Malovaná vajíčka zase jako první zmizela v koších koledníků, pomlázky došvihaly. Jiný kraj - jiný mrav, ale radost z jara máme asi společnou.
Je to už dávno, co jsem v dětství slýchávala zpívánku řehtáčů, kteří třikrát denně po několik dnů nahrazovali řehtačkami zvuk zvonů a závěrem pak žádali odměnu za tu tvrdě konanou práci (my holky jsme tehdy řehtat nechodily, to byla výhradně klučičí parketa). Nakonec pan "Krejčí vod křížku" (takto po chalupě) vždycky dohlížel, aby se ani jediný z party kluků v modlení vkleče před křížkem neulejval. Pak dům od domu, všichni sborem, jak se patří pateticky odříkávali ten mnohokrát opakovaný příběh:
Ó ty Jidáši nevěéééérný, cos to učinil,
že jsi svého mistra, pána, židům prozradil !
Za to budeš pyyyyyyykat v pekle horoucím,
mezi luciperty, ďábly, spočívat budeš
až na věky věkův Ámen.
...a následovala koleda pro panímámu krásnou, která měla dát kousek másla, kousek tvaróóóóhu aby nám rostly fousy nahóóóóru, taky ňáký vejce pro ty naše strejce, nemáte-li červený, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný... a nakonec grgrgrgrgrgrgrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr řehtačky mohutně ukončily celou tu parádu.
Příběh o Jidášovi se mi už tenkrát vryl do paměti, dávno a rychle mi došlo, že zrada je cosi velmi nevhodného, ale až po mnoha letech jsem si uvědomila další rozměry těch mnohovrstevných slov.
Každičký člověk má v sobě jakousi část křišťálové čistoty, část archetypální podstaty Krista - jakési vlastní ryzí kristovství. Někdy je ukryto pod velkým nánosem povrchnosti, ale vždy je tam a je čisté jako nejjasnější hvězda. Tušíme tu jiskřičku a snad po ní i většinou toužíme, vážíme si či naopak vysmíváme ty, kteří ji v sobě už našli a nestydí se za svou čistotu. Jejich příklad je lidem často na obtíž, protože připomíná vlastní nezvládnuté lekce...
Málokdo si už ale uvědomuje, že každý, opakuji každý máme v sobě i svého malinkatého Jidáše Iškariotského, a kdo říká ne, lže sám sobě. Každý asi známe, jak chutná zrada a tak - i když hovořím o vlastních životních i profesních zkušenostech - můžete si možná říci se mnou:
...vím, jak bolí zrada přítele, kterému jsem po řadu let, ba řadu životů naprosto důvěřoval(a). Znám ten pocit zrady, když někdo za vlastní pohodlí, za mrzkých třicet stříbrných vymění něco tak cenného, vzácného a neopakovatelného, jako je nadčasové přátelství, nepodmíněná sourozenecká Láska přesahující život i smrt...
...vím, jak bolí, když ten, jemuž jsem svěřil(a) své nejtajnější tajemství, si udělá z té velké důvěry lunapark a vykřičí hlásnou troubou mé bolesti pro zábavu druhým...
...vím, jak bolí zrada na věrnosti, kterou kdysi kdosi slíbil...
...vím, jak překvapí zrada učitele, který myslí že ví, ale nežije, co sám říká...
...vím, co bolesti s sebou nese zrada dítěte i rodiče...
Tohle všechno a mnoho dalších příkladů asi většina z nás někdy prožila; uvědomujeme si tu bezmoc, hlavně pokud se děje ona zrada na nás samých.
To, že občas nevědomky zrazujeme sami někoho druhého, už si jen málokdo sebekriticky připouští. Je nepředstavitelně úlevné si svou vinu uvědomit a celou tu la-vinu v sobě očistit. Nikoli po smrti, ale právě nyní, zde, všichni žijeme svá peklíčka horoucí a se svými luciperty a ďábly (návyky, zlozvyky, lenostmi, pohodlíčky, škudlílky, stříbrňáky... co jich kdo má) spočíváme... ale chceme to opravdu až na věky věkův ámen ???
A tak navrhuji všem "šprtům" stejné krevní skupiny: alespoň pro jednou v roce pokusme se najít v sobě a chytit pod krkem svého malého Jidáše, prostě si uvědomit, že se dopouštíme :
...zrady na přátelství - když "nemáme čas" či ochotu vnímat hlasy či potíže svých blízkých, ani když už volají o naši pomoc; když neodpovídáme na jejich výzvy (maily, smsky, telepatii, vzpomínky)...
...zrady na sobě samých, když z pohodlí odmítáme udělat nějaký nepříjemný vývojový krok do neznáma...
...zrady na rodičích - na Matce Zemi, vždy když zavíráme oči před vlastní surovostí, s níž se chováme k prostředí a k životu kolem sebe, držíce pálící stříbrňáky v dlani...
...zrady na Celku, když prosazujeme zájmy pouze své, či (své) úzké skupiny, zatímco ostatní, větší části téhož celku strádají...
...zrady na důvěřivých, kteří ještě neumí prohlédnout... Je vůbec žádoucí, když sám "léčitel" - sotva prošedší víkendovým "zasvěcením", sám neudělá pro nápravu vlastní čistoty ani krůček a dál klidně žije sobectvím a závistí, a umně je skrývá za masku cukerínového lidumilství ? Je opravdu žádoucí se svěřit do rukou někomu, kdo slibuje, že vás za pár stříbrných zbaví viny, cosi čarami odblokuje a smyje z vás naráz celou "špatnou karmu"..?
...zrady na svých dětech i dalších potenciálních generacích našich potomků - vždyť už dlouho, každý osobně svým dílem, přiléváme a vezeme se s tou všeobecnou devastací Země, a jen krčíme rameny se slovy "dělají to všichni, tak co já s tím" ? Dělat mrtvého brouka k ničemu není...
...zrady na sobě, když opouštíme své sliby, předsevzetí, morální povinnost a úctu vůči sobě i svým nejbližším...
...zrady na vlastní důvěryhodnosti i důvěře žáků, když učitel sám odmítá kroky, k nimž druhé nabádá...
...a další a další Jidášovy zrady konáme na tom nejčistším jadérku sebe i ostatních, a myslíme si, že se nás to netýká...
Jenže pohár pohodlí a rozkoše je sladký pouze do chvíle, dokud nedopijeme do dna plného kalů, vlastních splašků a nedořešených úkolů, které už nám kdysi kdosi nepříjemně připomínal, k hromadě kyselých jablek, která jsme jen házeli za hlavu a nechtělo se nám kousnout ani do jediného s naším jménem.
Ještě to málo bolelo...
Ani křest, ani rituály, ani sebedražší a sebeexotičtější zasvěcení z nikoho neudělá pravdomluvného zářícího poctivce. To můžeme a smíme - máme právo i povinnost - to udělat jen každý v sobě sám a pouze za sebe sama, vlastní poctivostí, vlastní pravdivostí. Lež nás totiž vždy donese dál, než jsme kdy chtěli. Jen si uvědomit, CO všechno je vlastně lež. Ó, ty Jidáši nevěrný, kde všude jsi v nás...?!
Odkryjme krůček za krůčkem všechny střípky Jidáše uvnitř sebe. Přirozené kristovství se pak rozzáří samo...
