Jsem zastáncem harmonie; však mne k tomu moje (stále něco vyvažující) znamení Vah přímo předurčuje. Poctivě se snažím (i to mi bylo dáno do vínku) podle potřeby se vciťovat do pocitů druhých lidí bez ohledu na to, zda je to žena či muž. Když kdekoli kolem sebe zaznamenám dysharmonii, mou přirozenou snahou je ji mírovou cestou napravit, nebo k tomu alespoň dát impulz.
Byť žena, prošla jsem v dětství poněkud neobvyklou, v mnohém klučičí výchovou. Když se moje sestra učila s maminkou vařit knedlíky, já jsem s tátou v dílně, umazaná od šmíru, nahlížela do tajů svařování a pájení kovů, rozebírání motorů, stavění obytných přívěsů a podobných neženských zábav, vonících zhusta benzínem. Ve třinácti jsem se, tajně, bez řidičáku, proháněla na vypůjčeném Pionýru, tehdy jediném dostupném motorovém vozítku, a snila o kariéře moto-závodnice. Když si moje spolužačky zdobily své pokojíčky Kájou Gottem a dalšími hvězdami tehdejšího popu, já jsem listovala ve Světě motorů, fandila Frantovi Šťastnému a v nočním stolku měla vylepené fotky nejnovějších sportovních modelů Ferrari. Když jsem absolvovala autoškolu, jejíž instruktor mi nechtěl věřit, že jsem ještě neseděla za volantem, docela jsem si dovedla sebe představit jako profesionální řidičku. Tahle klučičí průprava mne dostala do role kamarádky, jíž se kamarádi kluci chodili svěřovat a ptát se na radu, jak na holky. Díky této "přípravce" vím o mužích od nich samotných mnohem víc, než většina žen, které prošly "normálním" holčičím dětstvím. Nezneužívám to, ale dává mi to možnost lépe mužům porozumět.
Pak jsem se stala mámou a mnohé bylo mávnutím proutku jinak. Jako by se s mateřstvím konečně probudila ta ženštější, do té doby z velké části odpočívající část mé osobnosti.
Nejen, že jsem se fofrem musela naučit kuchyňskému umění, nějak zvládat novou roli manželky a matky, odmítla sednout za volant (a riskovat životy), ale začínala jsem vnímat stále sílící dar soucítění. A jak rostly děti, cítila jsem (jako každá máma) i bolesti srdce, spojené s mateřstvím. Dar Života jsem jednoho dne uviděla jako zázrak a věděla, že je nezbytné jej chránit bezpečnou náručí.
Každá matka velmi dobře ví, co to znamená cedit krev z lásky (nejen při porodu), co to znamená vidět své dítě v nebezpečí, vidět je bezmocné, v rukou lékařů a trpící bolestí, kterou by tolik chtěla nést za ně... Každá máma ví, jakou bolestí musí projít, když se její dítě rozhodne dobrovolně riskovat svůj život, ať už v boji, nebo při nebezpečných pracích, zálibách, cestách - nehledě na věk... a jakou to chce sílu dát mu (z lásky) k tomu nebezpečí svolení.
Snad každá máma v nitru jistě splyne se slovy písně "..je v celém světě jediná, když zapomínáš, vzpomíná; co víš, jak se dnes má tvoje máma?....ten magický kruh bezpečí, kam nesmí, co ti nesvědčí, a kdyby svět tě odepsal, je někdo, kdo ti věří dál - tvá máma, je s tebou... Ach, vy děti, tak 'dospělé', zase po heřmánku noc voní..." zpívá Marie Rottrová.
Až se na svých letních toulkách budete někdy procházet Svatou Horou u Příbrami, můžete si povšimnout, že v tamní Březnické kapli dokonce Pannu Marii Sedmibolestnou "povýšili" na Osmibolestnou (aby mohla být zachována symetrie kaple). Jistě nebylo nutno dlouho přemýšlet o další mateřské bolesti. Bez rozdílu všechny ženy zde tiše slzí... a mužům doporučuji totéž. Věta "chlapi nepláčou" je totiž jednou z nejnebezpečnějších pro celé lidstvo ! Věta, která se patriarchálně a zkostnatěle dědí z otce na syna (a předává v partách), způsobuje často zatvrdlost a necitlivost mnoha mužských srdcí (tím víc ohrožených právě infarkty), potlačení přirozených emocí, které (i když různou měrou) má v sobě každý muž a není důvod se za ně stydět... Každý muž není bojovným lvem a když mu pak někdo konečně "dovolí" se vyplakat, bývá z toho na chvilku slzavé údolí. Viděla jsem to už hodněkrát a věřte, uzdravuje to skoro zázračně... Čas už dozrál na tu změnu.
Tohle totiž víme jen my, ženy a mámy, kolikerou bolestí za život "zocelujeme" svá srdce, aby vydržela; jsou jich desítky, možná stovky - ne jen osm. (Upřímně - myslím, že právě tenhle nekončící celoživotní "trénink" pak možná způsobuje lepší pružnost a odolnost ženských srdcí vůči infarktům...)
Ano, každý máme právo na bolestivé zkušenosti a jsou nesmírně důležité. Avšak muži sotva kdy pochopí pocit mámy, jejíž dítě se řítí za dobrodružstvím, do nebezpečí, samo, bez ochrany a nehledíc na alespoň minimální opatrnost. Pan Čapek snad promine, ale toliko matka, která sama chlapácky ctí chlapáckou ideologii víc než Život samotný, totiž dokáže poslat syna do války.
Nic se nemá přehánět, skleníkové květinky nevydrží běžný, dnes dost drsný život; ale i nekonečné otloukání klučičích kolen a loktů (a vztahů, ignorance a agrese) má své souvislosti...a meze (jen vyvažuji).
Co nás nezabije, to nás posílí, říkají odvážní. I génius chybuje, ale jenom blbec chyby opakuje..., říkají moudří.
