...Když čtu řádky svého Učitele o tom, jak krušně mu bývá, když narazí na lhostejnost, hloupost, nepochopení či ignoranci, je mi trochu stydno...
( http://marek.blog.respekt.cz/c/38394/Septem.html )
Taky chválím jen občas a šeptem, možná právě proto, že zde není zvykem, aby žák chválil svého učitele - jaxi z respektu k autoritě... A i když vím, že to zvládá(š) a nestěžuje(š) si (jen konstatuje(š)), dovoluji si udělat ten krok:
Už sedm let si to šeptám jen pro sebe, ale (zase) máš pravdu, tak teď pěkně nahlas:
Vážený Vlasto, velmi si vážím toho, jak neustále a neúnavně chodíš se svou kůží na trh a prorážíš zdi nevědomosti. Mnohokrát mě napadlo, jakou asi musíš mít v srdci sílu a motivaci Pravdou (kterou znáš o tolik dřív, než my ostatní), když do témat, která otevíráš, už tolik let a tak důkladně bušíš, nedbaje na nevěřícné a oportunisty, kteří se neštítí do-slova ničeho (avšak často taky jen šeptem...). Děkuji za to, že mluvíš nahlas o věcech, o nichž se my ostatní často bojíme i přemýšlet a díky Tobě a Tvé "umanutosti" nám ostatním ukazuješ, že to JDE ! - když se chce. Jsi nám v mnohém příkladem a nelze se divit, že Tvá kolena přestávají sloužit a bolí, když Tě na ně život už tolikrát srazil. Přesto se zase zvedáš a jdeš bušit do další zabedněné zdi v našich hlavách... Díky za tu nekonečnou trpělivost, tohle by dokázal jen málokdo a přesto (či možná právě proto), že nejsi pedagog profesí, Učitelem jsi jedním z nejdůkladnějších a nejpoctivějších. Právě proto, že o svých Návodech jen nemluvíš, ale žiješ je, jsi v nich doma, my ostatní už jen můžeme přijmout Tvé pozvání sdílet Tvé poznání... Tvé semináře jsou vždy vodopádem informací a ne všichni pavouci se nechají vyhnat z hlavy jedním vrzem; přesto ono kolumbovské AHA! při poslechu Tvých slov má charakter jarního gruntování...
Znám velmi dobře stav, kdy "doma není nikdo prorokem", kdy vlastní rady do vlastních řad se stanou jen nechtěným hrachem na stěně... Léta slýchám odpovědi typu "...áleprosimtě, tytomuvěříš ?!? Tonemůžefungovat, slyšíštrávurůst a zasenamněněcovidíš..." když navrhuji někomu (z blízkých) včasný nemedicínský postup řešení jeho potíží. Tu větu "radšimlč" znám už od dětství, kdy jsem poslechla, a to, co jsem tehdy přirozeně uměla, se po mnoha letech teď stále ještě znovu učím... a Tobě děkuji za to, že jsi mne v tom podpořil - nahlas.
Těžko říci někomu, koho milujete, "kdo chce kam, pomozme mu tam" a proto nikdy nekupuji kuřákovi cigarety. Mám ho totiž ráda, možná víc, než on sebe sám. Těžko na jeho sebeničení ale mlčky hledět... Těžko nechat nás, které miluješ všechny (jinak bys to už dávno nejspíš vzdal), ať si nejdřív rozbijeme frňáky o vlastní tupohlavost a pak teprve prstíčkem začneme hrabat Tvé (do té doby notně zaprášené) řádky...
Musí to být bezútěšný pohled na nás váhavé, jak Tvé rady odmítáme slyšet, či je přijímáme jen tak laxně. Přesto vytrvale a trpělivě pokračuješ v klepání na vrátka našich hluchých myslí a my ostatní Ti za to dlužíme mnoho poklon... a hlavně otevření svých hlav ! V úrovni Tvé vytrvalosti už řady velmi řídnou, nedivím se, že se cítíš být na to sám... My ostatní, ještě zdaleka ne jednoocí, poskakujeme za Tebou veeeelmi daleko...
Je v nás lidech strašlivá lenost překonávat nepohodlí. Pro někoho je nepohodlné přestat kouřit nebo chodit do hospody, pro dalšího je nepohodlím přestat mlsat nebo ordinovat chemické léky, či naopak nepřepínat své síly v nadměrných ambicích ega, někdo zase narazí na děsivé nepohodlí změny názoru či lepší komunikace v rodině... I moje práce tkví v tom učit lidi jít dobrovolně po svých do nepohodlí a udělat si v hlavách trochu průvan.
Snad největší dřinou je ale ochránit druhého před ním samotným; to, co s námi dělají ostatní, je někdy kruté, ale to, co se sebou děláme sami (a mnohdy právě jen z pohodlnismu), je často mnohem a mnohem horší !
Tak ještě aspoň jednou a NAHLAS : Díky, žes to ještě nevzdal ! Díky, že vlastním čelem prorážíš stěny naší neznalosti a vlastními lvími drápy, pouhým mávnutím zenové hole způsobuješ trhliny v naší realitě. Díky, žes neutekl před nátlakem blbosti za hranice milé vlasti, Vlastimile. Moc ráda Ti dám opět pašáka, ale ještě raději Tě (virtuálně) jinově hladím...
Dík, že JSI. Zasloužíš si mnohem víc, než Ti dáváme najevo. Prosím jen, měj s námi ještě trochu trpělivost...
P.S.: Před časem jsem Ti malinko vytkla, že preferuješ chválení mužů a u žen malinko opomínáš totéž také zdůraznit, neboť kdo začne chválit nás, které život donutil se pochlapit ? Tak abych nevytvořila další dluh, skláním se v pokloně i k Tvé ženě Tamaře, která tančí stejně neúnavně po Tvém neúnavném boku a společně jste pro nás ostatní příklad lidí, kteří si naslouchají a žijí to, co učí... a učí to, co žijí...
Promiň, že mne to celé nenapadlo dřív, i když můj blog není zdaleka tak veřejný a čtený, jak by asi bylo třeba - taky nemám zpětné reakce...
Dík. Jdu dělat ty poklony :))
