Víkend, prožitý v Tuněchodském Mlýně na semináři s panem Vlastou Markem, byl ve všech ohledech velmi výjimečný.
Krásné a polodivoké prostředí údolíčka, upravené kolem i uvnitř mlýna citlivou rukou majitelů Renné a Gerarda, spustilo nekonečný proud změn ve všech zúčastněných a s nenucenou lehkostí nebývale umocnilo veškerá témata semináře, dokonale všebarevná a jako vždy napěchovaná věděním, moudrostí a laskavostí. Mnoho svých osobních vjemů a pocitů jsme si, my účastníci, navzájem předávali při společných chvílích sdílení, přesto ani zdaleka nebylo možno vyřknout vše, co se v nás odehrálo a ještě se bude postupně v našich hlavách propojovat.
Jako vždy bylo vedení dokonalé... díky, Vlasto.
Velmi pohodlné a útulné prosté bydlení jen umocnilo pocit, že jsme v kruhu rodiny a blízkých lidí, kterým opravdově záleží na tom o nás pečovat. Nestihla jsem zdaleka prohlédnout všechna ozdobená zákoutíčka, aranžmá a detaily, s nimiž si pohrála citlivá a vtipná ruka multikulturního estéta fajnšmekra.
Stejně tak jako letitá kuchařka neváhám ani okamžik vyseknout poklonu kuchařskému umění Renné a Hanky, dobrých duší našich žaludků; jen nepatrně pomohly naše ruce při přípravě rozmanitých bezmasých jídel, ale formou meditace to i tak byl pro každého zážitek. Upgrade všem těm dobrotám přidalo nejen bylinkové nazdobení, ale především společné žehnání a děkování za jídlo - v našich zeměpisných šířkách zvyk dosud (či už zase?) zoufale chybějící... díky, Renée.
Příjemně překvapivé pro mne bylo i zjištění, že majitelka, ač cizinka, velmi plynně mluví česky. To se opravdu, při všem tom všeobecném cizineckém ruchu a zabydlování, slyší málokdy.
Díky za podněty, kouzelná babičko :))
Jako ostřílená seminaristka jsem ale ocenila a užila si mimo jiné i nedůslednost a nepozornost mnoha ostatních účastníků, která mi dávala nekonečné příležitosti k minutovým meditacím při zenovém rovnání věčně rozkopaných bot a přezůvek, stejně jako k neustávající pozornosti při překonávání těch sandálových zákopů cestou z kuchyně do jídelny s tácem plným dobrot či konvicemi vřelé vody... k neutuchající bdělosti a bezhlesným výkřikům mysli, bleskově probuzené uprostřed polospánku při noční cestě na toaletu skrze opičí dráhu neuklizených tibetsých mís, paliček a papírově šustících jmenovek s velkou snahou nevzbudit tím nečekaným koncertem ostatní spoluspáče... k zenově nekončícímu zavírání WC prkýnek i dveří a sprch... nepočítanému rozdávání úsměvů za to vše i jen tak...
Ovšem naprostou mimořádností, která mne dokonale vykopla z myšlenkového stereotypu, s nímž jsem přijela, byl místní labyrint.
Hlupačka jsem se do něj vrhla ihned po příjezdu, kdy mi zbývala jen asi půlhodina času, netuše, že mne naprosto pohltí.
I přesto, že jsem jím prošla poměrně zčerstva, jsem pocítila silné odpojení od všeho, co jsem zanechala za kopcem. Naprosto přirozeně můj mozek vplul do úrovně vnímání Zde a Nyní a připraven na setkání a propojení se vším, co mohlo následovat se jevil občerstven, osprchován a promasírován. Poctivě jsem se propracovala ostrými zákrutami (které ostatně samy připomínají záhyby mozkové kůry) přesné kopie Chartreského labyrintu, prostě jen tak vysekaného ve vysoké trávě louky, až do středu... kde mi byla neplánovanou, leč o to silnější "odměnou" pevná a přesto pohyblivá, nenápadná kovová plastika. Jako dítě, které za první krůčky dostane sladkou pusu od maminky, se stejnou radostí jsem rozpohybovala vahadlo se dvěma kovovými holubicemi a skleněnou koulí... a nastalo Setkání. Synonyma běžela mozkem jedno za druhým, ale ne jako slova, nýbrž jako vteřinové procítění prolínajících se hodnot a stavů mysli: přátelství... partnerství... spolupráce... sounáležitost... bezpečí... rovnováha... vyváženost... Střed... rovnocennost... čistota, existující navzdory hrubým vlivům vnějška... jednoduchost... prostota pohybu... orbita... Vesmír... Veškerenstvo, jehož jsem součástí a které je ve všech podobách součástí mne... pokora... díkůvzdání... štěstí... čirá blaženost...
Díky Gerardovi a Járovi, kteří měli ten nádherný nápad a labyrint - i s tím "lízátkem za vysvědčení" - jim stál a dál stojí za tu nemalou nekonečnou práci s trpělivým (a nyní už nejspíš i meditativním) vysekáváním neustále bujně dorůstající trávy. Hlubokosklon...
Nakonec to vlastně byla docela dobrá bezmyšlenkovitá volba, projít labyrintem hned po příjezdu; smyl ze mne nános všednosti a návyků a vyčištěný mozek pak mnohem lépe vsakoval vše, co následovalo.
A zase platí, že myslet je potřebné, ale myslet příliš je často překážkou sobě samotnému...
S čistým srdcem doporučuji vnímavým duším to místo navštívit... a vůbec nespěchat zpět.
