Jsem prý nebezpečná
když léčím bolest lidských duší,
když konejším tvůj žal...
Jsem prý nebezpečná
když pomáhám ti z prachu vstát
a poponést tě dál...
Jsem prý nebezpečná
když v tichu mlčky čekám
a nežádám ani čas...
Jsem prý nebezpečná
když sdílím s tebou čaj
a hlavu skláním jako plný klas...
Jsem prý nebezpečná
když pochovám tvé rány ve svém srdci
a náruč důvěry ti dám...
Jsem prý nebezpečná
když cítím lásku k lidem
a úsměvem ji na potkání rozdávám...
Jsem prý nebezpečná
když rozsvěcuju srdce,
sluníčka i noc...
Jsem prý nebezpečná
když mé měkké dlaně
mají trpělivou moc...
Jsem prý nebezpečná
když Pravdu zastávám
a troufám si ji vyslovit...
Jsem prý nebezpečná
když nebojím se plných slov,
prý na ně kořist hodlám ulovit...
Jsem prý nebezpečná
a ty jsi velmi ohrožen
když moje verše čteš...
Jsem prý nebezpečná
když jen tak naslouchám
a ty mi říkáš, co sám chceš...
Jsem prý nebezpečná
když písní pomodlím se
za ostatních smích...
Jsem prý nebezpečná
když svoje vlastní srdce
beze strachu nosím na dlaních...
Jsem prý nebezpečná
když nechávám se
od přítele zranit...
Jsem prý nebezpečná
když své slzy
místo perel navlékám teď na nit...
Jsem prý nebezpečná
když tvořím s radostí a láskou
z ničeho jen nenápadnou krásu...
Ano. Jsem nebezpečná
pokrytcům
co neunesou čisté Světlo
plné laskavého jasu...
"...Ty pomáháš mi z prachu vstát
kde blaženě se leží
A nutíš Pravdu poslouchat
když chápu ji jen stěží...
Ty nosíš srdce na dlani
a naše kdesi tvrdnou,
pak lenost, pýcha, váhání
do naší mysli sednou..."
Příteli, jak za Tvou zpověď děkuji !!!
...vždyť sama také věčně lelkuji...
A kdybych byla ve své mysli hbitější,
netřeba bylo by mi slov, co srdce konejší...
Jsem ale nebezpečná
když ucítíš můj proud...
To můj neklid nenechá tě znovu ke dnu usednout
když jako bystřina tebou protékám
to na mé hladině se zaleskl tvůj vlastní sebeklam...
Jsem nebezpečná
když nezapírám sopečný svůj původ
a nečekej, že k tomu hledám důvod...
Až jako láva v tobě jednou popraskám
v puklinách mihne se šerosvit malby, již nezdobí ni rám...
Jsem nebezpečná
snad jako křišťálová číš...
Ach, necitlivá ruko... ty krvácíš ?
Zde nutno být dost jemný, i hlas ztiš...
jinak můj třpyt už nikdy nespatříš...
Jsem nebezpečná
že snad umím tát ?
Že nenechám své srdce znovu zamrzat...?
Tu ledovatou krustu v dlaních rozhřávám
a třeba je jen dechu, ten též rozdávám...
Jsem nebezpečná
když nevadí mi rozbahněná slať...
Tvá stezka vede močálem ? Tak ať...
Jsem tu a v rukou záchranné mám lano
a je jen na tobě, zda zašeptáš své ano...
Jsem nebezpečná
odvahou... Ta ruší !
Jen stejně odvážný mou krásu začne tušit
a brzy pozná, že řeka má je samo bezpečí...
Však musí strachem platit, než se přesvědčí...
Pak teprv moje klidná hladina
jej kolébá a láskyplně objímá...
Jsem bezpečím
a nebezpečím současně...
Jen pohodlní utečou či shoří předčasně...
Však ten, kdo vydrží žár léčivého zřídla
pod hrubým šatem mým pak objeví
má křídla...
