O tom, že dítě je v mnoha ohledech kopií svých rodičů, už ví (díky četné literatuře) řada rodičů. Také už zpravidla tuší, že dětský mozek jako houba nasakuje vše, co kolem sebe vidí. Mnozí si ale stále ještě dost neuvědomují, jak dalekosáhlé důsledky s sebou tento fakt nese.
Ve své praxi se občas setkávám s dětmi, které jejich rodiče přivádějí s chronickými zdravotními potížemi. Většinou se snaží najít řešení přírodní a šetrnější, nežli jim nabízí neosobní školská medicína a vystříhat tak děti zbytečných chemických léků. Potud je vše v naprostém pořádku... dokud se nezeptám na zvyky v rodině. Pak se (často velmi neochotně) provalí, že např. respirační potíže dítěte nikdo nespojuje s kouřením rodičů, kteří dokonce kouří v bezprostřední blízkosti dětí, záněty středouší si nespojí s něčím, co dítě nerado slyší (hádky, osočování, okřikování..) apod. Dál se vše svádí toliko na bacily, nastydnutí, ale i na školky a školy, odkud prý děti domů nosí všechny ty negativní návyky; doma přece takhle nemluvíme, ani si nelžeme...!
Lhaní je vůbec zvláštní kapitola. Každý v dětském věku asi zkusí, co to udělá, když zatají pravdu nebo dokonce zalže (protože tuší, že udělal chybu). Většina z nás jsme se ale ihned a prudce střetli s důsledky takové nepravosti a věříme tedy rčení o lži, která "má krátké nohy a tudíž daleko nedojde". Jenže - co všechno je lež ?
Dnes je velmi v kursu "nachytávání na špek"; nejrůznější skryté kamery a nastražené, rádobysměšné situace, léčky a permanentní apríly, při nichž se strůjce a divák zdánlivě neškodně pobaví na úkor důvěřivosti nachytaných. Mně samotné tyhle podrazečky neladí odvždy, přestože část mé rodiny si v nich našla zalíbení. A tak jsem už roky rodinným "mistrem ve skoku na špek".
Když je ale takovým situacím vystaveno dítě, které teprve hledá a učí se rozpoznávat křehkou hranici mezi žertem, lží, inteligentním a hloupým vtipem, podvodem a pravdou, padne obvykle kosa na kámen.
Rodiče, zvyklí léta se orientovat ve světě nachytávek (jichž jsou plné už i reklamy, soutěžní pořady, televizní i rozhlasové vstupy, noviny nevyjímaje), zvklí považovat je dokonce za vtipné, totiž nevnímají, jak se u dětí svět lží a pravdy prolíná. Zdánlivě nevinný žertík, kterým doma taťka škádlí své dítko (a myslí si, jak pilně jej trénuje pro život), různé podrazečky s ucukáváním, schováváním, nepravdivými odpověďmi s kamennou tváří pokerového hráče (místo přiznání, že pravdivě odpovědět neumí) se v dětech stane doslova časovanou bombou.
Dítě vidí, že svět, do něhož se narodilo s bezmeznou důvěrou, jeho okolí i jeho nejbližší (kteří by měli vytvářet bezpečné pravdivé a bezelstné prostředí ) jsou velice benevolentní k všem těm lžím kolem. A když může beztrestně lhát rodič a ještě se tomu všichni smějí, proč by to taky nevyzkoušelo, že? A bez znalosti mantinelů pak docela suverénně použije stejnou zbraň, na kterou se u jeho vlastních fikaných rodičů už opakovaně samo nachytalo - lež, podvůdek, apríl... Jenže - vysvětlujte dítěti, kdy se taková, zdánlivě nevinná lež použít smí a kdy ne !?
Nedávno si mi stěžovala mladá maminka, že její několikaletý synek ji bez začervenání obvinil z krádeže přímo v obchodě. Když totiž na dotaz pokladní, zda jeho hračku koupila v tomto obchodě, odpověděla "ne", synek zcela suverénně řekl "vždyť jsi to vzala tady v regálu"! Maminka, celá zrudlá vzteky a nevěřící vlastním uším musela, s podupávající a zvědavou frontou v zádech, vylovit z peněženky doklad tom, že hračka , kterou synek právě držel v ruce, byla opravdu zakoupena jinde. Nedaleko za pokladnou synek prohlásil "apríííl" a dal se do smíchu.
Tahle maminka si velmi rychle uvědomila, že je něco špatně a synek dostal co proto. Co už jí ale opravdu nedocvaklo, kolik takových malinkatých "nevinných" aprílů, nachytávek, pastiček a vtípků ona sama (i jeho otec, možná i dědečové šprýmaři, vtipálci strýčkové, povedené tety...) mu jako tréninkový materiál připravila. Byla jen překvapena výsledkem toho (svého) školení.
Hmmmm.....
Přeju nám, aby děti, které s neomezenou důvěrou a ještě nepokřivené na duši přicházejí na náš svět, neztratili svou vzácnou důvěru v nás (a my potažmo v ně) jenom proto, že je sami naučíme lhát.
Zatím jsem za tenhle svůj názor označována za nepohodlnou sejčkující bručounku, která prý nerozumí legraci a která s dětmi jedná nudně - čitelně a na rovinu. Ty malé děti to ovšem vidí jinak - nelžou mi.
Inu, kdo chce kam...
