Neschopnost a neochota některých mozků pospojovat si souvislosti je až komická. Jen za poslední dobu potkávám řadu výrazných příkladů, které nám ostatním mohou posloužit jako učební materiál. Tak se učme, abychom nemuseli opakovat bolestivé zkušenosti podle pravidla "i génius chybuje, ale jenom blbec chyby opakuje"...
Bohužel, často vidím ženy, které (při vší úctě) velmi připomínají hrdinu příhody o zaminované řece (brilantně vyprávěnou Bezdíkovskou obvodní sestřičkou v Básnících, v překrásném podání paní Hlaváčové). Jen místo věty "tahle není zaminovaná, tahle taky není zaminovaná, tahle taky ne..." a přeskakování z kry na kru, se vrhají do partnerství, postelí a sňatků, aby pak, s dětmi za sukní, pofňukávaly: "tenhle nebyl ten pravej, tohle taky není princ, tenhle taky ne..." a diví se.
Diví se, jak je to možné, že princové vymřeli?
A muži jakbysmet. Diví se, kde se vedle nich vzala ta utahaná a nevzhledná fúrie, tolik nepodobná té sedmikrásce, s níž si původně před oltářem slíbili věrnost v časech dobrých i zlých?
Diví se, proč jim nikdo neřekl o "pravidelných manželských krizích", oněch všeobecně známých pětiletkách, které s pravidelností kyvadla prověřují stabilitu manželství i obou partnerů ve vzájemném svazku. Nejpozději každých pět let přece nastane přirozená a nezbytná změna nastavení podmínek - v každém vztahu !
Před mnoha lety jsem (tehdy pro sebe a své pracovní změny) našla navýsost potřebnou a pravdivou zásadní informaci, která mi mnohé vysvětlila :
období zhruba pěti let je totiž optimální doba, po kterou člověk získává maximum informací v daném oboru a prostředí. Pak, chce-li se dál vyvíjet, musí buď (odborně) povyrůst, změnit zásadně styl práce uvnitř oboru (tedy provést jakýsi upgrade vlastních kvalit), nebo změnit místo působení a jít nabírat další, nové zkušenosti do jiného místa a oboru. Jednoduše proto, aby mohl pokračovat ve svém vývoji a nezakrněl.
Každá změna místa však s sebou nese neustálé začátky od nuly, tápání, učení se základům, ...a tedy zdržení ve vývoji. Objevné, leč málo známé pravidlo.
Platí-li ovšem toto pravidlo pro vztahy pracovní, tedy nutně totéž platí i pro vztahy partnerské.
A skutečně : v cyklickém období pěti let se objevují partnerské krize (dávno popisované psychology) - a to i u těch nejsladěnějších párů. Ke škodě jejich a hlavně jejich dětí, ovšem zúčastnění partneři často "odborně" nepovyrostou, ale raději změní působiště, v naivní víře, že ten jiný(á) partner(ka) bude lepší...
OMYL ! Máme-li v sobě o něčem / někom (mylné) představy, neseme si je tedy do každého (tedy i nového) prostředí a neutečeme před vlastní iluzí na žádný konec vesmíru, do žádné jiné náruče. Lekce k pochopení tématu si nás vždy spolehlivě najde.
Řešením této rovnice tedy není hledat JINÉ vnější podmínky, ale pracovat na těch SVÝCH, stávajících, domácích. Každý uvnitř sebe musíme zjistit příčiny a zapracovat, aby mohl nastat "upgrade" jednotlivých zúčastněných a s nimi i celku, tedy také růst kvality celého partnerství.
Ideální by bylo, kdyby partneři postupovali ve vývoji současně a rovnoměrně stejným tempem, skutečnost je ale téměř vždy jiná; v naprosté většině párů je vždy jeden, který táhne a druhý, který se veze.
Nesouměrnost (duševního i duchovního) vývoje však nemá být impulzem k roztržce a rozchodu, ale příležitostí k lekcím tolerance a samostatnosti na půdě trvajícího vztahu.
Nemohu ovšem (z pozice smírčího Středu) nic víc, než se ve zkratce pokusit o pár vět k oběma zúčastněným stranám. Konkrétní osoby se jistě samy poznají.
K ženám :
(jako prvním, protože vývojově jsme o půl stupínku dál a tedy bychom měly být schopny moudřejšího vidění a rozluštění)
Mnohé ženy hledají stále ještě toho svého prince na bílém koni, aniž by si uvědomily, že předlohy takových mužů existují jen v romantických filmech. Ale ani v těch filmech se neříká, co se děje za pět, deset, ...třicet let po pohádkové svatbě. Tak si řada žen ani neuvědomuje (a často je to jen pohodlnost Barbín), že to není jen v partnerovi, ale také v nás, ženách, jak si svého partnera (z)formujeme ve svých myšlenkách.
Má-li žena záměr získat "prince", musí se mu nejdříve sama stát důstojným protějškem, tedy ideální moudrou, zodpovědnou a dospělou "princeznou", ovšem se vším, co k tomu patří. Nestačí být krásná na povrchu, je nezbytné pěstovat krásu duše, neboť ta (na rozdíl od té uměle udržované vnější) věkem nepomine. Chceme-li mít onoho vysněného po boku, musíme jej nejdříve ve svém stávajícím partnerovi CHTÍT vidět... a pak jej svou vizí vlastně "stvoříme" za spolupůsobení své, moudře tvůrčí a tolerantně submisivní energie. Existuje-li matrice, stačí ji vyplnit energií, aby se realizovala.
Ergo kladívko: chce-li žena mít vedle sebe Muže s velkým "M", nejdříve by sama měla být Ženou s velkým "Ž"; také proto, aby její představa "ideálního" nebyla naivně nedospělá. Kenové k barbínám opravdu patří jen v hračkářství. Potíž je ovšem v tom, že nemáme podle jakého vzoru se státi Ženou a tak nezbývá než hledat a hledat a pro všechny kroky se vybavit neutuchající trpělivostí...
K mužům:
Všechna výše zmíněná pravidla samozřejmě platí i opačně, tedy pro muže... chceš-li žít s ideální Ženou, staň se nejdříve pro ni důstojným ideálním Mužem. Ovšem se vzorem ideálu je to v naší kultuře asi stejné u obou pohlaví - v časopisech najdete pouze popis muskulatury, o duši téměř ani slovo...
Pravdou však zůstává, že manželství NENÍ svobodárna, kam muž dochází přespávat a pouze kdy chce, v jakém stavu chce, odchází kdy se mu zlíbí, odloží klíče na věšák a nahlédne do jídelního lístku (a pokud nabídka nevyhovuje, namaže si stejně chleba se sádlem, i když je navařeno...), vyzvedne si prádlo ze (samoprací, samožehlící a samouklízecí) skříně a zase odkvačí do víru svého chlapeckého života... TOHLE, pánové, opravdu manželství NENÍ !
Na vzájemném vztahu MUSÍ nezbytně pracovat OBA, bez ohledu na to, jak vysokých postů, workoholických či jiných zájmů se mimo manželství účastní.
TEDY - je hodina dvanáctá něco změnit a jestli nám to nikdo neřekl doma ani ve škole, musíme si prostě sami přijít na to, že :
1) Manželství nejsou ponožky, aby se měnilo podle potřeby, kdykoli zasmrádne.
2) Na společném vztahu se musí pracovat a musí na něm aktivně a ochotně pracovat oba partneři, ne jen jeden či jedna.
3) Vzájemné toleranci se učíme celý život a nikdy nejsme u konce s tou lekcí.
4) I když se manžel(ka) zdá opotřebený(á), není to tím, že by se porouchal(a), ale vždy jsou u toho oba a jedině oba společně, svépomocí a poctivou vzájemnou snahou to mohou napravit - jedinou podmínkou je ochota obou.
5) Manžel(ka) není "výrobek" v záruce a nelze jej(ji) tedy reklamovat u výrobce po několika letech používání, či dokonce vyhodit na smetiště a pořídit si novější model
6) Všechny NEtrpíme premenstruálním syndromem, někdy nás prostě muži opravdu namíchnou. (Opačně to platí též, dámy!)
Občas ale každému může být opravdu mizerně a zasloužíme si (tedy i my, ženy), aby aspoň chvilku někdo pečoval pro změnu o nás. Pro většinu žen je totiž dovolenou už to, že si nemusí oběd nejdříve osobně "ulovit" v obchodě (nakoupit), rozdělat ohniště na sporáku (uvařit), oškrábat kořínky a bobule a kosti (připravit chutnou krmi se všemi nejednoduchými postupy typu maminčina svíčková) a po uvaření a nakrmení ostatních ještě vycídit kotlík (umýt nádobí nebo alespoň naplnit myčku), uklidit kolem ohniště a dál zase jít žvýkat kůže s šít mokasíny...
7) Mužský humor není ženský humor:
když se totiž muž (i se svými kamarády) řehtá jako kůň nudlím, nasypaným do vany s manželkou, a nazývá to slepičí polévkou, pro valnou většinu žen je to, pánové, urážka nejhrubšího kalibru.
Naopak muž se zpravidla urazí nad ženiným vtipem, že "když Bůh stvořila muže, v podstatě jen žertovala..."
Dohromady se ale smějeme všichni rádi a pěkně, že? :-)
8) Je-li jeden z partnerů duchovně výrazně vyspělejší a cítí se být učitelem, v manželství to zcela neplatí; OBA se musí dohodnout, jaké vzájemné pozici dají přednost : zda učitel-žák, nebo manžel-manželka. Obojí současně je trvale neslučitelné.
9) Žena je JIN = voda = protiklad ohně; to voda svým chladem tlumí oheň a hasí požáry. Je-li však vody příliš, uhasí všechen oheň a zůstane sama, studená, stojatá, zkažená a nakonec mrtvá, ať už vystřídá ohňů kolik chce... Oheň uhasíš, ale povodeň nezastavíš.
Muž je JANG = oheň = protiklad vody, kterou zahřívá a odpařuje. Když je ale oheň příliš dominantní a silný, vyvaří veškerou vodu, ovšem sám sebe pak nakonec stráví, vyhoří a zanikne... Chybí mu, co by prohřával, není, kdo by přiložil polínko...
10) Pravidlo 9) platí na všechny jevy. Harmonie je tedy nezbytným a stále živým vytvářením a udržováním rovnováhy mezi polaritami. Jedině tehdy může existovat Celek, obsahující protipóly, které si ale nekonkurují a nesoutěží, naopak se doplňují, pomáhají a vyvažují sebe i se navzájem.
Nemyslím si, že by tento text četlo tolik lidí, aby nastala převratná změna ve vývoji lidstva. Ale pomůže-li jedinému člověku pochopit, jak a kudy změnit své dosavadní kroky směrem k nápravě a harmonii v páru, splnil svůj účel a mohu za ten dar jedině poděkovat.
