V dnešním článku "Naježené" ( http://marek.blog.respekt.cz/c/80946/Najezene.html ) se pan Vlasta Marek zamýšlí nad zvyšující se naježeností žen.
Naprosto s článkem souhlasím, snad jen - vidím, jak se poměry vyhrocují oboustranně.
Nedávno jsem od jednoho 'muže' slyšela tuhle větu: "Nevěřím ničemu, co každej měsíc tejden krvácí a neumře to...", tak si říkám, kdepak se asi schovává úcta ? V kterémpak koutě pláče ?
Možná je na čase, aby si partneři navzájem (a děti rodičům a prarodičům) začali zase vykat. Ne nadarmo platí, že líp se říká "ty vole" než "vy vole"...
Podle toho, kolik vulgarismů je slyšet v médiích, z úst našich "představitelů", není se čemu divit. Nelze na ně, chudáčky vládnoucí, svalovat vinu za všechno; co když je opravdu většina národa právě taková - vulgární, naježená a podebraná a jen to nedávali znát ? Když si teď pustí pusu na špacír premiér a ministři, tak se to asi smí, tak proč by to nemohl udělat kdokoli, že?
Žel nám, i mnozí rodiče si pletou demokratickou a intuitivní výchovu dětí s prostým nezúčastněným hlídáním samorostlých pláňat. Ani páni učitelé, včetně těch, kteří se snaží s dětmi být v rovném partnerství, nemají zastání a přirozenou podporu autority od rodičů svých žáků - zase je to o úctě.
Bývalý žák školy si v dospělosti klidně troufne vykrást ji - jen proto, aby se pomstil za někdejší honění před tabulí (a ještě si přitom přijde na nějakou kačku). Syn učitelky dělá všechno pro to, aby z nezralé rozjívenosti své přezodpovědné matce způsobil co největší problémy - až dosáhne jejího propuštění. Neuvědomí si snad, že bude tím i on zkrácen na výhodách vlastního komfortu (nejen plněných chlebů ke svačinám) ?
Pozoruji ale i vlivy zvenčí.
Nedýchatelnost toho, co nadechujeme, nejedlost až jedovatost toho, co většina lidí jí, volný prodej legálních drog (alkoholu, cigaret, léků), z nichž stát profituje... to vše se na nás nutně musí taky dost podepsat. Přesto věřím v možnost změn - je to v lidech, v jedincích.
Když vidím muže, kteří začínají nejen vnímat sílící úplňky, ale už i sílící novoluní, kulminace nejrůznějších energetických vlivů, nedivím se jejich podebranosti.
Na vlastní tělo ty pocity dobře znám a tak je toleruji, snažím se být nápomocná. My ženy jsme na své periodicky se opakující hormonální (a náladové a pocitové a emoční...) sinusoidy poněkud zvyklé (i když muži je někdy těžko snáší), tím snáze ale to teď vše sílící kolem přijímáme. Jen jsme asi tím taky "naježené", aniž bychom věděly proč - stejně jako muži.
Vnímání sil Luny a dalších neovlivnitelných vnějších faktorů už máme jako ženy ale přece jen trochu víc zažité, přijaté a zpracované. Rozhodně více než muži, s jejich (v poměru k ženám) zploštělou emoční úrovní.
Ano, tenhle vnější vliv opravdu nelze docela pominout, stejně jako ty další. Přesto to nikomu nedává právo se na cokoli z toho vymlouvat... Zase ta úcta.
A tak chlapi poslední měsíce nejen že za úplňků a novů nespí, pochodují a "vyjí na Měsíc", ale dopadá to na ně i jako nepohodlí potřebných režimových změn... a s tím související nervozitou a celkovou podebraností, protože vnímají dosud netušené a neznámé pocity. Něco jim vibruje v těle, v nervech, něco nového neznámého se s nimi děje a oni tuší, že budou muset opustit pasivitu a bezpečí svého dosavadního, emočně izolovaného doupěte... Zatímco žena zná pocit pohybujícího se dítěte v děloze vlastního těla, muž je podivným niterným vjemem zaskočen a panikaří. Nenaučen přijmout to, chce to vypnout, zrušit, ukončit, prostě umlčet... Utíká k lékaři, který (je-li jen trochu vnímavý) je na tom podobně a tak mu taky neporadí. Záhy muž zjistí, že není od sebe a svých pocitů KAM utéct.
Nedá se nic dělat, Brtníčci, hajdy z nory a pěkně vnímat svět ! A pokud možno samostatně přemýšlet, jak se s životem (a výzvami a nepohodlím a změnami a citlivostí...) vypořádat, když maminka (manželka) už nefunguje 24hodinovým servisem... :o)
Myslím, že ona "naježenost" žen z velké části mnohdy pramení z viděné (a zvenčí, bez účasti muže samého beznadějně neměnné) neochoty mužů něco na sobě taky změnit, nebo (se) aspoň nutným změnám nebránit.
V tomhle nás všechny čeká ještě hodně práce, protože žijeme už ve věku Vodnáře a Vodnář - to je přece průvan změn, to je změna sama... (zvláštní, že právě Vodnáři sami jsou v určitém směru skoro sociálně nejlínější stvoření...)
Nezbude tedy nic jiného, než že i lenost mužů (pardon, jejich jiné vnímání času :-) ) dozná zásadní změny provedené vlastní mužovou rukou.
Bylo by jistě nedospěle zakrnělé toužit po duchovním vývoji Celku a nepřidat k němu taky svoje mužné tlapky, že? :-D
