Zamyšlení, zprávy, pozvánky, semináře, besedy.....

pondělí 20. června 2011

Smaženice z radiace

Po letošním jarním výbuchu japonské jaderné elektrárny Fukušima se mne někteří lidé ptali, jak to je s radioaktivitou u nás. Je třeba se bát, když se celé to drama děje na opačném konci světa?
Nyní se šíří mailovou sítí varovná zpráva o závadnosti našich lesních hub, které bychom neměli sbírat a konzumovat, neb jsou plné radioaktivních těžkých kovů. To se ostatně dalo čekat, i když - samo znění dopisu je silně podobné struktuře počítačového hoaxu.

Nejsem ani mykolog, ani odborník na jadernou energii, ale vycházejme ze zdravého selského rozumu:
Ano, většina hub má schopnost vychytávat a kumulovat v plodnicích těžké kovy a radioaktivitu ze svého prostředí.
Tady u nás je dokonce radioaktivita skoro všude v podloží terénu, na němž žijeme, takže naše pošumavské divoce rostoucí houby ji v sobě mají zcela jistě. Jedná se však obvykle o tzv. neškodné množství, s nímž si zdravé lidské tělo dokáže bez komplikací poradit. RTG, CT a podobná vyšetření či dokonce aktinoterapie do nás ovšem radioaktivního záření naperou daleko víc. Situace se však radikálně změní, jakmile nastane změna v radiaci okolí - a ta už nastala.

Radioaktivita u nás spadla letos na jaře zcela jistě. Asi týden po první explozi v jednom z bloků Fukušimské elektrárny k nám vítr dovál zbytky radioaktivního mraku. V tu dobu u nás bylo měřitelné (pro některé z nás dokonce citelné) množství radioaktivního záření ze spadu prachových částic. Média to zbanalizovala (ale neopomněla připomenout lidem, z čeho by mohli mít strach), dávka prý nebyla ohrožující. Následné menší výbuchy ve Fukušimě ale už nikdo (co do rozsahu a dosahu radioaktivního mraku) nemonitoroval, takže nevíme nic o případném pohybu zbytkové radiace v ovzduší. Asi to nebylo pro české mediální supy dost zajímavé...
Ti důslednější, kteří měli přístup nebo vlastní vlastní dozimetr, hlásili asi desetidenní nárůst hodnot a pak následně postupné zklidnění až zase k normálním hodnotám. Japonská vláda však sama nejspíš notně podcenila zamoření celé jí svěřené země, evakuace probíhaly se značným zpožděním, spekulovalo se dokonce o vědomém zkreslování naměřených hodnot radioaktivity na celém území Japonska, až se japonci, vždy pověstní svým klidem, ozývali s velkou nespokojeností v hlase...

Vlna zájmu ale vyplavila z odborných a laboratorních šuplíků našich jader(ných odbor)níků množství dat, které by asi jinak dál klidně práchnivěly ve tmě archivů.
Tak např. přední česká jader-nice Drábová veřejně proflákla, že Temelín stojí na ne zcela stabilním geologickém zlomu. Vědělo se to, ví se to, ale klidně se tam postavil reaktor. Ví-li ovšem totéž i naši rakouští sousedé, už se nelze tolik divit jejich přeshraničním protestům proti našemu jádru...
Naši jader-níci jsou tedy podobně arogantní jako japonští inženýři, kteří si troufli postavit své jaderné elektrárny na tektonicky neklidném podloží, navíc na mořském pobřeží (a ještě je překryli mohutným úložištěm vypáleného odpadu!). Taky se oháněli zabezpečením proti tsunami, jenže ona jaksi přišla větší vlnka...

Také vyplavalo, že i nám známý Černobyl stále ještě "dýchá" - přesněji v jeho reaktorech pod krustou z betonu nikdy neustala nepřetržitě probíhající jaderná reakce. Provizorní betonový sarkofág, pod nímž byl reaktor pohřben hned po výbuchu před pětadvaceti(!) lety, se však vlivem času už notně rozpadá, skořepina hrozí zřícením a na původně plánovaný nový, jistící a definitivně izolující železobetonový blok se nějak "ztratily" děngy (co jen to připomíná ?!).
Z toho vyplývá, že radioaktivní pšouk, jímž nás může pod chatrnou pokličkou kvasící Černobyl v příštích letech počastovat, nás asi nemine.
Asi to už nelze, ale bylo by přinejmenším zajímavé zpětně vysledovat, kolik procent z počernobylových onkologických pacientů byli houbaři, resp. jedlíci hub...

Co se však doopravdy dále děje třeba s obrovským množstvím radioaktivní vody, která se stále(!) uvolňuje z nadále probíhajících jaderných reakcí ve fukušimských elektrárenských blocích, jak dalekosáhlý degenerativní vliv bude mít na okolní vody a krajinu, to se nejspíš nedozví ani sami Japonci, natož pak my.
Jenže voda si to předá jako de-formaci při svém putování světem a může nést to znásilnění lidskou chamtivostí v sobě dál.
"Pouštěj chléb svůj po vodách a jednou se ti k rukám vrátí" platí stále. Pokud je ovšem tím "chlebem" radioaktivní znetvoření, a pokud i přesto zůstáváme nadále lhostejní, máme se ještě všichni hodně co učit, zejména japonce nevyjímaje. Modlitba za (nejen) Fukušimskou vodu je tedy na místě stále...

Jen někteří prodejci zboží z Japonska a okolí však sledují případné kontrolní postupy zjišťování radiace v dovážených produktech (mořské řasy, sušené houby, čaje, makrobiotické potraviny apod.), kontrolují se hlavně vymazlená japonská autíčka a jinak je to spíše asi "děj se co děj, hlavně prodej". Pokud namátkové kontroly na nic nenatrefí (anebo nezametou pod komerční koberec), můžeme jen důvěřovat.
Když si ale za takovými informacemi nepůjdeme sami a sami si je nevyhledáme v různých (mnohdy kontroverzních) zdrojích, nikdo nám je servírovat nebude. Taková už jsou média, že in-formují o "důležitějších" věcech (jako např. o spadlém živůtku nějaké modelky, drogových aférách milionářských dítek, blikajících popových hvězdičkách a žvástech politiků) a ještě se nám snaží namluvit, že právě toto je to nejdůležitější, co musíme všichni vědět pro náš život vezdejší...
Podobně je tomu třeba i v případě erupcí pro nás zá-humenných sopek, neustále se šířícím jezeru sopečných plynů (ne nad hlavami, ale pod nohama!)...

Nutí mne to ale m.j. taky k zamyšlení, zda třeba tolik vychvalované houby shitake nebo tzv. jidášovo ucho, tak oblíbené v restauracích a receptech asijského typu, vůbec někdo sleduje (a sledoval-li kdy) s ohledem na množství obsažených těžkých kovů a radioaktivity ? Vždyť třeba číňani jsou pověstní svým halabalním přístupem k zamoření vlastního prostředí těžkými kovy a nejednou se už musela stáhnout celá zásilka (např. u Chlorelly) právě kvůli kontaminaci těžkými kovy. Je pak otázkou, zda omezení dovozu momentálně módních čínských bylin, proti němuž mnozí podepisujeme všechny ty petice, není (při vší nesvobodě) v důsledku přece jen paradoxně k něčemu dobré...?

Ale zpět k prázdninovým hříbkům se zdravým selským rozumem v hrsti :
z jedné smaženice či babiččiny houbovky asi rakovinou neonemocníme. Nicméně masivní sběr, každodenní konzumace a hromadění houbových zásob na zimu minimálně pro letošek asi opravdu nebude to pravé "houbové"...

P.S.: Tu úžasnou modrou houbičku na fotce zastihl v negližé kamarád Vašek při svých toulkách Novým Zélandem, opravdu to není český křemenáč po Fukušimě :-))