Tak jako už řadu let, i letos, v den sv.Valentýna 14.2., probíhal Světový den léčivého zvuku. Ještě nepříliš známý širší veřejnosti, zato však se sílící chutí nás zúčastněných, kteří jsme už vícekrát zažili nádheru a léčivost zvuků tibetských mís, alikvotního zpěvu, gongů, Vodnářského zvonu...a dalších ušlechtilých i všedně obyčejných nástrojů, jimiž jsme se mohli zapojit.
Nejen tímto způsobem lze ale přispět k léčení zvukem; naopak, existují zvuky, které denně slýcháme, denně vnímáme, někdy na ně dokonce i žehráme, ale nenapadne nás pokládat je za léčivé či meditativní, nenapadne nás je tak slyšet. Letos, právě v Den léčivého zvuku, jsem dostala jednu takovou zvukovou meditaci darem. Možná se se mnou ponoříte - a najdete si pak svou, neméně silnou zvukovou lázeň uprostřed každodenních prostých činností.
Mluvím teď převážně k těm, kteří už dokáží naslouchat zvukům své nejobyčejnější práce, rytmu kroků nebo úderů kladiva, zvuku motorů a pil či šustotu stránek věstníků, cvrkotu spínačů stejně jako trylkům ptactva... Lhostejno zda žena či muž, i když ženám asi bude tento způsob poněkud přirozeně bližší...
Ti, kdo meditují a čtou (a rozumějí ...třeba článkům Vlasty Marka a dalších) už ví, o čem mluvím: o běžných zvucích našich dnů, které si můžeme léčivými učinit, budeme-li chtít a začneme-li je tak slyšet.
Jako malá jsem s babičkou občas přebírala čočku. Už tehdy mne zaujal zvuk zrnek padajících na dno hrnku, měnící zabarvení s výškou vrstvy, do níž zrna padala. Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že tradiční tibetská ženská meditace zvaná rýžová je velmi, velmi podobná.
Dnes držím v rukou velkou lahev domácí sušené zeleniny. Je vyrobena s láskou, na troud vyschlá voňavým teplem vyhřátého sporáku jednoho šumavského stavení. Drobné hrudky a granulky voní silou své podstaty a mne při pohledu na jejich rozdílnou zrnitost napadá roztřídit je podle hrubosti, pro snazší používání.
Už při chystání sít s různě velkými oky a misek na cezení si uvědomuji výjimečné zvuky kovu, smaltu; nádobí se samo "vzá-jemným" dotykem rozeznívá...
Beru nejhrubší síto, skrze jehož velké otvory propadává většina zeleniny do smaltované mísy. Větší hrudky mnu v dlani a naslouchám chroustání té sušiny, prohazuji sítem, zkouším různé úhly a množství, poslouchám rozdíly ve znění, jak cinkají o misku... Jde to rychleji, než bych chtěla a tak se těším na další, jemnější cezení. Hluboká miska na těstoviny poslouží svým dírkováním i zvukem kovu. Opět, tentokrát ještě pomaleji, vychutnávám si rytmus sypaných voňavých sušinek, jemné cinkání o stěnu mísy a zvuk, měnící se s rostoucí hromádkou pod sítem. Zní to jako mantra... a ta se sama v mysli připojuje, do rytmu zvuku, pohybů rukou, dechu... Zase je mi skoro líto, když je hotovo.
Beru sítko ještě jemnější, zvuk se mění na šustění, neboť "nástroj" má teď silonová vlákna. Jako harfou, plnou uvolněných strun, prochází jemná zelenina do kameninové misky, pod níž s každým dotekem křupne jedno zatoulané zrnko. Hrst za hrstí, šeptavě připomíná mantru v mysli zpívanou...
Nejjemnější zrníčka jsou i nejslanější a s každým rytmickým pohybem jemného sítka zdvihne se pár lehoučkých stop vůně domácích kořenů, pěstovaných podle starých zvyků. S každým nádechem podvědomě vnímám práci všech těch rukou, které se kořenů i natí dotýkaly na poli, svou pozorností ctím pokoru ohnutých hřbetů, dobývajících ze země úrodu za cenu vlastní únavy... Ani zrníčko nesmí přijít vniveč. Práce i úrody je třeba si vážit...
Vše je prosáto, ke slovu přichází několik sklenic a dřevěná lžíce, jíž pomalu a soustředěně přesýpám úzkým hrdlem zeleninu k uložení. Už jen zaklapnutí poslední broušené zátky a je hotovo. Celou kuchyní se ještě dlouho nese stopa kořenité vůně...
Teprve pohled na hodiny mne vrací do reality; ta nádherná meditace trvala celou hodinu. Hodinu ponoření do zvuků, které léčí, když jim to dovolíme. Hodinu uvolnění. Hodinu mantry. Hodinu plné bdělosti. Hodinu bez stresu. Hodinu souznění a klidu. Hodinu Života....
Teď s myslí zklidněnou se svým hlasem připojuji k celosvětové vlně léčivých tónů...
