Neslyším tvůj dopis

(andante, commodo)
Komunikace rychlostí blesku, s níž dnes můžeme odpálit do sítě desítky mailů za vteřinu, je nesporně velkou vymožeností. Ale jako každý psaný text, dopis, vzkaz, smska, má přece jen stále poněkud plochý charakter. Přečtu-li jednu a tutéž větu několika různými způsoby, vyzní pokaždé jinak, s velkými rozdíly ve významu a tedy i reakce na ni mohou být rovněž dramaticky rozdílné.
Vyzkoušejme si to příkladem :
"Protože jsi tam nebyl, nemůžeš to vědět..." je zcela nevinně vypadající věta.
Pokud ji vyřknu (přečtu) klidně a chápavě, je vše v pořádku, spíše s porozuměním omlouvám toho nevědoucího. Pokud ji ale vyřknu (čtu) plačtivě, může už z toho být cítit výčitka, či dokonce vydírání. Zkuste si ale totéž říci nahlas a zlobně; no, to už je slovo do pranice, že ? A jak se budou emoce stupňovat a měnit, bude (stále na téže jednoduché nevinné větě!) závislá i reakce protistrany, která může být třeba vděčná (za to pochopení), uražená (že je jí vyčítáno), ale i vystrašená (je-li submisivní), nebo naopak důrazně agresivní (aby měla navrch)... a tak podobně. Jistě sami najdete množství dalších variant čtení (interpretace) slov této nenápadné věty a tedy pochopení a následných možných reakcí...
A teď si představme, že nejen emoce pisatelovy, ale též čtenářovy jsou vlastně jakýmsi filtrem, brýlemi, skrze které je text nejen psán, ale též čten, viděn, chápán... To je pak veeeelmi důležitá naprosto přesná volba slov, aby nedošlo k záměně významu a zcela chybnému chápání... a následnému zbytečnému nedorozumění mezi pisatelem a čtenářem.
Navrhuji proto, abychom si zavedli něco podobného, čemu se v hudbě říká dynamika a použili občas jako předznamenání svých textů... :-))(viz výše). Pak bude jasné, že meditační čtení se čte andante (pozvolně, zvolna) a commodo (klidně, pohodlně), zatímco naléhavý dopis šéfa bude asi crescendo (znenáhla zesilovat), avšak po nesplněném úkolu bude mít naše obliba asi tendenci decrescendo (postupně zeslabovat). Zprávu od milované osoby asi budeme rozhodně číst dolce (sladce, líbezně), protože jej tak nejspíše i mínila, a přestože espressivo (výrazně) opakuje své požadavky, budeme unisono (jednohlasně) přitakávat...
Snad se dokážeme forte (silně), fortissimo (velmi silně), až fortissimo fortissimo (maximální silou, vší silou) posnažit o porozumění, abychom mohli komunikovat legato (vázaně) a leggiero (lehce, zlehka, lehounce) a dokázali svá slova patřičně lasciar sonare (nechat znít) a nikoli morendo (zkomíravě) a trpitelsky čekali jen na konec.
Jakkoli pianissimo (velmi slabě) zní můj návrh, risoluto (rozhodně, rázně, rezolutně) se přimlouvám za nějaký podobný systém, jinak se budeme nadále pouze sotto voce (přidušeným hlasem, tlumeně) dohadovat...
Nebo budeme konečně unisono (jednohlas, jednohlasně, všichni stejně) na jedné lodi porozumění ? :))

Osmibolestná

Jsem zastáncem harmonie; však mne k tomu moje (stále něco vyvažující) znamení Vah přímo předurčuje. Poctivě se snažím (i to mi bylo dáno do vínku) podle potřeby se vciťovat do pocitů druhých lidí bez ohledu na to, zda je to žena či muž. Když kdekoli kolem sebe zaznamenám dysharmonii, mou přirozenou snahou je ji mírovou cestou napravit, nebo k tomu alespoň dát impulz.
Byť žena, prošla jsem v dětství poněkud neobvyklou, v mnohém klučičí výchovou. Když se moje sestra učila s maminkou vařit knedlíky, já jsem s tátou v dílně, umazaná od šmíru, nahlížela do tajů svařování a pájení kovů, rozebírání motorů, stavění obytných přívěsů a podobných neženských zábav, vonících zhusta benzínem. Ve třinácti jsem se, tajně, bez řidičáku, proháněla na vypůjčeném Pionýru, tehdy jediném dostupném motorovém vozítku, a snila o kariéře moto-závodnice. Když si moje spolužačky zdobily své pokojíčky Kájou Gottem a dalšími hvězdami tehdejšího popu, já jsem listovala ve Světě motorů, fandila Frantovi Šťastnému a v nočním stolku měla vylepené fotky nejnovějších sportovních modelů Ferrari. Když jsem absolvovala autoškolu, jejíž instruktor mi nechtěl věřit, že jsem ještě neseděla za volantem, docela jsem si dovedla sebe představit jako profesionální řidičku. Tahle klučičí průprava mne dostala do role kamarádky, jíž se kamarádi kluci chodili svěřovat a ptát se na radu, jak na holky. Díky této "přípravce" vím o mužích od nich samotných mnohem víc, než většina žen, které prošly "normálním" holčičím dětstvím. Nezneužívám to, ale dává mi to možnost lépe mužům porozumět.
Pak jsem se stala mámou a mnohé bylo mávnutím proutku jinak. Jako by se s mateřstvím konečně probudila ta ženštější, do té doby z velké části odpočívající část mé osobnosti.
Nejen, že jsem se fofrem musela naučit kuchyňskému umění, nějak zvládat novou roli manželky a matky, odmítla sednout za volant (a riskovat životy), ale začínala jsem vnímat stále sílící dar soucítění. A jak rostly děti, cítila jsem (jako každá máma) i bolesti srdce, spojené s mateřstvím. Dar Života jsem jednoho dne uviděla jako zázrak a věděla, že je nezbytné jej chránit bezpečnou náručí.
Každá matka velmi dobře ví, co to znamená cedit krev z lásky (nejen při porodu), co to znamená vidět své dítě v nebezpečí, vidět je bezmocné, v rukou lékařů a trpící bolestí, kterou by tolik chtěla nést za ně... Každá máma ví, jakou bolestí musí projít, když se její dítě rozhodne dobrovolně riskovat svůj život, ať už v boji, nebo při nebezpečných pracích, zálibách, cestách - nehledě na věk... a jakou to chce sílu dát mu (z lásky) k tomu nebezpečí svolení.
Snad každá máma v nitru jistě splyne se slovy písně "..je v celém světě jediná, když zapomínáš, vzpomíná; co víš, jak se dnes má tvoje máma?....ten magický kruh bezpečí, kam nesmí, co ti nesvědčí, a kdyby svět tě odepsal, je někdo, kdo ti věří dál - tvá máma, je s tebou... Ach, vy děti, tak 'dospělé', zase po heřmánku noc voní..." zpívá Marie Rottrová.
Až se na svých letních toulkách budete někdy procházet Svatou Horou u Příbrami, můžete si povšimnout, že v tamní Březnické kapli dokonce Pannu Marii Sedmibolestnou "povýšili" na Osmibolestnou (aby mohla být zachována symetrie kaple). Jistě nebylo nutno dlouho přemýšlet o další mateřské bolesti. Bez rozdílu všechny ženy zde tiše slzí... a mužům doporučuji totéž. Věta "chlapi nepláčou" je totiž jednou z nejnebezpečnějších pro celé lidstvo ! Věta, která se patriarchálně a zkostnatěle dědí z otce na syna (a předává v partách), způsobuje často zatvrdlost a necitlivost mnoha mužských srdcí (tím víc ohrožených právě infarkty), potlačení přirozených emocí, které (i když různou měrou) má v sobě každý muž a není důvod se za ně stydět... Každý muž není bojovným lvem a když mu pak někdo konečně "dovolí" se vyplakat, bývá z toho na chvilku slzavé údolí. Viděla jsem to už hodněkrát a věřte, uzdravuje to skoro zázračně... Čas už dozrál na tu změnu.
Tohle totiž víme jen my, ženy a mámy, kolikerou bolestí za život "zocelujeme" svá srdce, aby vydržela; jsou jich desítky, možná stovky - ne jen osm. (Upřímně - myslím, že právě tenhle nekončící celoživotní "trénink" pak možná způsobuje lepší pružnost a odolnost ženských srdcí vůči infarktům...)
Ano, každý máme právo na bolestivé zkušenosti a jsou nesmírně důležité. Avšak muži sotva kdy pochopí pocit mámy, jejíž dítě se řítí za dobrodružstvím, do nebezpečí, samo, bez ochrany a nehledíc na alespoň minimální opatrnost. Pan Čapek snad promine, ale toliko matka, která sama chlapácky ctí chlapáckou ideologii víc než Život samotný, totiž dokáže poslat syna do války.
Nic se nemá přehánět, skleníkové květinky nevydrží běžný, dnes dost drsný život; ale i nekonečné otloukání klučičích kolen a loktů (a vztahů, ignorance a agrese) má své souvislosti...a meze (jen vyvažuji).
Co nás nezabije, to nás posílí, říkají odvážní. I génius chybuje, ale jenom blbec chyby opakuje..., říkají moudří.

Souhvězdí

Někdy mne napadá, nač jsou a zda vůbec někomu pomohou všechna ta moudra, která si posíláme mailem, vepsaná do krásných obrázků ?
Mnozí je přepošlou automaticky, bezmyšlenkovitě, někteří dokonce jaksi z prestiže, aby se vidělo, že VÍ... a někteří pro ty hezké obrázky.
Ale kolik je lidí, kteří je berou jako důležité zkušenosti a snaží se je opravdu uplatnit v patřičnou chvíli ve svém civilním životě ? Kolik z toho moudra aplikujeme do praxe svých dnů ?
Snažíme se OPRAVDU o komunikaci, nebo jen o vytvoření dojmu ? Možná si ještě pamatujete písničku, v níž se zpívá "chodím pilně do houslí a dělám, že cvičím... a chodím pilně do práce a dělám, že dělám..." Proč to vše děláme jen nanečisto ? Dá se tak žít ? Dá se nanečisto komunikovat ?
Když už si tak stýskáme, že nám (cituji)"..začalo v poslední době docházet spousta majlů a různých žádostí o podepsání petlic, zůčastnění se protestních pochodů a shromáždění, dále nemám notes připojen na trvalo, ale musím docházet k čudlíku, jehož ocásek mizí ve zdi a stále něco konfigurovat.."(...a pak ještě taky musím zašít ponožky, zaplatit účty, vyleštit auta, zkontrolovat omítku, zedníka, psa.., vychovat syna, milovat manželku (či naopak), vyprat prádlo, natáhnout budíka, zaklapnout budíka, uvařit, jíst, mýt nádobí, spát, chodit na ta shromáždění, mluvit, vařit, žehlit, přemýšlet...)"..že až přemýšlím o tužce a papíru. To by se korespondence zredukovala..." Hmmm, máme to my, lidi, fakt těžký..:-), zvláště když nabudeme dojmu, že nám Život na ty o(vý)mluvy sedne. "..Protože když v deset večer vylezu z dílny, mám co dělat, abych neusnul cestou do postele. A musím si na pátou ranní dávat budíka. Už ani nečtu. Jsem velmi zaměstnanej a kdybych nemusel platit tolik účtů najednou, tak bych byl i bohatej." Tak takhle jsme na tom všichni asi velmi podobně až stejně.
Přesto máme (opět) všichni, toliko každý za sebe, možnost volby si ten čas pro přátele (které sice nelze zrovna vidět osobně, ale jsou pro mne pokladem, částí mého srdce a tedy si velmi vážím možnosti s nimi sdílet aspoň občasnou komunikační dráhu) prostě nějak udělat. Stojí(-li) mi ta vzácná příležitost za to, i kdybych kvůli tomu měla přijít o něco příjemného - leč často jen sobecky osobního.
Tímto odpovídám i na nedávno položenou otázku: "Na co Ti (vám) ten blog vlastně je?"
Inu, komunikace je pro mne (a záhy bude pro každého muset být) jedním z mála možných společných "nervů", duchovně vyživujících tepen, které mne propojují se světelnými body dalších srdcí. Pro ten naplňující fakt, že v tom tobogánu vývoje nejedu sama, že je nás přece jen víc, kdo cítíme (a řešíme) věci podobně, na jemnějších úrovních, než zbytek světa, kde zatím toliko nahrubo mouku melou... Na tu sou-náležitost a sou-cítění si vždycky čas udělám. Jinak je mi totiž všechno vědění, vše, co jsem si kdy přečetla a naučila se, na nic.
Neumím-li ani zlomek pochycené moudrosti aplikovat do praxe každodenního života, pak jsem se nenaučil(a) zhola nic. Vždyť své "nastudované" studuji (víc ze života, než z knih) právě pro to pochopení a použití nabytých zkušeností v dalších krocích životem... opravte mne, jestli se mýlím. Komunikace je tedy mnohem víc, než všechny ty běžné denní činnosti, radosti a "radosti" - ty žijeme všichni. Ale opravdově komunikovat ještě není samozřejmostí, to už chce snahu navíc.
Ne, nesnažím se smrdět od hlavy. Jen se pokouším říci, že každý z nás - i ten nejmenší človíček na nejposlednějším titulku nejbezvýznamějšího filmu - máme svůj život naplněn jenom tím, čím si jej naplníme.
Tu svou "polívku" si každý uvaříme jen z toho, co do ní přihodíme a co přihazují ostatní.
Ta moje polívka by mi připadala bez komunikace poněkud nedosolená a nedokořeněná - jaksi bez chuti. A že umím podle potřeby přidat i pepře a nespolknu hned tak nějaké, někým povrchně a z nedbalosti zkažené sousto, to už, myslím, také někteří zjistili...:))
Naše skutečné bohatství spočívá právě v komunikaci. I když se to teprve několik desítek let učím, priority mám už snad víceméně upřesněny. Díky Bohu.
Když totiž nemáme čas na komunikaci, měli bychom se zamyslet, kde jsme jej tedy vlastně utratili a vyplýtvali a jestli svým žitím "nanečisto", pro hmotné požitečky, zábavu a pomíjivé hodnoty, neprošustrujeme tu vzácnou Sílu, kterou do nás Vesmír vložil.
Hvězdy nad našimi hlavami mají mezi sebou také jen pomyslná propojení a přesto se mohou stát jedinečným souhvězdím...