Nejspíš taky kolem sebe vnímáte ten nepřehlédnutelný jev: věci kolem nás (a nám) se dějí nějak rychleji, prudčeji, neustále se zhušťuje nápor nových a nových povinností a nutností. Stále častěji jsme nuceni k stále četnějšímu a rychlejšímu řešení situací, které jsme dříve vnímali jako zásadní a tedy jsme je potkávali tak sotva jednou za kvartál, ale nyní jako by šly jedna za druhou, bez možnosti si oddychnout... Jde to ráz naráz, jako by nám Život tak nějak šlapal na paty...
Některé hypotézy tvrdí, že je to vlivem kosmických sil a hodnotí stav různých typů měnícího se záření, někdo pátrá v mayském kalendáři či globálnímu procesu transformace, jiný zase s rozpaky sleduje rozpadající se "jistoty" dosavadních režimů, vlád, zdravotních systémů, vztahů, plastů a dalších iluzí. Někteří s obavami vyhledávají zprávy o pseudoúspěších vědců, sloním tancem přešlapujících v porcelánu křehké rovnováhy všehomíra, když si za našimi humny v obřím urychlovači částic hrají na bohy a rozhodli se stvořit malilinkatý velký třesk a malilinkatou černou díru... Mnozí sledujeme tristní stav ekologie planety i lidského myšlení a snažíme se dělat něco k nápravě i ZA a PRO všechny ostatní...
Vidíme, že naše praděti vědí, co my netušíme, ale neumíme jim dost rozumět...
Ale co to všechno zrychlování s námi ve finále udělá ?! Co bude dál ? Kam se svět řítí ?
Nemějte strach, jedeme v tom všichni a je na každém, jak s tím rychlíkem naloží...
Zároveň mnozí vidíme, jak se stále více rozevírají nůžky snad všech lidských názorů, rozdíly v přístupu k dříve neviděným dějům se prohlubují až k neúnosnosti, naše vztahy jsou prověřovány nejrůznějšími zkouškami vzájemné důvěry a pevnosti v základech, a musíme se všichni aspoň trochu snažit, aby vydržely - abychom vydrželi...
Většině z nás je ale již nad slunce jasné, že tenhle vývoj jsme nějak nevědomky (ale spíše vědomky) sami rozběhli, že jej nelze zastavit, lze se jedině zapojit trochu jinak a začít něco dělat... ale jak?! Jednoduše aktivněji.
Mnozí už totiž na vlastní kůži víme, že za nás život nic neudělá, ti pokročilejší dokonce už přišli na to, že je to tak dobře.
Stále více dokážeme konečně vidět, že ani naši nejbližší, ani lékař nemá povinnost ani právo, ba ani tu moc být zodpovědný za naše zdraví. Každý jsme si zodpovědný sám za sebe, žijeme každý na vlastní triko, každý klademe svá "má dáti" a "dal" jen a jen na svůj životní účet...
Jednou za čas, když vznikne zájem, nabídnu možnost intenzivního předání svých zkušeností. Takovou příležitost jsem vytvořila i letos. Na víkendových seminářích reflexní terapie a bezmasého vaření se všichni vždycky radostně prohneme pod množstvím nových zpráv, souvislostí a možností vzít věci do vlastních rukou. Mám velkou radost, že i letos je zájem opravdový, místa už jsou téměř zaplněna... :-)
Přesto si mnozí oslovení ještě dostatečně neuvědomují to sotva viditelné propojení a sílící naléhavost, jíž jsme všichni vystaveni právě v oblasti soběstačnosti.
A tak jsem nedávno slyšela při práci něco jako "já se nepotřebuju učit reflexku, stačí mi, když na ni chodím, mám dobrou terapeutku, chceš, dám ti kontakt" a s úsměvem číslo devět se zazubí na své nohy v mých rukách...
Nebo : "já se nepotřebuju učit vařit, mám doma skvělou kuchařku a ta umí všechno, co mám rád...", případně na to dotyčný (zejména muži) takzvaně má lidi - prostě někoho, kdo se jim o jídlo postará a oni si ho jen zakoupí, zatímco se věnují něčemu, co "lépe umí"...
Nejsem žádným prorokem ani vizionářem, přesto však nelze dále přehlížet, co je zjevné - a abych dostála podstatě své práce, musím to i vyslovit:
Milovaní, pryč jsou časy rettigovských kuchařek, sloužících a posluhujících pouze našim mlsným jazýčkům. Pryč jsou i časy, kdy jsme nemuseli vědět ani že a kde máme játra, protože stačilo někam zajít a on už se někdo znalý postaral...
Pryč, nenávratně a navždy pryč je doba, kdy se stačilo obrátit na nějakou tu "službu" (a mnozí si ji pletli se služkou) a náprava (hladu, zdraví, poruchy...) byla na nás vykonána - pasivně, aniž bychom se museli osobně zapojit do nepříjemných novostí a přiložit vlastní ruku k vlastnímu dílu vlastního života...
Nastala doba, kdy doslova každá kuchařka by měla umět být také vědoucí "alchymistkou" ve své kuchyni, neboť drží v rukách (spolu s vařečkou a hrncem) skrze kvalitu jídla i zdraví a nálady svých strávníků. Ti, kdo takovou kuchařku nemají, budou muset náležité vědění vzít chtíc nechtít na svá vlastní bedra; jednoduše proto, aby si byli schopni svépomocí vybrat, zajistit a připravit stravu, která jim nebude ubližovat, ba dokonce může léčit.
Nastal čas, kdy bychom všichni měli znát alespoň rámcově své tělo i duši, vědět, co nezbytně potřebuje(me), jak se naše osobní spojená nádoba projevuje, jak naslouchat její řeči a co s tím (nejlépe včas, když ještě můžeme sami) udělat...
Troufám si říci, že bez ohledu na datum v kalendáři už nastala doba, kdy v každé rodině bude muset jeden dospělý být znalou makrobiotickou kuchařkou, bylinkářkou (s alespoň základním vědomím o léčivosti kytek kolem nás), pomocnicí u porodu, ošetřovatelkou i vychovatelkou, psychologem, švadlenou, domácím učitelem, zemědělcem, sběračem... a ten druhý bude muset zvládnout uhlídat průběžnou prevenci a zdravotní stav všech členů rodiny (případnou první pomoc nevyjímaje), stejně jako vlastníma rukama zvládnout nějaké ty obecně potřebné řemeslné dovednosti (které ostatně umí každý, kdo vyrůstal na vsi, chalupář či obyvatel samoty).
Ten umí to a ten zas tohle..., ale každý bychom měli umět nejdřív sebe. Musíme si pomáhat, ale stále platí, že nejbližší pomocnou ruku najdeme vždy na konci vlastního ramene.
Sterilním teoretikům, odkázaným na restaurační (byť vegetariánskou) stravu, na odborníky přes zdraví či práci rukama, těm všem, kteří stále ještě z nepochopitelné lenosti ega odmítají být aspoň základní měrou soběstační (a přijmout tak aktivně své neviděné a odmítané stránky i zodpovědnost za sebe samé) už opravdu houká vlak v poslední stanici k nástupu.
Když budou pozorní, uvidí to vše v zrcadle svých životních dějů, vztahů či potíží...
Jedeme v tom všichni, ale každý sám za sebe. Stále však platí: kdo chce, hledá způsoby; kdo nechce, hledá důvody...
