Jako malou holčičku mne, asi jako většinu vrstevníků, hlídávala moje babička. Měla čas, protože už byla v důchodu a nikam nespěchala. Ráda jsem jí koukala pod ruce při vaření, protože to byl koncert pohybů, zvuků, vůní a zkušeností, z nichž dodnes stále ještě mnohdy čerpám. Moc ráda jsem naslouchala vyprávění o dobách její služby v prvorepublikové Praze, při zimním draní peří se sousedkami se také sešlo hodně příběhů, humorných i strašidelných. Černá hodinka po setmění, kdy po stěnách sednice tancovala mihotavá světýlka plamínků, probleskujících mezi pláty roztopeného sporáku a já mohla nekonečně dlouho sledovat ty fantaskní výjevy, bývala nejhezčí za zimních chumelenic, ale v chladnějších večerech léta měla také svůj velký půvab. O prázdninách jsem, už jako školačka, chodila s babičkou do lesa na klestí, které jsme pak vázaly do otýpek a spolu s nasbíranými šiškami připravovaly na zimu, až se zeptá... I když jsem tehdy často brblala a měla v hlavě jiné plány na využití svého času, dnes na ty chvíle pohody s láskou vzpomínám.
Jako správná babička i já dnes hlídávám svého vnuka. Jen občas, protože bydlí jinde a já jsem (a podle vůle našich sociálních politiků ještě dlooouho budu) babička pracující. Ovšem logika některých místních zastupitelstev je těžko pochopitelná : na vesnici, kam můj vnuk chodí do mateřské školky, má školka společnou kuchyni se základní školou. A protože škola má prázdniny, kuchyně je zavřená a nevaří se ani pro školku ...a ta je tudíž také celé dva měsíce zavřená, jen proto, že by děti neměly oběd ! Místní obecní radní nejspíše spoléhají na přemnožení babiček svých obyvatel; nemohlo jim přece uniknout, že dovolené rodičů i po sečtení nedají dohromady víc, než 3/4 prázdnin...
Měla jsem letos tedy, díky i těmto okolnostem, překrásnou příležitost dobrovolně pobýt se svým vnukem celých pět týdnů. Toliko víkendy trávil doma, jinak jsme spolu byli ve dne - v noci. Hmmm...se vším všudy. Ještě o něco jasněji po této zkušenosti chápu, proč mají mít malé děti (v souladu s přírodou) hlavně mladí lidé. To, co se dnes honosně a důležitě nazývá hyperaktivitou, bývalo v mém dětství prostě "to dítě je jako pytel blech":-))...
Ale děti jsou dnes v mnohém jiné, zvláště ty, které jsou narozené od roku 2000. Jejich empatie a intuice je pro nás dospělé (avšak většinou mnohem méně v tomto směru vybavené) těžko pochopitelná a už vůbec není postižitelná našimi běžnými měřítky.
Pominu-li pro tuto chvíli důležitost základního nastartování dětí (genetickou výbavou, těhotenstvím a kondicí maminky i otce, porodem, péčí a výchovou, vzory, prostředím, atd.), je nepřehlédnutelné, jak nesrovnatelně více, než kdy byla (a bude) schopna generace jejich rodičů a nás prarodičů, jsou tyto děti velmi mimořádně schopny vyciťovat veškeré nálady a pocity kolem sebe. Empaticky takové dítě bez výjimek přebírá naladění mysli svého partnera (rodiče, učitelky, prarodičů - a jako s rovnocenným partnerem je s ním třeba jednat) a bez zaváhání je ihned dokáže kopírovat a reagovat na nevyřčené... Budiž nám to velkou motivací k narovnání vlastního myšlení, jehož kvality se zobrazují v dětech jako v zrcadlech. Žádné, tedy ani dnešní děti nejsou porouchané, porouchané je naše "dospělé" myšlení...
Jak moc se mi bude při hlídání vnuka hodit zpívání (písniček i manter) jsem tušila, ale to, že jsem denně musela maximálně uplatňovat vlastní empatii a kontrolu všeho, nač myslím, bylo chvílemi poněkud překvapující. Snad jsem stíhala.
Asi se nikdy nedozvím, jaké stopy zanechaly tyhle prázdniny v oné dětské paměti, která jako houba nasakuje všechny zkušenosti. Ale tak to má být...
