Dělení

Někdy se člověk, ač nerad, dotkne dělení. Nemám teď na mysli dělení buněk, trsů či čísel (i když vše souvisí se vším, že?), ale dělení vztahů.
Už vícekrát jsem byla svědkem rozchodu dvou partnerů, kteří spolu tvořili jeden celek a jejichž rozdělení všechny překvapilo. Díky perfektní vzájemné párové spolupráci, doplňování a souladu se jejich partnerství, ať už pracovní nebo životní, zdá být mnohdy nenabouratelné a nezničitelné. Často je i dílem profesionality obou partnerů, že se jejich společná práce pro společný cíl jeví jako dobře, spolehlivě a trvale fungující stroj. Jenže život je změna a žijeme v iluzích.
Nemám v oblibě oslovení a kategorizaci kamarádek na 'dobrá, skvělá, nejlepší '... Už jsem zažila, co znamená, když jsem se (bez vlastního přičinění) náhle znelíbila a z titulu "nejlepší kamarádka" jsem najednou byla degradována jen na "vona". Nikdo mi tehdy nic nevysvětlil a mně nezbylo, nežli se s nastalou změnou prostě smířit.
Vzpomínám také na situaci, kdy právě se rozcházející kolegyně (po své mnohaleté krásné spolupráci) si mne, když se rozkmotřily, každá zvlášť a každá po svém náhle braly ve svých hádkách za svědka té či oné "pravdy" a žádaly mne o důkazy loajality s jednou či druhou z nich... Má dříve vyřčená slova, v té chvíli ovšem vytržená z kontextu, se v jejich ústech stávala jedovatou zbraní proti kolegyni - nyní soupeřce, přestože ještě nedávno tvořily spolu jeden, zdánlivě nedílný pár "nejlepších kamarádek"... Bylo mi hořce a těžko jsem se vyrovnávala s jejich rozchodem... A totéž podruhé, potřetí, ...pokaždé.
Často si totiž vůbec neuvědomujeme, jak jsme si zvykli vidět věci kolem sebe stále stejné, v neměnné "pevné" podobě a spokojeně klidně fungující, jako samozřejmost. Když se pak na zaběhnutém obrazu něco začne měnit, jsme z toho obvykle udiveni, zvláště působil-li celek harmonicky.
My, Váhy, se vždy snažíme vyvažovat sebe i své okolí, ovšem v trhlině nějakého Celku, jehož součásti (lidi) máme stejnou měrou rády, se cítíme velmi rozviklané. Já sama trčím vždy v tom vakuu poněkud bezradně a protože se účastním srdcem, je i ono tím dělením trháno vedví. Stojí mne pěknou hrst sil se v tom prázdnu neztratit ...a neztratit je oba. Myslím, že to podobně cítí i mnoho dalších lidí a tak si dovoluji vyřknout tuto svoji zkušenost :
Stanu-li se nablízko svědkem a jsem vtažena do (roz)dělení (ať už klidného nebo třaskavého), pokouším se sice v prvé řadě nastolit ještě dohodu a pokus o smír, ale nelze-li, je třeba se rychle stáhnout stranou. Snažím se zachovat si nadále cestičku k oběma, ale hlavně: není přece důležité, jaká je moje představa dosavadní souhry onoho Celku. Důležité je naopak, jakou představu o své další cestě mají samy jeho části, oni lidé, kteří dozráli k rozhodnutí se rozejít. Není vůbec důležité, že bych(om) je chtěla(i) vidět dál pohromadě, harmonicky se doplňující ke spokojenosti nás všech. Těm, kteří se rozhodnou rozdělit svou společnou cestu a jít si každý jiným směrem sám, po své vlastní Stezce, nemáme my ostatní (zvenčí přihlížející ne-zúčastnění) právo nutit návrat k sjednocení jen proto, abychom nemuseli měnit své pohodlně navyklé obrazy a ospale zajeté koleje, jakkoli by se nám to jistě líbilo.
Pokud jejich rozchod není pouze útěkem od neřešeného, možná jim právě nazrál čas na tu změnu a další jejich setrvání spolu by bylo jen vynuceným utrpením a plněním cizích očekávání...
Podzim je bilancováním po létě, kdy naše 'ohnivé letní lásky' osvědčují svoji trvanlivost ...anebo se oddělí a zmizí. Ať je tedy dělení jen projevem vývoje a součástí růstu nových Celků...

Říjen

Ahoooooj Sluníčka, :Ö:
s nastupujícím podzimem nadchází opět další pravidelný
MEDITAČNÍ VEČER
3.10. 2oo8, počínaje tímto setkáním už od 19.oo hodin (přes "tmavší" část roku)
v sále City Centra (vchod z náměstí, vedle katakomb)
Tentokráte si vychutnáme a procvičíme harmonii znamení Vah a vzdušného živlu.

S SEBOU si přineste:
jako obvykle tibetskou misku vč.všech paliček, hlas, pohodlný oděv (s teplejší vrstvou - v CC stále ještě opravují topení) a přezůvky, podložku (polštářek) na sezení,
čajovou svíčku v ochranném obalu (+oheň), malý měkký polštářek,
dobrou náladu, chuť si zazpívat a na chvilku zapomenout na "radosti" všedních dnů,
ochotu souznít ve společném pozitivním ladění...
Těším se na viděnou i slyšenou... :))

P.S.: na seminář Vlasty Marka o znějících mísách a léčivém zvuku (11.10.- viz níže) jsou už jen poslední volná místečka...

Mléčný bar

Možná jste také se zděšením zaregistrovali(y) zprávičku o tom, že se (zatím v zahraničí) dostaly na trh pilule s příchutěmi, které maminkám přímo v těle "ochutí" mateřské mléko. K dispozici je prý dokonce na výběr několik chutí, například jahodová nebo banánová. Na dotaz v anketě české maminky svorně vítaly tuto možnost "obohatit" svému miminku prý jinak jednotvárnou stravu... Součástí reportáže bylo i tvrzení, že mateřské mléko má "nijakou" nebo "jen lehce nasládlou" chuť, dokonce prý "odborníci" usoudili, že to není chuť nijak lákavá a pro kojence dostatečně přitažlivá a proto prý některé děti kojení odmítají. Hmmm.... jestlipak se dětí někdo ptal ? Ta maminka, která tvrdila, že její miminko by (kdyby mohlo) jistě volilo jahody, protože když je v těhotenství jedla, vždycky hodně kopalo, si asi neuvědomila, že to kopání mohl být taky protest. Jahody (a podobně silně aromatické ovoce) se přece dítěti do jídelníčku přidávají jen veeeelmi opatrně !
Troufám si tvrdit, že je to celé především závislé na tom, jak (moudře a šetrně či nikoli) se která maminka v době kojení stravuje a jak aromatická a chuťově výrazná (či nevýrazná a tedy pro dítě nerušivá) jídla konzumuje. Některé maminky si stále ještě asi dost neuvědomují, že vše, zdůrazňuji VŠE, co ony snědí (vypijí, nadýchají, pocítí...), se nutně projeví i v kvalitě a chuti mateřského mléka. Chuť je chuť a po chuti buď jak buď..., ale která milující kojící maminka by chtěla dobrovolně probdít noc nad nafouklým bříškem svého, plynatostí trpícího a neutišitelně plačícího potomka poté, co si labužnicky dala k obědu porci fazolí nebo bramboráky s česnekem ? Nebo je snazší dát dítěti pilulku i proti nadýmání a hlavně uspokojit vlastní chutě ?
I s tou definicí chuti to bude trochu jinak; nebo si snad "odborníci" troufají své dospělé, (léty pojídání moderní přechemizované stravy) zanesené a (kořeněnými jídly, dochucovadly, zvýrazňovači, Ečky, smogem, možná dokonce kouřením a alkoholem...) ohluchlé chuťové (a čichové) receptory porovnávat s jemnými vjemy křišťálově čisťounkých chuťových pohárků miminka? Opravdu dokáží renomovaní vědci zapomenout na to, že chuť je spolu s čichem přirozeně poznávací (a varovný) smysl ? Stačí si vybavit, jak malé děti vše testují v puse, ožužlávají, ochutnávají svět kolem sebe ...ony se tak orientují a mapují svůj nový domov. Stejně tak ale právě tu Svoji Maminku poznají "po čichu", respektive po její přirozené osobité tělesné vůni - tak jako to v přírodě umí každé mládě, které je na počátku své existence odkázáno na pomoc a stravu od rodičů. Proto se přece maminkám doporučuje (nejen v době kojení, ale až do doby nejméně jednoho roku věku dítěte!) nepoužívat žádné parfémy, parfémovanou kosmetiku, dokonce ani přírodní aromatické oleje by se neměly dostat do přímé blízkosti dítěte. Proto je dobrá dětská kosmetika (pokud ji dítě vůbec potřebuje) NEnavoněná ! Čichové senzory dětí jsou velmi citlivé a vnímají nejjemnější rozdíly a druhy vůní (ony se nad svou plenkou neošklíbají - na rozdíl od mnoha dospělých, kterým už někdo řekl, že "to smrdí"). Proto je tento životně důležitý smysl silnými vůněmi (nejen v ranném věku) dezorientovaný; možná i proto naše smysly, atakovány neúměrně silnými syntetickými podněty, slábnou...
Přiblížím to příkladem ze života : asi v pětadvaceti letech jsem se setkala na svém pracovišti s vůní, která mne přímo uchvátila. Hledala jsem její zdroj tak vytrvale a dlouho, až jsem (jako kreslená myš, následující vůni sýra) objevila kolegyni a její parfém. Prozradila mi značku, chvíli (v době totality dlouhou chvíli) jsem sháněla, až jsem nakonec kýženou libovůni držela v dlani. Byla pro mne skoro fetišem, omamným vjemem, který jsem znala, ale nevěděla jsem odkud. Hned poprvé, kdy jsem ji použila, její stopu na mém oblečení zacítila moje maminka ...a s úsměvem prohodila: "to je ...(název vůně), že? No, ten já jsem používala, když ses narodila..." Prásk. Konečně jsem věděla, odkud tu vůni znám; vlastně ji znala, jako vzpomínku, "jen" moje miminkovská čichová paměť. Bylo po záhadě, ale kouzlo té vůně pro mne existuje stále.
Chci tím říci jen to, že naše smyslová (chuťová, čichová, zvuková...) paměť je od přírody velmi rozvinutá a důkladná a smyslové (příjemné i rušivé) vzpomínky, uložené do ní v nejrannějším věku (do něhož nám vědomá paměť nesahá), nám zůstávají ještě v mnohém utajeny. Neměli bychom do nich tedy vstupovat s buldozerem komerčních zájmů a nahluchlých chuťových doměnek jakýchsi "profesionálních" ochutnavačů, jimž se přírodou připravené mateřské mléko zdá být (v porovnání s paprikovou klobásou či ananasovým koktejlem) málo atraktivní.
Říká se, že když se vylíhne house (kachně, pštrosáče...), první bytost, kterou spatří, to mládě nadále považuje za svoji matku a všude ji pak následuje - je jedno zda je to jeho biologická matka, nebo třeba chovatel.
Pokud naše (konečně) kojící maminky, z nedomyšlené snahy o povrchní rádobymodernost, budou svým mazlíčkům zpestřovat svůj i jejich nejcennější nápoj umělými příchutěmi jahod či banánů, (léků, cigaret...) jako v nějakém mléčném baru, možná jejich děti budou v dospívání "jen" bezdůvodně a komicky drancovat jahodové záhony a šplhat po banánovnících jako opice. Nejspíš jim nebude svět stačit takový, jaký jej příroda stvořila, ale budou jej potřebovat přichutit. Možná dokonce budou stále a usilovně hledat tu svou, nepřirozenou a náhražkovou, leč velmi nebezpečnou a návykovou pilulku s nevšední příchutí. Maminka přece byla první dealer...

Zpomalení

Ve své terapeutické praxi se poměrně často potkávám s ženami, které přicházejí s dosud nesplněnou touhou otěhotnět. Vedle pomoci reflexní terapií s nimi procházím vyšlapanými i choulostivými cestičkami jejich dosavadních návyků, režimů, myšlenkových vzorců, naučených předsudků, kdy i v dětství slýchané zážitky o nepříjemnostech spojených s těhotenstvím (jejich i cizích maminek) a traumatizujícím porodem mohou silně ovlivnit podvědomí a vytvořit těžko prostupné bloky v procesu jejich budoucího otěhotnění. Poslední roky se ale stále více setkávám také s případy, kdy žena vlastně nemůže otěhotnět, protože na to (její tělo) prostě nemá čas. Mladé ženy, navyklé žít samostatným způsobem "výkoňáků", aby srovnaly svůj krok se svými, ve všech směrech (hyper)aktivními muži, dobrovolně posunou rychlost svého života do takového tempa, že jejich tělu chybí podmínky ke klidnému zahnízdění a vytvoření rodiny.
Pro názornost uvedu téměř čítankový příklad mé obdivuhodné klientky (samozřejmě s jejím laskavým svolením), dnes už zkušené a krásné maminky, plánující další miminko.
Jako pro spotrovkyni (tělem i duší) pro ni bylo potřebné zpomalení sebe, a to ve všech úrovních života, opravdu velkým úkolem. Od dětství se věnovala atletice a sport naplnil zčásti i její povolání. Se svým manželem, též velmi aktivním člověkem a sportovcem, žili svůj společný život bez dětí celých sedm let a naplnili jej prací, během, sportovními a cestovními aktivitami. Doma (ve svém novém, téměř minimalisticky zařízeném bytě), se díky neustálým akcím "zbytečně" nezdržovali. Gynekolog stanovil - po mnoha nepříjemných vyšetřeních a pokusech o asistované otěhotnění - diagnózu "sterilita" a mimo jiné tím zasadil do oné ženské mysli ještě negativní vzorec nezměnitelnosti jejího stavu.
Přesto tuto ženu její opravdová podvědomá ženská vytrvalost přivedla až k alternativním terapiím, i když tak trochu jako k "poslední inštanci". Ruku v ruce s nezbytnou celkovou vnitřní očistou těla bylinkami a nápravou tělesné energetické rovnováhy jsme "lovily" i ve vodách jejích návyků a názorů. Nezbytnost zpomalení celého toku života tato výjimečná paní moudře přijala a trpělivě a pečlivě zaváděla do své denní praxe. Její větu "Až otěhotním, tak zpomalím..." jsme záměrně obrátily na "Nejdřív zpomalím (a Vesmíru tak dokážu, že to se svým mateřstvím myslím opravdu vážně), abych mohla otěhotnět".
Po dvou měsících intenzivní spolupráce se její vnitřní změna stala natolik výraznou, že otěhotněla zcela spontánně; vlastně ještě uprostřed plánovaného očistného postupu. Možná ale ta fáze a tato míra zpomalení už Životu prostě stačila k přesvědčení se o její kompetenci k mateřství. Tyhle zprávy jsou jedny z nejkrásnějších...
Gynekolog ovšem okamžitě nařídil (vzhledem k anamnéze) pracovní neschopnost a ...byly jsme zpátky na začátku, protože paní, přes všechnu svou upřímnou snahu, nebyla s to vydržet "zavřená doma a v nečinnosti". Nahlédly jsme tedy do další vrstvy prostředí, které bylo třeba lépe vyvážit - po harmonizaci těla muselo nastat ještě vyladění stavu energie v jejím domácím zázemí. Díky drobným úpravám interiéru podle pravidel feng-shui se podařilo rychle zklidnit i tuto část života; nejen, že se paní našla v roli hospodyňky, vaření a přípravě zdravých chutných jídel, ale změna charakteru domácí energie zklidnila žádoucí měrou i (pro danou situaci už přílišnou) aktivitu manžela.
Rozdíl mezi rychlostí, s jakou tato žena žila svůj někdejší život, a zpomalením, které si bezpodmínečně vyžádalo její mateřství, byl obrovský, ale...
Když jsem ji požádala, aby (pro pomoc dalším budoucím maminkám) sepsala svůj příběh tak, jak jej viděla svýma očima, napsala (cituji) :

"Moje klikatá, trnitá, zdlouhavá cesta k vytouženému dítěti, která mě naučila trpělivosti a dokázala mi, že se v životě nedá vše naplánovat :
Od roku 1999 jsme se pokoušeli o dítě, povedlo se to až za tři roky, přirozenou cestou, ale přesto jsem potratila, následovaly další pokusy, ale neúspěšně, rozhodli jsme se pro umělé oplodnění, absolvovala jsem 2 inseminace a 3 umělá oplodnění - neúspěšně, potom jsem cvičila cviky L.Mojžíšové k otěhotnění i byla v Praze na nápravě páteře, absolvovala Dornovu metodu, pila bylinný čaj a železo podporující otěhotnění, přestala jsem příliš sportovat - pouze procházky a plavání, zhubla jsem několik kg a změnila stravování na zdravější formu, chodila na reflexní terapii, podali jsme si žádost o adopci a po 8 letech čekání jsem otěhotněla přirozeně, hned jsem přestala chodit do práce, těhotenství bylo bez komplikací ukončené sice císařským řezem, ale ve 40.týdnu. Doufám, že tento příběh povzbudí ženy, které se potýkají se stejným problémem."

Hmmmm..... :)), ještě s tím zpomalením budeme muset hodně do hloubky, aby se z celého života nestala jedna jediná uspěchaná věta...
Ženy, ať už máme svá mateřství před sebou či za sebou, nebojme se zpomalení, nebojme se opustit svou laťku výkonnosti a přenechat ji mužům, ať "vítězí". Většina z nás už dobře víme, že toho chlapského výkonu jsme schopny, ale je to dobře ? Opravdu mají mít naše děti doma dva tatínky ?
V mateřství skutečně není kam spěchat a o tom, že to mystíte opravdově, musíte nejdříve ujistit samy sebe i své, V/nesmírně široké okolí.
Snad vám to bude k užitku...

Pátý element

Vypůjčila jsem si dnes název kultovního sci-fi filmu a kdo jste jej (nedávno) shlédli, jistě jste také zajásali, že pod slupkou komerčně atraktivního akčňáckého pozlátka je tentokrát dokonce myšlenka... Pátým elementem je zde nazýván Střed, dokonalá bytost, sjednocující ostatní elementy v energii netušené síly, který(á) však může vyrůst toliko z přítomné Lásky. Jakkoli sotva budeme následovat stopy hlavních hrdinů, je Pátý element jevem, který právě nyní prožíváme. Nastalo totiž babí léto, Páté období roku. Však i číslo 5 je uprostřed číselné řady 0-9 a numerologicky je m.j. symbolem empatie... Slunce v této době hřeje, ale nespaluje, svítí, ale neoslepuje. Touto dobou se mysl loučí s letními láskami... a zamilovanost přechází v přemítání, sympatie.
V našich zeměpisných souřadnicích jsme zvyklí běžně vnímat čtyři roční období, ale babí (indiánské) léto, to krásné období přechodu mezi plným létem a časným podzimem, kdy nestabilní a hyperaktivní Oheň předává vládu klidné a stabilizující Zemi, ještě neumíme právoplatně zařadit. Učme se to; budeme to brzy velmi potřebovat nejen ke zvládnutí sílících klimatických změn...
Podle východní symboliky pentagramu živlů je právě babí léto středem roku, neboť tamní kalendář začíná proměnlivým datem většinou někdy v únoru. V našem vnímání roku bychom si snad mohli vzít na pomoc všem známý zvěrokruh, jehož střed spadá právě do doby babího léta. Vždyť i podzimní rovnodennost je vyváženým rozložením noci a dne, ženského a mužského principu, Jinových a Jangových kvalit energie, pasivity a aktivity... Jedině sjednocením protikladů v sobě i kolem sebe se však můžeme přiblížit vlastní celistvosti a opustit tak nezralou rozpolcenost.
V pentagramu živlů náleží tomuto období prvek Země, teple žlutá barva, zeměpisný směr Střed, a tělesné orgány žaludek, slinivka a slezina spolu s lymfatickým systémem a všemi sliznicemi.
Už tento výčet synonym je pro pozorného čtenáře zdrojem množství cenných informací a souvislostí. Připojím-li ještě spojení Země = Matka, narostou souvislosti do obrovských rozměrů...
Přečteme-li tuto dobu právě podle západního zvěrokruhu, babí léto odpovídá znamení Panny a Váhy. Tato dvě znamení reprezentují konec první a začátek druhé poloviny zodiacu a mají rovnováhu dánu do vínku. Pečovatelské vlohy Panny lze přirovnat k archetypu mateřství a Panně Marii. Však také signaturou tohoto znamení jsou písmena PM a starší kalendáře v září čítaly nejméně tři svátky Marií, Mařenek, Marušek, Máří, Marjánek... Zřídkakdy však zpíváme Ave Maria všem těm, které by si to zasloužily... Panna je symbolickým propojením země a nebe, když (stejně jako bohorodička) stojí pevně, nohama zakořeněna v zemi, avšak její hlava již nahlíží do nebes a duchovních rovin. Znamení Váhy pak toto propojení povyšuje do symbolu kříže, tedy vertikální spojení pevného základu (zakořeněného v zemi, ale vrcholem nahlížejícího do duchovních výšin) a nebes, a horizontálních ramen denního života, neustále rozkývaných našimi emocemi a vnějšími vlivy. Váha nepřetržitě vyvažuje vše, co sdílí a co ji obklopuje a prostupuje. Je jediným neživým (a statickým) znamením zvěrokruhu a jako taková stabilizuje a vyvažuje vše kolem sebe i v sobě. Ostatní tomu říkají nerozhodnost, zrozenci vah ale ví, že je to moudré a zodpovědné zvažování. Onen symbolický kříž má také svůj střed - v srdci, v Lásce.
Středem těla, těžištěm tělesného energetického systému je břicho, jemuž východní nauky říkají Hara, třetí čakra. To je ten Střed, jehož se lze držet v každé situaci, zvláště pak v těch náročnějších. Zde má své sídlo i intuice a schopnost vnímání okolních energií. Středem citů je pak srdce, střed hrudi, sídlo Lásky. Da Vinci věděl...
Když svým klientům často říkám "drž se svého Středu", je to tedy vlastně břicho, ale také střed vyvážené osobnosti, z něhož je na všechny strany stejně daleko i blízko; k emocím i klidu, pochopení , účasti a vcítění, soucítění a žité duchovnosti...
Stačí si najít chvilinku a každý den svůj Střed myšlenkou uctít a posílit tak jeho energii, stejně, jako bychom měli s láskou opatrovat střed (tai-chi) svého bytu, domu, zahrady. Stačí na pár minut zklidnit mysl ...a nechat vstoupit Ticho.

Zaschlé umění...?

Není umění jako umění; na to moderní pojetí moderního umění asi musí mít buňky umělec i divák. Někdy se dá záměr i zkratka zahlédnout, někdy asi zůstane v utajení nepoučeným očím pozorovatelovým, někdy možná i oběma stranám...
Měla jsem nedávno možnost shlédnout expozici takového moderního umění a i když to není docela můj šálek kávy, musím přiznat, že určitou symboliku a myšlenku jsem si snad (pro sebe) dokázala najít. Pominu-li uměle vytvořený karamboloidní stres, uměleckou hodnotu autoplachet a pohozených textilií, dominantou celé expozice zůstal obrovský rudý obdélník velikosti billboardu. Ano, v našich zeměpisných souřadnicích jsou v paměti (národa a nás zralejších) tyto rudé plochy ještě zaseknuty - v podobě transparentů se zářivě žlutými hesly, vyzývajícími k práci na skvělých zítřcích pod ochranou srpu a kladiva. Možná se tento paměťový záznam uplatnil i při mém nahlížení na tu fascinující plochu a viděla jsem všechno možné, jen ne umění.
Při pohledu zblízka jsem si všimla asi dvaceticentimetrové bílé svislé čárky, kterou evidentně vytvořil nějaký kápanec shora... a tak jsem se raději rozpačitě zeptala, jestli nějaký neposedný ptáček nevykonal... Momentálně přítomná umělecká průvodkyně ten bílý artefakt pečlivě osahala, prozkoumala, vypjata na špičkách, ještě blíže než já a vzápětí mi vysvětlila, že je to stříbrné a je to záměr autora, má to tam být. Inu spokojila jsem se, s důvěrou sobě vlastní, s tím fundovaným vysvětlením a mou sebekritickou myslí kroužilo cosi o propastech ve vlastní chabé vzdělanosti v moderním myšlení a citu k opravdovému umění. Okamžitě mi blesklo hlavou, zda jsem nezpůsobila újmu expozici, když jsem omylem na podlaze šlápla na polomrtvou mouchu, snad to nebyl exponát. Musím se ještě hodně učit...
V té chvíli ale přistoupil jiný návštěvník a zaujat stejným bílým kápancem, prohodil : " Hele, holub tvořil..." Jsa už náležitě poučena, šeptem jsem mu sdělila, že to prý autor tak zamýšlel a cákanec patří k idei díla. Prostorem ale zaznělo bodré "No to teda né, to udělal ňákej pták ! Já tu byl na vernisáži a stál jsem v první řadě před houfem podivínů, obdivně vzdychajících na ten prázdný transparent, ale tohle tam určitě nebylo ! Heleďte, dyť se to maže...!" a prstem odškrábl kousíček toho vertikálního ptačího umění...
Inu... Život tropí hlouposti a Bůh má velmi vyvinutý smysl pro humor. A přírodní "umění" ptáků si přece také zasluhuje náš uznalý obdiv a zařazení do expozic, nemyslíte ? :))