Kdysi dávno, v jednom království, stalo se, že moudrá královna byla v nestřežené chvíli vyhnána ze svého trůnu. Na její místo se rychle usadil vypočítavý šašek a vůbec mu nevadilo, že neuměl vládnout; myslel si o sobě, že se to prostě nějak snadno udělá, hlavně když bude u moci. Měl jen pár velmi omezených a prolhaných informátorů, sám vůbec neznal „své“ království, ale vlastně mu to bylo lhostejno, hlavně, že seděl pyšně na trůně. A jestli se moudrá královna ještě nevzepřela a šaška z trůnu nevypudila, sedí a vládne tam ten komediant dodnes...
Zdá se Vám ta pohádka divná ? Ona taky divná je - a přitom to vlastně vůbec není pohádka a mnozí z nás ji denně žijí.
Stačí jen si dosadit místo šaška své vlastní ego (svůj rozum) a místo královny moudrou intuici.
Máme každý svého osobního egošaška i svoji královnu a je jen na nás (na každém jednotlivci za sebe), jak dlouho a jak často kterého z těch dvou necháme vládnout svému životu. Každému dítěti je jasné, že královna má panovat a šašek nanejvýš tak radit. On je ten náš egošašek vlastně, jako každý komik, taky trochu k smíchu: co chvíli odněkud vyskočí a žádá pozornost a uspokojení svých potřeb, co chvíli křičí o pomoc, o lítost, o soucit, o pochopení, o úspěch... Je také velmi záludný a velmi ješitný... a na ocenění a uznání velmi závislý. Jen si zkuste vzpomenout, kdy naposledy vám bušil v hlavě větou „já to chci“.. nebo „já to chci takhle, po mém!“ ? Když si třeba myslíme, že bychom si za svoji snahu přece jen zasloužili více uznání, už je tady a vykřikuje: „to jsem byl zase chytrej, proč to nevidíteee?! Heleďtese já jsem tadyyyy! Já jsem na to přišéééél ! Tak mi tleskejtééé!“ Nebo když se nám podaří lidumilný kousek, hned se o zásluhy přihlásí jako první : “To jsem byl zase dneska ušlechtileeej! To jsem to pěkně vymysléél! To jsem ale pašááák! Kde jsteééé?!“ Zrovinka tak asi mnozí znají i třeba tohle:“ Já za nic nemůžuuu! Já jsem to nevěděéél! To voniii! Voni můžou za to, že se mi to nepovedloooo! To voni to špatně připraviliii !“... a podobné nesmyslné myšlenky letí hlavou, když se nám cosi nevede, nebo se rozum snaží hodit vinu za vlastní chyby na druhé.
Co s ním ? Výpověď ? Přece jen svůj rozoumek občas potřebujeme (ten zdravý selský), ale neměl by být v hlavě pánem, pouze sluhou, zaměstnancem. Takže nezbývá, než jej sesadit z trůnu a pečlivě hlídat, aby se tam zase nevplížil. Když toho (každý svého) egošaška budeme jen pozorovat, jako komika v kině, a nebudeme se s ním ztotožňovat, udržíme jej na patřičné pozici, kde nebude nebezpečný. Dokonce nás může hodně pobavit, až se bude předvádět, jaké kousky ze strachu umí, ale hlavně s ním zase nesrůstat. On není totéž co Já, on je JEN ego. Až časem se z něj možná může stát zkušený poradce...(který ale vždy bude trochu usilovat o moc !-)
Moudrou královnu intuici pak s úctou a neprodleně nechme vstoupit zpět na její trůn a dovolme jí panovat; naslouchat jí není zas tak nesplnitelný úkol, i když nás to nikdo vlastně neučil. Stačí se ztišit a alespoň na chvilku neposlouchat to rádio v hlavě, které pořád něco brblá, stačí zkusit ho jen meditací vypnout. Pak už jen se uvolnit a s pokorou v srdci poprosit královnu o radu, jak opravit škody, napáchané samozvaným orolničkovaným vladařem po celém království.
Tak snad ... ať nám ta pohádka co nejdřív, navždy a správně funguje...
