Diskusí na téma, zda to v životě mají těžší muži nebo ženy, je všude kolem nás habaděj. Každý má svou úctyhodnou pravdu, jenže samy tyhle učené litanie nic nevyřeší, pokud (dokud) se každý sám za sebe nevypořádáme s vlastní nejednotou a rozpolceností.
Dokud budeme každý hájit jen své nedospěle jednostranné zájmy, budeme jen donekonečna prohlubovat už tak propastné nedorozumění skrze rozdíly našich opačných polarit. Rozevíráním nůžek se přece nikdy nemůžeme dobrat zcelení - dalšího kroku ve vlastním vývoji k celistvosti.
Většina žen se dnes už netají svým pochlapením, přijaly jsme (snad v souladu s obecným pomužšťujícím trendem civilizace) notný podíl jangu nad míru svého přirozeného nastavení; dobrovolně, povinně, jako samozřejmou součást výchovy v níž už naše maminky byly jangovější než jejich maminky... Aby se z nás však nestaly navždy "emancipované" chlapice, musíme každá v sobě nalézt (a chtít hledat) své přirozené ženství, přesto že okolní tlak nás nutí k opaku.
Většina mužů se bojí zženštilosti jako čert kříže, ale právě čím více se bojí, tím více se jejich přirozený jin hlásí, tím více vidíme metrosexuálů, depilujících si nejen podpaží, ale i hruď, nohy, či dokonce vousy, barvících si vlasy... Kdo o to stojí ? Jen stejně nedospělé barbíny.
Muži mají všeobecně strach, že přijetí byť jen zlomku jejich přirozeně vrozeného podílu jinové energie (ženského vkladu v mužském těle, dědictví po matce, chcete-li) by je uvrhlo do čtyřprocentní komunity, nebo by snad měli náhle půl mozku z (oné pověstné anekdotické) blondýny...:)) Ani muži si ještě nepřipustili, že ale právě dobrovolné akceptování a splynutí se svou přirozeně existující a neodpáratelnou vnitřní jinovou (ženskou) polaritou jim teprve ukáže možnosti a vytvoří podmínky stát se skutečným Mužem...
Když si moudrý muž připustí (sám sobě) svou "ženskou" emoci v potřebné míře (adekvátní té které aktuální chvíli), když třeba i příležitostně pustí slzu, ještě to z něj nedělá cimprdlínu neschopnou soustředěného lovu ! Ba právě naopak - emoce, které nejsou v okamžiku jejich rozlití potlačeny, nemají potřebu se pak chronicky drát na světlo a být mužem permanentně znovu a znovu zatlačovány. Pak ovšem ztrácejí smysl všechny ty sadisticky masochistické iniciační rituály minulých i dnešních mužů, které mají jediný cíl: vyrvat ze sebe i nejposlednější zbytky citlivosti přirozeně zděděné po matce, aby snad nějaká nežádoucí vnímavost nenarušovala tvrdou chlapáckou duši...?!
Z vlastní praxe a mnohaletých zkušeností však dobře vím, že tyto přirozené emoce nejsou žádným rituálem zvládnuté (jak si mnozí páni myslí), jsou jen zahnány do třináctých komnat a v okamžiku, kdy je muž fakticky konfrontován s jejich nepřetržitou existencí v sobě, vylévá se jezero přes stavidla do slzavého údolí...a nastává neznámá úleva. Následný stud mužského ega je nasnadě; vždyť co by tomu řekli ostatní "chlapi", že? Co by tomu řekly ženy, které jej mají (a on si myslí že chtějí mít) za tvrďáka, že...
Neřekli by nic, protože sami se sebou mají stejné neřešené téma a ženy by naopak ocenily konečně přiznanou nitku citlivosti v jinak hrubém koberci "mužských" prezentací.
Řada lidí i dnes žije ve strachu, že na nás útočí mocnosti pekelné či mimozemské technologie, nemluvě o sledování režimem a jeho "mocnými". Mnozí paranoidně se chránící bázlivci si nicméně vůbec neuvědomují, že jejich osobní "démoni" (např. nejrůznější závislosti - na legálních i zapovězených drogách, módě, vzhledu, únicích z reality, vztazích, poskytovaném servisu, práci, uznání, souhlasu okolí, rozumu, i na povrchní módnosti prostředí v němž denně existují a přijímají životně důležité informace...) jsou mnohem blíž a mnohem nebezpečnější, a že se svého nositele nepustí dřív, dokud on sám (sama) opravdu nebude chtít.
Každý bývalý kuřák vám ochotně potvrdí, že ke skutečnému a definitivnímu zbavení se svého "démona cigarety" (bez reziduí potlačované chuti) je potřeba opravdu pevné a jasné vnitřní rozhodnutí, zřetelné zodpovězení vlastní otázky "proč to vlastně dělám?", trpělivost se sebou samým a v neposlední řadě pravdivá úcta k vlastní duši, která vždycky strádá, je-li neslyšena pro zaujatost vlastními povrchními návyky.
Stále více lidí žije dnes ve strachu, že jsou sledováni, je na ně útočeno či se blíží katastrofický konec světa..., ale neuvědomují si, že právě emoce strachu je největší, naplno otevřenou branou pro únik vlastní energie. Právě skrze svůj strach darujeme dobrovolně svoji pozornost a tedy i sílu všemu, čeho se obáváme; posilujeme tak svého domělého "protivníka" a vlastně jej vyživujeme k tomu, aby nás snáze a stále více omezoval. Řešením není ani pštrosí politika ani konzumace antidepresiv.
Zbavit se takového (dnes zcela běžného) stihomamu (alias strachu) je ovšem samozřejmě dřina; nelze si myslet, že by ji za nás udělal kdokoli druhý (nebo miliarda andělů - i kdybychom o ně prosili ve dne v noci); to si každý musíme odmakat sám prací na sobě - a ta je nepohodlná, při té bolí mezi ušima... Nepoddat se znamená neuhnout a přijmout okamžik nepříjemné konfrontace, třeba i jen se svou ženskou nitkou v mužském těle, třeba i jen se svým přílišným pochlapením ženy...
Spojení protikladů v jeden fungující Celek - to je hlavní motto celé transformace a je vedlejší, zda se propojení odehraje pouze na úrovni duality jednotlivce, bipolarity páru či pokročí i do dalších černobílých příček, které denně neuvědoměle žijeme.
Skutečné propojení svých vlastních polarit je provázeno dotekem dokonalosti, stejně jako propojené hemisféry mozku dokážou mnohem víc, nežli jen být součtem polovin...
Sjednocení opaků a jejich spolupráce - TO je ta skutečná osobní trans-formace a jedině skrze ni může projít transformací celé lidstvo...
Hledejme, identifikujme a naslouchejme protikladným veličinám, ať si uvědomíme jejich rozdílnosti, ale neustrňme jen u diferenciace.
Udělejme další přirozený a nezbytný vývojový krok a pojďme dál, pojďme za to vše, co nás učili - k propojení, pochopení, popojděme k Celistvosti...
