejblíž po ruce.
Konzumní a chorobná soutěživost je ale společností nestoudně oslavována - stačí se podívat na sportovní zprávy. Nezřízená glorifikace hvězdných borců, kteří ze sebe neumí vypotit jedinou souvislou a smysluplnou větu, ale i násilnické chování jejich fanaticky fandících davů je pak skutečným obrazem o stavu a důsledcích chorobně vybujelého soutěžení v mužských myslích. Běda ženám, jejichž muži prohrají ! Z takového umíněného chlapečka se pak stává despotický tyran a ženy v jeho okolí se můžou snažit o pochopení sebevíc, on dupe nožičkou a trápí a trestá a vydírá, dokud si svou výhru nevykřičí. K rozumně a klidně uvažujícímu člověku má takový muž stejně daleko, jako seminářová bohyně v premenstruálním období. A stejně jako ona, nemůže dosáhnout štěstí ani soutěživý sobec.
Myslím, že tady dokonce vyrůstá jistá přímá úměra začarovaného kruhu: čím více se žena chce (přirozeně) vzdělávat, tím více se muž bojí prohry a tím více kolem sebe kope, avšak právě proto žena utíká (na další semináře, ke kamarádkám - tam přece najde aspoň pochopení), následkem čehož je muž ještě více zmaten a snaží se více vyhrávat.... a spirála psa, honícího si vlastní oháňku, pak roztočena k nezastavení často ústí do agrese, rozchodů a slov o nepřekonatelném odporu před rozvodovým soudem...

Rozklíčovat to celé lze toliko za pokorné spolupráce obou!, což je ovšem někdy příliš nereálný požadavek na ochotu zúčastněných. Skutečným řešením pak nejspíše ale bude dobrovolná sebereflexe a následně dobrovolné zřeknutí se vlastních závislostí na čemkoli; jsme však už příliš závislí na civilizaci, než abychom svou závislost dokázali opravdu vidět. I zde platí výsostné: zametati každý před svým prahem... ale začít je třeba neprodleně, jinak se roku 2012 nedožijeme v párech...

Meditační večer - listopad

Ahoooooj, Sluníčka,
s plným podzimem Vás zvu opět na pravidelný

MEDITAČNÍ VEČER

7.11. 2oo8, už od 19.oo hodin (přes "tmavší" část roku)
v sále City Centra Klatovy (vchod z náměstí, vedle katakomb, budova má novou žlutou fasádu)

Tentokráte si vychutnáme archetyp znamení Štíra a vodního živlu.

S SEBOU si přineste:
jako obvykle tibetskou misku vč.všech paliček, hlas, pohodlný oděv (s teplejší vrstvou) a přezůvky, podložku (polštářek) na sezení,
čajovou svíčku v ochranném obalu (+oheň), lahvičku pitné vody, jednobarevný šátek,
dobrou náladu, chuť si zazpívat a na chvilku zapomenout na "radosti" všedních dnů,
ochotu souznít ve společném pozitivním ladění...

Těším se na viděnou i slyšenou... :)) Mi.Š.

P.S: Pro ty z Vás, kdo jste z daleka, je to opět jen informace, co kdybyste třeba měli cestu kolem... :))

Vánoce jsou sice ještě relativně daleko a za okny je stále vidět chvílemi prosluněný podzim,
ale snad právě nežli nastane všeobecný předvánoční shon,
dovoluji si Vás pozvat na malou
výstavičku
***************
BETLÉMY Mirky Šmídové
a SNĚHOVÉ VLOČKY Marie Jandové
***************
Zahájení a skromná vernisáž proběhne již
31.10.2008 v 17.3o hod.
v sále City Centra Klatovy
vchod z náměstí vedle katakomb, 1.patro, dům je dočasně zakryt lešením
(těsně před Večerem na Téma Energetická hygiena 3.-tamtéž od 18.oo hod.)

Výstava potrvá do konce letošního roku
a můžete ji spatřit také při návštěvě některé z dalších tamních akcí

...Pokoj lidem dobré vůle...

Umění soužití

V dnešním blogu na téma 'Nedorozumění' mezi muži a ženami se pan Vlasta Marek velmi trefně a moudře zmiňuje o tom, co většina z nás v nějaké podobě známe a mnohdy nevědomky prožíváme. Dá se jen souhlasit s názorem, že už v základních školách by se děti měly učit znát přirozené rozdíly mezi myšlením budoucích mužů a žen, aby pak samostatně, počínaje hledáním a výběrem partnera/ky vlastně aspoň věděly, co vůbec chtějí. V některých školách a rodinách se už tímto směrem zlehka vydali, ale jsou to stále ještě vzácné vlaštovky...
Vlasta Marek mimo jiné říká :
"....1) Už výběr partnera (partnerky) může všechno pokazit. Asi by si každý zamilovaný pár měl zjistit (třeba pomocí zodiakálního, nebo čínského horoskopu), jestli jsou ti dva typově kompatibilní. Pokud jim pak i astrolog při objasňování nativního horoskopu oznámí, že se k sobě nehodí, je třeba mu věřit a rozejít se. Ušetříte si vzájemně pár let života, tuny negativních emocí a hodně peněz..."
...Snad si mohu dovolit (pro správné pochopení) zlehka rozvinout a upřesnit : ve slovech "...zjistit třeba pomocí zodiakálního nebo čínského horoskopu..." rozumějme: jen solidního! horoskopu a tedy i zásadně jen solidního astrologického rozboru. Ty směšné věty, které většina populace zná z "horoskopů" různých časopisů, totiž nemají se skutečným horoskopem nic společného. Dokonce si pamatuji, jak (ne)jeden plátek hřešil na to, že běžný čtenář čte jen odstaveček svého znamení ...a tak celý týden otiskoval tentýž "horoskop", vždy jen o jedno znamení posunutý. Protočil ten pan redaktor takhle skoro celý zvěrokruh... a pak to celé někam prodal a zakoupil jiná slova (v jiném plátku už očtená) a otiskoval je dalších dvanáct dnů - opět jen v pootočeném pořadí... Tak o tomhle, prosím, řeč rozhodně není.
Nicméně (nejen) moje zkušenost mi říká, že naslouchat odborným, ale přece jen cizím slovům, která určují vzájemnou "typovou kompatibilitu" budoucích partnerů, je sice velmi poučné a žádoucí, leč může to být, bez vlastního úsudku, také v ledasčem zavádějící. Neznám zamilovaného, který by dal na varovná slova kohokoli ze svého okolí. Možná dokonce právě ty nervy, emoce a další "ztráty" jsou tou nejlepší investicí do vlastního i vzájemného pochopení ...a zdokonalení.
Sama jsem kdysi dala na známé astrologické tvrzení, že znamení stejného živlu se k sobě hodí... Po třicetiletém "dvojvzdušném" manželství mohu snad říci, že si naše živly v ledasčem vyhoví, ale o klíči k dobrému partnerství zde nemůže být řeč. Tak jednoduché to zase není... to už je v rukou a vůli obou, zda vydrží a učí se (oba!) spolu být.
To vše má ale mnoho dalších aspektů : často vídám, že se partneři k sobě (podle horoskopického určení) sice takzvaně nehodí, ale ve skutečnosti jim partnerství dobře klape - mají snahu a chuť se sžít. A naopak někde, kde by bylo lze předpokládat ideální souhru a i astrolog vyřkne ano, není-li vůle k soužití, idylka se nekoná. Dokonce si troufám tvrdit, že, jakkoli je člověk tvor partnersky založený, někteří jedinci (muži i ženy) jsou inkompatibilní s kýmkoli a snad by tedy raději měli mít nějaké viditelné označení :)), zůstat sami a nezakládat dlouhodobé vztahy ani rodiny... Nejsou k tomu evolučně uzpůsobeni.
Partneři se ale přece v životě scházejí m.j. také proto, aby si splatili své karmické závazky a dořešili tak dneškem cosi, co v minulých svých existencích nepochopili... Nejsem ortodoxní fatalista, ale co když to tak nějak opravdu je ? Co když jakási síla mimo nás (jakési dříve vytvořené silové bio-pole) svede naše kroky do spolku s někým, ke komu máme z minula nesplněný slib, nebo naopak slib, přetrvávající takzvaně až za hrob?
Nejsem vůbec příznivcem rozchodů (viz Dělení), ale přece jen připouštím, že po splnění takového karmického závazku (a závazků k rodině!) a vyrovnání (morálního) dluhu se životy dvou lidí mohou zase rozdělit... stejně přirozeně, jak přirozeně se na čas životní Stezky spojily. Nastalo-li pochopení u obou, došlo 'jen' k vyvážení sil a životní lekce byla naplněna. Chtějí-li pak ti dva spolu dál setrvat, je to už jejich svobodným rozhodnutím stejně, jako dohoda o rozchodu. Partnerství nelze ani chápat jen jako předpřipravený koktejl hormónů, kladek a pák - stejně jako krásný obraz není jen součtem barev a plátna... K obému je zapotřebí umění, což často některým, příliš rozumově založeným jedincům, uniká...
A tak se přimlouvám za solidní povědomí partnerů o horoskopické pravděpodobnosti jejich vzájemného soužití, za rozšíření těchto (a podobných, skutečně důležitých) informací do škol a rodin, ale též za velkou osobní vůli k vzájemnému pochopení a spolužití. ...A za výjimky, které potvrzují pravidlo, neboť přesně nalinkovat životy ani na sebeodbornější cizí doporučení nelze...:))

Dělení

Někdy se člověk, ač nerad, dotkne dělení. Nemám teď na mysli dělení buněk, trsů či čísel (i když vše souvisí se vším, že?), ale dělení vztahů.
Už vícekrát jsem byla svědkem rozchodu dvou partnerů, kteří spolu tvořili jeden celek a jejichž rozdělení všechny překvapilo. Díky perfektní vzájemné párové spolupráci, doplňování a souladu se jejich partnerství, ať už pracovní nebo životní, zdá být mnohdy nenabouratelné a nezničitelné. Často je i dílem profesionality obou partnerů, že se jejich společná práce pro společný cíl jeví jako dobře, spolehlivě a trvale fungující stroj. Jenže život je změna a žijeme v iluzích.
Nemám v oblibě oslovení a kategorizaci kamarádek na 'dobrá, skvělá, nejlepší '... Už jsem zažila, co znamená, když jsem se (bez vlastního přičinění) náhle znelíbila a z titulu "nejlepší kamarádka" jsem najednou byla degradována jen na "vona". Nikdo mi tehdy nic nevysvětlil a mně nezbylo, nežli se s nastalou změnou prostě smířit.
Vzpomínám také na situaci, kdy právě se rozcházející kolegyně (po své mnohaleté krásné spolupráci) si mne, když se rozkmotřily, každá zvlášť a každá po svém náhle braly ve svých hádkách za svědka té či oné "pravdy" a žádaly mne o důkazy loajality s jednou či druhou z nich... Má dříve vyřčená slova, v té chvíli ovšem vytržená z kontextu, se v jejich ústech stávala jedovatou zbraní proti kolegyni - nyní soupeřce, přestože ještě nedávno tvořily spolu jeden, zdánlivě nedílný pár "nejlepších kamarádek"... Bylo mi hořce a těžko jsem se vyrovnávala s jejich rozchodem... A totéž podruhé, potřetí, ...pokaždé.
Často si totiž vůbec neuvědomujeme, jak jsme si zvykli vidět věci kolem sebe stále stejné, v neměnné "pevné" podobě a spokojeně klidně fungující, jako samozřejmost. Když se pak na zaběhnutém obrazu něco začne měnit, jsme z toho obvykle udiveni, zvláště působil-li celek harmonicky.
My, Váhy, se vždy snažíme vyvažovat sebe i své okolí, ovšem v trhlině nějakého Celku, jehož součásti (lidi) máme stejnou měrou rády, se cítíme velmi rozviklané. Já sama trčím vždy v tom vakuu poněkud bezradně a protože se účastním srdcem, je i ono tím dělením trháno vedví. Stojí mne pěknou hrst sil se v tom prázdnu neztratit ...a neztratit je oba. Myslím, že to podobně cítí i mnoho dalších lidí a tak si dovoluji vyřknout tuto svoji zkušenost :
Stanu-li se nablízko svědkem a jsem vtažena do (roz)dělení (ať už klidného nebo třaskavého), pokouším se sice v prvé řadě nastolit ještě dohodu a pokus o smír, ale nelze-li, je třeba se rychle stáhnout stranou. Snažím se zachovat si nadále cestičku k oběma, ale hlavně: není přece důležité, jaká je moje představa dosavadní souhry onoho Celku. Důležité je naopak, jakou představu o své další cestě mají samy jeho části, oni lidé, kteří dozráli k rozhodnutí se rozejít. Není vůbec důležité, že bych(om) je chtěla(i) vidět dál pohromadě, harmonicky se doplňující ke spokojenosti nás všech. Těm, kteří se rozhodnou rozdělit svou společnou cestu a jít si každý jiným směrem sám, po své vlastní Stezce, nemáme my ostatní (zvenčí přihlížející ne-zúčastnění) právo nutit návrat k sjednocení jen proto, abychom nemuseli měnit své pohodlně navyklé obrazy a ospale zajeté koleje, jakkoli by se nám to jistě líbilo.
Pokud jejich rozchod není pouze útěkem od neřešeného, možná jim právě nazrál čas na tu změnu a další jejich setrvání spolu by bylo jen vynuceným utrpením a plněním cizích očekávání...
Podzim je bilancováním po létě, kdy naše 'ohnivé letní lásky' osvědčují svoji trvanlivost ...anebo se oddělí a zmizí. Ať je tedy dělení jen projevem vývoje a součástí růstu nových Celků...

Říjen

Ahoooooj Sluníčka, :Ö:
s nastupujícím podzimem nadchází opět další pravidelný
MEDITAČNÍ VEČER
3.10. 2oo8, počínaje tímto setkáním už od 19.oo hodin (přes "tmavší" část roku)
v sále City Centra (vchod z náměstí, vedle katakomb)
Tentokráte si vychutnáme a procvičíme harmonii znamení Vah a vzdušného živlu.

S SEBOU si přineste:
jako obvykle tibetskou misku vč.všech paliček, hlas, pohodlný oděv (s teplejší vrstvou - v CC stále ještě opravují topení) a přezůvky, podložku (polštářek) na sezení,
čajovou svíčku v ochranném obalu (+oheň), malý měkký polštářek,
dobrou náladu, chuť si zazpívat a na chvilku zapomenout na "radosti" všedních dnů,
ochotu souznít ve společném pozitivním ladění...
Těším se na viděnou i slyšenou... :))

P.S.: na seminář Vlasty Marka o znějících mísách a léčivém zvuku (11.10.- viz níže) jsou už jen poslední volná místečka...

Mléčný bar

Možná jste také se zděšením zaregistrovali(y) zprávičku o tom, že se (zatím v zahraničí) dostaly na trh pilule s příchutěmi, které maminkám přímo v těle "ochutí" mateřské mléko. K dispozici je prý dokonce na výběr několik chutí, například jahodová nebo banánová. Na dotaz v anketě české maminky svorně vítaly tuto možnost "obohatit" svému miminku prý jinak jednotvárnou stravu... Součástí reportáže bylo i tvrzení, že mateřské mléko má "nijakou" nebo "jen lehce nasládlou" chuť, dokonce prý "odborníci" usoudili, že to není chuť nijak lákavá a pro kojence dostatečně přitažlivá a proto prý některé děti kojení odmítají. Hmmm.... jestlipak se dětí někdo ptal ? Ta maminka, která tvrdila, že její miminko by (kdyby mohlo) jistě volilo jahody, protože když je v těhotenství jedla, vždycky hodně kopalo, si asi neuvědomila, že to kopání mohl být taky protest. Jahody (a podobně silně aromatické ovoce) se přece dítěti do jídelníčku přidávají jen veeeelmi opatrně !
Troufám si tvrdit, že je to celé především závislé na tom, jak (moudře a šetrně či nikoli) se která maminka v době kojení stravuje a jak aromatická a chuťově výrazná (či nevýrazná a tedy pro dítě nerušivá) jídla konzumuje. Některé maminky si stále ještě asi dost neuvědomují, že vše, zdůrazňuji VŠE, co ony snědí (vypijí, nadýchají, pocítí...), se nutně projeví i v kvalitě a chuti mateřského mléka. Chuť je chuť a po chuti buď jak buď..., ale která milující kojící maminka by chtěla dobrovolně probdít noc nad nafouklým bříškem svého, plynatostí trpícího a neutišitelně plačícího potomka poté, co si labužnicky dala k obědu porci fazolí nebo bramboráky s česnekem ? Nebo je snazší dát dítěti pilulku i proti nadýmání a hlavně uspokojit vlastní chutě ?
I s tou definicí chuti to bude trochu jinak; nebo si snad "odborníci" troufají své dospělé, (léty pojídání moderní přechemizované stravy) zanesené a (kořeněnými jídly, dochucovadly, zvýrazňovači, Ečky, smogem, možná dokonce kouřením a alkoholem...) ohluchlé chuťové (a čichové) receptory porovnávat s jemnými vjemy křišťálově čisťounkých chuťových pohárků miminka? Opravdu dokáží renomovaní vědci zapomenout na to, že chuť je spolu s čichem přirozeně poznávací (a varovný) smysl ? Stačí si vybavit, jak malé děti vše testují v puse, ožužlávají, ochutnávají svět kolem sebe ...ony se tak orientují a mapují svůj nový domov. Stejně tak ale právě tu Svoji Maminku poznají "po čichu", respektive po její přirozené osobité tělesné vůni - tak jako to v přírodě umí každé mládě, které je na počátku své existence odkázáno na pomoc a stravu od rodičů. Proto se přece maminkám doporučuje (nejen v době kojení, ale až do doby nejméně jednoho roku věku dítěte!) nepoužívat žádné parfémy, parfémovanou kosmetiku, dokonce ani přírodní aromatické oleje by se neměly dostat do přímé blízkosti dítěte. Proto je dobrá dětská kosmetika (pokud ji dítě vůbec potřebuje) NEnavoněná ! Čichové senzory dětí jsou velmi citlivé a vnímají nejjemnější rozdíly a druhy vůní (ony se nad svou plenkou neošklíbají - na rozdíl od mnoha dospělých, kterým už někdo řekl, že "to smrdí"). Proto je tento životně důležitý smysl silnými vůněmi (nejen v ranném věku) dezorientovaný; možná i proto naše smysly, atakovány neúměrně silnými syntetickými podněty, slábnou...
Přiblížím to příkladem ze života : asi v pětadvaceti letech jsem se setkala na svém pracovišti s vůní, která mne přímo uchvátila. Hledala jsem její zdroj tak vytrvale a dlouho, až jsem (jako kreslená myš, následující vůni sýra) objevila kolegyni a její parfém. Prozradila mi značku, chvíli (v době totality dlouhou chvíli) jsem sháněla, až jsem nakonec kýženou libovůni držela v dlani. Byla pro mne skoro fetišem, omamným vjemem, který jsem znala, ale nevěděla jsem odkud. Hned poprvé, kdy jsem ji použila, její stopu na mém oblečení zacítila moje maminka ...a s úsměvem prohodila: "to je ...(název vůně), že? No, ten já jsem používala, když ses narodila..." Prásk. Konečně jsem věděla, odkud tu vůni znám; vlastně ji znala, jako vzpomínku, "jen" moje miminkovská čichová paměť. Bylo po záhadě, ale kouzlo té vůně pro mne existuje stále.
Chci tím říci jen to, že naše smyslová (chuťová, čichová, zvuková...) paměť je od přírody velmi rozvinutá a důkladná a smyslové (příjemné i rušivé) vzpomínky, uložené do ní v nejrannějším věku (do něhož nám vědomá paměť nesahá), nám zůstávají ještě v mnohém utajeny. Neměli bychom do nich tedy vstupovat s buldozerem komerčních zájmů a nahluchlých chuťových doměnek jakýchsi "profesionálních" ochutnavačů, jimž se přírodou připravené mateřské mléko zdá být (v porovnání s paprikovou klobásou či ananasovým koktejlem) málo atraktivní.
Říká se, že když se vylíhne house (kachně, pštrosáče...), první bytost, kterou spatří, to mládě nadále považuje za svoji matku a všude ji pak následuje - je jedno zda je to jeho biologická matka, nebo třeba chovatel.
Pokud naše (konečně) kojící maminky, z nedomyšlené snahy o povrchní rádobymodernost, budou svým mazlíčkům zpestřovat svůj i jejich nejcennější nápoj umělými příchutěmi jahod či banánů, (léků, cigaret...) jako v nějakém mléčném baru, možná jejich děti budou v dospívání "jen" bezdůvodně a komicky drancovat jahodové záhony a šplhat po banánovnících jako opice. Nejspíš jim nebude svět stačit takový, jaký jej příroda stvořila, ale budou jej potřebovat přichutit. Možná dokonce budou stále a usilovně hledat tu svou, nepřirozenou a náhražkovou, leč velmi nebezpečnou a návykovou pilulku s nevšední příchutí. Maminka přece byla první dealer...

Zpomalení

Ve své terapeutické praxi se poměrně často potkávám s ženami, které přicházejí s dosud nesplněnou touhou otěhotnět. Vedle pomoci reflexní terapií s nimi procházím vyšlapanými i choulostivými cestičkami jejich dosavadních návyků, režimů, myšlenkových vzorců, naučených předsudků, kdy i v dětství slýchané zážitky o nepříjemnostech spojených s těhotenstvím (jejich i cizích maminek) a traumatizujícím porodem mohou silně ovlivnit podvědomí a vytvořit těžko prostupné bloky v procesu jejich budoucího otěhotnění. Poslední roky se ale stále více setkávám také s případy, kdy žena vlastně nemůže otěhotnět, protože na to (její tělo) prostě nemá čas. Mladé ženy, navyklé žít samostatným způsobem "výkoňáků", aby srovnaly svůj krok se svými, ve všech směrech (hyper)aktivními muži, dobrovolně posunou rychlost svého života do takového tempa, že jejich tělu chybí podmínky ke klidnému zahnízdění a vytvoření rodiny.
Pro názornost uvedu téměř čítankový příklad mé obdivuhodné klientky (samozřejmě s jejím laskavým svolením), dnes už zkušené a krásné maminky, plánující další miminko.
Jako pro spotrovkyni (tělem i duší) pro ni bylo potřebné zpomalení sebe, a to ve všech úrovních života, opravdu velkým úkolem. Od dětství se věnovala atletice a sport naplnil zčásti i její povolání. Se svým manželem, též velmi aktivním člověkem a sportovcem, žili svůj společný život bez dětí celých sedm let a naplnili jej prací, během, sportovními a cestovními aktivitami. Doma (ve svém novém, téměř minimalisticky zařízeném bytě), se díky neustálým akcím "zbytečně" nezdržovali. Gynekolog stanovil - po mnoha nepříjemných vyšetřeních a pokusech o asistované otěhotnění - diagnózu "sterilita" a mimo jiné tím zasadil do oné ženské mysli ještě negativní vzorec nezměnitelnosti jejího stavu.
Přesto tuto ženu její opravdová podvědomá ženská vytrvalost přivedla až k alternativním terapiím, i když tak trochu jako k "poslední inštanci". Ruku v ruce s nezbytnou celkovou vnitřní očistou těla bylinkami a nápravou tělesné energetické rovnováhy jsme "lovily" i ve vodách jejích návyků a názorů. Nezbytnost zpomalení celého toku života tato výjimečná paní moudře přijala a trpělivě a pečlivě zaváděla do své denní praxe. Její větu "Až otěhotním, tak zpomalím..." jsme záměrně obrátily na "Nejdřív zpomalím (a Vesmíru tak dokážu, že to se svým mateřstvím myslím opravdu vážně), abych mohla otěhotnět".
Po dvou měsících intenzivní spolupráce se její vnitřní změna stala natolik výraznou, že otěhotněla zcela spontánně; vlastně ještě uprostřed plánovaného očistného postupu. Možná ale ta fáze a tato míra zpomalení už Životu prostě stačila k přesvědčení se o její kompetenci k mateřství. Tyhle zprávy jsou jedny z nejkrásnějších...
Gynekolog ovšem okamžitě nařídil (vzhledem k anamnéze) pracovní neschopnost a ...byly jsme zpátky na začátku, protože paní, přes všechnu svou upřímnou snahu, nebyla s to vydržet "zavřená doma a v nečinnosti". Nahlédly jsme tedy do další vrstvy prostředí, které bylo třeba lépe vyvážit - po harmonizaci těla muselo nastat ještě vyladění stavu energie v jejím domácím zázemí. Díky drobným úpravám interiéru podle pravidel feng-shui se podařilo rychle zklidnit i tuto část života; nejen, že se paní našla v roli hospodyňky, vaření a přípravě zdravých chutných jídel, ale změna charakteru domácí energie zklidnila žádoucí měrou i (pro danou situaci už přílišnou) aktivitu manžela.
Rozdíl mezi rychlostí, s jakou tato žena žila svůj někdejší život, a zpomalením, které si bezpodmínečně vyžádalo její mateřství, byl obrovský, ale...
Když jsem ji požádala, aby (pro pomoc dalším budoucím maminkám) sepsala svůj příběh tak, jak jej viděla svýma očima, napsala (cituji) :

"Moje klikatá, trnitá, zdlouhavá cesta k vytouženému dítěti, která mě naučila trpělivosti a dokázala mi, že se v životě nedá vše naplánovat :
Od roku 1999 jsme se pokoušeli o dítě, povedlo se to až za tři roky, přirozenou cestou, ale přesto jsem potratila, následovaly další pokusy, ale neúspěšně, rozhodli jsme se pro umělé oplodnění, absolvovala jsem 2 inseminace a 3 umělá oplodnění - neúspěšně, potom jsem cvičila cviky L.Mojžíšové k otěhotnění i byla v Praze na nápravě páteře, absolvovala Dornovu metodu, pila bylinný čaj a železo podporující otěhotnění, přestala jsem příliš sportovat - pouze procházky a plavání, zhubla jsem několik kg a změnila stravování na zdravější formu, chodila na reflexní terapii, podali jsme si žádost o adopci a po 8 letech čekání jsem otěhotněla přirozeně, hned jsem přestala chodit do práce, těhotenství bylo bez komplikací ukončené sice císařským řezem, ale ve 40.týdnu. Doufám, že tento příběh povzbudí ženy, které se potýkají se stejným problémem."

Hmmmm..... :)), ještě s tím zpomalením budeme muset hodně do hloubky, aby se z celého života nestala jedna jediná uspěchaná věta...
Ženy, ať už máme svá mateřství před sebou či za sebou, nebojme se zpomalení, nebojme se opustit svou laťku výkonnosti a přenechat ji mužům, ať "vítězí". Většina z nás už dobře víme, že toho chlapského výkonu jsme schopny, ale je to dobře ? Opravdu mají mít naše děti doma dva tatínky ?
V mateřství skutečně není kam spěchat a o tom, že to mystíte opravdově, musíte nejdříve ujistit samy sebe i své, V/nesmírně široké okolí.
Snad vám to bude k užitku...

Pátý element

Vypůjčila jsem si dnes název kultovního sci-fi filmu a kdo jste jej (nedávno) shlédli, jistě jste také zajásali, že pod slupkou komerčně atraktivního akčňáckého pozlátka je tentokrát dokonce myšlenka... Pátým elementem je zde nazýván Střed, dokonalá bytost, sjednocující ostatní elementy v energii netušené síly, který(á) však může vyrůst toliko z přítomné Lásky. Jakkoli sotva budeme následovat stopy hlavních hrdinů, je Pátý element jevem, který právě nyní prožíváme. Nastalo totiž babí léto, Páté období roku. Však i číslo 5 je uprostřed číselné řady 0-9 a numerologicky je m.j. symbolem empatie... Slunce v této době hřeje, ale nespaluje, svítí, ale neoslepuje. Touto dobou se mysl loučí s letními láskami... a zamilovanost přechází v přemítání, sympatie.
V našich zeměpisných souřadnicích jsme zvyklí běžně vnímat čtyři roční období, ale babí (indiánské) léto, to krásné období přechodu mezi plným létem a časným podzimem, kdy nestabilní a hyperaktivní Oheň předává vládu klidné a stabilizující Zemi, ještě neumíme právoplatně zařadit. Učme se to; budeme to brzy velmi potřebovat nejen ke zvládnutí sílících klimatických změn...
Podle východní symboliky pentagramu živlů je právě babí léto středem roku, neboť tamní kalendář začíná proměnlivým datem většinou někdy v únoru. V našem vnímání roku bychom si snad mohli vzít na pomoc všem známý zvěrokruh, jehož střed spadá právě do doby babího léta. Vždyť i podzimní rovnodennost je vyváženým rozložením noci a dne, ženského a mužského principu, Jinových a Jangových kvalit energie, pasivity a aktivity... Jedině sjednocením protikladů v sobě i kolem sebe se však můžeme přiblížit vlastní celistvosti a opustit tak nezralou rozpolcenost.
V pentagramu živlů náleží tomuto období prvek Země, teple žlutá barva, zeměpisný směr Střed, a tělesné orgány žaludek, slinivka a slezina spolu s lymfatickým systémem a všemi sliznicemi.
Už tento výčet synonym je pro pozorného čtenáře zdrojem množství cenných informací a souvislostí. Připojím-li ještě spojení Země = Matka, narostou souvislosti do obrovských rozměrů...
Přečteme-li tuto dobu právě podle západního zvěrokruhu, babí léto odpovídá znamení Panny a Váhy. Tato dvě znamení reprezentují konec první a začátek druhé poloviny zodiacu a mají rovnováhu dánu do vínku. Pečovatelské vlohy Panny lze přirovnat k archetypu mateřství a Panně Marii. Však také signaturou tohoto znamení jsou písmena PM a starší kalendáře v září čítaly nejméně tři svátky Marií, Mařenek, Marušek, Máří, Marjánek... Zřídkakdy však zpíváme Ave Maria všem těm, které by si to zasloužily... Panna je symbolickým propojením země a nebe, když (stejně jako bohorodička) stojí pevně, nohama zakořeněna v zemi, avšak její hlava již nahlíží do nebes a duchovních rovin. Znamení Váhy pak toto propojení povyšuje do symbolu kříže, tedy vertikální spojení pevného základu (zakořeněného v zemi, ale vrcholem nahlížejícího do duchovních výšin) a nebes, a horizontálních ramen denního života, neustále rozkývaných našimi emocemi a vnějšími vlivy. Váha nepřetržitě vyvažuje vše, co sdílí a co ji obklopuje a prostupuje. Je jediným neživým (a statickým) znamením zvěrokruhu a jako taková stabilizuje a vyvažuje vše kolem sebe i v sobě. Ostatní tomu říkají nerozhodnost, zrozenci vah ale ví, že je to moudré a zodpovědné zvažování. Onen symbolický kříž má také svůj střed - v srdci, v Lásce.
Středem těla, těžištěm tělesného energetického systému je břicho, jemuž východní nauky říkají Hara, třetí čakra. To je ten Střed, jehož se lze držet v každé situaci, zvláště pak v těch náročnějších. Zde má své sídlo i intuice a schopnost vnímání okolních energií. Středem citů je pak srdce, střed hrudi, sídlo Lásky. Da Vinci věděl...
Když svým klientům často říkám "drž se svého Středu", je to tedy vlastně břicho, ale také střed vyvážené osobnosti, z něhož je na všechny strany stejně daleko i blízko; k emocím i klidu, pochopení , účasti a vcítění, soucítění a žité duchovnosti...
Stačí si najít chvilinku a každý den svůj Střed myšlenkou uctít a posílit tak jeho energii, stejně, jako bychom měli s láskou opatrovat střed (tai-chi) svého bytu, domu, zahrady. Stačí na pár minut zklidnit mysl ...a nechat vstoupit Ticho.

Zaschlé umění...?

Není umění jako umění; na to moderní pojetí moderního umění asi musí mít buňky umělec i divák. Někdy se dá záměr i zkratka zahlédnout, někdy asi zůstane v utajení nepoučeným očím pozorovatelovým, někdy možná i oběma stranám...
Měla jsem nedávno možnost shlédnout expozici takového moderního umění a i když to není docela můj šálek kávy, musím přiznat, že určitou symboliku a myšlenku jsem si snad (pro sebe) dokázala najít. Pominu-li uměle vytvořený karamboloidní stres, uměleckou hodnotu autoplachet a pohozených textilií, dominantou celé expozice zůstal obrovský rudý obdélník velikosti billboardu. Ano, v našich zeměpisných souřadnicích jsou v paměti (národa a nás zralejších) tyto rudé plochy ještě zaseknuty - v podobě transparentů se zářivě žlutými hesly, vyzývajícími k práci na skvělých zítřcích pod ochranou srpu a kladiva. Možná se tento paměťový záznam uplatnil i při mém nahlížení na tu fascinující plochu a viděla jsem všechno možné, jen ne umění.
Při pohledu zblízka jsem si všimla asi dvaceticentimetrové bílé svislé čárky, kterou evidentně vytvořil nějaký kápanec shora... a tak jsem se raději rozpačitě zeptala, jestli nějaký neposedný ptáček nevykonal... Momentálně přítomná umělecká průvodkyně ten bílý artefakt pečlivě osahala, prozkoumala, vypjata na špičkách, ještě blíže než já a vzápětí mi vysvětlila, že je to stříbrné a je to záměr autora, má to tam být. Inu spokojila jsem se, s důvěrou sobě vlastní, s tím fundovaným vysvětlením a mou sebekritickou myslí kroužilo cosi o propastech ve vlastní chabé vzdělanosti v moderním myšlení a citu k opravdovému umění. Okamžitě mi blesklo hlavou, zda jsem nezpůsobila újmu expozici, když jsem omylem na podlaze šlápla na polomrtvou mouchu, snad to nebyl exponát. Musím se ještě hodně učit...
V té chvíli ale přistoupil jiný návštěvník a zaujat stejným bílým kápancem, prohodil : " Hele, holub tvořil..." Jsa už náležitě poučena, šeptem jsem mu sdělila, že to prý autor tak zamýšlel a cákanec patří k idei díla. Prostorem ale zaznělo bodré "No to teda né, to udělal ňákej pták ! Já tu byl na vernisáži a stál jsem v první řadě před houfem podivínů, obdivně vzdychajících na ten prázdný transparent, ale tohle tam určitě nebylo ! Heleďte, dyť se to maže...!" a prstem odškrábl kousíček toho vertikálního ptačího umění...
Inu... Život tropí hlouposti a Bůh má velmi vyvinutý smysl pro humor. A přírodní "umění" ptáků si přece také zasluhuje náš uznalý obdiv a zařazení do expozic, nemyslíte ? :))

Den tibetských mís

Den tibetských mís v Klatovech
s Vlastou Markem
11. října 2008

Program :
Ve 14:00 tříhodinový seminář o zvuku, hlase, mísách a tajemství hudby sfér
sál City centra, vchod z náměstí ve dle katakomb, 1. patro.
Vstup: 400 korun (pro seminaristy je v ceně zahrnut i večerní koncert).

S sebou: vlastní tibetskou mísu, podložku (polštář) na sezení, pohodlný oděv, přezůvky,
poznámkový blok, dobrou náladu.
Na místě budou ke koupi tibetské mísy.

V 19:00 hodinový koncert na tibetské mísy a steel drum

HUDBA TICHA
v kostele sv. Vavřince (tzv. studentském) v Plánické ulici

(na závěr se připojí všichni seminaristé jak mísami, tak zpěvem).
Vstupné 120 korun

VLASTIMIL MAREK, zenový buddhista, hudebník, spisovatel, duchovní učitel. Pobýval v zenovém klášteře v Japonsku a v zenových centrech v Polsku, studoval na Schumacher College v Anglii a na Středoevropské universitě v Praze. V současné době ho můžete slyšet každou druhou neděli od 23.15 hod. v jeho rozhlasových pořadech na stanici Vltava, přednáší také na Universitě nové doby a v Akademii nové slovanské spirituality. Publikuje na marek.blog.respekt.cz. Vydal několik CD (s hudbou na tibetské mísy a steel drum) a knih (Český zen, Něco v síti, Tajné dějiny hudby, Nová doba porodní, Hudba jinak). Jeho kniha z roku 2004 Návod na použití člověka – meditace jako cesta ke štěstí a zdraví, je jakýmsi manuálem současného zenového přístupu s řadou instruktážních fotografií (ke shlédnutí na www.baraka.cz).
V r. 2007 vyšly i dvě související knihy fejetonů o době, mozku, duši, ženách, dětech a jiném myšlení
Když už i dalajlama a Každá maminka je Mozart.

Bližší informace a přihlášky na tel.č.: 376313409 (19– 21 hod.) mirka.smidova@seznam.cz

Pozvánky na září

S koncem prázdnin si dovoluji vás pozvat na baboletní zářiová setkání v Meditačním večeru, Večeru na téma a Rovnodenní meditaci. Věřím, že se sejdeme opět v plné síle a společně uděláme další malinký krůček za harmonií...
***

MEDITAČNÍ VEČER
5.9. 2oo8 - t.j. opět první pátek v měsíci
od 20.oo hod.
v sále CityCentra Klatovy (vchod z náměstí, vedle katakomb, 1.patro)
Tentokráte si užijeme začátek babího léta s ohnivým LVEM a zemskou PANNOU ... (to abychom nikoho neošidili)
S SEBOU :
jako obvykle tibetskou misku vč.všech paliček, hlas, pohodlný oděv a přezůvky, podložku (polštářek) na sezení, čajovou svíčku v ochranném obalu (+oheň),
svůj symbol léta, lehký šátek nebo šál libovolné barvy, dobrou náladu, chuť si hrát a na chvilku zapomenout na "radosti" všedních dnů, i na to, kým se snaží být naše mysl...
Těším se na všechny a doufám, že se dostaví i co nejvíce Lvů a dalších ohnivých znamení (Berani, Střelci) i Panen spolu s dalšími zemskými zrozenci (Kozorohy a Býky)... :-)

***
Další z akcí pro laiky a začátečníky, jíž navážeme na červnové povídání, bude

aaaaaauuuuuuummmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm
TÉMA VEČERA - cyklus setkání s povídáním - TÉMA VEČERA
mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm

ZÁKLADY ENERGETICKÉ HYGIENY - II.
V pátek 12.9.2008, 18.oo - 21.oo hod., v sále City Centra Klatovy
(vchod z náměstí, 1.patro)

Druhý seminář pro laiky, zdravotníky, maséry, pomáhající profese, též všechny, kdož přicházejí do styku se zákazníky a klienty,
ale také pro všechny, kdo o někoho pečují v domácnosti, či chtějí mít v práci i doma ošetřené a energeticky čistší prostředí
O tom, jak nakládat se svou energií i stopami ostatních, s nimiž přicházíme do kontaktu,
o případných následcích a o tom, jak ošetřit sebe i prostor, abychom si prospěli a neublížili sobě ani ostatním...
Tentokrát se více zaměříme na praktická a mentální cvičení pro kultivaci vlastní energie
Povídat a prakticky vyzkoušet si toto téma můžete opět s Mirkou Šmídovou

S sebou si přineste přezůvky, ev. tužku a papír na pár (3 hodiny) poznámek, čajovou svíčku a oheň.
Vstupné 190,-Kč /osobu Těším se na všechny... :-))
Pozn.: Snad se opět budeme moci sejít v hojném počtu, neboť večer na toto téma se už pravděpodobně opakovat nebude.

***
Rovnodenní (slunovratová) meditace
v úterý 23.9. 2oo8 od 20.oo hodin
v sále CityCentra Klatovy (vchod z náměstí, vedle katakomb, 1.patro)

S SEBOU :
jako obvykle tibetskou misku vč.všech paliček, hlas, pohodlný oděv a přezůvky, podložku (polštářek) na sezení, čajovou svíčku v ochranném obalu (+oheň),
svůj symbol podzimu, dobrou náladu, chuť si zazpívat a na chvilku zapomenout na "radosti" všedních dnů, ochotu souznít ve společném pozitivním naladění...

Těším se na všechny :Ö:
Případné dotazy na tel.376313409 (19-21 hod.)
***

Prázdniny...

Jako malou holčičku mne, asi jako většinu vrstevníků, hlídávala moje babička. Měla čas, protože už byla v důchodu a nikam nespěchala. Ráda jsem jí koukala pod ruce při vaření, protože to byl koncert pohybů, zvuků, vůní a zkušeností, z nichž dodnes stále ještě mnohdy čerpám. Moc ráda jsem naslouchala vyprávění o dobách její služby v prvorepublikové Praze, při zimním draní peří se sousedkami se také sešlo hodně příběhů, humorných i strašidelných. Černá hodinka po setmění, kdy po stěnách sednice tancovala mihotavá světýlka plamínků, probleskujících mezi pláty roztopeného sporáku a já mohla nekonečně dlouho sledovat ty fantaskní výjevy, bývala nejhezčí za zimních chumelenic, ale v chladnějších večerech léta měla také svůj velký půvab. O prázdninách jsem, už jako školačka, chodila s babičkou do lesa na klestí, které jsme pak vázaly do otýpek a spolu s nasbíranými šiškami připravovaly na zimu, až se zeptá... I když jsem tehdy často brblala a měla v hlavě jiné plány na využití svého času, dnes na ty chvíle pohody s láskou vzpomínám.
Jako správná babička i já dnes hlídávám svého vnuka. Jen občas, protože bydlí jinde a já jsem (a podle vůle našich sociálních politiků ještě dlooouho budu) babička pracující. Ovšem logika některých místních zastupitelstev je těžko pochopitelná : na vesnici, kam můj vnuk chodí do mateřské školky, má školka společnou kuchyni se základní školou. A protože škola má prázdniny, kuchyně je zavřená a nevaří se ani pro školku ...a ta je tudíž také celé dva měsíce zavřená, jen proto, že by děti neměly oběd ! Místní obecní radní nejspíše spoléhají na přemnožení babiček svých obyvatel; nemohlo jim přece uniknout, že dovolené rodičů i po sečtení nedají dohromady víc, než 3/4 prázdnin...
Měla jsem letos tedy, díky i těmto okolnostem, překrásnou příležitost dobrovolně pobýt se svým vnukem celých pět týdnů. Toliko víkendy trávil doma, jinak jsme spolu byli ve dne - v noci. Hmmm...se vším všudy. Ještě o něco jasněji po této zkušenosti chápu, proč mají mít malé děti (v souladu s přírodou) hlavně mladí lidé. To, co se dnes honosně a důležitě nazývá hyperaktivitou, bývalo v mém dětství prostě "to dítě je jako pytel blech":-))...
Ale děti jsou dnes v mnohém jiné, zvláště ty, které jsou narozené od roku 2000. Jejich empatie a intuice je pro nás dospělé (avšak většinou mnohem méně v tomto směru vybavené) těžko pochopitelná a už vůbec není postižitelná našimi běžnými měřítky.
Pominu-li pro tuto chvíli důležitost základního nastartování dětí (genetickou výbavou, těhotenstvím a kondicí maminky i otce, porodem, péčí a výchovou, vzory, prostředím, atd.), je nepřehlédnutelné, jak nesrovnatelně více, než kdy byla (a bude) schopna generace jejich rodičů a nás prarodičů, jsou tyto děti velmi mimořádně schopny vyciťovat veškeré nálady a pocity kolem sebe. Empaticky takové dítě bez výjimek přebírá naladění mysli svého partnera (rodiče, učitelky, prarodičů - a jako s rovnocenným partnerem je s ním třeba jednat) a bez zaváhání je ihned dokáže kopírovat a reagovat na nevyřčené... Budiž nám to velkou motivací k narovnání vlastního myšlení, jehož kvality se zobrazují v dětech jako v zrcadlech. Žádné, tedy ani dnešní děti nejsou porouchané, porouchané je naše "dospělé" myšlení...
Jak moc se mi bude při hlídání vnuka hodit zpívání (písniček i manter) jsem tušila, ale to, že jsem denně musela maximálně uplatňovat vlastní empatii a kontrolu všeho, nač myslím, bylo chvílemi poněkud překvapující. Snad jsem stíhala.
Asi se nikdy nedozvím, jaké stopy zanechaly tyhle prázdniny v oné dětské paměti, která jako houba nasakuje všechny zkušenosti. Ale tak to má být...

Neslyším tvůj dopis

(andante, commodo)
Komunikace rychlostí blesku, s níž dnes můžeme odpálit do sítě desítky mailů za vteřinu, je nesporně velkou vymožeností. Ale jako každý psaný text, dopis, vzkaz, smska, má přece jen stále poněkud plochý charakter. Přečtu-li jednu a tutéž větu několika různými způsoby, vyzní pokaždé jinak, s velkými rozdíly ve významu a tedy i reakce na ni mohou být rovněž dramaticky rozdílné.
Vyzkoušejme si to příkladem :
"Protože jsi tam nebyl, nemůžeš to vědět..." je zcela nevinně vypadající věta.
Pokud ji vyřknu (přečtu) klidně a chápavě, je vše v pořádku, spíše s porozuměním omlouvám toho nevědoucího. Pokud ji ale vyřknu (čtu) plačtivě, může už z toho být cítit výčitka, či dokonce vydírání. Zkuste si ale totéž říci nahlas a zlobně; no, to už je slovo do pranice, že ? A jak se budou emoce stupňovat a měnit, bude (stále na téže jednoduché nevinné větě!) závislá i reakce protistrany, která může být třeba vděčná (za to pochopení), uražená (že je jí vyčítáno), ale i vystrašená (je-li submisivní), nebo naopak důrazně agresivní (aby měla navrch)... a tak podobně. Jistě sami najdete množství dalších variant čtení (interpretace) slov této nenápadné věty a tedy pochopení a následných možných reakcí...
A teď si představme, že nejen emoce pisatelovy, ale též čtenářovy jsou vlastně jakýmsi filtrem, brýlemi, skrze které je text nejen psán, ale též čten, viděn, chápán... To je pak veeeelmi důležitá naprosto přesná volba slov, aby nedošlo k záměně významu a zcela chybnému chápání... a následnému zbytečnému nedorozumění mezi pisatelem a čtenářem.
Navrhuji proto, abychom si zavedli něco podobného, čemu se v hudbě říká dynamika a použili občas jako předznamenání svých textů... :-))(viz výše). Pak bude jasné, že meditační čtení se čte andante (pozvolně, zvolna) a commodo (klidně, pohodlně), zatímco naléhavý dopis šéfa bude asi crescendo (znenáhla zesilovat), avšak po nesplněném úkolu bude mít naše obliba asi tendenci decrescendo (postupně zeslabovat). Zprávu od milované osoby asi budeme rozhodně číst dolce (sladce, líbezně), protože jej tak nejspíše i mínila, a přestože espressivo (výrazně) opakuje své požadavky, budeme unisono (jednohlasně) přitakávat...
Snad se dokážeme forte (silně), fortissimo (velmi silně), až fortissimo fortissimo (maximální silou, vší silou) posnažit o porozumění, abychom mohli komunikovat legato (vázaně) a leggiero (lehce, zlehka, lehounce) a dokázali svá slova patřičně lasciar sonare (nechat znít) a nikoli morendo (zkomíravě) a trpitelsky čekali jen na konec.
Jakkoli pianissimo (velmi slabě) zní můj návrh, risoluto (rozhodně, rázně, rezolutně) se přimlouvám za nějaký podobný systém, jinak se budeme nadále pouze sotto voce (přidušeným hlasem, tlumeně) dohadovat...
Nebo budeme konečně unisono (jednohlas, jednohlasně, všichni stejně) na jedné lodi porozumění ? :))

Osmibolestná

Jsem zastáncem harmonie; však mne k tomu moje (stále něco vyvažující) znamení Vah přímo předurčuje. Poctivě se snažím (i to mi bylo dáno do vínku) podle potřeby se vciťovat do pocitů druhých lidí bez ohledu na to, zda je to žena či muž. Když kdekoli kolem sebe zaznamenám dysharmonii, mou přirozenou snahou je ji mírovou cestou napravit, nebo k tomu alespoň dát impulz.
Byť žena, prošla jsem v dětství poněkud neobvyklou, v mnohém klučičí výchovou. Když se moje sestra učila s maminkou vařit knedlíky, já jsem s tátou v dílně, umazaná od šmíru, nahlížela do tajů svařování a pájení kovů, rozebírání motorů, stavění obytných přívěsů a podobných neženských zábav, vonících zhusta benzínem. Ve třinácti jsem se, tajně, bez řidičáku, proháněla na vypůjčeném Pionýru, tehdy jediném dostupném motorovém vozítku, a snila o kariéře moto-závodnice. Když si moje spolužačky zdobily své pokojíčky Kájou Gottem a dalšími hvězdami tehdejšího popu, já jsem listovala ve Světě motorů, fandila Frantovi Šťastnému a v nočním stolku měla vylepené fotky nejnovějších sportovních modelů Ferrari. Když jsem absolvovala autoškolu, jejíž instruktor mi nechtěl věřit, že jsem ještě neseděla za volantem, docela jsem si dovedla sebe představit jako profesionální řidičku. Tahle klučičí průprava mne dostala do role kamarádky, jíž se kamarádi kluci chodili svěřovat a ptát se na radu, jak na holky. Díky této "přípravce" vím o mužích od nich samotných mnohem víc, než většina žen, které prošly "normálním" holčičím dětstvím. Nezneužívám to, ale dává mi to možnost lépe mužům porozumět.
Pak jsem se stala mámou a mnohé bylo mávnutím proutku jinak. Jako by se s mateřstvím konečně probudila ta ženštější, do té doby z velké části odpočívající část mé osobnosti.
Nejen, že jsem se fofrem musela naučit kuchyňskému umění, nějak zvládat novou roli manželky a matky, odmítla sednout za volant (a riskovat životy), ale začínala jsem vnímat stále sílící dar soucítění. A jak rostly děti, cítila jsem (jako každá máma) i bolesti srdce, spojené s mateřstvím. Dar Života jsem jednoho dne uviděla jako zázrak a věděla, že je nezbytné jej chránit bezpečnou náručí.
Každá matka velmi dobře ví, co to znamená cedit krev z lásky (nejen při porodu), co to znamená vidět své dítě v nebezpečí, vidět je bezmocné, v rukou lékařů a trpící bolestí, kterou by tolik chtěla nést za ně... Každá máma ví, jakou bolestí musí projít, když se její dítě rozhodne dobrovolně riskovat svůj život, ať už v boji, nebo při nebezpečných pracích, zálibách, cestách - nehledě na věk... a jakou to chce sílu dát mu (z lásky) k tomu nebezpečí svolení.
Snad každá máma v nitru jistě splyne se slovy písně "..je v celém světě jediná, když zapomínáš, vzpomíná; co víš, jak se dnes má tvoje máma?....ten magický kruh bezpečí, kam nesmí, co ti nesvědčí, a kdyby svět tě odepsal, je někdo, kdo ti věří dál - tvá máma, je s tebou... Ach, vy děti, tak 'dospělé', zase po heřmánku noc voní..." zpívá Marie Rottrová.
Až se na svých letních toulkách budete někdy procházet Svatou Horou u Příbrami, můžete si povšimnout, že v tamní Březnické kapli dokonce Pannu Marii Sedmibolestnou "povýšili" na Osmibolestnou (aby mohla být zachována symetrie kaple). Jistě nebylo nutno dlouho přemýšlet o další mateřské bolesti. Bez rozdílu všechny ženy zde tiše slzí... a mužům doporučuji totéž. Věta "chlapi nepláčou" je totiž jednou z nejnebezpečnějších pro celé lidstvo ! Věta, která se patriarchálně a zkostnatěle dědí z otce na syna (a předává v partách), způsobuje často zatvrdlost a necitlivost mnoha mužských srdcí (tím víc ohrožených právě infarkty), potlačení přirozených emocí, které (i když různou měrou) má v sobě každý muž a není důvod se za ně stydět... Každý muž není bojovným lvem a když mu pak někdo konečně "dovolí" se vyplakat, bývá z toho na chvilku slzavé údolí. Viděla jsem to už hodněkrát a věřte, uzdravuje to skoro zázračně... Čas už dozrál na tu změnu.
Tohle totiž víme jen my, ženy a mámy, kolikerou bolestí za život "zocelujeme" svá srdce, aby vydržela; jsou jich desítky, možná stovky - ne jen osm. (Upřímně - myslím, že právě tenhle nekončící celoživotní "trénink" pak možná způsobuje lepší pružnost a odolnost ženských srdcí vůči infarktům...)
Ano, každý máme právo na bolestivé zkušenosti a jsou nesmírně důležité. Avšak muži sotva kdy pochopí pocit mámy, jejíž dítě se řítí za dobrodružstvím, do nebezpečí, samo, bez ochrany a nehledíc na alespoň minimální opatrnost. Pan Čapek snad promine, ale toliko matka, která sama chlapácky ctí chlapáckou ideologii víc než Život samotný, totiž dokáže poslat syna do války.
Nic se nemá přehánět, skleníkové květinky nevydrží běžný, dnes dost drsný život; ale i nekonečné otloukání klučičích kolen a loktů (a vztahů, ignorance a agrese) má své souvislosti...a meze (jen vyvažuji).
Co nás nezabije, to nás posílí, říkají odvážní. I génius chybuje, ale jenom blbec chyby opakuje..., říkají moudří.

Souhvězdí

Někdy mne napadá, nač jsou a zda vůbec někomu pomohou všechna ta moudra, která si posíláme mailem, vepsaná do krásných obrázků ?
Mnozí je přepošlou automaticky, bezmyšlenkovitě, někteří dokonce jaksi z prestiže, aby se vidělo, že VÍ... a někteří pro ty hezké obrázky.
Ale kolik je lidí, kteří je berou jako důležité zkušenosti a snaží se je opravdu uplatnit v patřičnou chvíli ve svém civilním životě ? Kolik z toho moudra aplikujeme do praxe svých dnů ?
Snažíme se OPRAVDU o komunikaci, nebo jen o vytvoření dojmu ? Možná si ještě pamatujete písničku, v níž se zpívá "chodím pilně do houslí a dělám, že cvičím... a chodím pilně do práce a dělám, že dělám..." Proč to vše děláme jen nanečisto ? Dá se tak žít ? Dá se nanečisto komunikovat ?
Když už si tak stýskáme, že nám (cituji)"..začalo v poslední době docházet spousta majlů a různých žádostí o podepsání petlic, zůčastnění se protestních pochodů a shromáždění, dále nemám notes připojen na trvalo, ale musím docházet k čudlíku, jehož ocásek mizí ve zdi a stále něco konfigurovat.."(...a pak ještě taky musím zašít ponožky, zaplatit účty, vyleštit auta, zkontrolovat omítku, zedníka, psa.., vychovat syna, milovat manželku (či naopak), vyprat prádlo, natáhnout budíka, zaklapnout budíka, uvařit, jíst, mýt nádobí, spát, chodit na ta shromáždění, mluvit, vařit, žehlit, přemýšlet...)"..že až přemýšlím o tužce a papíru. To by se korespondence zredukovala..." Hmmm, máme to my, lidi, fakt těžký..:-), zvláště když nabudeme dojmu, že nám Život na ty o(vý)mluvy sedne. "..Protože když v deset večer vylezu z dílny, mám co dělat, abych neusnul cestou do postele. A musím si na pátou ranní dávat budíka. Už ani nečtu. Jsem velmi zaměstnanej a kdybych nemusel platit tolik účtů najednou, tak bych byl i bohatej." Tak takhle jsme na tom všichni asi velmi podobně až stejně.
Přesto máme (opět) všichni, toliko každý za sebe, možnost volby si ten čas pro přátele (které sice nelze zrovna vidět osobně, ale jsou pro mne pokladem, částí mého srdce a tedy si velmi vážím možnosti s nimi sdílet aspoň občasnou komunikační dráhu) prostě nějak udělat. Stojí(-li) mi ta vzácná příležitost za to, i kdybych kvůli tomu měla přijít o něco příjemného - leč často jen sobecky osobního.
Tímto odpovídám i na nedávno položenou otázku: "Na co Ti (vám) ten blog vlastně je?"
Inu, komunikace je pro mne (a záhy bude pro každého muset být) jedním z mála možných společných "nervů", duchovně vyživujících tepen, které mne propojují se světelnými body dalších srdcí. Pro ten naplňující fakt, že v tom tobogánu vývoje nejedu sama, že je nás přece jen víc, kdo cítíme (a řešíme) věci podobně, na jemnějších úrovních, než zbytek světa, kde zatím toliko nahrubo mouku melou... Na tu sou-náležitost a sou-cítění si vždycky čas udělám. Jinak je mi totiž všechno vědění, vše, co jsem si kdy přečetla a naučila se, na nic.
Neumím-li ani zlomek pochycené moudrosti aplikovat do praxe každodenního života, pak jsem se nenaučil(a) zhola nic. Vždyť své "nastudované" studuji (víc ze života, než z knih) právě pro to pochopení a použití nabytých zkušeností v dalších krocích životem... opravte mne, jestli se mýlím. Komunikace je tedy mnohem víc, než všechny ty běžné denní činnosti, radosti a "radosti" - ty žijeme všichni. Ale opravdově komunikovat ještě není samozřejmostí, to už chce snahu navíc.
Ne, nesnažím se smrdět od hlavy. Jen se pokouším říci, že každý z nás - i ten nejmenší človíček na nejposlednějším titulku nejbezvýznamějšího filmu - máme svůj život naplněn jenom tím, čím si jej naplníme.
Tu svou "polívku" si každý uvaříme jen z toho, co do ní přihodíme a co přihazují ostatní.
Ta moje polívka by mi připadala bez komunikace poněkud nedosolená a nedokořeněná - jaksi bez chuti. A že umím podle potřeby přidat i pepře a nespolknu hned tak nějaké, někým povrchně a z nedbalosti zkažené sousto, to už, myslím, také někteří zjistili...:))
Naše skutečné bohatství spočívá právě v komunikaci. I když se to teprve několik desítek let učím, priority mám už snad víceméně upřesněny. Díky Bohu.
Když totiž nemáme čas na komunikaci, měli bychom se zamyslet, kde jsme jej tedy vlastně utratili a vyplýtvali a jestli svým žitím "nanečisto", pro hmotné požitečky, zábavu a pomíjivé hodnoty, neprošustrujeme tu vzácnou Sílu, kterou do nás Vesmír vložil.
Hvězdy nad našimi hlavami mají mezi sebou také jen pomyslná propojení a přesto se mohou stát jedinečným souhvězdím...

Energie kolem nás

Dovolte mi pozvat vás na další z "večerů na téma", které se týká snad každého z nás, ale jen někteří si zatím uvědomují jeho důležitost. Přehršle informací, které - sestaveny a viděny v celku - mohou být užitečné v každodenním životě prakticky všem, si nejen povíme, ale také prakticky vyzkoušíme. Na tyto základy budeme dále navazovat.


aaaaaaaaaaaaaaaaaaaauuuuuuuuuuuuuuummmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm
TÉMA VEČERA - cyklus setkání s povídáním - TÉMA VEČERA
mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm

ZÁKLADY ENERGETICKÉ HYGIENY - I.
V pátek 27.6.2008, 18.oo - 21.oo hod., v sále City Centra Klatovy
(vchod z náměstí, 1.patro)

seminář pro laiky, zdravotníky, maséry, pomáhající profese, též všechny, kdož přicházejí do styku se zákazníky a klienty, ale také pro všechny, kdo o někoho pečují v domácnosti, či chtějí mít v práci i doma ošetřené a energeticky čistší prostředí
O tom, jak nakládat se svou energií i stopami ostatních, s nimiž přicházíme do kontaktu,
o případných projevech a následcích a o tom, jak ošetřit sebe i prostor, abychom si prospěli a neublížili sobě ani ostatním...
Povídat a prakticky vyzkoušet si toto téma můžete s Mirkou Šmídovou

S sebou si přineste přezůvky, ev. tužku a papír na pár (3 hodiny) poznámek, čajovou svíčku a oheň.

Vstupné 190,-Kč/osobu Těším se na všechny... :-))

Přehřátí...

Jsme přehřátí. Jednotlivci, lidstvo, kontinenty, planeta... Už řadu let denně pozoruji lidičky, kteří za mnou přicházejí, a mám tedy neustále před očima řeč své "soukromé statistiky". Díky tomu není tedy zas tak těžké vidět jasnou paralelu... Možná ji vidíme všichni, jen někteří ji ale vidět chceme a také se z ní poučit - ve vlastním zájmu i v zájmu celku.
Stále častěji se setkávám s klienty, kteří si stýskají na nevyrovnanou tělesnou teplotu, pocity zimy za současného vnitřního horka, jeho návalů v různých částech těla, mrazení či nenadálého pocení... to vše (nejen) v souvislosti s prudkými klimatickými výkyvy, jimž jsme poslední dobou stále více vystaveni. Pokud se ale tyto vnější vlivy nenaučíme korigovat vlastními dostupnými prostředky (volbou potravy, nápojů, bylin, činností, prostředí, barev, tvarů, materiálů...), bude hůř.
Zkuste chvilku přemýšlet se mnou :
Každý jsme součástí většího celku, tedy jakousi částicí. Kmitáním částic vzniká teplo - to učí už fyzika základních škol. Čím rychleji částice kmitají, tím větší teplo vzniká... Co když svým kmitáním (tedy horečnatou činností, spěchem, sportovními a pracovními aktivitami, přesouváním se v prostoru na velké vzdálenosti, popojížděním, pobíháním, stíháním...) vytváříme kolem sebe více tepla, než je normální ? Pominu-li známé zahřívání atmosféry teplými odpadními plyny (od kuřáka přes motoristu, tovární komín až po tryskové motory), vlastně všichni kolem sebe šíříme neustále teplo. Kdesi už tohoto lidského tepla, zachyceného v nádražní hale, chytře dokázali využít k vytápění nedalekých kanceláří. Vida, energie lidí, spěchajících na vlak, je technicky využitelná ! Jak si tedy ještě můžeme myslet, že to nemá vliv na naši tělesnou i globální teplotu ? Představme si jen, kolik lidí na této planetě denně někam spěchá ?! Nejsme tak trochu křečky, kteří pobíhají ve vlastním dynamo-kolotoči, aby horečnatě vyrobili energii, využitelnou toliko pro provoz vlastních klimatizací ?
Pokud si ale dobře pamatuji, čím rychleji částice celku kmitají, tím méně je celek stabilní. ...No, vždyť to se děje ! Zrychlující se doprava, lidská chtivost vlastnit věci, které kdosi vyrobil či vypěstoval na druhém konci světa, neustále nutí civilizaci rychleji kmitat svými (dopravujícími a zařizujícími a vyrábějícími) částicemi... a ty se zahřívají, zahřívají své okolí, domovy, myšlenky, emoce, talíře... Destabilizujeme tak sebe, rodiny, společnost, přírodu... Vypadá to jako začarovaný kruh. Země je méně stabilní, počasí je méně stabilní, stále slyšíme zprávy o stále častějších zemětřasech a podobných projevech nestability planety. Prý i Slunce a vesmír jsou méně stabilní... Ne, netvrdím, že lidská činnost může za erupce na Slunci. Ale určitě z velké části můžeme za svá vlastní přehřátí a vlastní erupce... a následná vyhoření a vyčerpání svých vlastních sil.
Zpět k fyzice : perpetuum mobile ještě nikdo nevyrobil. Jak si můžeme myslet, že jím sami jsme ? Aktivním věkem dnes nazýváme věk babiček a dědečků, kteří si dokonce rádi hrají na mladé a odmítají své stárnutí (a zmoudření) prostě přijmout, protože si myslí, že na to mají ještě dost sil a že zestárnout je něco ošklivého a hodného odmítnutí... A zde je další paralela : každý máme do života jakýsi "kyblíček" síly a tu (lépe či hůře) využíváme. Pokud si onen symbolický kyblíček vyplýtváme nemoudře zbytečnými činnostmi (a léčením jejich následků) v první polovině života, pak nám na druhou polovinu a onen kýžený odpočinek na konci nezbyde už ani tolik sil, abychom mohli alespoň koordinovat své svaly. V praxi : (hyper)aktivní člověk, přepínající hrdinsky své přirozené možnosti (za všeobecného obdivu okolí, nebo naopak pod neustálým bičem osobního soutěživého egodrába), vyčerpá své zásoby sil tak, že ve stáří už neudrží ani tělo vzpřímené, neudrží hrnek, neudrží svěrače, lžíci, myšlenku ... Svaly ani mysl jej neposlouchají a nekompromisně jej nutí (konečně) k absolutní pasivitě. Pak přichází třeba pověstný "osvobozující Alzheimer" a vymaže nemilosrdně všechny programy z harddisku mozku. Všechny, včetně těch ještě potřebných... Jedinou možností zde je okamžitě přestat zrychleně kmitat, zredukovat zbytečné aktivity i nároky, nastolit dobrovolnou pasivitu jako protiklad dosavadní nadměrné aktivitě, zklidnit se víc, než jsme se kdy dokázali přimět.
Je-li ochlazení lékem na přehřátí, je-li pasivita lékem na hyperaktivitu, je tedy MEDITACE lékem na nemocné tělo i nemocný svět... Zkuste si to promeditovat...

Slunovrat - červen 2oo8

Mimořádně pozitivní zpráva :
SLUNOVRATOVÁ MEDITACE
se koná v pátek 20.června 2oo8
tentokrát u ohně v kamenném kruhu
na keltské zahradě pana Břetislava Votrubce v Tajanově u Klatov
Scházet se můžeme postupně už od 19.hod, začátek ve 20.oo h.

Zahrada je po pravé straně silnice na Tupadly, oplocena žlutou zdí s věžičkami, téměř na konci obce
Chcete-li přinést maličkost pro hostitele, pak JEN to, co se dá ihned během večera použít jako bezmasé! pohoštění pro všechny, voda ze studánky a čaj bude...
Vstup je otevřen všem klidným zájemcům o pobytí na krásné zahradě plné symboliky našich prapředků; o kosmologii, souvztažnostech a tvoření zahrady se s námi podělí její tvůrce osobně
Alkohol ani jiné předměty závislosti nepřicházejí v úvahu !.....:))

S SEBOU :
karimatku a podložku na sezení venku, ev.šamrličku (my zralejší), teplejší oděv na večer, tibetskou mísu vč.paliček, bubínek (kdo má) nebo chřestidla, hrnek na nápoj, dobrou náladu a pěkné počasí (je objednáno), chuť chvíli sdílet klid a souznění s přírodními energiemi a rytmy ... a nezbytný úsměv :-D
Těšíme se na všechny :Ö: :))
...a současně budeme rádi za stručné oznámení, zda se připojíte, neboť zahrada má jen omezený prostor...
Bližší informace: na telef.: 376 313 409 (večer 19-21 hod.) nebo mailem na: mirka.smidova@seznam.cz

Pěkně nahlas...

...Když čtu řádky svého Učitele o tom, jak krušně mu bývá, když narazí na lhostejnost, hloupost, nepochopení či ignoranci, je mi trochu stydno...
( http://marek.blog.respekt.cz/c/38394/Septem.html )
Taky chválím jen občas a šeptem, možná právě proto, že zde není zvykem, aby žák chválil svého učitele - jaxi z respektu k autoritě... A i když vím, že to zvládá(š) a nestěžuje(š) si (jen konstatuje(š)), dovoluji si udělat ten krok:
Už sedm let si to šeptám jen pro sebe, ale (zase) máš pravdu, tak teď pěkně nahlas:
Vážený Vlasto, velmi si vážím toho, jak neustále a neúnavně chodíš se svou kůží na trh a prorážíš zdi nevědomosti. Mnohokrát mě napadlo, jakou asi musíš mít v srdci sílu a motivaci Pravdou (kterou znáš o tolik dřív, než my ostatní), když do témat, která otevíráš, už tolik let a tak důkladně bušíš, nedbaje na nevěřícné a oportunisty, kteří se neštítí do-slova ničeho (avšak často taky jen šeptem...). Děkuji za to, že mluvíš nahlas o věcech, o nichž se my ostatní často bojíme i přemýšlet a díky Tobě a Tvé "umanutosti" nám ostatním ukazuješ, že to JDE ! - když se chce. Jsi nám v mnohém příkladem a nelze se divit, že Tvá kolena přestávají sloužit a bolí, když Tě na ně život už tolikrát srazil. Přesto se zase zvedáš a jdeš bušit do další zabedněné zdi v našich hlavách... Díky za tu nekonečnou trpělivost, tohle by dokázal jen málokdo a přesto (či možná právě proto), že nejsi pedagog profesí, Učitelem jsi jedním z nejdůkladnějších a nejpoctivějších. Právě proto, že o svých Návodech jen nemluvíš, ale žiješ je, jsi v nich doma, my ostatní už jen můžeme přijmout Tvé pozvání sdílet Tvé poznání... Tvé semináře jsou vždy vodopádem informací a ne všichni pavouci se nechají vyhnat z hlavy jedním vrzem; přesto ono kolumbovské AHA! při poslechu Tvých slov má charakter jarního gruntování...
Znám velmi dobře stav, kdy "doma není nikdo prorokem", kdy vlastní rady do vlastních řad se stanou jen nechtěným hrachem na stěně... Léta slýchám odpovědi typu "...áleprosimtě, tytomuvěříš ?!? Tonemůžefungovat, slyšíštrávurůst a zasenamněněcovidíš..." když navrhuji někomu (z blízkých) včasný nemedicínský postup řešení jeho potíží. Tu větu "radšimlč" znám už od dětství, kdy jsem poslechla, a to, co jsem tehdy přirozeně uměla, se po mnoha letech teď stále ještě znovu učím... a Tobě děkuji za to, že jsi mne v tom podpořil - nahlas.
Těžko říci někomu, koho milujete, "kdo chce kam, pomozme mu tam" a proto nikdy nekupuji kuřákovi cigarety. Mám ho totiž ráda, možná víc, než on sebe sám. Těžko na jeho sebeničení ale mlčky hledět... Těžko nechat nás, které miluješ všechny (jinak bys to už dávno nejspíš vzdal), ať si nejdřív rozbijeme frňáky o vlastní tupohlavost a pak teprve prstíčkem začneme hrabat Tvé (do té doby notně zaprášené) řádky...
Musí to být bezútěšný pohled na nás váhavé, jak Tvé rady odmítáme slyšet, či je přijímáme jen tak laxně. Přesto vytrvale a trpělivě pokračuješ v klepání na vrátka našich hluchých myslí a my ostatní Ti za to dlužíme mnoho poklon... a hlavně otevření svých hlav ! V úrovni Tvé vytrvalosti už řady velmi řídnou, nedivím se, že se cítíš být na to sám... My ostatní, ještě zdaleka ne jednoocí, poskakujeme za Tebou veeeelmi daleko...
Je v nás lidech strašlivá lenost překonávat nepohodlí. Pro někoho je nepohodlné přestat kouřit nebo chodit do hospody, pro dalšího je nepohodlím přestat mlsat nebo ordinovat chemické léky, či naopak nepřepínat své síly v nadměrných ambicích ega, někdo zase narazí na děsivé nepohodlí změny názoru či lepší komunikace v rodině... I moje práce tkví v tom učit lidi jít dobrovolně po svých do nepohodlí a udělat si v hlavách trochu průvan.
Snad největší dřinou je ale ochránit druhého před ním samotným; to, co s námi dělají ostatní, je někdy kruté, ale to, co se sebou děláme sami (a mnohdy právě jen z pohodlnismu), je často mnohem a mnohem horší !
Tak ještě aspoň jednou a NAHLAS : Díky, žes to ještě nevzdal ! Díky, že vlastním čelem prorážíš stěny naší neznalosti a vlastními lvími drápy, pouhým mávnutím zenové hole způsobuješ trhliny v naší realitě. Díky, žes neutekl před nátlakem blbosti za hranice milé vlasti, Vlastimile. Moc ráda Ti dám opět pašáka, ale ještě raději Tě (virtuálně) jinově hladím...
Dík, že JSI. Zasloužíš si mnohem víc, než Ti dáváme najevo. Prosím jen, měj s námi ještě trochu trpělivost...
P.S.: Před časem jsem Ti malinko vytkla, že preferuješ chválení mužů a u žen malinko opomínáš totéž také zdůraznit, neboť kdo začne chválit nás, které život donutil se pochlapit ? Tak abych nevytvořila další dluh, skláním se v pokloně i k Tvé ženě Tamaře, která tančí stejně neúnavně po Tvém neúnavném boku a společně jste pro nás ostatní příklad lidí, kteří si naslouchají a žijí to, co učí... a učí to, co žijí...
Promiň, že mne to celé nenapadlo dřív, i když můj blog není zdaleka tak veřejný a čtený, jak by asi bylo třeba - taky nemám zpětné reakce...
Dík. Jdu dělat ty poklony :))