Zamyšlení, zprávy, pozvánky, semináře, besedy.....

čtvrtek 17. března 2011

Kam se všichni poděli...?



Zažívám celou tuhle zimu dříve nepoznané fyzické omezení - ano, chybným krůčkem jsem si přivodila zlomeninu nohy s poraněním vazů, ortézu a berle. Klidně se mi smějte, taky jsem se chechtala...

Zkušenost je to naprosto nenahraditelná, zvláště pro terapeutku. Troufám si dokonce říci, že každý, kdo se snaží druhým nějak pomáhat se zdravím, by si takovou lekci měl dobrovolně (byť simulovaně) vyzkoušet, samozřejmě včetně všech lékařů a zdravotníků. Alespoň na týden nasadit dlouhou ortézu a pohybovat se jen o berlích... Tím okamžikem se svět rychle scvrkne na řešení situací, na které dřív nebylo potřeba ani myslet - jak udělat krok po dokonale kluzké nemocniční dlažbě, jak si přinést misku polévky, hrnek čaje, jak vstát z nízkého křesla, otočit se na WC...:)) Často nezbývá než se sobě a své bezmocnosti smát a najít si postupně fígle a vychytávky, které zdravého člověka nenapadnou - není prostě proč.
Můj velký dík patří manželovi, který převzal roli ošetřovatele i hospodyňky a musel projít taky mnoha (zase svými) lekcemi, k nimž a v nichž bezpochyby i on sám také dozrál...

Každá taková lekce má ale mnoho dalších úrovní - mimo jiné třeba zjištění, jak žalostně málo soucítění je mezi námi lidmi a jak zoufale málo klidu dlí v našich myslích.
Tohle neplánované fyzické vyřazení totiž dokonale odhalilo, kdo si jen na něco hraje a kdo je opravdovým v nouzi přítelem...
Skutečných přátel, pro které jsem okamžikem "zlomu" NEpřestala existovat, bylo nakonec vážně jen pár a moc jim za jejich pozornost děkuji.
Pro ostatní, kteří se jako přátelé jen tvářili, se nade mnou prostě velmi snadno a velmi rychle zavřela voda. Hmmm - sejde z očí, sejde z mysli; nebudu já, bude někdo jinej... už vím, kde mají tahle úsloví svůj původ. Naučila jsem se ale zase hodně o vlastním smíření a neočekávání, zklidnění a usebrání sil, o rozdílech mezi samotou a osamělostí... a můžu za to vše zas jenom děkovat.

Přesto si říkám, co se to s námi lidmi děje ? Za mých mladých let se spontánně a zcela samozřejmě chodívalo k nemocným (nota bene měsíce znehybněným) na návštěvu; třeba s kytkou, knížkou, jablkem či lívanci, nebo jen tak - vytrhnout je z oddělenosti, rozptýlit a obveselit mysl, poptat se, vyřídit pozdravy od ostatních, nabídnout pomoc, sdělit novinky či sdílet chvíle... Psávaly se dlouhé dopisy nebo aspoň krátké pozdravy, malovaly se obrázky pro potěchu oka i duše. Za marody se jezdívalo přeplněným vlakem, kodrcalo rozpáleným autobusem, chodilo se pěšky v mrazu kilometry se srdíčkem na dlani a kompotem v tašce.
Ještě i ve škole nás učili, že navštěvovat nemocné je blahodárné a léčivé. Rodina se často právě nad lůžkem konečně sešla, rivalové si odpouštěli staré křivdy a každý si trochu uvědomil svoji zranitelnost - vždyť nevíme dne ani hodiny. Snad každý v té chvíli cítil potřebu pospolitosti a hlavně nenahraditelnosti svých jediných nejbližších - rodičů, sourozenců, dětí...
Dneska, když telefon má každý aspoň jeden, kdy stačí sotva minuta na smsku, mail, a autem si lidé dojedou kam chtějí, paradoxně téměř nikdo nemá ručičky aby napsal, nožičky aby přišel. Každý ale má něco "strašně důležitýho", nestíhá to vleklý chvátání, má na práci něco tak "hrozně neodkladnýho", že kvůli tomu to opravdu důležité neustále odkládá...
Nakonec si chvátalíci ani nevšimnou, že uteklo čtvrt roku bez vzpomínky na druhého (který - mohl-li, vždy pomohl, ale když sám nemůže nebo by snad dokonce pomoc potřeboval, zůstal sám). Někteří si možná i vzpomněli (byť až na popud), třeba i slíbili, ale stejně se nakonec neozvali, ztratili nit a zaznělo jen plytké "však ty se nějak zabavíš..." Tohle není o zabavení či ukrácení dlouhé chvíle, tohle je o míře sou-cítění, kterého skutečně jsme nebo nejsme schopni. Sami sebe bychom měli přistihnout, chytit se za nos a ptát se: Kde jsme utratili všechen ten čas..? Za co jsme vyměnili svá přátelství..? Kde jsme tak nepozorně ztratili svá srdce..? Čím vším jsme zpřetrhali svá vrozená propojení...? Uvnitř čeho vlastně jsme se tolik ztratili, až jsme ztratili sami sebe..?

Nestýskám si, naopak. Jsem za všechno to poznání velmi vděčná, neboť celé to je pro mne naprosto nezastupitelný studijní materiál a praktická zkušenost - v mnoha směrech a netušených úrovních, na jejichž zkoumání jsem měla konečně opravdu dostatek ticha. Ticha k nádherným nekonečným meditacím, léčení se, uvědomování, k sebereflexi a nezbytným následným proměnám, k přijímání skutečně všeho, co (ne)přišlo...
Zkušenost možná bolavá, ale dokonale celistvá; neomylný koncert příčin a následků, pohybu i zamrznutí, tanec jinu a jangu až k vyvážení obou skrze vlastní Střed...

Stále věřím i v Moudrou jiskřičku uvnitř lidských srdcí. Věřím, že snad ještě alespoň někteří včas najdeme sami sebe, abychom dokázali ve svých myslích a životech co nejdříve narovnat vše, co jsme pokřivili vlastní lhostejností, nechat srůst, co jsme zlomili vlastním spěchem. Nikdy totiž nevíme, kolik času nám doopravdy zbývá...

Možná to není pravá modlitba, ale po svém prosím Boha. Nežádám jej, aby něco dal či odstranil, ale aby při nás jen tak stál a jenom nahlížel.
Nám všem přeju, abychom pod (jeho) laskavým pohledem uvnitř sebe našli sami v sobě sílu uvědomit si své chyby dřív, než se jimi zahubíme. Tohle za nás totiž nikdo - ani Nejvyšší - udělat prostě nemůže......