Od okamžiku, kdy jsem v době lehce postpubertální zjistila, že konzumace alkoholu přináší pouze klamný pocit zapomnění, kocovinu a rozhadrovaná játra, jsem jej prakticky vyškrtla ze svého života. Ve chvíli, kdy jsem dokázala vidět tragické následky v rodinách pijáků, stala jsem se jeho odpůrcem a pro můj metabolismus je to už léta látka jedovatá, cizí a neznámá. Lihovary by z mých nákupů už dávno zkrachovaly a občas mne napadá, kdo asi za mě vypije ten "můj" statistický podíl alkoholu.
Přesto se ve své terapeutické praxi mnohdy potkávám s potížemi alkoholem zaviněnými, ať už klient sám pije či se (klientka) trápí s holdujícím členem rodiny. Je-li vztah k pijákovi hodně blízký, hledáme zrcadlení souvislostí, ale často je naopak třeba se od tématu druhého prostě jen oddělit a nechat mu jej k vlastnímu zpracování.
Domnívala jsem se, že mám svůj postoj k tomuto tématu už zvládnutý - a ejhle, asi se budu muset ještě dlouze zamyslet...
Po návratu z víkendu na chalupě (zaplněném velmi aktivním odpočinkem) za mnou pozorná a ne-lhostejná sousedka přišla s dotazem, zda se nám taky lepí balkón...?
Letmý pohled stačil na tu spoušť : každý kout, každá kytka i lístečky bylinek, každá bonsaj, květináče, každý oblázek, každá hračka, nábytek, podlaha, dokonce i okna a zeď, zkrátka každičký čtvereční centimetr naší "zahradní" lodžie byl pokryt lesklou vrstvou čehosi zaschlého a lepkavého. Nedal se udělat ani krok, což ovšem nevadilo roji vos, bujně hodujícímu na tom daru. Na místech ještě mokrých bylo znát hnědou tekutinu páchnoucí tunctem někde mezi přeslazeným kafem a zkaženým vínem. Nezbývalo nežli pátrat po původu toho danajského dárečku a tak jsme šli o patro výš; lepkavá tekutina totiž protekla další tři patra pod námi.
Sousedi nad námi, jinak firma zpiťura a syn, se právě vraceli z knajpy a tak se ani nebránili skelnému pohledu na ten lepenec. Nejdřív se kroutili a žvatlali cosi o úrazu v rodině, ale to nejspíš nijak nesouviselo s tématem. Prý měli na balkóně kanystr se sladkou vodou a on jim na tom slunku povolil špunt... Budiž, musel to být pěkný šplách, ale jak se mohl roztok dostat až tak hluboko do našeho bytu? Spíše tedy pořádná exploze, protože náš vyděšený papoušek se ještě v neděli tetelil v hloubi předsíně, kam normálně kvůli tmě vůbec nezalétá...
Nedalo mi to a (dělaje se ještě hloupější, než jsem) ptala jsem se dokolečka dokola NA CO vlastně tam měli tu cukrovou vodu v takovém množství..??? Můj bezelstný mozek mi tiše napovídal, že třeba včelaří a měli připravené krmení... když starší zpiťura už nevydržel moji nejapnost a procedil mezi zuby "na co na co - na čůčo, nó !" A bylo to venku.
Pánové si namíchali nějaký domácí tlamolep a za pár šupů chtěli mít čůča celý kanystr ! Nechali to kvasit zavřené na prudkém slunci jižní lodžie celý víkend a v klidu odjeli... Tak tohle může vyplodit jedině alkoholem vypláchnutý mozek lačnící po další droze.
Při představě vrávorajících postav, rozťapávajících tu lepkavou hmotu dál po bytě v hrané laxní snaze o nějaký úklid jsem tuto nabídku ihned odmítla.
Kýble vody, hadry, koště... hudrala jsem chvíli jako špaček, ale pak jsem si uvědomila tu neopakovatelnou příležitost k výjimečné zenové meditaci. Nebudu se přece rozčilovat, když stejně ti dva vykukové nejspíš dřepí doma s čůčem u televize a mají z toho psinu... Snadno jsem se ponořila do zvuků vody v kbelíku, mokrých tahů po všech zákoutích zábradlí a podlahy, promývaných oblázků a květináčů...
Dva dny poctivého gruntování sice zredukovalo hejno vos už jen asi na třicet, možná se podaří zachránit i některé rostliny...ovšem mravenci se už šikují k dojídání.
Nejspíš jsem svým aktivním odporem k alkoholu asi vystavená velikému skrytému nepřátelství pijáků, možná víc, než si myslím. Vždyť se jim (skrze změnu postojů a povědomí) vlastně pokouším nabourávat a brát jejich sebeklamy, servismanky, lahodnou oblbující drogu a bludný pocit svobody u žvanění do piva...
Nejspíš se ta nevraživost zhmotnila do téhle sladké pomsty...
Nebojuju s nimi, nemám tedy co vzdávat, ale narozdíl od nich jsem si doopravdy užila... :-))
