(foto: volně dostupný zdroj z internetu)
Asi před třiceti lety jsem se musela smířit s vlastní zesílenou vnímavostí. Prostě vnímám a slyším věci, které ostatní nevnímají a neslyší.
Když jsem pracně vysvětlila kolegyni, že cítím ultrazvuk (zapnutý sonograf v ambulanci za zdí), nevěřila mi, dokud se, poněkud vykulená, osobně nepřesvědčila.
Následovalo vnímání nepříjemné energie kopírek, mobilů, antén..., i pro mne překvapující silný vjem při CT vyšetření. Když jsem rentgenologovi popsala přesný postup paprsku uvnitř mé zlomené nohy, nevěřícně vrtěl hlavou, ale mohl jen potvrdit…
Chvění vlastních dlouhých kostí před a při zemětřeseních jsem zmínila už v dřívějším článku o
SEISMOSENZITIVITĚ...
Po patnácti letech muziko-terapeutické praxe a práce s alikvotními zvuky mohu jen konstatovat, že slyšet něco, co ostatní neslyší, je někdy pořádným oříškem. Už je pro mne celkem normální, že slyším zvonící budík či mobil z vedlejšího domu, ale tepavý hukot paraboly převaděče telefonního signálu byl děsivým zážitkem. Dodnes nechápu, proč ten dusot neslyšel nikdo kromě mne - ani technici, kterým jsem hlásila onu podivnou zvukovou poruchu, narážející jako vzdušný příboj nad půlkou města; změřili, potvrdili, ale neslyšeli…
S takovým vnímáním není snadné žít mezi křižovatkami a nádražími, ale dá se na to zvyknout, podobně jako si pes "zvykne" na silvestrovské petardy...
Jsou však zvuky, které jsou velmi, velmi nebezpečné...
...jako třeba loňské (a žel už i letošní)
hloubkové nálety na Klatovy.
Letištěm nedaleko města denně otřásají silné motory letadel, vynášejících lačné parašutisty do oblak, aby je v zápětí ta letící obluda vyplivla, a se stejně obřím hukotem klesla na letiště pro další várku nedočkavých hazardérů.
Ten hluk je nadmíru nepříjemný, otravný, nedobrovolný a nevypnutelný. Ovšem nejhorší je, když se břichatá letadla vznesou k nebi ve skupinách. Motory v tahu produkují velmi hluboký, zlověstně temný zvuk, až příliš podobný zvuku hloubkařů, nalétávajících na válkou zničená města, domovy, strategická místa… Patřím ke generaci, která to sice už nezažila, ale válečných filmů jsme si povinně užili až dost.
Všichni máme v podvědomí uloženo to děsivé nebezpečí, které tento konkrétní zvuk přináší; a není to jenom vzpomínka. Ten zvuk je na trvalo vpálen do lidské druhové paměti, a má i své specifické fyzické odezvy : naše tělo se bezděky přikrčí, vyplašená mysl hledá úkryt, svaly a srdce se vyplavením adrenalinu připravují k útěku, nastává stresová zátěž, rovnající se boji o život...
Podívejme se na to věcně: po zvukové stránce je hluboký zvuk letadlového motoru totiž velmi blízký infrazvuku, často jej dokonce obsahuje, ale lidské ucho tuto část zvukového spektra běžně neslyší. Neslyší, ale vnímá !!! Vnímá a reaguje...
Poslední roky se ve světě i v ČR objevují svědectví z míst, kde je slyšitelný tzv. BRUM – hluboký, stálý či kolísavý zvuk, který jako by neměl zdroj. Mnohdy je slyšet ze skalních masivů, jindy z prostoru, někdy je podobný zvuku nejhlubších varhanních píšťal, jindy zní spíše „plechově, strojově“. Tak jej popisují svědci.
Avšak vědci (ani větci) se zatím nedohodli, zda se jedná o technologický zvukový smog, pocházející z lidské činnosti, či nářek Země, která se „jen“ hlasitě protahuje v geologických vrstvách…
Zcela jistě však víme, že
infrazvuk a blízké nízké frekvence mají specifické vlastnosti, šíří se snadno na velké vzdálenosti (což využívají třeba sloni), nelze přesně lokalizovat zdroj ani směr..., ovšem
při dlouhodobém vlivu prokazatelně způsobují zdravotní potíže.
Známý je případ z Lhanic, kde před několika lety právě neustávající nízkofrekvenční brum (zaviněný prý technickým zařízením v Dukovanech) působil mnoha lidem
úporné bolesti hlavy, krvácení z nosu, nespavost, noční děsy, psychický stres. Objektivním pozorováním i přístroji byl opakovaně zjištěn (infra)zvukový smog...
Rovněž víme, že mnohé lidské stavby a technická zařízení – sila, jímky, nádrže…, vysoké, ale i důlní stavby, vrty..., bazény, roury, trubky, uskladněný stavební materiál..., akvária, lány solárních panelů..., to vše způsobuje při určitém proudění vzduchu vznik (infra)zvuků, podobně jako hluboké lodní sirény.
Nejspíš neexistuje statistika, která by potvrdila přímou úměru psychických „onemocnění“, závažných stresů, depresí, sebevražd, srdečních kolapsů, nervových zhroucení, selhání krevního oběhu, ledvin a ostatních rezonujících orgánů, či dalších zdravotních zátěží v lokalitách se zvukovým smogem.
Mohu však poskytnout informaci o rostoucím počtu mých klientů, kteří se stejnými potížemi přicházejí za mnou, jsouce stále častěji odstrkováni bezradnými lekaři do psychiatrických ambulancí...
Klatovští letci nám dopřávají (infra)zvukovou stresovou zátěž vrchovatě.
Pominu-li hektolitry zbytečně vyplýtvaného paliva, krychlové metry spalin z motorů steroidně vyhlížejících letadel, znečišťujících jinak hrdě zelené město, pominu-li hazardování se zdravím dobrovolných skokanů i pilotů, opravdu nemohu pominout nesnesitelný
hluk se všemi jeho zdravotními důsledky, které dopadají na všechny, kteří jsme nuceni nedobrovolně ten brum poslouchat, a to téměř nepřetržitě. Takřka půl roku, den co den, mnohokrát za den, často i v noci, nalétávají hloubkaři na město...
Hmmm... Taky vám to připomíná blížící se bombardování...?
Jsem člověk, fandící proudění vzduchu; nízký průlet nad krajinou považuji za jedinečný zážitek, nesrovnatelný s ničím jiným... Obdivuji ptáky, letící balón i rogalo...
Dychtění skokanů a komerční cvrkot na klatovském letišti však nemá s poezií tichého letu pranic společného; je to jen byznys, hazard a hluk.
Opravdu neznám jinou, tak úzkou zájmovou skupinu, která by svou soukromou (a veřejně neprospěšnou) činností obtěžovala tak širokou veřejnost - tak urputně, tak dlouhodobě, tak všudypřítomně, tak sobecky... a s takovým požehnáním radních!
Netuším, jak velký je osobní zájem volených zástupců města na chodu letiště, kde je ročně zaznamenán rekordní počet
vážných i smrtelných úrazů (především kvůli komerčně motivované a lehkovážné toleranci nebezpečných seskoků, jinde v Evropě již zakázaných; škoda jen, že na webových stránkách letiště nenajdete také slova rodičů zemřelých skokanů).
Možná, že se zdejší páni radní, kteří tuto všem nebezpečnou kratochvíli povolili a podporují, a případné stížnosti shazují ze stolu s argumentem údajného prospěchu města, poněkud spletli.
Snad se jim zapletly šňůry, když místo zájmů svých voličů – početných, hlukem otravovaných občanů města, teď tahají za šňůru byznysu a hájí zájmy malé skupinky potenciálně dobrovolných dárců orgánů z letiště, zaštiťujíc se turistickou atraktivitou...
Hmmmm..... Je to jako zapřáhnout vůz před koně, nebo do parašutisty naložit letadlo...
V každém případě je to do nebe volající...
...a tak se do nebe ptám:
Jak dlouho bude pověstná mlčící většina klatovských slyšících mlčet a krčit při náletech hlavy ???
...Ostatně... jistě brzo budou zas nějaké volby, že ….?…. !!!
