Právě v tomto ročním období zažíváme všichni bez rozdílu průchod Středem roku, jeho pátým, u nás neuznávaným ročním obdobím - babím létem. Jak už jsem se dříve zmiňovala (viz Pátý element - rubrika Bio-rytmy), reprezentuje toto období pravý střed roku, nikoli však našeho kalendářního. Zodiakální znamení Panny a Váhy jej symbolizují dostatečně svými archetypy (viz Zodiář), ale je zde ještě další množství zatím nevyřčených souvislostí.
Běžný civilní život nás nepřetržitě vystavuje nejrůznějším úkolům, k nimž se stavíme každý jinak, s rozdílnými pocity a tedy také s rozdílnými výsledky jejich řešení. Emoce jsou (vedle rozumové činnosti) v řešení našich životních situací účastny mnohem větší měrou, než si myslíme, doslova formují naše žití a posléze myšlení od samotného početí ještě dávno před narozením - v matčině děloze. Zážitky, pocity a emoce maminky pomáhají vystavět v dítěti budoucí základní podvědomý postoj k vlastnímu životu, k sobě, k okolnímu světu, komunikaci a celoživotnímu náhledu na existenci. Nebudu zde opakovat odborné studie a moudré články moudrých lidí, kteří se věnují tomuto tématu desítky let. Dovolím si jen pár příkladů a osobní úvahu nad souvislostmi...
Středem naší bytosti není mysl, jak se mnozí domnívají, ale intuice, za jejíž pravé sídlo se považuje energetický střed našeho těla, umístěný asi tři prsty POD pupeční jizvičkou. Východní nauky jej velmi dobře znají a respektují, zen jej nazývá harou, jóga třetí čakrou (nezaměňovat se solárním plexem - sluneční nervovou pletení, která je v nadbřišku!), v t'ai-chi je to tan-tien... Teprve v dospělosti jsem díky těmto zjištěním porozuměla rčení mé babičky, která, když se mi něco povedlo odhadnout, říkávala, že jsem měla "moudrý břicho".
Břicho je centrem, zdrojem a těžištěm veškeré vitální energie těla, zde je i fyzické těžiště těla (platí i pro většinu zvířat), zde se potkávají důležité energetické dráhy orgánů, zde dochází k rozdílení energie do různých tělesných částí, orgánů a systémů.
Reflexní terapie dokonce umí ošetřovat reflexní plošku tohoto Středu (tzv.bod "C") a nastolit tak postupnou harmonizaci a revitalizaci těla i mysli.
Zkušení meditátoři jistě znají pokyn "dej si to (téma) do hary", ať už se jedná o mantru, kóan, situaci k řešení či emoce, způsobené třeba nepříjemným šéfem, sousedem...
Ovšem potlačení právě probíhající a rostoucí emoce je jednou z nejzhoubnějších praktik, které nevědomky i vědomky pácháme na sobě i učíme (většinou děti), aniž bychom si uvědomili dalekosáhlé a dlouhodobé důsledky toho počínání; nejtypičtější potlačovací věta je "chlapi nepláčou", kterou osobně považuji za jednu z nejhloupějších a nejnebezpečnějších vět, předávaných v našem dosud patriarchálním světě pilně z otců na syny.
Potlačené emoce, zapsané a vtištěné jako situační hologram na úrovni buněčné paměti, jsou i po mnoha letech zdrojem rušivých impulzů v mysli i těle, kde ovšem nezůstávají jen nevinně uskladněny; postupně - nejsou-li skutečně uvolněny a náležitě zpracovány, mohou způsobit (např. při restartu či opětovném potlačení vyvolaném obdobnou situací, v jaké se uložily) i s odstupem mnoha desítek let velké zdravotní potíže, jednoduše zhmotnělé v některou z pak už hmatatelných oficiálních medicínkých diagnóz - včetně těch nejtěžších. Ani zde nejsou posloupnosti náhodné, emoce a příznaky mají své zákonitosti, i když jsme každý neopakovatelným originálem.
Není účelem jakéhokoli mentálního tréninku státi se plochým a studeným psím čumákem bez emocí, platí však pravidlo: emoce NEPOTLAČOVAT, ALE PRACOVAT S NIMI tak, abychom jim dokázali vládnout a nikoli aby ony vládly nám.
Jednou z mých osobních zkušeností, které fungují i u naprosto neznalých laiků, dokonce i u těch, kteří nikdy nezkusili meditovat, je "sjet si z hlavy do hary (břicha) jako výtahem" a najít tam potřebný klid v okamžiku nezvladatelných emocí. Mysl, usurpovaná právě bublajícími emocemi, při myšlence na vlastní Střed (haru...) se od emoce odpoutá, přelije svou pozornost a tedy i energii z hlavy do skutečného těžiště a emoce bez přílivu energie prostě do ztracena vyšumí...
Asi každý z nás jsme někdy zažili okamžik trémy či dojetí, kterému nechceme na veřejnosti podlehnout, ale náhlá emoce je v tu chvíli silnější než naše vůle.
Moje kolegyně pianistka kdysi takto, dojata poctami publika, mi na jevišti špitla "Já budu snad řvát!" a slzy měla opravdu viditelně na krajíčku. Chtěla se sice soustředit především na další vystoupení, ale dojetí a pláč - jí dosud jediný známý vzorec chování, ji úplně rozložily a destabilizovaly; její napětí stoupalo přímou úměrou s jejím vlastním strachem ze selhání, s vědomím potřebnosti i s rostoucím očekáváním podpory směrem k ostatním zpěvákům, jimž měla být pilířem. Její spolehlivost mizela v emocích jako sníh v ohni a v té chvíli bylo jasné, že další průběh koncertu je jejím stavem vážně ohrožen. Špitla jsem jí zpátky "sjeď si výtahem z hlavy do břicha, tam je klid" a ona to ve vteřině, zcela bezmyšlenkovitě a tudíž bezchybně udělala. Její okamžitou odpovědí byla udivená věta "Týjo, vono to funguje..." a klidný úsměv na rtech. Koncert byl zachráněn...:))
Po jeho konci jsem jí doporučila, by si ještě jednou vzpoměla na ten okamžik dojetí a uvolnila dodatečně zbylé slzy, což se i stalo, ale spíše jen symbolicky. Byla velmi překvapená, že po zbytek koncertu nebyla dokonce ani v napětí (jako jindy) a vše si nechala ještě jednou vysvětlit. Po prudkých emocích ani stopa, po emoční kocovině taktéž, neboť energie byla soustředěna ve Středu, nikoli v hlavě - vysoko posazeném rozumovém těžišti západně myslícího člověka...
Zdůrazňuji znovu, že se nejedná o potlačení emoce, ale o její opuštění, doslova rozpuštění emocí v klidu, který vládne v břišním centru - Středu. Jako kterákoli jiná energie je i energie emocí pak využita v těle, prostě jako zdroj, který nebyl vyplýtván.
Dalším typickým příkladem běžné existence mimo Střed jsou dvě ženy, které - s nohama v kozačkách na podpatcích - hovoří o "veledůležitých" věcech a jdou při tom po kluzkém náledí namrzlého chodníku. Podobné situace jsou nejrychlejší cestou k pádu a následnému úrazu (a takto naražených kostrčí už jsem pěknou řádku napravovala). Těžiště jejich emocí je v tu chvíli v mysli, v hlavě - té vysoko posazené, starostmi a informacemi přetížené "makovici", balancující bez důkladného zakořenění (představa máku jako rostliny se zralou plodnicí je pro ten případ opravdu dokonalá), v mysli řeší většinou neřešitelné situace a nevěnují tudíž dostatečně svou pozornost a energii chůzi po nejistém povrchu a ...co chvíli některá z nich podklouzne. Ale nedají si říct, klábosí a klábosí, aniž by tušily, že v tu chvíli riskují přinejmenším otřes mozku...
Nedávno jsem, cestou z nákupu, zahlédla asi sedmdesátiletou paní, kterak nejistě, s pokrčenýma a vibrujícíma nohama pokouší se nesměle vkročit s nákupem ve vozíčku do silnice, aby přešla na druhý chodník k Domovu důchodců. Nabídla jsem jí pomoc a ona se ochotně zavěsila... a vibrovaly jsme pár vteřin obě. Tak jsem se začala ptát, kam jde a dozvěděla se, jak její manžel musel k lékaři a ona musela na nákup sama, bez opory (nejspíše jí nikdo za celý život neřekl, že stát musíme každý především na vlastních nohou a ne se chtít opírat o druhé, byť blízké osoby a těla...). Tak jsem ji jednoduše (jako dítěti) pobídla, aby si vzpoměla na svůj pupík; paní na mne udiveně pohlédla a zeptala se "a proč na pupík???", ale já jsem už odvedla řeč jinam. Už samotná myšlenka "pupík" přelila energii z mysli do břicha (Středu), emoce strachu z pádu a nejistoty bez manžela se transformovala do chůze a tak jsme spolu ve chvilce, zcela bez třesu a strachu, docela jako dvě čupr holky dokráčely zavěšené do vrátnice Domova. Tam se na paní vrhla jakási zdravotnice a se starostlivě vyděšeným výrazem ve tváři "cosevámprobohastalo?!?" se paní ujala... a té se zase roztřásla ta její (na chvíli zapomenutá) kolena. Strach byl zpět, posílen ještě navíc strachem zodpovědného personálu...
Někteří neznalci tvrdí, že buddhistické meditační praktiky programově potlačují emoce, ale to je jen omyl nezkušených teoretiků. Když se na schůzce s Dalajlamou v Praze kdosi zeptal, jak se mu daří snést a překonat vědomí o všech těch zvěrstvech, která jsou páchána na jeho spoluobčanech v Tibetu, odpověděl: " Není to pro mne snadné, jsou to moji bratři, ale pro ně jsem užitečný jedině jako vyrovnaný mluvčí a delegát. Hledám klid v hloubi svého středu: když na hladině mé mysli panuje bouře emocí jako na oceánu, sestoupím na okamžik do hloubky - tam žádné velké vlny nejsou, a chvilku setrvám, nežli se vlnobití na povrchu uklidní. Když pak vystoupím zpět, už zase svítí slunce..." :))
