Nedávno se mne známý, jemuž jsem nabídla účast na svém seminárním víkendu reflexní terapie, zeptal: "Proč myslíš, že by se lidi měli učit právě reflexku ? Vždyť je tolik dalších způsobů a možností. Mně stačí, že si můžu dojít k tobě na nožičkování a ty mi poradíš, tak proč bych se to učil..?"
Hmmmmmm......
Tuto zimu jsem díky jedinému neopatrnému kroku strávila v kontaktu s ortopedickou ambulancí a dalšími obory medicíny. Zlomenina nohy mne provedla po ordinacích a mám tedy krom živé a nezastupitelné zkušenosti i aktuální obrázek o tom, jak v medicíně naprosto chybí přístup k člověku jakožto celku. Za celé ty měsíce se mne nikdo z povolaných nezeptal jak se stravuji, jaký mám pitný režim, jestli mi má kdo pomoci se sebeobsluhou, jak snáším případné léky, nakolik budu aktivně spolupracovat...
Nejen, že se lékaři neptali, ale často ani neuměli odpovědět na moje otázky. Několik doktorů dokonce notně vyrušily od pohledu na obrazovku počítače mé dotazy na můj stav a možnosti (jak a kdy můžu začít nohu zatěžovat, cvičit, masírovat, podporovat, ale taky co jíst a co vyřadit - trochu jsem je zkoušela, ale nedočkala se); všechno jsem z nich páčila jako heverem a ještě mi každý poskytl jinou variantu - jeden zakázal, co druhý povolil. Naprostá absence skutečné komunikace mi vzala zbytky iluzí, nejspíš se jich nikdo na nic neptá...
Moje vlastní snaha nebýt pasivní trpící a vzít své vlastní zdraví a jeho nápravu alespoň zčásti do vlastních rukou (jak jsem ostatně uvyklá žít svůj život) lékaře vlastně obtěžovala. Měla jsem vlastní názor a vlastní (správné) vědomí o svém zdravotním stavu, což se ovšem lékařům u (lékařsky nevzdělaných) pacientů jeví jako nepatřičné.
Pacient je od toho, aby pasivně poslouchal a přijal všecho to "dobrodiní". V okamžiku, kdy jsem odmítla standardně a plošně podávané tablety jako preventivně pomocnou chemickou léčbu, jsem dostala nálepku potížistky, neb jsem se nehodlala vejít do šuplíčku hluchoněmě přikyvujícího stáda.
Vážím si všech, kdož jsou ochotni pomáhat nemocným, při úrazech, v naléhavých případech. Potkala jsem řadu poctivých lidí s poctivými úmysly. Chápu argumenty a povinnou starostlivost lékařů, ale proč takřka nikdo nebyl ochoten taky naslouchat ? Kam se poděla komunikace? Kam se poděl člověk ? Všude jen hodiny v čekárnách, spěch v ordinacích, nervozita k prasknutí napjatá dlouhou klouzavou zimou a posílena právě probíhajícím lékařským exodem...
Inu - bylo by to na velmi dlouhé povídání. Atmosféra, nabitá všudypřítomným vědomím nejrůznějších patologií a hrozících komplikací (naprogramovaná už v myslích lékařů) dokáže tradičního pacienta asi pořádně vyděsit, takže ve zmatku, nevědomosti a strachu pak prostě kývne na doporučené cokoli, bez ohledu na vedlejší následky...
Ale zpět k reflexce:
samozřejmě, ve vlastním zájmu jsem ji aplikovala sama na sebe a díky ní (a bylinkovému mazání, energii, automasážím a mikrocvikům) jsem "tajně" aktivně podporovala své uzdravování. Ne moc, ale pořád trochu. Výsledek? Po pár týdnech mne ortoped obvinil, že "tu ortézu jste, pani, moc nepoužívala, máte to nějak málo zatuhlý, ale zhojená jste rychle a dobře. Vy jste pro to něco dělala??"...:-D
Měla jsem celé ty měsíce prázdné ruce, byla jsem celou dobu bez možnosti využít jiného terapeuta, na chodidlo za dlouhou ortézou jsem si ani nedosáhla, ale znalost a uplatnění reflexní terapie (v tomto případě především na rukou) mi umožnila pracovat na svém uzdravení i bez dalších vlivů.
Nic mne to nestálo (celé měsíce bez práce i bez směšné nemocenské a tedy bez příjmu, i když sociálka ani zdravotní pojišťovna se neptá, kde vezmu na povinné pojistné, běda jen, když se s platbou zpozdím!). Přesto jsem ale mohla využít vlastních znalostí a aktuálně vylaďovat svůj fyzický i psychický stav okamžitě podle potřeby, posilovat uzdravení stabilizací vnitřní kondice, nasměrovat energii kam bylo potřeba, vědomě korigovat neodhadnutelné vnější vlivy, napomáhat hojení i rehabilitaci...
Nebude to asi dlouho trvat a naše zdravotnictví - vlastně nemocnictví - se nejspíš zhroutí samo do sebe. Je to obří moloch na papírových nohách, podkopávaný zevnitř i zvenčí osobními zájmy lidí i samotným nemocným systémem. Čísla jsou důležitější než lidský příběh, naslouchat je luxus a při vší té profesionalitě, technice i dobré snaze se ani nemůže podařit zahlédnout Člověka.
Buď se tedy lidé co nejdříve naučí postarat se o své základní zdraví sami, začnou být zodpovědní za svůj život, chování a rozhodování, nebo se pak s těmi sutinami povezou "cugrunt".
Na samotách, v každé rodině, v každé vsi vždycky bývaly babky kořenářky. Ony věděly, která bylinka je na co, uměly poradit se zdravím dítěti i dospělému, napravit tělo i duši.
Dnes se lidé chtějí vracet k přírodě, stále více mladých se stěhuje zpět na venkov - všechna čest, skvělý trend, ale zapomínají při tom také na soběstačnost právě ve zdraví a znalosti prevence. Využívat centralizované odborníky ve chvíli, kdy je sněhu až po střechy a ves odříznutá od zbytku světa (a letošní zima dokázala, že to umí) prostě nelze. Když se to tak nechá, tak pak je i na prevenci pozdě a bylinky potom už taky nic nezachrání.
Pro tyto a mnohé další důvody si myslím, že základní znalost reflexní terapie by měla být naprostou samozřejmostí, jakýmsi základním vzděláním většiny lidí. V každé rodině by měl být někdo, kdo toto nenáročné, leč účinné vědění alespoň trošku ovládá, kdo umí preventivně poradit či zhodnotit aktuální stav zdraví svého i druhých, případně i holýma rukama účinně pomoci, než bude poskytnuta skutečně odborná péče.
Není třeba, aby každý byl hned terapeutem, ale základní vědomost o vlastním fungování a schopnost si pomoci by měla být opravdu nepostradatelnou dovedností.
A právě to základní lekce reflexní terapie rozhodně dokážou naučit...
