Babyko, tvé vlasy zlátnou,
vichr je urve a zahodí,
noci už chladnou
a k ránu zešedne
i tráva starostí...
...Človíčku, neběduj,
bylo už tolik zim
a stejně jar,
a i když mám jen jeden plášť,
chladno mi není,
věř mi, věř...
My stromy nepláčem,
když paní Zima nasněží,
dopřej mi jen to zdřímnutí
co ukrátí mi jiskřivou noc z běloby...
Když vítr tobě šlehá
vločky do očí,
já spím v kořenech
schoulená...
Však slunce jednoho dne
zalechtá pod bradou
živé pupeny,
a ač netroubím intrády
když poupata má pukají,
tančím s větrným ženichem
zas zásnubní
Bábinčin Maršovský,
zlehka...
už tolikrát...
A když shůry padá voda
a blýská se a hřmí,
když vráskami mé kůry
něžnou sprchou
vzdychá kmen,
proudím s tou vláhou
k vlastním kořenům...
tam ochrání mne Zem...
Když pak žár léta
žhne až k zalknutí,
prohřávám údy
a stojím dál,
nikam nespěchám...
Však přijde zase jednou
mráz
a pak zas
a zas...
