K blízkým kontejnerům na domovní odpad občas docházejí místní bezdomovci, snažíce se najít něco k snědku či něco, co kdosi odložil. Ocitají se tu různé věci, tu a tam nezištně nabídnuté k dosloužení před definitivní likvidací. Obvyklá je taška se starším oblečením, nepotřebná, leč ještě fungující věc, hračky i boty, kterým někdo odrostl, zkrátka to, co pro jednoho je už odpadem, ale ještě se to zdá být škoda vyhodit. Vždy se tam takový dárek sotva ohřeje, ale nikdy jsem neviděla ten moment zmizení...
Dnes v noci kdosi z okolních paneláků právě sem vyhodil starý slunečník a potrhanou dětskou kolečkovou židli k pracovnímu stolu. Možná ten někdo nechtěl být viděn, snad, aby si - v duchu Nerudovské věty "kam s ním" - ušetřil nepříjemné řeči o odkládání takových neforemných věcí na patřičné místo (a práci, zavánějící nepohodlnou cestou do sběrného dvora), možná chtěl setrvat v anonymitě i proto, aby utajil svoji příslušnost k těm starým, polorozpadlým krámům.
Jak tak v rozjímání "popotahuji" ve svých balkonových truhlících rostlinky, vidím vše z ptačí perspektivy. V paprscích ranního sluníčka zasvítily obě věci i ve své ošumělosti docela zářivě a bylo jen otázkou času, nežli o ně zavadí oko někoho potřebného. Uběhlo sotva pár minut a slyším ztěžka artikulující mužskou samomluvu: " hhhelllllevollllleeee, dešttttník... a židllllllleeee..." Muž, poněkud unaven popíjením do dna a do rána, se vrávoravě došoural k odloženým pokladům a bez zaváhání popadl nejdřív židli, která hlasitě zarachtala kolečky o asfalt. Okoukl, nadzvedl, odborně zhodnotil její stav. Pak uchopil slunečník a jediným pohybem rozevřel doširoka jeho sytě fialovou, igelitově lesklou dvoumetrovou střechu. Plocha toho padáku s ním lehce zalomcovala; co na tom, že slunečníku chyběla celá půlka délky rukojeti... ta radost !
V momentě však nastalo nejspíš dilema, jak pobrat obé najednou. Muž chvíli přehazoval z ruky do ruky rozevřený slunečník a ani ho nenapadlo jej zase složit. Pak se evidentně rozhodl, slunečník zavěsil na rameno a začal postrkovat židli po silnici před sebou. Měl vyhráno. Měl židli - a kdo židli má, bydlí; ba dokonce si nesl i svou střechu nad hlavou...
Jako by z něj najednou spadlo jeho bezdomoví, v mžiku se zabydlel ve svém novém majetečku. Po pár metrech se halasně s kýmsi dělil o radost ze svého převratného nálezu a pak zase hrkavě sunul židli, obklopen slunečníkovou plachtou, zmítanou poryvy jarního větříku.
Nejspíš ho to stěhování ale rychle unavilo a tak po několika dalších krocích uprostřed chodníku usedl na Svoji židli, tvář vystavil sluníčku a ramena zakryl Svým slunečníkem... a dlouhou chvíli se kochal. Kolem něj procházeli a ohlíželi se nic nechápající chodci, projíždějící auta prudce brzdila a všichni kroutili hlavou nad tím exotickým obrázkem, jenž se zrodil jen o pár metrů a minut dřív...
Odpočinek v ranním slunku muži zjevně prospěl; viděla jsem už jen, jak se - vychutnávajíc si nejspíš svoje nově nabyté pohodlí - sedíc na židli, s obrovským slunečníkem stále hrdě nad hlavou, rozjel pomalu svažitým chodníkem a jen tak se odstrkával nohama při své luxusní jízdě na hrkající barevně okolečkové židli domů... taková radost !
Inu... co je pro jednoho odpadem, může pro druhého být vrcholem přepychu...
Co je pro jednoho nepříjemným "problémem", může jiným přinést spoustu příležitostí k Radosti... :))
