Poslední roky se mezi námi objevuje mnoho dětí, které ke své komunikaci nepotřebují používat slova. Začínají mluvit (ve srovnání s obvyklými medicínskými "normami" lidského vývoje) mnohem později, mluví málo nebo jen občas. Rodiče jsou tímto stavem většinou značně zmateni a brzy usoudí, že dítě není v pořádku. Logicky, ale zcela zbytečně - vydatně podpořeni ve své panice pediatrem - donekonečna vodí své děti po ordinacích psychologů, logopedů, otorinolaryngologů, foniatrů, psychiatrů a dalších odborníků, jen aby se dozvěděli PROČ to jejich dítko, propánakrále, pořád ještě nemluví...?!
Zpravidla se nedozví nic, nebo alespoň ne skutečný důvod tohoto stavu. Dítě zbytečně, leč trpělivě podstupuje nepříjemná vyšetření, zatímco rodičovská panika i lékařské krčení rameny trvá. Nakonec "porouchané" dítě dostane nálepku nějaké té lehké mozkové dysfunkce - onen všeobecně nadužívaný cejch - jenom aby jeho jinakost byla omluvitelná mezi ostatními, kteří svá slova používají nám obvyklým způsobem, podle námi zažitých pravidel...
Někdy je stav opačný : dítě začne mluvit velmi brzy, dokonce mnohem dřív, než jsme zvyklí, mluví neustále a hodně. Říká věci, kterým dospělí nerozumí ani nevěří, popisuje jevy a věci, které nikdo nevidí, mluví samo se sebou. Často dokonce vyslovuje myšlenky a rady, které se dospělým vůbec nelíbí (starším se přece neradí, ti už jsou chytří věkem!), říká jim, kde dělají chyby a co mají změnit, což se ovšem dospělákům začne brzy zajídat.
A tak je nařčeno z neadekvátní přemoudřelosti, příliš bujné fantazie, lhavosti a vymýšlení, až mu nakonec jeho neustálé mluvení dospělí zakážou, jen aby měli klid. Dítě zmlkne, ale uvnitř vzniká přetlak, který se dere ven neklidem, zlobením, nepozorností, často až výbušností a násilím. Některé děti opravdu ztichnou, ale zároveň ztratí důvěru ve své okolí.
Případné potíže opět "vyřeší" nálepka nějaké té moderní psychodiagnózy (velmi oblíbená je např. hyperaktivita), dítě dostane tlumivé léky, posléze možná i antidepresiva - hlavně aby dospělí měli pokoj a pocit, že je konečně vše normální...
Takové a podobné případy jsou, žel, na denním pořádku lékařů a psychologů, aniž by ovšem někoho opravdu zajímal skutečný důvod tohoto jevu. Tyto zcela nově disponované děti však mají svá specifika, která je potřeba nejdříve poznat a pochopit, abychom komunikaci s nimi vůbec dokázali navázat... a hlavně uspět. VŽDY je nezbytné, aby první krok udělal rodič (potažmo dospělý), jen je potřeba uznat, že je nezbytné se mnohému učit - zejména komunikaci bez použití slov.
O tom, JAK se naučit vnímat děti pravdivě a JAK se s nimi dorozumět jinak, než jsme zvyklí, si budeme povídat (a prakticky vyzkoušíme) na mé přednášce s besedou
KOMUNIKACE S DĚTMI BEZE SLOV,
kterou pořádá Knihovna Janovice
v úterý 6.září od 18.oo hodin
v sále MÚ (1.patro, nad knihovnou).
Dovoluji si pozvat nejen rodiče, babičky a dědečky - kteří bývají v denním kontaktu s dětmi nejvíc bezradní, ale též pedagogy, psychology a lékaře, kteří se s těmito dětmi rovněž často setkávají.
S sebou si přineste tužku, pár pastelek a papíry bez linek (A4), oblečte si pohodlný měkký oděv a zapamatujte si datum narození svého (či jiného 'zkoumaného') dítěte.
Děti tentokrát nechte doma, nudily by se s námi...
Těším se na všechny, kteří najdou odvahu přijít a dozvědět se řadu nových, často neuvěřitelných informací a vyzkoušet si jiné, jim samým dosud neznámé komunikační možnosti...
