Mému vnukovi je sedm let a chodí do první třídy.
Narozen po roce 2000 disponuje, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, docela jinou mentální výbavou a jiným stylem myšlení, než na jaké jsme my dospělci ze svých životů běžně zvyklí. Mnoho dětí dnes přemýšlí o zcela jiných věcech, než jsme v jejich věku řešili my nebo jejich rodiče.
Často se dozvídám od svých dětských klientů věci, o jejichž existenci jejich rodičové nemají ani ponětí. Mnohdy se podivuji nad hloubkou jejich úvah, překvapuje mne stále míra jejich sou-cítění, obrovská empatie, jíž je schopen jen málokdo z dospělých. Velká míra vcítění je často také příčinou toho, že si děti připadají i mezi nejbližšími nechápáni, náš svět jim připadá cizí, krutý a nesrozumitelný; takto citlivým dětem trvá někdy dost dlouho, než se dokáží "zařadit" a smířit se (pokud vůbec) s bezmezným konzumismem svého okolí.
Jak by ne, když si dítě všímá věcí, které jeho rodič nechává bez povšimnutí, když se dospělý dopouští nepravostí, které hrubě nezapadají do čisté dětské představy o harmonii světa. I bez termínů "indigové", "křišťálové" či "diamantové" jsou tyhle děti PROSTĚ JINÉ.
Některé dokonce (cituji větu čtyřletého klienta:) "...cítí bolest celého vesmíru...", nebo si pamatují (pro nás nepamatovatelné) třeba, že:"..s touhle břitvou jsem se holil, když jsem byl ještě starej..."
Měli bychom se od dětí hodně učit i v oblasti ekologického nazírání. Zatímco naše babičky nemusely pátrat, kam uloží nebezpečný odpad, generace jejich dětí stvořily masu nepromyšlených nepřístojností vůči sobě i celé přírodě. Jenže naše praděti se teď setkávají s přímými důsledky právě našich kopců odpadu, neblahými následky drancování a bezohledného vykrádání přírodních zdrojů...
Můj vnuk je docela obyčejný kluk, který by celé dny nejraději někde drandil s dřevěným autíčkem, stavěl stavebnice nebo si maloval. Baví jej ale také sledovat přírodovědné dokumenty, zajímá se o celé předivo života na Zemi a dinosaury má nastudované jako excelentní paleontolog. Jeho nejoblíbenější literaturou jsou momentálně přírodopisné encyklopedie a příběhy o mamutech.
Včera za mnou přišel, abych mu poradila s psaním i/y (v první třídě to přece ještě nebrali). Když jsem si přečetla text, který právě psal (viz obrázek v úvodu), spadla mi brada a zvlhly oči. Trochu jsem se zastyděla - a i když se dnes snažím chovat se ekologicky správně a k Zemi co nejšetrněji, tohle jsem ve svých sedmi přece jen neřešila...
Měli bychom se tváří v tvář svým vnoučatům stydět všichni. Však máme za co !
Tato "pravidla přírody" jsme tupě přehlíželi a porušovali už příliš dlouho, příliš pyšně a s příliš arogantní krátkozrakostí.
Po nás nejspíš opravdu bude potopa - ale žít ji a brodit se v našich bobcích budou muset právě tihle naši malí človíčkové...
