Kdo pravidelně čtete blogy Vlasty Marka, jistě jste si nedali ujít dnešní Syndrom seminářové bohyně, SSB. Naprosto souhlasím s jeho obsahem, pár takových žen také znám. Lektoři si o nich dokonce navzájem referují a mezi sebou jim říkají "satelitky", neboť tito lidé (žen je více) stejně jako satelity neustále obíhají všechny ty nejmódnější semináře a kurzy, které jsou zrovna "trendy". Takové satelitky si dokonce dělají čárky a vedou si deníčky, aby se mohly pochlubit, na čím kurzu už byly a na kom ještě ne a navzájem se předhánějí, hlavně aby neztratily image. Kdyby to konzumní pinožení nebylo tak smutné, bylo by komické.
Mám ale také neveselou zkušenost s lidmi, kteří sice absolvují nějaké ty kurzy sebepoznávání a "zasvěcení"(nejlépe dvojí za víkend, vyjde to levnějc), ale nic na sobě sami pozitivně nezmění, natož pak kvalitu svých vlastních myšlenek, úmyslů... tedy své vlastní energie. Zůstávají pyšní a negativní, často dokonce závistiví a zlí (zlé) či naopak neznalí, naivně okytičkovaní(é)... a naučí-li je na nějakém kurzu někdo neuváženě toliko pohybovat a manipulovat (svou nebo cizí) energií, může z toho být docela průšvih - zvláště když pak svévolně (a často umíněně a přes nesouhlas dotýkaných) chtějí někoho "vyléčit", ovšem hlavně proto, aby sobě či druhým (u)dokázaly, co všechno už umí. Uklidňuje mne trochu snad jenom fakt zákonitosti, podle níž se jednou každému vrátí, co vyslal do světa... pak jim skutečně není co závidět.
(Ne)jedna taková nově upečená reikistka si stýská, že ji "špatně zasvětili a teď jí to nefunguje", ale naopak zaplať PánuBohu za tuhle pojistku! Kdyby totiž měla třeba právě reiki fungovat každému, kdo prošel kurzem (avšak nedokáže si ani uvědomit nezbytnost pokory, ani zopakovat anatomii, ale přesto se jeho ego hned cítí jako profík a začne "léčit" na potkání), bylo by na světě ještě mnohem víc zmatených a zakublaných zbytečněnemocných. Někdy takoví "léčbou" postižení lidé nebo přímo satelitky přicházejí i ke mně a je to vždy trochu svízel, vykořenit ty naivní, přijatou i vlastní neznalostí pokřivené představy a prográmky. Stejně jako po odfláknutých regresích (kdy postižený trčí jednou nohou v minulosti a současnost mu utíká mezi prsty, prolíná se minulé s přítomným... a mnohdy pak končí v psychiatrické léčebně na sedativech - v lepším případě), je maximální zodpovědnost nezbytná u žáků i lektorů.
Katastrofa vznikne, když se jedinec, nepochopivší základní souvislosti, sám pasuje na lektora (vždyť už je o celou lekci před svými budoucími žáky!) a zmatené nepochopené instrukce pak šíří dál do světa a mate svou lehkovážnou nevědomostí další mozky...
Ještě zde ale existuje další nebezpečný jev, či vlastně trochu protipól; zmíním se o něm hlavně kvůli vyváženosti. Nejvýstižněji by se dal nazvat Syndromem Soutěživého Sobce (SSS). Tento syndrom se naopak projevuje převážně u mužů (a mužsky smýšlejících žen) a projevuje se neustálým, mnohdy až nevědomým soutěžením na všech polích, včetně duchovního růstu. I výše zmíněné satelitky vlastně soutěží, která kterou předhoní v množství oběhnutých seminářů a míře "vzdělání". U mužů se ale SSS projevuje až despotickým trváním na výhře a to za jakoukoli cenu a je pak jedno, zda jeho příčinou je kopaná, motoGP nebo nepochopení principů buddhismu. Když se (přirozeně zdravě soutěžícímu) muži nahromadí více proher za sebou (a když dokonce, nastojte, jeho mysl prohraje se ženou!, která s ním ale navíc soutěžit odmítá), často jeho ego neunese tíhu toho poznání a odskáče to alespoň ponižováním právě ta žena, která je mu nejblíž po ruce.
Konzumní a chorobná soutěživost je ale společností nestoudně oslavována - stačí se podívat na sportovní zprávy. Nezřízená glorifikace hvězdných borců, kteří ze sebe neumí vypotit jedinou souvislou a smysluplnou větu, ale i násilnické chování jejich fanaticky fandících davů je pak skutečným obrazem o stavu a důsledcích chorobně vybujelého soutěžení v mužských myslích. Běda ženám, jejichž muži prohrají ! Z takového umíněného chlapečka se pak stává despotický tyran a ženy v jeho okolí se můžou snažit o pochopení sebevíc, on dupe nožičkou a trápí a trestá a vydírá, dokud si svou výhru nevykřičí. K rozumně a klidně uvažujícímu člověku má takový muž stejně daleko, jako seminářová bohyně v premenstruálním období. A stejně jako ona, nemůže dosáhnout štěstí ani soutěživý sobec.
Myslím, že tady dokonce vyrůstá jistá přímá úměra začarovaného kruhu: čím více se žena chce (přirozeně) vzdělávat, tím více se muž bojí prohry a tím více kolem sebe kope, avšak právě proto žena utíká (na další semináře, ke kamarádkám - tam přece najde aspoň pochopení), následkem čehož je muž ještě více zmaten a snaží se více vyhrávat.... a spirála psa, honícího si vlastní oháňku, pak roztočena k nezastavení často ústí do agrese, rozchodů a slov o nepřekonatelném odporu před rozvodovým soudem...
Rozklíčovat to celé lze toliko za pokorné spolupráce obou!, což je ovšem někdy příliš nereálný požadavek na ochotu zúčastněných. Skutečným řešením pak nejspíše ale bude dobrovolná sebereflexe a následně dobrovolné zřeknutí se vlastních závislostí na čemkoli; jsme však už příliš závislí na civilizaci, než abychom svou závislost dokázali opravdu vidět. I zde platí výsostné: zametati každý před svým prahem... ale začít je třeba neprodleně, jinak se roku 2012 nedožijeme v párech...
