Navrch huj...

...uvnitř fuj - tohle rčení je v naší zemi hodně známé a používané, ale jak moc si uvědomujeme jeho dosah ? Je totiž mimořádně moudré a vlastně upozorňuje na tvrdý nesoulad s vesmírnými zákony, hlásajícími harmonii "jak navrch - tak uvnitř, jak nahoře - tak dole"...
Jenže žít potřebnou rovnováhu, to už chce trochu odhodlání, nepohodlí a obětování povrchních návyků. Nejednou jsem slyšela větu "Hlavně mi nedávejte žádný bylinky, já vůbec nechci, aby se něco usazenýho dralo z mýho těla ven, jen ať to tam pěkně zůstane schovaný, tam to není vidět, a měla bych pak nepěknou pleť..." Hmmmm.......

Nedávno jsem měla možnost se (jako technická asistentka) zúčastnit velké módní přehlídky a důkladně pozorovat vše, co se dělo v jejím zákulisí.
Jednoduše proto, že už ani nevypínám svůj diagnostický zrak, umožňující mi vhled dovnitř věcí a lidí - ZA (vědomé i nevědomé) masky a pózy, jsem opět zahlédla tolik studijního materiálu, že by to vydalo na slušnou knížečku, ale chci se zmínit jen o tom nejmarkantnějším, co na každého z nás denně zírá všude - mezi lidmi, z obrazovek, pódií, kateder, novin atp., jen to jaksi většina lidí nevnímá. To vše zde zahlédnuté bylo ale jen impulsem k vidění dalších souvislostí...

Modelky na pódiu té přehlídky nádhery a luxusu byly na první pohled opravdu překrásné.
Všechny dívky mistrně nalíčila zkušená kosmetička, která svůj vlastní obličej použila jako vzorník barev. Přesně v duchu skutečnosti, že i líčení je formou sebevyjádření se vším všudy, tato paní nevědomky, leč s profesionální důsledností nanesla na zrcátka obličejíčků všech těch nedospělých děvčat svou vlastní závažnou diagnózu. Nejspíše ani jedna z dívek netušila, že se na její tváři skví kosmetiččina střeva, zahlcená usazeninami až po hranu zhoubnosti, její sotva fungující (nejspíše notně zadehtované) plíce, hraniční nedostatek vápníku, nefunkčnost oběhového systému, nedokrevnost periferií a komický přebytek jangu. Ostatně byly nejspíš samy rády, že se pod tím barevným nánosem ztratily jejich vlastní neuspořádané hormóny, nerovnováhy břišních orgánů, zahlenění dýchacích cest i lymfy, všeobecná nutriční podvýživa či včerejší probdělá noc...
Navrch huj...
Něžná blondýnka, po pódiu kroužící ladným pohybem gazely, schody do šatny však už bere chůzí honáka, právě sesednuvšího po týdnu v sedle z koně...
Navrch huj...
Maminka, sama zjevně bez šance uspět ve světě modelingu (a nejspíše i vlastním životě) protlačuje své ambice skrze dcerušku, která už několik let vše bere povinně za své a proráží mamince cestičku k pseudoV.I.P. stiskům ruky, pocitu důležitosti a vlastního naplnění skrze nastrčenou holčičku...
Navrch huj...
Muži - modelové sice výraznému líčení unikli, ale zůstalo mi záhadou, co vlastně mužského je na Muži roku (mužská obdoba Miss), který na viditelných částech své muskulatury (při předvádění prádla se nedalo přehlédnout) nemá krom vlasů a obočí jediný chloupek, neboť se obden depiluje po celém těle. Netuším, na základě čeho byl vybrán jako nejmužštější štramák roku, ale v zákulisí byl při nekonečném pohledu do zrcadla poněkud zamlklý, pár milostivě utroušených vět znělo velmi samolibě a chůze připomínala spíše baletku našlapující na špičky - snad aby se zdál přece jen trošku vyšší (mnohé modelky měl přes hlavu, asi i proto si vyčesává vlasy do natuženého kohouta...). Střevíce s podpatkem a dlouhou špicí neklamně prozradily jeho sebestřednost...
Navrch huj...
Vždy jsem si naivně myslela, že společenské šaty mají být především funkční, nositelné, taky krásné a hlavně dobře řemeslně zpracované. Proto mne velmi překvapilo, že kromě konfekce a opravdu žensky padnoucích, nádherných sametových večerních toalet, se sem protlačila i hrubá výjimka (snad potvrzující pravidlo). Autorská kolekce příznivkyň temného okultismu, které své zaměření neskrývaně prezentovaly, sršela a trčela svými mnohočetnými agresivními hroty do všech stran; ač sama desítky let šiju, netušila jsem, kde všude se dá na oděv našít ostrá špic... Materiály jejich modelů byly (ostatně jako pokaždé) velmi laciné, desítky let zastaralé, tuhé či beztvaré, kousavé a na omak nepříjemné. Velmi amatérsky zpracované a řemeslně zfušované šatstvo bylo tristně nepadnoucí, křivé a cípaté, pár částí (šitých horkou jehlou) dokonce odpadlo a tak se fofrem špendlilo. Co na tom, vzdálenost pódia od diváků to skryje....
Navrch huj...
Zatímco při ostatních kolekcích vládl v zákulisí provozní šum, pobíhání a neustávající dívčí švitoření, jakmile se začaly modelky oblékat do těchto šatů, veškeré cvrlikání rázem zmlklo jako ptáčata před bouřkou. Nebývale ztěžklé mrtvé ticho provázelo celou prezentaci, podbarvenou na pódiu hudbou vhodnou tak na ples upírů...
Autorka této kolekce nikdy nevychází před obecenstvo a ani se nedivím; už z množství jejích masivních kovových ozdob a řetězů, z vysokých okovaných bot a řady opasků bylo lze vyčíst velký strach z lidí a úpornou snahu ochránit odrazujícím štítem svou drobnou, uvnitř schoulenou, nemocnou a strachuplnou, navenek však propichující tělesnost. Komunikaci tudíž obstarala její kolegyně, ustrojená v (kdysi snad přiléhavých) ušmudlaných nohavicích a sepraném triku, s chorobně řiďounkými rudými vlasy, zjevně závislá (drogy? bulimie?) a zřetelně momentálně mentálně pod vlivem... Temnou těžkou energii, nasáklou do celé téhle kolekce, si na sebe modelky oblékly se všemi těmi kousajícími, škrábavými a rozpadajícími se šaty jako žulový poklop od hrobky - a bylo to na nich znát. Sotva však autorky sbalily své igelitové pytle s modely a definitivně opustily šatnu, viditelně se rozjasnilo, rozproudil se čerstvý vzduch a všeobecné švitoření se rázem zase vrátilo. Ještě chvíli jsme pak sbíraly a vyhazovaly dlouhé špendlíky, zapíchané v okolních šatech, civilních kabátech, záclonách... a pak si kupte model, který z vás udělá "ženu - vamp"...
Navrch huj...
Až komická etuda s gelovými ňadry, která si děvčata s patřičnými škleby přehazovala mezi sebou jako dvě mrtvé medůzy dokud nepadl Černý petr na tu nejplošší, vrátila smích na rty všem. Bylo třeba vyplnit živůtek, tak se starej ! Pro těhotenskou kolekci ale chyběla bříška, takže v poslední vteřině před pódiem pomohly polštářky, mikiny, šály... Některá těhotně se tvářící kuřátka si ale neodpustila poznámky "Fuj, takový hnusný břicho v životě nechci !"...
Navrch huj...

Tohle vše zdá se snad zábavné, protože povrchní. Mnohem závažnější ovšem je, že své "navrch huj" žijeme i v mnohých opravdu důležitých tématech života.
Vzpomínám na některé své učitele, kteří něco úžasně duchovního hlásají a něco jiného žijí, zvláště pak na lektorku, která zaujatě překoktávala své cizí (někým jiným napsané) učební lekce, srdceryvně promlouvala o skromnosti a dobrovolné chudobě, napěchována v luxusním kostýmku a na všech periferiích těla ověšena zlatem... Zevnitř až na povrch křičela touhou po hmotném bohatství a slávě a neuvědomila si, jak je viditelné, že slovy propagovanou skromnost a duchovnost sama nežije...
Navrch huj...
Vzpomínám na všechny, kteří (ve snaze uchovat si za každou cenu svůj povrchní, nedospělý a nepravdivý pocit svobody) sveřepě odmítají legalizovat sňatkem své partnerství s rodičem svého rostoucího potomka... Ani oni si neuvědomují, že svobodní musejí být především uvnitř sebe, zbavit se vlastního lpění a pak se nemohou cítit svazováni jakoukoli smouvou... Pomůže jim jedině vyprostit se nejdříve z vězení vlastních předsudků a nesvobody rozumu, což vyžaduje ale na sobě pracovat a to jim jejich duchovní lenost zatím nedovoluje. Raději tedy vystavují dál své blízké stresu z nejistoty a trapným poznámkám tnutým"do živého", než aby očistili svůj vlastní vztah ke skutečné svobodě ducha...
Navrch huj...

Snažíme-li se ovšem poctivě žít stále více v souladu s harmonií a ctít vesmírné zákony, pak postupně samy odpadají zbytečné rozpory - včetně nerovnováhy navrch a uvnitř.
Vyvažování, narovnávání pokřivených nesouměrností, to je to, co nám umožňuje dospět, dozrát, moudřet. Za porodních bolestí se na místo odumírajícího přebujelého ega rodí skutečná duchovnost...
Učme se své rozpory odhalovat - nebát se růst pro sebe, pro druhé, pro vývoj Celku jako jeho nedílná součást, abychom nadále nečpěli svým vlastním "navrch huj"...

Babyko...

Babyko, tvé vlasy zlátnou,
vichr je urve a zahodí,
noci už chladnou
a k ránu zešedne
i tráva starostí...

...Človíčku, neběduj,
bylo už tolik zim
a stejně jar,
a i když mám jen jeden plášť,
chladno mi není,
věř mi, věř...

My stromy nepláčem,
když paní Zima nasněží,
dopřej mi jen to zdřímnutí
co ukrátí mi jiskřivou noc z běloby...

Když vítr tobě šlehá
vločky do očí,
já spím v kořenech
schoulená...

Však slunce jednoho dne
zalechtá pod bradou
živé pupeny,
a ač netroubím intrády
když poupata má pukají,
tančím s větrným ženichem
zas zásnubní
Bábinčin Maršovský,
zlehka...
už tolikrát...

A když shůry padá voda
a blýská se a hřmí,
když vráskami mé kůry
něžnou sprchou
vzdychá kmen,
proudím s tou vláhou
k vlastním kořenům...
tam ochrání mne Zem...

Když pak žár léta
žhne až k zalknutí,
prohřávám údy
a stojím dál,
nikam nespěchám...
Však přijde zase jednou
mráz
a pak zas
a zas...

Meditační večer - prosinec 2009

S adventem zvu Vás na

MEDITAČNÍ VEČER
s léčivými tóny znějících mís a alikvotních hlasů,
který se koná

v pátek 4.prosince 2oo9 od 19.oo hod.
(jako obvykle) v meditační místnosti Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech("Centrum souznění")

Tentokrát si budeme hrát v aktuálním vyváženém souběhu živlů
Země (rok), Kov (podzim)-za biorytmické účasti Vody (zimy), Oheň (Střelec), Voda (Luna v Raku)


S sebou :
(jako obvykle) svůj nástroj(e) včetně všech možných paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou, podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu s talířkem + oheň,
minimálně 13 různých korálků s větší dírkou (různé barvy, tvary, velikosti, materiály...), pevnou (silnější) přírodní šňůrku na navlečení (kožený řemínek, provázek, bavlna, vlna...), případně uzávěr (karabinu, kroužek, spínátko...) - není nezbytný, bílý látkový kapesník (hadřík),
...chuť smysluplně si hrát, uvolnit se a netradičně pracovat na sobě...

*****

Těším se na všechny :Ö:
...a současně budu ráda za stručné oznámení, zda se připojíte ...

Když není kam utéct...

Slovenské hokejistky prý vyhrály v kvalifikaci na olympijské hry nad týmem hokejistek Bulharska v poměru 82 : 0.
Jauvajs......... napadlo mne při zaslechnutí této zprávy, nikoli však kvůli výši hokejového výsledku, nýbrž z faktu, že ženy opět pronikly o kousíček dál do mužských teritorií.

Tvrdost, jakou se vyznačují sporty typu hokej, fotbal, box, vzpírání, thai-box a mnohé mnohé další podobné, rozhodně nemá nic společného se skutečnou ženskostí, ale nějak jsme si zvykli, otupěli k tomu paradoxu.
Dávno víme, že i žena v sobě nese podobný podíl přirozené agresivity jako muž (agresivitou zde není míněna útočnost, ale toliko přirozený vklad rychlé akceschopnosti - např. na obranu sebe či dětí, při níž je vždy potřebná jistá dávka agrese), ale protože je žena geneticky předurčena pro mateřství, pak období, po které se věnuje tvrdým činnostem, je v jejím životě relativně velmi krátké.
Dokud je dívenka ještě zjevně nevyhraněna ženskou podobou svého těla, lze "chlapecké" záliby pěstovat takřka bez omezení, i když velkou roli zde hraje již sama vrozená míra a poměr jangových a jinových sil toho kterého dítěte a naprogramování rodičovskými zvyky a výchovou (zejména matčin vzor). Jakmile ale dívka dospívá, dospěje a stane se ženou či dokonce matkou, je její psychika přirozeně změněna v jemnější a intuitivnější. Další setrvávání (ať už dobrovolně či ze setrvačnosti a neznalosti) v modelu soutěživé tvrďasky se ztuženým hypertrofickým svalstvem má za následek zaseknutí se v nedospělosti; tělesně už sice dávno prošla zženštěním, ale psychicky stagnuje na úrovni chlapecké hravosti, soutěživosti a tvrdosti a tím budou v budoucnu trpět nejen muži v jejím okolí, ale především její děti.
Napadá mne tedy, kam až může zajít maskulinizace dnešních žen, když si ty nejmužštější daly za cíl "vyrovnat" se mužům i v tvrdosti (nejen) sportovních soubojů a výkonů a otevřením cest na veřejná kolbiště to umožňují i širokým masám svých stejně zatuhlých následovnic, které o svém ženství nikdy nejspíš pořádně nepřemýšlely. Jen relativně opačným extrémem jsou pak političky, které ve snaze přilákat své voliče jsou ochotny (veřejně svlečené na bilboardech) své Veřejné věci a veřejnou práci pro spoluobčany podivně prezentovat coby veřejné holky. Ve skutečnosti i ony jen tvrdě chlapsky soutěží se svlečenými mužskými protějšky na plakátech konkurenční politické strany...
Když se ženy nacpou do nepatřičně tvrdých mužských aktivit, chlapi nemají kam utéct. Vlastně mají - do hospod, do práce, do heren, do lesa...

Stejně tristní je ale opačná situace; znám nejeden případ, kdy se muž (aniž by si připouštěl, že porušuje pomyslnou hranici svého mužství) tak vehementně snaží své ženě (a skrze ni vlastně celému světu, sám sobě a především svým neuznalým rodičům) dokázat, jak je ve všem dobrý, že si ani nevšimne, jak to celé zachází do extrémů. Nic proti tomu, když se partneři dohodnou a zatímco ona pracuje, on upeče buchtu, je vše v nejlepším pořádku. Když se ale muž trvale a opakovaně montuje do věcí ryze ženských (jakými jsou například i gynekologie a porodnictví), a s neutuchající pílí dokazuje (svým mužským způsobem a soutěživě), že na co sáhne, tomu rozumí, zvládne a ženě může snadno konkurovat, jsou rozpaky nakonec vidět na všech přemýšlejících zúčastněných, jen ne na něm.
Žena takového muže pak může utéci "k sobě" - k Ženě v sobě - už jen do kurzů nějakých těch "bohyň", břišního tance, vybrečet se ke kamarádkám...
Výsledek je vždy stejný; bys vedl osla na Sorbonu, komoň z něj nikdy nebude...

Východisko ? Jediné : hleďme si každý toho svého (od přírody daného poselství a poslání) a hospodařme pořádně na nám (přirozeně) svěřených polích.
Žádným dětem totiž netřeba otců svíjících se jako bajadéra, ani matek s medailemi za chlapskost...

Zdravím tě, Babyko

Zdravím tě, Babyko,
přicházím s vánkem,
co tvou kštici konejší
Nesu ti pro radost luční květ
jejž zahlédneš tak sotva z dáli,
i když tvé vrcholky daleko vidí...

" Usedni, človíčku,
přitiskni svou páteř k mé..."

Opírám záda o rozsochu v koruně
a vítr náhle sílí jako povelem,
strach srdcem bije na poplach,
houpe se celý silný kmen...

"...Důvěřuj, zvolni dech,
splývej s mým listovím,
poddej se proudu
jak měkký stvol... cítíš ?"

Držím se dechu svého jak lana,
panika opadá až zbělelé klouby povolí stisk,
zavírám oči,
změkne má dlaň...

V náruči javorové pluji tiše
šumící plání větrnou,
s důvěrou plyneme spolu
za mraky,
kamkoli vzdušný proud stanoví...
Když kořen je pevný a vrostlý
- byť v kameni,
větrný kůň už jen lístečky laská...


.