s padajícím listím Vás zvu na
MEDITAČNÍ VEČER
s léčivými tóny znějících mís a alikvotních hlasů
který se koná
v pátek 6.listopadu 2oo9 od 19.oo hod.
(jako obvykle) v nově upravené meditační místnosti
Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech
("Centrum souznění")
Tentokrát si budeme hrát v aktuálním vyváženém souběhu živlů
Země (rok)
Kov (podzim)
Voda (znamení Štíra)
Vzduch (Luna v Blížencích)
S sebou :
(jako obvykle) svůj nástroj(e) včetně všech možných paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou, podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu s talířkem+ oheň,
PET lahev s pitnou vodou (podle velikosti své znějící misky), brčko a vyčištěný krystal podle vlastní volby (křišťál, růženín, ametyst... - schopný projít pohodlně hrdlem lahve)
***
Těším se na všechny :Ö:
čtvrtek 29. října 2009
pondělí 26. října 2009
Štíření...
Čtete-li tuto rubriku, pročtěte si, prosím, pro lepší navázání kontextu, nejdříve text Zodiář-ÚVOD (viz níže).
* Štír je osmým znamením zvěrokruhu, avšak je prvním, pro něhož je naprosto samozřejmou součástí života sama smrt. Energii kříže předchozí Váhy v sobě nese také (vertikála těla a horizontála ramen s klepítky), ale poponáší ji k uznání smrtelnosti nejen života, ale i veškerých dějů v jejich přirozené konečnosti. Energii smrti nese v sobě jako kód, vlastně jí sám disponuje prostřednictvím svého jedu.
* Smíření se smrtelností (cokoliv, co má začátek, má i konec) Štíři často vyjadřují "ukončujícími" větami typu "to už je tak", "už to tak musí být" nebo "co dělat, jde se dál"...apod. Snáze tak (v závislosti na míře zralosti) opouštějí vše, co už není životaschopné, většinou neulpívají na pomíjivých skutečnostech.
* O Štírech se říká, že jsou vášniví a často se jejich vášnivost zcela chybně zaměňuje za sexualitu. Štír je opravdu vášnivý, ale v čemkoli, co dělá; umí vášnivě žít, milovat, nenávidět, ale i se učit, vášnivě spí, vášnivě jí, vášnivě bolí, vášnivě se hádá, vášnivě opouští i trpí... zkrátka cokoli koná a žije, je prodchnuto vášní. S tím souvisí i jeho emotivnost, jakkoli to na první pohled často tak nevypadá.
* Štír je sólista, nikoli však samotář. Scény z dobrodružných filmů, kde se dno temné jeskyně hemží vrstvou štírů, vytvářejí uměle klamný dojem; ve skutečnosti najdeme pod jedním kamenem v jedné škvíře vždy jen jediného štíra, což nasvědčuje tomu, že Štír nemá právě v lásce narušitele svého teritoria.
* Štír má svoji jedovou zbraň na vlastní obranu, ovšem mnohdy se brání dříve, nežli je veden jakýkoliv útok. Z pohledu zvenčí to pak vypadá, že Štír sám útočí jako první, zatímco on si je zcela jist, že se jen - zahnán do kouta - právem brání. Jeho teritorium je přece nedotknutelným územím (bez ohledu na skutečného vlastníka) a žádný nezvaný host tu nemá co pohledávat.
Příklad: pouštní poutník, zmožen horkem, večer usedne do stínu skály a zuje boty, by dal spočinouti svým znaveným nohám. Za tmy jeho opuštěnou botu objeví štír a okamžitě ji pojme za své teritorium. Ráno nic netušící turista nazouvá botu a ouvej - je uštknut štírem, který se mu do boty nastěhoval, ale ten přece právem hájí svou nedávno adoptovanou jeskyňku, své výsostné území ! Kdo je tedy vlastně v právu ? ...to přece musí každý pochopit, že štír byl ohrožen a tedy se musel bránit, že? :))
* Štír je druhým ze tří královských archetypů zodiaku. Je to lev mezi bezobratlými drobky, jejichž pravomoci ale není radno podceňovat. Štír je predátor a svoji kořist loví se zaujetím sobě vlastním. Z titulu krále pak často deleguje některé (nepohodlné, nedůstojné) pravomoci na druhé - prostě "má na to lidi".
Také rčení "panská láska po zajících skáče" se dá zahlédnout v životě nejednoho Štíra - Štírky... ale nikdo jim nevysvětlí, že je to jen jejich vůle; že ve skutečnosti nejsou opouštěni (jak to z jejich pohledu vypadá), ale sami už si vztah ve své hlavě dávno předtím ukončili a on pak už jen odumřel na nezájem.
* Jako jediné z vodních znamení je Štír plně suchozemsky nastaven; ve vodě se topí a přijímá ji tedy spíše symbolicky v podobě duševní aktivity. Nesmíme ale zapomenout, že štír je jedno z mála vzácných stvoření, které přežije i nukleární výbuch a z toho plyne fakt, že i zrozenci ve Štíru jsou schopni snést vařící, snad až radioaktivní a jedovatou "vodu" života a vztahů, v nichž jsou schopni unést mnohem víc, než ostatní.
Skutečné křivdy, které se jim v jejich očích dějí (i když se nedějí), většinou nekomentují hned, nemstí se, ale přetaví v sobě svoji bolest v dokonalý jed, který pak použijí v nejvhodnější chvíli přesně mířeným bodnutím do nejslabšího místa protivníkova...
* Pro soužití se Štírem se vyplatí jeho jed respektovat a naučit se včas zahlédnout výstražné znamení - postoj se zdviženým žihadlem...a vycouvat. Ti, kdož se Štíry vyrůstají, získají do jisté míry přirozenou imunitu vůči jejich jedu a naučí se tuto zbraň často i podvědomě používat, i když patří k jinému znamení.
Není však výjimkou, že více Štírů v rodině může vytvořit svou náročností příliš jedovaté až zhoubné prostředí pro ostatní znamení, která pak z neúnosného štířího dosahu utíkají (z domova, z reality...)
* Je-li Štír zahnán okolnostmi (dominantnějším znamením) přece jen do kouta bezvýchodnosti, dokáže obrátit svůj jed proti sobě. Sebedestrukční hrozba se pak může zvrhnout až v nenápadnou a pomalou sebevraždu vlastními myšlenkami, slovy, jedovatým (otráveným) postojem k sobě a k životu; paradoxně mu zde napomáhá právě jeho přirozené přijímání smrtelnosti...
* Z výše uvedeného vyplývá ponaučení pro ostatních jedenáct znamení zodiaku: hádat se se Štírem se rovná dráždění hada bosou nohou.
Hleďme si tedy Štíry raději neznepřátelit a učit se od nich přijetí smrtelnosti všeho, co máme pro tento život stejně jenom propůjčeno...
* Štír je osmým znamením zvěrokruhu, avšak je prvním, pro něhož je naprosto samozřejmou součástí života sama smrt. Energii kříže předchozí Váhy v sobě nese také (vertikála těla a horizontála ramen s klepítky), ale poponáší ji k uznání smrtelnosti nejen života, ale i veškerých dějů v jejich přirozené konečnosti. Energii smrti nese v sobě jako kód, vlastně jí sám disponuje prostřednictvím svého jedu.
* Smíření se smrtelností (cokoliv, co má začátek, má i konec) Štíři často vyjadřují "ukončujícími" větami typu "to už je tak", "už to tak musí být" nebo "co dělat, jde se dál"...apod. Snáze tak (v závislosti na míře zralosti) opouštějí vše, co už není životaschopné, většinou neulpívají na pomíjivých skutečnostech.
* O Štírech se říká, že jsou vášniví a často se jejich vášnivost zcela chybně zaměňuje za sexualitu. Štír je opravdu vášnivý, ale v čemkoli, co dělá; umí vášnivě žít, milovat, nenávidět, ale i se učit, vášnivě spí, vášnivě jí, vášnivě bolí, vášnivě se hádá, vášnivě opouští i trpí... zkrátka cokoli koná a žije, je prodchnuto vášní. S tím souvisí i jeho emotivnost, jakkoli to na první pohled často tak nevypadá.
* Štír je sólista, nikoli však samotář. Scény z dobrodružných filmů, kde se dno temné jeskyně hemží vrstvou štírů, vytvářejí uměle klamný dojem; ve skutečnosti najdeme pod jedním kamenem v jedné škvíře vždy jen jediného štíra, což nasvědčuje tomu, že Štír nemá právě v lásce narušitele svého teritoria.
* Štír má svoji jedovou zbraň na vlastní obranu, ovšem mnohdy se brání dříve, nežli je veden jakýkoliv útok. Z pohledu zvenčí to pak vypadá, že Štír sám útočí jako první, zatímco on si je zcela jist, že se jen - zahnán do kouta - právem brání. Jeho teritorium je přece nedotknutelným územím (bez ohledu na skutečného vlastníka) a žádný nezvaný host tu nemá co pohledávat.
Příklad: pouštní poutník, zmožen horkem, večer usedne do stínu skály a zuje boty, by dal spočinouti svým znaveným nohám. Za tmy jeho opuštěnou botu objeví štír a okamžitě ji pojme za své teritorium. Ráno nic netušící turista nazouvá botu a ouvej - je uštknut štírem, který se mu do boty nastěhoval, ale ten přece právem hájí svou nedávno adoptovanou jeskyňku, své výsostné území ! Kdo je tedy vlastně v právu ? ...to přece musí každý pochopit, že štír byl ohrožen a tedy se musel bránit, že? :))
* Štír je druhým ze tří královských archetypů zodiaku. Je to lev mezi bezobratlými drobky, jejichž pravomoci ale není radno podceňovat. Štír je predátor a svoji kořist loví se zaujetím sobě vlastním. Z titulu krále pak často deleguje některé (nepohodlné, nedůstojné) pravomoci na druhé - prostě "má na to lidi".
Také rčení "panská láska po zajících skáče" se dá zahlédnout v životě nejednoho Štíra - Štírky... ale nikdo jim nevysvětlí, že je to jen jejich vůle; že ve skutečnosti nejsou opouštěni (jak to z jejich pohledu vypadá), ale sami už si vztah ve své hlavě dávno předtím ukončili a on pak už jen odumřel na nezájem.
* Jako jediné z vodních znamení je Štír plně suchozemsky nastaven; ve vodě se topí a přijímá ji tedy spíše symbolicky v podobě duševní aktivity. Nesmíme ale zapomenout, že štír je jedno z mála vzácných stvoření, které přežije i nukleární výbuch a z toho plyne fakt, že i zrozenci ve Štíru jsou schopni snést vařící, snad až radioaktivní a jedovatou "vodu" života a vztahů, v nichž jsou schopni unést mnohem víc, než ostatní.
Skutečné křivdy, které se jim v jejich očích dějí (i když se nedějí), většinou nekomentují hned, nemstí se, ale přetaví v sobě svoji bolest v dokonalý jed, který pak použijí v nejvhodnější chvíli přesně mířeným bodnutím do nejslabšího místa protivníkova...
* Pro soužití se Štírem se vyplatí jeho jed respektovat a naučit se včas zahlédnout výstražné znamení - postoj se zdviženým žihadlem...a vycouvat. Ti, kdož se Štíry vyrůstají, získají do jisté míry přirozenou imunitu vůči jejich jedu a naučí se tuto zbraň často i podvědomě používat, i když patří k jinému znamení.
Není však výjimkou, že více Štírů v rodině může vytvořit svou náročností příliš jedovaté až zhoubné prostředí pro ostatní znamení, která pak z neúnosného štířího dosahu utíkají (z domova, z reality...)
* Je-li Štír zahnán okolnostmi (dominantnějším znamením) přece jen do kouta bezvýchodnosti, dokáže obrátit svůj jed proti sobě. Sebedestrukční hrozba se pak může zvrhnout až v nenápadnou a pomalou sebevraždu vlastními myšlenkami, slovy, jedovatým (otráveným) postojem k sobě a k životu; paradoxně mu zde napomáhá právě jeho přirozené přijímání smrtelnosti...
* Z výše uvedeného vyplývá ponaučení pro ostatních jedenáct znamení zodiaku: hádat se se Štírem se rovná dráždění hada bosou nohou.
Hleďme si tedy Štíry raději neznepřátelit a učit se od nich přijetí smrtelnosti všeho, co máme pro tento život stejně jenom propůjčeno...
úterý 20. října 2009
Celiství...
Diskusí na téma, zda to v životě mají těžší muži nebo ženy, je všude kolem nás habaděj. Každý má svou úctyhodnou pravdu, jenže samy tyhle učené litanie nic nevyřeší, pokud (dokud) se každý sám za sebe nevypořádáme s vlastní nejednotou a rozpolceností.
Dokud budeme každý hájit jen své nedospěle jednostranné zájmy, budeme jen donekonečna prohlubovat už tak propastné nedorozumění skrze rozdíly našich opačných polarit. Rozevíráním nůžek se přece nikdy nemůžeme dobrat zcelení - dalšího kroku ve vlastním vývoji k celistvosti.
Většina žen se dnes už netají svým pochlapením, přijaly jsme (snad v souladu s obecným pomužšťujícím trendem civilizace) notný podíl jangu nad míru svého přirozeného nastavení; dobrovolně, povinně, jako samozřejmou součást výchovy v níž už naše maminky byly jangovější než jejich maminky... Aby se z nás však nestaly navždy "emancipované" chlapice, musíme každá v sobě nalézt (a chtít hledat) své přirozené ženství, přesto že okolní tlak nás nutí k opaku.
Většina mužů se bojí zženštilosti jako čert kříže, ale právě čím více se bojí, tím více se jejich přirozený jin hlásí, tím více vidíme metrosexuálů, depilujících si nejen podpaží, ale i hruď, nohy, či dokonce vousy, barvících si vlasy... Kdo o to stojí ? Jen stejně nedospělé barbíny.
Muži mají všeobecně strach, že přijetí byť jen zlomku jejich přirozeně vrozeného podílu jinové energie (ženského vkladu v mužském těle, dědictví po matce, chcete-li) by je uvrhlo do čtyřprocentní komunity, nebo by snad měli náhle půl mozku z (oné pověstné anekdotické) blondýny...:)) Ani muži si ještě nepřipustili, že ale právě dobrovolné akceptování a splynutí se svou přirozeně existující a neodpáratelnou vnitřní jinovou (ženskou) polaritou jim teprve ukáže možnosti a vytvoří podmínky stát se skutečným Mužem...
Když si moudrý muž připustí (sám sobě) svou "ženskou" emoci v potřebné míře (adekvátní té které aktuální chvíli), když třeba i příležitostně pustí slzu, ještě to z něj nedělá cimprdlínu neschopnou soustředěného lovu ! Ba právě naopak - emoce, které nejsou v okamžiku jejich rozlití potlačeny, nemají potřebu se pak chronicky drát na světlo a být mužem permanentně znovu a znovu zatlačovány. Pak ovšem ztrácejí smysl všechny ty sadisticky masochistické iniciační rituály minulých i dnešních mužů, které mají jediný cíl: vyrvat ze sebe i nejposlednější zbytky citlivosti přirozeně zděděné po matce, aby snad nějaká nežádoucí vnímavost nenarušovala tvrdou chlapáckou duši...?!
Z vlastní praxe a mnohaletých zkušeností však dobře vím, že tyto přirozené emoce nejsou žádným rituálem zvládnuté (jak si mnozí páni myslí), jsou jen zahnány do třináctých komnat a v okamžiku, kdy je muž fakticky konfrontován s jejich nepřetržitou existencí v sobě, vylévá se jezero přes stavidla do slzavého údolí...a nastává neznámá úleva. Následný stud mužského ega je nasnadě; vždyť co by tomu řekli ostatní "chlapi", že? Co by tomu řekly ženy, které jej mají (a on si myslí že chtějí mít) za tvrďáka, že...
Neřekli by nic, protože sami se sebou mají stejné neřešené téma a ženy by naopak ocenily konečně přiznanou nitku citlivosti v jinak hrubém koberci "mužských" prezentací.
Řada lidí i dnes žije ve strachu, že na nás útočí mocnosti pekelné či mimozemské technologie, nemluvě o sledování režimem a jeho "mocnými". Mnozí paranoidně se chránící bázlivci si nicméně vůbec neuvědomují, že jejich osobní "démoni" (např. nejrůznější závislosti - na legálních i zapovězených drogách, módě, vzhledu, únicích z reality, vztazích, poskytovaném servisu, práci, uznání, souhlasu okolí, rozumu, i na povrchní módnosti prostředí v němž denně existují a přijímají životně důležité informace...) jsou mnohem blíž a mnohem nebezpečnější, a že se svého nositele nepustí dřív, dokud on sám (sama) opravdu nebude chtít.
Každý bývalý kuřák vám ochotně potvrdí, že ke skutečnému a definitivnímu zbavení se svého "démona cigarety" (bez reziduí potlačované chuti) je potřeba opravdu pevné a jasné vnitřní rozhodnutí, zřetelné zodpovězení vlastní otázky "proč to vlastně dělám?", trpělivost se sebou samým a v neposlední řadě pravdivá úcta k vlastní duši, která vždycky strádá, je-li neslyšena pro zaujatost vlastními povrchními návyky.
Stále více lidí žije dnes ve strachu, že jsou sledováni, je na ně útočeno či se blíží katastrofický konec světa..., ale neuvědomují si, že právě emoce strachu je největší, naplno otevřenou branou pro únik vlastní energie. Právě skrze svůj strach darujeme dobrovolně svoji pozornost a tedy i sílu všemu, čeho se obáváme; posilujeme tak svého domělého "protivníka" a vlastně jej vyživujeme k tomu, aby nás snáze a stále více omezoval. Řešením není ani pštrosí politika ani konzumace antidepresiv.
Zbavit se takového (dnes zcela běžného) stihomamu (alias strachu) je ovšem samozřejmě dřina; nelze si myslet, že by ji za nás udělal kdokoli druhý (nebo miliarda andělů - i kdybychom o ně prosili ve dne v noci); to si každý musíme odmakat sám prací na sobě - a ta je nepohodlná, při té bolí mezi ušima... Nepoddat se znamená neuhnout a přijmout okamžik nepříjemné konfrontace, třeba i jen se svou ženskou nitkou v mužském těle, třeba i jen se svým přílišným pochlapením ženy...
Spojení protikladů v jeden fungující Celek - to je hlavní motto celé transformace a je vedlejší, zda se propojení odehraje pouze na úrovni duality jednotlivce, bipolarity páru či pokročí i do dalších černobílých příček, které denně neuvědoměle žijeme.
Skutečné propojení svých vlastních polarit je provázeno dotekem dokonalosti, stejně jako propojené hemisféry mozku dokážou mnohem víc, nežli jen být součtem polovin...
Sjednocení opaků a jejich spolupráce - TO je ta skutečná osobní trans-formace a jedině skrze ni může projít transformací celé lidstvo...
Hledejme, identifikujme a naslouchejme protikladným veličinám, ať si uvědomíme jejich rozdílnosti, ale neustrňme jen u diferenciace.
Udělejme další přirozený a nezbytný vývojový krok a pojďme dál, pojďme za to vše, co nás učili - k propojení, pochopení, popojděme k Celistvosti...
Dokud budeme každý hájit jen své nedospěle jednostranné zájmy, budeme jen donekonečna prohlubovat už tak propastné nedorozumění skrze rozdíly našich opačných polarit. Rozevíráním nůžek se přece nikdy nemůžeme dobrat zcelení - dalšího kroku ve vlastním vývoji k celistvosti.
Většina žen se dnes už netají svým pochlapením, přijaly jsme (snad v souladu s obecným pomužšťujícím trendem civilizace) notný podíl jangu nad míru svého přirozeného nastavení; dobrovolně, povinně, jako samozřejmou součást výchovy v níž už naše maminky byly jangovější než jejich maminky... Aby se z nás však nestaly navždy "emancipované" chlapice, musíme každá v sobě nalézt (a chtít hledat) své přirozené ženství, přesto že okolní tlak nás nutí k opaku.
Většina mužů se bojí zženštilosti jako čert kříže, ale právě čím více se bojí, tím více se jejich přirozený jin hlásí, tím více vidíme metrosexuálů, depilujících si nejen podpaží, ale i hruď, nohy, či dokonce vousy, barvících si vlasy... Kdo o to stojí ? Jen stejně nedospělé barbíny.
Muži mají všeobecně strach, že přijetí byť jen zlomku jejich přirozeně vrozeného podílu jinové energie (ženského vkladu v mužském těle, dědictví po matce, chcete-li) by je uvrhlo do čtyřprocentní komunity, nebo by snad měli náhle půl mozku z (oné pověstné anekdotické) blondýny...:)) Ani muži si ještě nepřipustili, že ale právě dobrovolné akceptování a splynutí se svou přirozeně existující a neodpáratelnou vnitřní jinovou (ženskou) polaritou jim teprve ukáže možnosti a vytvoří podmínky stát se skutečným Mužem...
Když si moudrý muž připustí (sám sobě) svou "ženskou" emoci v potřebné míře (adekvátní té které aktuální chvíli), když třeba i příležitostně pustí slzu, ještě to z něj nedělá cimprdlínu neschopnou soustředěného lovu ! Ba právě naopak - emoce, které nejsou v okamžiku jejich rozlití potlačeny, nemají potřebu se pak chronicky drát na světlo a být mužem permanentně znovu a znovu zatlačovány. Pak ovšem ztrácejí smysl všechny ty sadisticky masochistické iniciační rituály minulých i dnešních mužů, které mají jediný cíl: vyrvat ze sebe i nejposlednější zbytky citlivosti přirozeně zděděné po matce, aby snad nějaká nežádoucí vnímavost nenarušovala tvrdou chlapáckou duši...?!
Z vlastní praxe a mnohaletých zkušeností však dobře vím, že tyto přirozené emoce nejsou žádným rituálem zvládnuté (jak si mnozí páni myslí), jsou jen zahnány do třináctých komnat a v okamžiku, kdy je muž fakticky konfrontován s jejich nepřetržitou existencí v sobě, vylévá se jezero přes stavidla do slzavého údolí...a nastává neznámá úleva. Následný stud mužského ega je nasnadě; vždyť co by tomu řekli ostatní "chlapi", že? Co by tomu řekly ženy, které jej mají (a on si myslí že chtějí mít) za tvrďáka, že...
Neřekli by nic, protože sami se sebou mají stejné neřešené téma a ženy by naopak ocenily konečně přiznanou nitku citlivosti v jinak hrubém koberci "mužských" prezentací.
Řada lidí i dnes žije ve strachu, že na nás útočí mocnosti pekelné či mimozemské technologie, nemluvě o sledování režimem a jeho "mocnými". Mnozí paranoidně se chránící bázlivci si nicméně vůbec neuvědomují, že jejich osobní "démoni" (např. nejrůznější závislosti - na legálních i zapovězených drogách, módě, vzhledu, únicích z reality, vztazích, poskytovaném servisu, práci, uznání, souhlasu okolí, rozumu, i na povrchní módnosti prostředí v němž denně existují a přijímají životně důležité informace...) jsou mnohem blíž a mnohem nebezpečnější, a že se svého nositele nepustí dřív, dokud on sám (sama) opravdu nebude chtít.
Každý bývalý kuřák vám ochotně potvrdí, že ke skutečnému a definitivnímu zbavení se svého "démona cigarety" (bez reziduí potlačované chuti) je potřeba opravdu pevné a jasné vnitřní rozhodnutí, zřetelné zodpovězení vlastní otázky "proč to vlastně dělám?", trpělivost se sebou samým a v neposlední řadě pravdivá úcta k vlastní duši, která vždycky strádá, je-li neslyšena pro zaujatost vlastními povrchními návyky.
Stále více lidí žije dnes ve strachu, že jsou sledováni, je na ně útočeno či se blíží katastrofický konec světa..., ale neuvědomují si, že právě emoce strachu je největší, naplno otevřenou branou pro únik vlastní energie. Právě skrze svůj strach darujeme dobrovolně svoji pozornost a tedy i sílu všemu, čeho se obáváme; posilujeme tak svého domělého "protivníka" a vlastně jej vyživujeme k tomu, aby nás snáze a stále více omezoval. Řešením není ani pštrosí politika ani konzumace antidepresiv.
Zbavit se takového (dnes zcela běžného) stihomamu (alias strachu) je ovšem samozřejmě dřina; nelze si myslet, že by ji za nás udělal kdokoli druhý (nebo miliarda andělů - i kdybychom o ně prosili ve dne v noci); to si každý musíme odmakat sám prací na sobě - a ta je nepohodlná, při té bolí mezi ušima... Nepoddat se znamená neuhnout a přijmout okamžik nepříjemné konfrontace, třeba i jen se svou ženskou nitkou v mužském těle, třeba i jen se svým přílišným pochlapením ženy...
Spojení protikladů v jeden fungující Celek - to je hlavní motto celé transformace a je vedlejší, zda se propojení odehraje pouze na úrovni duality jednotlivce, bipolarity páru či pokročí i do dalších černobílých příček, které denně neuvědoměle žijeme.
Skutečné propojení svých vlastních polarit je provázeno dotekem dokonalosti, stejně jako propojené hemisféry mozku dokážou mnohem víc, nežli jen být součtem polovin...
Sjednocení opaků a jejich spolupráce - TO je ta skutečná osobní trans-formace a jedině skrze ni může projít transformací celé lidstvo...
Hledejme, identifikujme a naslouchejme protikladným veličinám, ať si uvědomíme jejich rozdílnosti, ale neustrňme jen u diferenciace.
Udělejme další přirozený a nezbytný vývojový krok a pojďme dál, pojďme za to vše, co nás učili - k propojení, pochopení, popojděme k Celistvosti...
pátek 25. září 2009
Vážení přátelé, zvažte...
Čtete-li tuto rubriku, pročtěte si, prosím, pro lepší navázání kontextu, nejdříve text Zodiář-ÚVOD (viz níže).
* Váha je sedmým znamením zvěrokruhu, tedy prvním z jeho druhé (méně hmotou zaujaté) poloviny a jako taková už má otevřen přístup k vyšším duchovním rovinám. Povyšuje energii na další úroveň a zdokonaluje propojení země a nebes spolu s každodenním životem.
Toto propojení se děje skrze symbol kříže : horizontální rameno kříže (stejně jako ramena Váhy) symbolizuje linii lidského života od narození ke smrti, vertikálně stojící rameno zobrazuje symbolické spojení pevného základu hmoty (Země) s duchovním prostorem Ducha (nebes). Spojením vertikály a horizontály v souměrné ose vzniká harmonie na mnoha úrovních; jako v Nebi - tak i na Zemi, jak uvnitř - tak i navenek, jak nahoře - tak dole...
* Přestože Váha patří k poměrně nestabilnímu a neuchopitelnému živlu Vzduchu, je jediným neživotným znamením celého zodiaku, což jí dává potenciál ustát a vyvážit mnohé situace, které by kohokoli jiného destabilizovaly. Neklid vzdušného prvku je Váze uvnitř ní samé ovšem zcela vlastní, má jej zažitý, vrostlý pod kůži, a právě proto Váhu nepřekvapí proměnlivost a labilita okolí - ví si s ní rady.
* Pro lepší představu o vlastnostech zrozenců v tomto znamení poslouží klasická lékárenská váha:
Její fundament je velmi stabilní (a stabilizující), pevně přichycen k pultu a přesně vyaretován; musí přece ustát a vyvážit každé vychýlení svých ramen s miskami na samém konci opačností, ať už na ně lékárník (život) naloží jakkoli velkou a jakkoli různorodou zátěž. Stojí stále pevně na svém místě; kolem se hýbou dějiny, mění se majitelé a zařízení lékárny, střídají se vlády a režimy... leč Váha stojí dál stále na svém místě a jako pevný pilíř vnáší ze svého stabilního středu i do svého okolí jistotu a vyváženost.
* Stejně jako na každou misku vah klade lékárník jinou složku, aby jejich smícháním vytvořil konečnou léčivou substanci, tak i zrozenci Váhy dokáží v sobě zvládnout syntézu rozdílných vlastností a dějů, aby ve finále sjednotili vše v jeden alchymický celek. Fandit motokrosu je tudíž pro Váhu stejně přirozené jako naslouchat křehkému cvrkotu v trávě, sněhová vločka je pro ni stejně přitažlivá jako rogalo či Boing, burácení motorů ji nadchne stejně upřímně jako ticho kláštera, služba spravedlnosti či oddaná péče o blízké je pro ni stejnou samozřejmostí jako meditace v koruně stromu, bigbeat i Vivaldi... I zdánlivě neslučitelné je vždy možné spojit v jeden Celek a vytvořit tak mnohovrstevnou harmonii tónů, tvarů a barev, pokud možno vždy dokonalou.
* Analýza a diferenciace jednotlivých složek na miskách je v životě Vah základním prvkem bytí, poznáním protikladů a jejich důkladným považováním rozvážně zváží všechny ingredience, neboť nespravedlivost a balamucení je na pováženou, aby pak následně syntézou zdánlivě neslučitelného Váha nepřetržitě vyvažovala vše, co sdílí, co ji obklopuje a prostupuje skrze kříž jejího života. Snad někdy vypadá, že váhá, ale důkladná rozvaha je přece základem pro spravedlivou úvahu... A proto Váha často vyslovuje věty typu "Nejen, ale i...", "Ano, ale také...", "Samozřejmě, i když...", "Ano i ne", "No jo, jenže..." Vždy vidí obě strany mince, vždy vnímá rub i líc.
* Stejně jako ramena váhy nemohou existovat jedno bez druhého, neboť jejich vzájemným odtržením by zanikla sama podstata váhy, je i pro Váhu základní stavební cihlou života vztah. Vztah k někomu, něčemu, s někým, vzájemnost a sounáležitost, podpora a vyvážená spolupráce, potřeba komunikace (byť i na opačných koncích ramen a stupnic možností). Váha svůj vztah z vlastní vůle neopouští a to i tehdy, je-li už dávno nefunkční...
Často však Váha zapomíná na vztah k sobě samé - vztah směrem dovnitř; považuje totiž své vyvažující poslání za mnohem důležitější, nežli vlastní komfort. Právě to je pro Váhu přirozené, byť rizikové a často devastující. Když se (i vnitřně vytunelovaná) Váha (bez ohledu na vlastní ohrožení) dál a dál vrhá do ne-svých konfliktů, aby do nekonečna Sysifovsky obrušovala hroty cizích emocí a harmonizovala jakoukoli zpozorovanou disbalanci ve svém okolí, plní jen své bytostné zadání...
* Ekvivalentním znamením Váhy je v čínském zvěrokruhu Pes; i on je věrný a loajální ve svých vztazích, i on je více oddán svému pánovi nežli svým vlastním potřebám; i on kňučí, je-li opuštěn a je-li rozkopáno jeho srdce, i on jde zachraňovat nevděčné nevědomé sebevrahy místo aby si užíval svého pohodlí, i on je bit za přílišnou dávku oddanosti...
* Také Vážka je dokonalá malá Váha; často nehybně stojí jako vrtulník na neexistujícím bodě v prostoru, aby vzápětí zmizela oku pozorovatele bleskovým (ale stabilním) manévrem prudkého letu. Ani ona si nemůže dovolit ztratit křídla - svá horizontální ramena, ani vychýlit se ze své základny...
* Onen symbolický kříž Vah má svůj střed v srdci, v lásce. Zde se horizontála propojuje s vertikálou, denní život s duchovní dimenzí. Právě cítění a nepodmíněná Láska je pro Váhu cílem jejího žití. Středem citů je srdce - střed hrudi, středem srdce je Láska.
Odtud Váha pozoruje celý zbytek vesmíru, skrze srdce citlivě zvažuje, posuzuje bez předsudků, aby uvážila... Však bohyně spravedlnosti Iustitia (Justice) má také v ruce váhy, aby (po)soudila míru viny, a meč jako symbol spravedlivého trestu. Váha ale v nitru ví, že člověk není tím, kdo měří své skutky, ale je vydán soudu božskému. I Da Vinci věděl...
* Aby však Váha ustála i ty nejkrkolomnější životní výkyvy svých ramen, potřebuje mít ještě jeden střed : pevnou základnu bez rizika emocí, tedy níže než srdce, ale opět vyváženě uprostřed těla. Každý zrozenec Vah má proto v sobě vložen dokonalý potenciál přirozeného uvědomění Hary - těžiště tělesného energetického systému. Zde je samotné jádro neochvějné pevnosti (i kříž má dolní rameno tak dlouhé, aby mohl být pevně zasazen v Zemi); pracovat na zdokonalení hary už ale musí každý sám a vědomě...
Právě hara - břicho je ten Střed, jehož se lze držet v každé situaci (včetně těch nejnáročnějších) a v zájmu objektivní spravedlnosti se nevychýlit ke kterémukoli z extrémních pólů možností. Zde má své sídlo i intuice a schopnost vnímání okolních energií.
"Drž se svého Středu" znamená (zejména, ale nejen) pro Váhy držet se především své zcela vědomě vyvážené osobnosti, Středu, z něhož je na všechny strany stejně daleko i blízko - k emocím i klidu, pochopení , účasti a vcítění, soucítění, moudrosti, radosti i neokázale žité duchovnosti... Proto všem, kdo v sobě najdou kousíček Váhy vyhovuje t'ai-chi, zen, poklony, meditační chůze... je tu pohyb i klid zároveň, stabilita i pružnost, systém i hluboká hodnota, vztah... a je stále čemu se učit...
Važme si přátelství Váhy, vážení přátelé...
* Váha je sedmým znamením zvěrokruhu, tedy prvním z jeho druhé (méně hmotou zaujaté) poloviny a jako taková už má otevřen přístup k vyšším duchovním rovinám. Povyšuje energii na další úroveň a zdokonaluje propojení země a nebes spolu s každodenním životem.
Toto propojení se děje skrze symbol kříže : horizontální rameno kříže (stejně jako ramena Váhy) symbolizuje linii lidského života od narození ke smrti, vertikálně stojící rameno zobrazuje symbolické spojení pevného základu hmoty (Země) s duchovním prostorem Ducha (nebes). Spojením vertikály a horizontály v souměrné ose vzniká harmonie na mnoha úrovních; jako v Nebi - tak i na Zemi, jak uvnitř - tak i navenek, jak nahoře - tak dole...
* Přestože Váha patří k poměrně nestabilnímu a neuchopitelnému živlu Vzduchu, je jediným neživotným znamením celého zodiaku, což jí dává potenciál ustát a vyvážit mnohé situace, které by kohokoli jiného destabilizovaly. Neklid vzdušného prvku je Váze uvnitř ní samé ovšem zcela vlastní, má jej zažitý, vrostlý pod kůži, a právě proto Váhu nepřekvapí proměnlivost a labilita okolí - ví si s ní rady.
* Pro lepší představu o vlastnostech zrozenců v tomto znamení poslouží klasická lékárenská váha:
Její fundament je velmi stabilní (a stabilizující), pevně přichycen k pultu a přesně vyaretován; musí přece ustát a vyvážit každé vychýlení svých ramen s miskami na samém konci opačností, ať už na ně lékárník (život) naloží jakkoli velkou a jakkoli různorodou zátěž. Stojí stále pevně na svém místě; kolem se hýbou dějiny, mění se majitelé a zařízení lékárny, střídají se vlády a režimy... leč Váha stojí dál stále na svém místě a jako pevný pilíř vnáší ze svého stabilního středu i do svého okolí jistotu a vyváženost.
* Stejně jako na každou misku vah klade lékárník jinou složku, aby jejich smícháním vytvořil konečnou léčivou substanci, tak i zrozenci Váhy dokáží v sobě zvládnout syntézu rozdílných vlastností a dějů, aby ve finále sjednotili vše v jeden alchymický celek. Fandit motokrosu je tudíž pro Váhu stejně přirozené jako naslouchat křehkému cvrkotu v trávě, sněhová vločka je pro ni stejně přitažlivá jako rogalo či Boing, burácení motorů ji nadchne stejně upřímně jako ticho kláštera, služba spravedlnosti či oddaná péče o blízké je pro ni stejnou samozřejmostí jako meditace v koruně stromu, bigbeat i Vivaldi... I zdánlivě neslučitelné je vždy možné spojit v jeden Celek a vytvořit tak mnohovrstevnou harmonii tónů, tvarů a barev, pokud možno vždy dokonalou.
* Analýza a diferenciace jednotlivých složek na miskách je v životě Vah základním prvkem bytí, poznáním protikladů a jejich důkladným považováním rozvážně zváží všechny ingredience, neboť nespravedlivost a balamucení je na pováženou, aby pak následně syntézou zdánlivě neslučitelného Váha nepřetržitě vyvažovala vše, co sdílí, co ji obklopuje a prostupuje skrze kříž jejího života. Snad někdy vypadá, že váhá, ale důkladná rozvaha je přece základem pro spravedlivou úvahu... A proto Váha často vyslovuje věty typu "Nejen, ale i...", "Ano, ale také...", "Samozřejmě, i když...", "Ano i ne", "No jo, jenže..." Vždy vidí obě strany mince, vždy vnímá rub i líc.
* Stejně jako ramena váhy nemohou existovat jedno bez druhého, neboť jejich vzájemným odtržením by zanikla sama podstata váhy, je i pro Váhu základní stavební cihlou života vztah. Vztah k někomu, něčemu, s někým, vzájemnost a sounáležitost, podpora a vyvážená spolupráce, potřeba komunikace (byť i na opačných koncích ramen a stupnic možností). Váha svůj vztah z vlastní vůle neopouští a to i tehdy, je-li už dávno nefunkční...
Často však Váha zapomíná na vztah k sobě samé - vztah směrem dovnitř; považuje totiž své vyvažující poslání za mnohem důležitější, nežli vlastní komfort. Právě to je pro Váhu přirozené, byť rizikové a často devastující. Když se (i vnitřně vytunelovaná) Váha (bez ohledu na vlastní ohrožení) dál a dál vrhá do ne-svých konfliktů, aby do nekonečna Sysifovsky obrušovala hroty cizích emocí a harmonizovala jakoukoli zpozorovanou disbalanci ve svém okolí, plní jen své bytostné zadání...
* Ekvivalentním znamením Váhy je v čínském zvěrokruhu Pes; i on je věrný a loajální ve svých vztazích, i on je více oddán svému pánovi nežli svým vlastním potřebám; i on kňučí, je-li opuštěn a je-li rozkopáno jeho srdce, i on jde zachraňovat nevděčné nevědomé sebevrahy místo aby si užíval svého pohodlí, i on je bit za přílišnou dávku oddanosti...
* Také Vážka je dokonalá malá Váha; často nehybně stojí jako vrtulník na neexistujícím bodě v prostoru, aby vzápětí zmizela oku pozorovatele bleskovým (ale stabilním) manévrem prudkého letu. Ani ona si nemůže dovolit ztratit křídla - svá horizontální ramena, ani vychýlit se ze své základny...
* Onen symbolický kříž Vah má svůj střed v srdci, v lásce. Zde se horizontála propojuje s vertikálou, denní život s duchovní dimenzí. Právě cítění a nepodmíněná Láska je pro Váhu cílem jejího žití. Středem citů je srdce - střed hrudi, středem srdce je Láska.
Odtud Váha pozoruje celý zbytek vesmíru, skrze srdce citlivě zvažuje, posuzuje bez předsudků, aby uvážila... Však bohyně spravedlnosti Iustitia (Justice) má také v ruce váhy, aby (po)soudila míru viny, a meč jako symbol spravedlivého trestu. Váha ale v nitru ví, že člověk není tím, kdo měří své skutky, ale je vydán soudu božskému. I Da Vinci věděl...
* Aby však Váha ustála i ty nejkrkolomnější životní výkyvy svých ramen, potřebuje mít ještě jeden střed : pevnou základnu bez rizika emocí, tedy níže než srdce, ale opět vyváženě uprostřed těla. Každý zrozenec Vah má proto v sobě vložen dokonalý potenciál přirozeného uvědomění Hary - těžiště tělesného energetického systému. Zde je samotné jádro neochvějné pevnosti (i kříž má dolní rameno tak dlouhé, aby mohl být pevně zasazen v Zemi); pracovat na zdokonalení hary už ale musí každý sám a vědomě...
Právě hara - břicho je ten Střed, jehož se lze držet v každé situaci (včetně těch nejnáročnějších) a v zájmu objektivní spravedlnosti se nevychýlit ke kterémukoli z extrémních pólů možností. Zde má své sídlo i intuice a schopnost vnímání okolních energií.
"Drž se svého Středu" znamená (zejména, ale nejen) pro Váhy držet se především své zcela vědomě vyvážené osobnosti, Středu, z něhož je na všechny strany stejně daleko i blízko - k emocím i klidu, pochopení , účasti a vcítění, soucítění, moudrosti, radosti i neokázale žité duchovnosti... Proto všem, kdo v sobě najdou kousíček Váhy vyhovuje t'ai-chi, zen, poklony, meditační chůze... je tu pohyb i klid zároveň, stabilita i pružnost, systém i hluboká hodnota, vztah... a je stále čemu se učit...
Važme si přátelství Váhy, vážení přátelé...
čtvrtek 24. září 2009
Meditační večer - říjen 2009
S prvními krůčky všebarevného podzimu Vás zvu na rozšířené "cinkání"
MEDITAČNÍ VEČER
s léčivými tóny tibetských mís, zvonků a alikvotních hlasů se koná
v pátek 2.října 2oo9 od 19.oo hod.
v nově upravené meditační místnosti Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech ("Centrum souznění")
Tentokrát v aktuálním vyváženém souběhu živlů Země, Kovu, Vzduchu a Vody
S sebou :
svůj nástroj(e) včetně všech možných paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou, podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu s talířkem+ oheň, bubínek či plastový kbelík
***
Těším se na všechny :Ö:
...a současně budu ráda za stručné oznámení, zda se připojíte a kdo budete chtít připravit permanentní vstupenku...
MEDITAČNÍ VEČER
s léčivými tóny tibetských mís, zvonků a alikvotních hlasů se koná
v pátek 2.října 2oo9 od 19.oo hod.
v nově upravené meditační místnosti Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech ("Centrum souznění")
Tentokrát v aktuálním vyváženém souběhu živlů Země, Kovu, Vzduchu a Vody
S sebou :
svůj nástroj(e) včetně všech možných paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou, podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu s talířkem+ oheň, bubínek či plastový kbelík
***
Těším se na všechny :Ö:
...a současně budu ráda za stručné oznámení, zda se připojíte a kdo budete chtít připravit permanentní vstupenku...
pondělí 14. září 2009
Meditace podzimní rovnodennosti - září 2009
Babí léto naplnilo košíky hojností a dozrálo k sjednocení protikladů v jeden jediný Celek....
MEDITACE ROVNODENNOSTI
s léčivými tóny tibetských mís, alikvotních hlasů a posvátných manter
Vás zve k společnému sou-znění
v úterý 22. září 2oo9 od 19.oo hod.
(jako obvykle) v meditační místnosti Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech
S sebou :
(jako obvykle) svůj nástroj včetně všech paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou, podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu + oheň,
dobrou náladu a chuť na chvíli splynout s ostatními v nepodmiňovaném sjednocení bez požadavků věčně nespokojeného brblajícího ega...
*****************
Těším se na všechny :Ö:
(...a současně budu ráda za vaše stručné oznámení, zda se k nám ostatním připojíte...)
Dobrovolný příspěvek účastníků opět poputuje na dobročinné účely.
MEDITACE ROVNODENNOSTI
s léčivými tóny tibetských mís, alikvotních hlasů a posvátných manter
Vás zve k společnému sou-znění
v úterý 22. září 2oo9 od 19.oo hod.
(jako obvykle) v meditační místnosti Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech
S sebou :
(jako obvykle) svůj nástroj včetně všech paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou, podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu + oheň,
dobrou náladu a chuť na chvíli splynout s ostatními v nepodmiňovaném sjednocení bez požadavků věčně nespokojeného brblajícího ega...
*****************
Těším se na všechny :Ö:
(...a současně budu ráda za vaše stručné oznámení, zda se k nám ostatním připojíte...)
Dobrovolný příspěvek účastníků opět poputuje na dobročinné účely.
úterý 8. září 2009
STŘED
Právě v tomto ročním období zažíváme všichni bez rozdílu průchod Středem roku, jeho pátým, u nás neuznávaným ročním obdobím - babím létem. Jak už jsem se dříve zmiňovala (viz Pátý element - rubrika Bio-rytmy), reprezentuje toto období pravý střed roku, nikoli však našeho kalendářního. Zodiakální znamení Panny a Váhy jej symbolizují dostatečně svými archetypy (viz Zodiář), ale je zde ještě další množství zatím nevyřčených souvislostí.
Běžný civilní život nás nepřetržitě vystavuje nejrůznějším úkolům, k nimž se stavíme každý jinak, s rozdílnými pocity a tedy také s rozdílnými výsledky jejich řešení. Emoce jsou (vedle rozumové činnosti) v řešení našich životních situací účastny mnohem větší měrou, než si myslíme, doslova formují naše žití a posléze myšlení od samotného početí ještě dávno před narozením - v matčině děloze. Zážitky, pocity a emoce maminky pomáhají vystavět v dítěti budoucí základní podvědomý postoj k vlastnímu životu, k sobě, k okolnímu světu, komunikaci a celoživotnímu náhledu na existenci. Nebudu zde opakovat odborné studie a moudré články moudrých lidí, kteří se věnují tomuto tématu desítky let. Dovolím si jen pár příkladů a osobní úvahu nad souvislostmi...
Středem naší bytosti není mysl, jak se mnozí domnívají, ale intuice, za jejíž pravé sídlo se považuje energetický střed našeho těla, umístěný asi tři prsty POD pupeční jizvičkou. Východní nauky jej velmi dobře znají a respektují, zen jej nazývá harou, jóga třetí čakrou (nezaměňovat se solárním plexem - sluneční nervovou pletení, která je v nadbřišku!), v t'ai-chi je to tan-tien... Teprve v dospělosti jsem díky těmto zjištěním porozuměla rčení mé babičky, která, když se mi něco povedlo odhadnout, říkávala, že jsem měla "moudrý břicho".
Břicho je centrem, zdrojem a těžištěm veškeré vitální energie těla, zde je i fyzické těžiště těla (platí i pro většinu zvířat), zde se potkávají důležité energetické dráhy orgánů, zde dochází k rozdílení energie do různých tělesných částí, orgánů a systémů.
Reflexní terapie dokonce umí ošetřovat reflexní plošku tohoto Středu (tzv.bod "C") a nastolit tak postupnou harmonizaci a revitalizaci těla i mysli.
Zkušení meditátoři jistě znají pokyn "dej si to (téma) do hary", ať už se jedná o mantru, kóan, situaci k řešení či emoce, způsobené třeba nepříjemným šéfem, sousedem...
Ovšem potlačení právě probíhající a rostoucí emoce je jednou z nejzhoubnějších praktik, které nevědomky i vědomky pácháme na sobě i učíme (většinou děti), aniž bychom si uvědomili dalekosáhlé a dlouhodobé důsledky toho počínání; nejtypičtější potlačovací věta je "chlapi nepláčou", kterou osobně považuji za jednu z nejhloupějších a nejnebezpečnějších vět, předávaných v našem dosud patriarchálním světě pilně z otců na syny.
Potlačené emoce, zapsané a vtištěné jako situační hologram na úrovni buněčné paměti, jsou i po mnoha letech zdrojem rušivých impulzů v mysli i těle, kde ovšem nezůstávají jen nevinně uskladněny; postupně - nejsou-li skutečně uvolněny a náležitě zpracovány, mohou způsobit (např. při restartu či opětovném potlačení vyvolaném obdobnou situací, v jaké se uložily) i s odstupem mnoha desítek let velké zdravotní potíže, jednoduše zhmotnělé v některou z pak už hmatatelných oficiálních medicínkých diagnóz - včetně těch nejtěžších. Ani zde nejsou posloupnosti náhodné, emoce a příznaky mají své zákonitosti, i když jsme každý neopakovatelným originálem.
Není účelem jakéhokoli mentálního tréninku státi se plochým a studeným psím čumákem bez emocí, platí však pravidlo: emoce NEPOTLAČOVAT, ALE PRACOVAT S NIMI tak, abychom jim dokázali vládnout a nikoli aby ony vládly nám.
Jednou z mých osobních zkušeností, které fungují i u naprosto neznalých laiků, dokonce i u těch, kteří nikdy nezkusili meditovat, je "sjet si z hlavy do hary (břicha) jako výtahem" a najít tam potřebný klid v okamžiku nezvladatelných emocí. Mysl, usurpovaná právě bublajícími emocemi, při myšlence na vlastní Střed (haru...) se od emoce odpoutá, přelije svou pozornost a tedy i energii z hlavy do skutečného těžiště a emoce bez přílivu energie prostě do ztracena vyšumí...
Asi každý z nás jsme někdy zažili okamžik trémy či dojetí, kterému nechceme na veřejnosti podlehnout, ale náhlá emoce je v tu chvíli silnější než naše vůle.
Moje kolegyně pianistka kdysi takto, dojata poctami publika, mi na jevišti špitla "Já budu snad řvát!" a slzy měla opravdu viditelně na krajíčku. Chtěla se sice soustředit především na další vystoupení, ale dojetí a pláč - jí dosud jediný známý vzorec chování, ji úplně rozložily a destabilizovaly; její napětí stoupalo přímou úměrou s jejím vlastním strachem ze selhání, s vědomím potřebnosti i s rostoucím očekáváním podpory směrem k ostatním zpěvákům, jimž měla být pilířem. Její spolehlivost mizela v emocích jako sníh v ohni a v té chvíli bylo jasné, že další průběh koncertu je jejím stavem vážně ohrožen. Špitla jsem jí zpátky "sjeď si výtahem z hlavy do břicha, tam je klid" a ona to ve vteřině, zcela bezmyšlenkovitě a tudíž bezchybně udělala. Její okamžitou odpovědí byla udivená věta "Týjo, vono to funguje..." a klidný úsměv na rtech. Koncert byl zachráněn...:))
Po jeho konci jsem jí doporučila, by si ještě jednou vzpoměla na ten okamžik dojetí a uvolnila dodatečně zbylé slzy, což se i stalo, ale spíše jen symbolicky. Byla velmi překvapená, že po zbytek koncertu nebyla dokonce ani v napětí (jako jindy) a vše si nechala ještě jednou vysvětlit. Po prudkých emocích ani stopa, po emoční kocovině taktéž, neboť energie byla soustředěna ve Středu, nikoli v hlavě - vysoko posazeném rozumovém těžišti západně myslícího člověka...
Zdůrazňuji znovu, že se nejedná o potlačení emoce, ale o její opuštění, doslova rozpuštění emocí v klidu, který vládne v břišním centru - Středu. Jako kterákoli jiná energie je i energie emocí pak využita v těle, prostě jako zdroj, který nebyl vyplýtván.
Dalším typickým příkladem běžné existence mimo Střed jsou dvě ženy, které - s nohama v kozačkách na podpatcích - hovoří o "veledůležitých" věcech a jdou při tom po kluzkém náledí namrzlého chodníku. Podobné situace jsou nejrychlejší cestou k pádu a následnému úrazu (a takto naražených kostrčí už jsem pěknou řádku napravovala). Těžiště jejich emocí je v tu chvíli v mysli, v hlavě - té vysoko posazené, starostmi a informacemi přetížené "makovici", balancující bez důkladného zakořenění (představa máku jako rostliny se zralou plodnicí je pro ten případ opravdu dokonalá), v mysli řeší většinou neřešitelné situace a nevěnují tudíž dostatečně svou pozornost a energii chůzi po nejistém povrchu a ...co chvíli některá z nich podklouzne. Ale nedají si říct, klábosí a klábosí, aniž by tušily, že v tu chvíli riskují přinejmenším otřes mozku...
Nedávno jsem, cestou z nákupu, zahlédla asi sedmdesátiletou paní, kterak nejistě, s pokrčenýma a vibrujícíma nohama pokouší se nesměle vkročit s nákupem ve vozíčku do silnice, aby přešla na druhý chodník k Domovu důchodců. Nabídla jsem jí pomoc a ona se ochotně zavěsila... a vibrovaly jsme pár vteřin obě. Tak jsem se začala ptát, kam jde a dozvěděla se, jak její manžel musel k lékaři a ona musela na nákup sama, bez opory (nejspíše jí nikdo za celý život neřekl, že stát musíme každý především na vlastních nohou a ne se chtít opírat o druhé, byť blízké osoby a těla...). Tak jsem ji jednoduše (jako dítěti) pobídla, aby si vzpoměla na svůj pupík; paní na mne udiveně pohlédla a zeptala se "a proč na pupík???", ale já jsem už odvedla řeč jinam. Už samotná myšlenka "pupík" přelila energii z mysli do břicha (Středu), emoce strachu z pádu a nejistoty bez manžela se transformovala do chůze a tak jsme spolu ve chvilce, zcela bez třesu a strachu, docela jako dvě čupr holky dokráčely zavěšené do vrátnice Domova. Tam se na paní vrhla jakási zdravotnice a se starostlivě vyděšeným výrazem ve tváři "cosevámprobohastalo?!?" se paní ujala... a té se zase roztřásla ta její (na chvíli zapomenutá) kolena. Strach byl zpět, posílen ještě navíc strachem zodpovědného personálu...
Někteří neznalci tvrdí, že buddhistické meditační praktiky programově potlačují emoce, ale to je jen omyl nezkušených teoretiků. Když se na schůzce s Dalajlamou v Praze kdosi zeptal, jak se mu daří snést a překonat vědomí o všech těch zvěrstvech, která jsou páchána na jeho spoluobčanech v Tibetu, odpověděl: " Není to pro mne snadné, jsou to moji bratři, ale pro ně jsem užitečný jedině jako vyrovnaný mluvčí a delegát. Hledám klid v hloubi svého středu: když na hladině mé mysli panuje bouře emocí jako na oceánu, sestoupím na okamžik do hloubky - tam žádné velké vlny nejsou, a chvilku setrvám, nežli se vlnobití na povrchu uklidní. Když pak vystoupím zpět, už zase svítí slunce..." :))
Běžný civilní život nás nepřetržitě vystavuje nejrůznějším úkolům, k nimž se stavíme každý jinak, s rozdílnými pocity a tedy také s rozdílnými výsledky jejich řešení. Emoce jsou (vedle rozumové činnosti) v řešení našich životních situací účastny mnohem větší měrou, než si myslíme, doslova formují naše žití a posléze myšlení od samotného početí ještě dávno před narozením - v matčině děloze. Zážitky, pocity a emoce maminky pomáhají vystavět v dítěti budoucí základní podvědomý postoj k vlastnímu životu, k sobě, k okolnímu světu, komunikaci a celoživotnímu náhledu na existenci. Nebudu zde opakovat odborné studie a moudré články moudrých lidí, kteří se věnují tomuto tématu desítky let. Dovolím si jen pár příkladů a osobní úvahu nad souvislostmi...
Středem naší bytosti není mysl, jak se mnozí domnívají, ale intuice, za jejíž pravé sídlo se považuje energetický střed našeho těla, umístěný asi tři prsty POD pupeční jizvičkou. Východní nauky jej velmi dobře znají a respektují, zen jej nazývá harou, jóga třetí čakrou (nezaměňovat se solárním plexem - sluneční nervovou pletení, která je v nadbřišku!), v t'ai-chi je to tan-tien... Teprve v dospělosti jsem díky těmto zjištěním porozuměla rčení mé babičky, která, když se mi něco povedlo odhadnout, říkávala, že jsem měla "moudrý břicho".
Břicho je centrem, zdrojem a těžištěm veškeré vitální energie těla, zde je i fyzické těžiště těla (platí i pro většinu zvířat), zde se potkávají důležité energetické dráhy orgánů, zde dochází k rozdílení energie do různých tělesných částí, orgánů a systémů.
Reflexní terapie dokonce umí ošetřovat reflexní plošku tohoto Středu (tzv.bod "C") a nastolit tak postupnou harmonizaci a revitalizaci těla i mysli.
Zkušení meditátoři jistě znají pokyn "dej si to (téma) do hary", ať už se jedná o mantru, kóan, situaci k řešení či emoce, způsobené třeba nepříjemným šéfem, sousedem...
Ovšem potlačení právě probíhající a rostoucí emoce je jednou z nejzhoubnějších praktik, které nevědomky i vědomky pácháme na sobě i učíme (většinou děti), aniž bychom si uvědomili dalekosáhlé a dlouhodobé důsledky toho počínání; nejtypičtější potlačovací věta je "chlapi nepláčou", kterou osobně považuji za jednu z nejhloupějších a nejnebezpečnějších vět, předávaných v našem dosud patriarchálním světě pilně z otců na syny.
Potlačené emoce, zapsané a vtištěné jako situační hologram na úrovni buněčné paměti, jsou i po mnoha letech zdrojem rušivých impulzů v mysli i těle, kde ovšem nezůstávají jen nevinně uskladněny; postupně - nejsou-li skutečně uvolněny a náležitě zpracovány, mohou způsobit (např. při restartu či opětovném potlačení vyvolaném obdobnou situací, v jaké se uložily) i s odstupem mnoha desítek let velké zdravotní potíže, jednoduše zhmotnělé v některou z pak už hmatatelných oficiálních medicínkých diagnóz - včetně těch nejtěžších. Ani zde nejsou posloupnosti náhodné, emoce a příznaky mají své zákonitosti, i když jsme každý neopakovatelným originálem.
Není účelem jakéhokoli mentálního tréninku státi se plochým a studeným psím čumákem bez emocí, platí však pravidlo: emoce NEPOTLAČOVAT, ALE PRACOVAT S NIMI tak, abychom jim dokázali vládnout a nikoli aby ony vládly nám.
Jednou z mých osobních zkušeností, které fungují i u naprosto neznalých laiků, dokonce i u těch, kteří nikdy nezkusili meditovat, je "sjet si z hlavy do hary (břicha) jako výtahem" a najít tam potřebný klid v okamžiku nezvladatelných emocí. Mysl, usurpovaná právě bublajícími emocemi, při myšlence na vlastní Střed (haru...) se od emoce odpoutá, přelije svou pozornost a tedy i energii z hlavy do skutečného těžiště a emoce bez přílivu energie prostě do ztracena vyšumí...
Asi každý z nás jsme někdy zažili okamžik trémy či dojetí, kterému nechceme na veřejnosti podlehnout, ale náhlá emoce je v tu chvíli silnější než naše vůle.
Moje kolegyně pianistka kdysi takto, dojata poctami publika, mi na jevišti špitla "Já budu snad řvát!" a slzy měla opravdu viditelně na krajíčku. Chtěla se sice soustředit především na další vystoupení, ale dojetí a pláč - jí dosud jediný známý vzorec chování, ji úplně rozložily a destabilizovaly; její napětí stoupalo přímou úměrou s jejím vlastním strachem ze selhání, s vědomím potřebnosti i s rostoucím očekáváním podpory směrem k ostatním zpěvákům, jimž měla být pilířem. Její spolehlivost mizela v emocích jako sníh v ohni a v té chvíli bylo jasné, že další průběh koncertu je jejím stavem vážně ohrožen. Špitla jsem jí zpátky "sjeď si výtahem z hlavy do břicha, tam je klid" a ona to ve vteřině, zcela bezmyšlenkovitě a tudíž bezchybně udělala. Její okamžitou odpovědí byla udivená věta "Týjo, vono to funguje..." a klidný úsměv na rtech. Koncert byl zachráněn...:))
Po jeho konci jsem jí doporučila, by si ještě jednou vzpoměla na ten okamžik dojetí a uvolnila dodatečně zbylé slzy, což se i stalo, ale spíše jen symbolicky. Byla velmi překvapená, že po zbytek koncertu nebyla dokonce ani v napětí (jako jindy) a vše si nechala ještě jednou vysvětlit. Po prudkých emocích ani stopa, po emoční kocovině taktéž, neboť energie byla soustředěna ve Středu, nikoli v hlavě - vysoko posazeném rozumovém těžišti západně myslícího člověka...
Zdůrazňuji znovu, že se nejedná o potlačení emoce, ale o její opuštění, doslova rozpuštění emocí v klidu, který vládne v břišním centru - Středu. Jako kterákoli jiná energie je i energie emocí pak využita v těle, prostě jako zdroj, který nebyl vyplýtván.
Dalším typickým příkladem běžné existence mimo Střed jsou dvě ženy, které - s nohama v kozačkách na podpatcích - hovoří o "veledůležitých" věcech a jdou při tom po kluzkém náledí namrzlého chodníku. Podobné situace jsou nejrychlejší cestou k pádu a následnému úrazu (a takto naražených kostrčí už jsem pěknou řádku napravovala). Těžiště jejich emocí je v tu chvíli v mysli, v hlavě - té vysoko posazené, starostmi a informacemi přetížené "makovici", balancující bez důkladného zakořenění (představa máku jako rostliny se zralou plodnicí je pro ten případ opravdu dokonalá), v mysli řeší většinou neřešitelné situace a nevěnují tudíž dostatečně svou pozornost a energii chůzi po nejistém povrchu a ...co chvíli některá z nich podklouzne. Ale nedají si říct, klábosí a klábosí, aniž by tušily, že v tu chvíli riskují přinejmenším otřes mozku...
Nedávno jsem, cestou z nákupu, zahlédla asi sedmdesátiletou paní, kterak nejistě, s pokrčenýma a vibrujícíma nohama pokouší se nesměle vkročit s nákupem ve vozíčku do silnice, aby přešla na druhý chodník k Domovu důchodců. Nabídla jsem jí pomoc a ona se ochotně zavěsila... a vibrovaly jsme pár vteřin obě. Tak jsem se začala ptát, kam jde a dozvěděla se, jak její manžel musel k lékaři a ona musela na nákup sama, bez opory (nejspíše jí nikdo za celý život neřekl, že stát musíme každý především na vlastních nohou a ne se chtít opírat o druhé, byť blízké osoby a těla...). Tak jsem ji jednoduše (jako dítěti) pobídla, aby si vzpoměla na svůj pupík; paní na mne udiveně pohlédla a zeptala se "a proč na pupík???", ale já jsem už odvedla řeč jinam. Už samotná myšlenka "pupík" přelila energii z mysli do břicha (Středu), emoce strachu z pádu a nejistoty bez manžela se transformovala do chůze a tak jsme spolu ve chvilce, zcela bez třesu a strachu, docela jako dvě čupr holky dokráčely zavěšené do vrátnice Domova. Tam se na paní vrhla jakási zdravotnice a se starostlivě vyděšeným výrazem ve tváři "cosevámprobohastalo?!?" se paní ujala... a té se zase roztřásla ta její (na chvíli zapomenutá) kolena. Strach byl zpět, posílen ještě navíc strachem zodpovědného personálu...
Někteří neznalci tvrdí, že buddhistické meditační praktiky programově potlačují emoce, ale to je jen omyl nezkušených teoretiků. Když se na schůzce s Dalajlamou v Praze kdosi zeptal, jak se mu daří snést a překonat vědomí o všech těch zvěrstvech, která jsou páchána na jeho spoluobčanech v Tibetu, odpověděl: " Není to pro mne snadné, jsou to moji bratři, ale pro ně jsem užitečný jedině jako vyrovnaný mluvčí a delegát. Hledám klid v hloubi svého středu: když na hladině mé mysli panuje bouře emocí jako na oceánu, sestoupím na okamžik do hloubky - tam žádné velké vlny nejsou, a chvilku setrvám, nežli se vlnobití na povrchu uklidní. Když pak vystoupím zpět, už zase svítí slunce..." :))
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)