Slovenské hokejistky prý vyhrály v kvalifikaci na olympijské hry nad týmem hokejistek Bulharska v poměru 82 : 0.
Jauvajs......... napadlo mne při zaslechnutí této zprávy, nikoli však kvůli výši hokejového výsledku, nýbrž z faktu, že ženy opět pronikly o kousíček dál do mužských teritorií.
Tvrdost, jakou se vyznačují sporty typu hokej, fotbal, box, vzpírání, thai-box a mnohé mnohé další podobné, rozhodně nemá nic společného se skutečnou ženskostí, ale nějak jsme si zvykli, otupěli k tomu paradoxu.
Dávno víme, že i žena v sobě nese podobný podíl přirozené agresivity jako muž (agresivitou zde není míněna útočnost, ale toliko přirozený vklad rychlé akceschopnosti - např. na obranu sebe či dětí, při níž je vždy potřebná jistá dávka agrese), ale protože je žena geneticky předurčena pro mateřství, pak období, po které se věnuje tvrdým činnostem, je v jejím životě relativně velmi krátké.
Dokud je dívenka ještě zjevně nevyhraněna ženskou podobou svého těla, lze "chlapecké" záliby pěstovat takřka bez omezení, i když velkou roli zde hraje již sama vrozená míra a poměr jangových a jinových sil toho kterého dítěte a naprogramování rodičovskými zvyky a výchovou (zejména matčin vzor). Jakmile ale dívka dospívá, dospěje a stane se ženou či dokonce matkou, je její psychika přirozeně změněna v jemnější a intuitivnější. Další setrvávání (ať už dobrovolně či ze setrvačnosti a neznalosti) v modelu soutěživé tvrďasky se ztuženým hypertrofickým svalstvem má za následek zaseknutí se v nedospělosti; tělesně už sice dávno prošla zženštěním, ale psychicky stagnuje na úrovni chlapecké hravosti, soutěživosti a tvrdosti a tím budou v budoucnu trpět nejen muži v jejím okolí, ale především její děti.
Napadá mne tedy, kam až může zajít maskulinizace dnešních žen, když si ty nejmužštější daly za cíl "vyrovnat" se mužům i v tvrdosti (nejen) sportovních soubojů a výkonů a otevřením cest na veřejná kolbiště to umožňují i širokým masám svých stejně zatuhlých následovnic, které o svém ženství nikdy nejspíš pořádně nepřemýšlely. Jen relativně opačným extrémem jsou pak političky, které ve snaze přilákat své voliče jsou ochotny (veřejně svlečené na bilboardech) své Veřejné věci a veřejnou práci pro spoluobčany podivně prezentovat coby veřejné holky. Ve skutečnosti i ony jen tvrdě chlapsky soutěží se svlečenými mužskými protějšky na plakátech konkurenční politické strany...
Když se ženy nacpou do nepatřičně tvrdých mužských aktivit, chlapi nemají kam utéct. Vlastně mají - do hospod, do práce, do heren, do lesa...
Stejně tristní je ale opačná situace; znám nejeden případ, kdy se muž (aniž by si připouštěl, že porušuje pomyslnou hranici svého mužství) tak vehementně snaží své ženě (a skrze ni vlastně celému světu, sám sobě a především svým neuznalým rodičům) dokázat, jak je ve všem dobrý, že si ani nevšimne, jak to celé zachází do extrémů. Nic proti tomu, když se partneři dohodnou a zatímco ona pracuje, on upeče buchtu, je vše v nejlepším pořádku. Když se ale muž trvale a opakovaně montuje do věcí ryze ženských (jakými jsou například i gynekologie a porodnictví), a s neutuchající pílí dokazuje (svým mužským způsobem a soutěživě), že na co sáhne, tomu rozumí, zvládne a ženě může snadno konkurovat, jsou rozpaky nakonec vidět na všech přemýšlejících zúčastněných, jen ne na něm.
Žena takového muže pak může utéci "k sobě" - k Ženě v sobě - už jen do kurzů nějakých těch "bohyň", břišního tance, vybrečet se ke kamarádkám...
Výsledek je vždy stejný; bys vedl osla na Sorbonu, komoň z něj nikdy nebude...
Východisko ? Jediné : hleďme si každý toho svého (od přírody daného poselství a poslání) a hospodařme pořádně na nám (přirozeně) svěřených polích.
Žádným dětem totiž netřeba otců svíjících se jako bajadéra, ani matek s medailemi za chlapskost...
