Někdy se člověk, ač nerad, dotkne dělení. Nemám teď na mysli dělení buněk, trsů či čísel (i když vše souvisí se vším, že?), ale dělení vztahů.
Už vícekrát jsem byla svědkem rozchodu dvou partnerů, kteří spolu tvořili jeden celek a jejichž rozdělení všechny překvapilo. Díky perfektní vzájemné párové spolupráci, doplňování a souladu se jejich partnerství, ať už pracovní nebo životní, zdá být mnohdy nenabouratelné a nezničitelné. Často je i dílem profesionality obou partnerů, že se jejich společná práce pro společný cíl jeví jako dobře, spolehlivě a trvale fungující stroj. Jenže život je změna a žijeme v iluzích.
Nemám v oblibě oslovení a kategorizaci kamarádek na 'dobrá, skvělá, nejlepší '... Už jsem zažila, co znamená, když jsem se (bez vlastního přičinění) náhle znelíbila a z titulu "nejlepší kamarádka" jsem najednou byla degradována jen na "vona". Nikdo mi tehdy nic nevysvětlil a mně nezbylo, nežli se s nastalou změnou prostě smířit.
Vzpomínám také na situaci, kdy právě se rozcházející kolegyně (po své mnohaleté krásné spolupráci) si mne, když se rozkmotřily, každá zvlášť a každá po svém náhle braly ve svých hádkách za svědka té či oné "pravdy" a žádaly mne o důkazy loajality s jednou či druhou z nich... Má dříve vyřčená slova, v té chvíli ovšem vytržená z kontextu, se v jejich ústech stávala jedovatou zbraní proti kolegyni - nyní soupeřce, přestože ještě nedávno tvořily spolu jeden, zdánlivě nedílný pár "nejlepších kamarádek"... Bylo mi hořce a těžko jsem se vyrovnávala s jejich rozchodem... A totéž podruhé, potřetí, ...pokaždé.
Často si totiž vůbec neuvědomujeme, jak jsme si zvykli vidět věci kolem sebe stále stejné, v neměnné "pevné" podobě a spokojeně klidně fungující, jako samozřejmost. Když se pak na zaběhnutém obrazu něco začne měnit, jsme z toho obvykle udiveni, zvláště působil-li celek harmonicky.
My, Váhy, se vždy snažíme vyvažovat sebe i své okolí, ovšem v trhlině nějakého Celku, jehož součásti (lidi) máme stejnou měrou rády, se cítíme velmi rozviklané. Já sama trčím vždy v tom vakuu poněkud bezradně a protože se účastním srdcem, je i ono tím dělením trháno vedví. Stojí mne pěknou hrst sil se v tom prázdnu neztratit ...a neztratit je oba. Myslím, že to podobně cítí i mnoho dalších lidí a tak si dovoluji vyřknout tuto svoji zkušenost :
Stanu-li se nablízko svědkem a jsem vtažena do (roz)dělení (ať už klidného nebo třaskavého), pokouším se sice v prvé řadě nastolit ještě dohodu a pokus o smír, ale nelze-li, je třeba se rychle stáhnout stranou. Snažím se zachovat si nadále cestičku k oběma, ale hlavně: není přece důležité, jaká je moje představa dosavadní souhry onoho Celku. Důležité je naopak, jakou představu o své další cestě mají samy jeho části, oni lidé, kteří dozráli k rozhodnutí se rozejít. Není vůbec důležité, že bych(om) je chtěla(i) vidět dál pohromadě, harmonicky se doplňující ke spokojenosti nás všech. Těm, kteří se rozhodnou rozdělit svou společnou cestu a jít si každý jiným směrem sám, po své vlastní Stezce, nemáme my ostatní (zvenčí přihlížející ne-zúčastnění) právo nutit návrat k sjednocení jen proto, abychom nemuseli měnit své pohodlně navyklé obrazy a ospale zajeté koleje, jakkoli by se nám to jistě líbilo.
Pokud jejich rozchod není pouze útěkem od neřešeného, možná jim právě nazrál čas na tu změnu a další jejich setrvání spolu by bylo jen vynuceným utrpením a plněním cizích očekávání...
Podzim je bilancováním po létě, kdy naše 'ohnivé letní lásky' osvědčují svoji trvanlivost ...anebo se oddělí a zmizí. Ať je tedy dělení jen projevem vývoje a součástí růstu nových Celků...
