Pro všechna Sluníčka
a všechny Vás, kdož se rádi a ochotně připojujete k pozitivnímu souznění...
Jako každým rokem, tak i letos se
ve ŠTĚDRÝ DEN 24.12.2oo8 od 17. hodiny (třeba až do půlnoci)
můžeme spojit v jedné společné, průběžné, mnohovrstevné zvukové meditaci.
***Každý tam, kde zrovna budeme (třeba i doma, na chatě, na dovolené), můžeme připojit k dalším své znění na tibetské mísy, zvonky, alikvotní zpěv, mantry... a ztišením svých myšlenek tak přispět zrníčkem vlastního svátečního ticha k vyvážení všeho toho hektického a smyslu zbaveného shánění a štvaní se za dárky...
Nebudte-li moci nahlas, připojte se třeba i jen zklidněním své mysli v meditaci...
Podaří-li se navázat jako v minulých letech, budou zas (nejen) celým naším kousíčkem světa znít kladné a klidné vibrace a písně na oslavu a k posílení Lásky a čistoty...
*****
*****
Stejným způsobem pak opět můžeme přivítat též
PRVNÍ VTEŘINY ROKU 2oo9,
pokud možno s klidem v sobě a bez rachoru rachejtlí a bezduchých show...
Máte-li chuť a možnost, přizvěte k této společné virtuální meditaci i všechny své známé a přátele, o nichž víte, že jsou "stejné krevní skupiny", je-li toto vaše dobrovolné rozhodnutí. Je jedno ve které části světa budou...
Každý budeme se sebou, sám či se svými blízkými - a přesto spojeni v jeden Celek, průběžně znějící 24 hodin celým naším společným prostorem ....
Díky za vaše přispění ke společnému sdílení. :-)
Čisté znění...
P.S.: budu ráda za zpětnou vazbu, snad jako v minulých letech i s mezinárodní pozitivní odezvou na všech kontinentech...
pondělí 22. prosince 2008
středa 17. prosince 2008
JIN a JANG
Každý den se každý z nás setkáváme s nevyvážeností.
Každý den ji každý z nás musíme chtě-nechtě vyvažovat, abychom přežili. V našich zeměpisných šířkách se ale, žel, nemáme možnost dostatečně, od narození a v každé minutě učit této vyváženosti, neboť nevyvážení jsou i naši rodiče, prarodiče, učitelé, sousedé, lékaři, představitelé, společnost, planeta...
Vyváženosti jako by téměř nebylo se od koho naučit, ale ti, kdo cvičí jogu, t'ai-chi, meditují, nebo provozují podobné vyvažující praktiky, ti všichni se s vyvažováním právě prostřednictvím těchto postupů setkávají. Přesto mnozí z praktikujících se jakési vyváženosti dopouštějí pouze ve chvíli cvičení, pouze pro tu chvíli, kdy jsou v kolektivu a cvičitel(ka) jim napovídá pokyny pro tu kterou pozici. Do denní praxe svých životů už tu zkušenost málokdo pronese a snad nejpracnější je vzpomenout si na zažité a naučené vyvážení ve chvílích největšího stresu...
Vyvažování protikladů je ale jedním z hlavních principů Všehomíra. Jedině neustávajícím vyvažováním protikladných sil může Celek trvale udržet svoji existenci bez velkého až zkázonosného vychýlení, ať už je tím Celkem známý vesmír, planeta nebo jedinec. Jedině vzá-jemnou souhrou protikladů se Celek může vyladit do Jednoty...
Naše domácí názvosloví ovšem nemá příliš zdařilé příměry, nanejvýše tak dobro a zlo, jejichž neutuchající souboje známe z pohádek - to jsou však velmi zkreslená a zavádějící synonyma, protože ani jedna z polarit není jen špatná nebo dobrá; obě jsou potřebné a nezbytné k rovnováze a tedy harmonické existenci čehokoliv v našem bipolárním světě. To náš rozum a naučené normy dávají věcem a jevům nálepky "dobrý - špatný", ovšem co je pro jednoho zlé, může být pro druhého požehnáním a naopak.
Vezměme si tedy na pomoc názvosloví orientu, tisíce let používané, osvědčené a fungující principy Jin a Jang a jejich ucelený systém.
Jakkoli se může zdát toto učení velmi exotické a vytržené z "normálního" denního života, buďte si jisti, že každý bez výjimky jej žijeme dnes a denně v mnoha nesčetných podobách i když o nich vlastně nevíme zhola nic.
Pokusme se slůvko JIN chápat jako kódovou zkratku pro vše, co je ženské, chladné, tmavé, pasivní, sladké, měkké, hluboké... a našli bychom stovky dalších ekvivalentů principu jinové polarity.
Podobně se slovo JANG dá vnímat naopak jako princip všeho mužského, horkého, světlého, aktivního, pevného, povrchového... a už se nám mohou začít rýsovat první souvislosti.
Uvedu pár příkladů:
Tropické ovoce, rostoucí a zrající ve velkém horku (horko=jang) má svoji podstatu opačnou (sladkou=jinovou) a je skutečně chladivé, sladké, osvěžující. Dopřejeme-li si pomerač v horkém letním dni, naše tělo nejméně hodinu nebude o vedru ani vědět. Když si však dáme tentýž pomeranč o Vánocích, kdy je za okny teplota pod bodem mrazu a naše tělo ochladit nepotřebuje, navodíme si tímto ovocným chladným jinem spíše zimnici a pocit, že na nás dotírá nějaká chřipka. Požehnána lékařem se však jeví rada o citrónech a čaji jako vitamínová bomba a následky v podobě horečky na sebe opravdu nenechají dlouho čekat...
Nebo:
Vánoční cukroví, jehož zásoby v českých spížích v tuto dobu povážlivě stoupají, obsahuje závěje cukru, který je extrémně jinové podstaty. Konzumací cukrlátek nastává v těle podobná situace jako s pomerančem : vnitřní chlad jinu z cukru skutečně podchladí celý organismus a pak už stačí jen málo ofouknout (nebo projít průměrným stresem) a viróza je na světě. Ten virus tu byl před i po, ale podmínky v těle se pro něj (přebytkem jinu) staly příznivé pro přemnožení a tedy i dočasné ovládnutí těla.
Pozoruji to už řadu let: nejpozději do konce ledna (tedy vlastně vzápětí po svátečním, dlouhotrvajícím jinově sladkém a alkoholovém oslavování konce roku) se objevují v médiích zprávy o začínající chřipkové epidemii. To je první vlna; druhá vlna nastává, když se první vlna uzdraví a dopapá ty zbytky od Vánoc, nejpozději v únoru (ti šetrnější, mlsnější a s většími zásobami ve spíži). Třetí vlna chřipkové epidemie pak nastává zhruba ke konci března, když už se zase nemocní jakž takž zotavili, holdují plesovému (alkoholově jinovému) a masopustnímu popíjení a navíc se začíná péci další várka sladkostí na Velikonoce.
Každý rok je to stejné, každý rok to zdůrazňuji, každý rok skoro nikdo neposlouchá. Tradice je holt tradice...
A protože podobných běžných a ještě mnohem závažnějších důsledků nevyváženosti Jinu a Jangu v nás i kolem nás žijeme bez povšimnutí stále hodně a bude jich stále víc (viz můj starší blog Přehřátí), je pro myslící lidi naprosto nezbytné naučit se tomuto systému rozumět ...a zvládat jej. Alespoň pro ty případy, kdy je potřeba harmonizovat vnější, neovlivnitelné podmínky (např.extrémní horko a prudké výkyvy měnícího se počasí) vnitřním vyvažováním, které máme každý alespoň zčásti ve svých rukou. Počasí opravdu neporučíme, ale kompenzovat jeho enormní vlivy se můžeme naučit. A což teprve když Jin a Jang dosadíme do vztahů...
Přesto - pro praktické využití je přece jen potřeba znát poněkud více vazeb.
Proto právě JIN a JANG v praxi života je lednové "Téma večera", k němuž jste srdečně zváni...(pokud zrovna nebudete mít chřipku ;-) )
Pozvánku s přesným datem, hodinou a místem povídání najdete na této stránce počátkem příštího roku.
Už nyní vám přeji vyvážené Vánoce... :))
Každý den ji každý z nás musíme chtě-nechtě vyvažovat, abychom přežili. V našich zeměpisných šířkách se ale, žel, nemáme možnost dostatečně, od narození a v každé minutě učit této vyváženosti, neboť nevyvážení jsou i naši rodiče, prarodiče, učitelé, sousedé, lékaři, představitelé, společnost, planeta...
Vyváženosti jako by téměř nebylo se od koho naučit, ale ti, kdo cvičí jogu, t'ai-chi, meditují, nebo provozují podobné vyvažující praktiky, ti všichni se s vyvažováním právě prostřednictvím těchto postupů setkávají. Přesto mnozí z praktikujících se jakési vyváženosti dopouštějí pouze ve chvíli cvičení, pouze pro tu chvíli, kdy jsou v kolektivu a cvičitel(ka) jim napovídá pokyny pro tu kterou pozici. Do denní praxe svých životů už tu zkušenost málokdo pronese a snad nejpracnější je vzpomenout si na zažité a naučené vyvážení ve chvílích největšího stresu...
Vyvažování protikladů je ale jedním z hlavních principů Všehomíra. Jedině neustávajícím vyvažováním protikladných sil může Celek trvale udržet svoji existenci bez velkého až zkázonosného vychýlení, ať už je tím Celkem známý vesmír, planeta nebo jedinec. Jedině vzá-jemnou souhrou protikladů se Celek může vyladit do Jednoty...
Naše domácí názvosloví ovšem nemá příliš zdařilé příměry, nanejvýše tak dobro a zlo, jejichž neutuchající souboje známe z pohádek - to jsou však velmi zkreslená a zavádějící synonyma, protože ani jedna z polarit není jen špatná nebo dobrá; obě jsou potřebné a nezbytné k rovnováze a tedy harmonické existenci čehokoliv v našem bipolárním světě. To náš rozum a naučené normy dávají věcem a jevům nálepky "dobrý - špatný", ovšem co je pro jednoho zlé, může být pro druhého požehnáním a naopak.
Vezměme si tedy na pomoc názvosloví orientu, tisíce let používané, osvědčené a fungující principy Jin a Jang a jejich ucelený systém.
Jakkoli se může zdát toto učení velmi exotické a vytržené z "normálního" denního života, buďte si jisti, že každý bez výjimky jej žijeme dnes a denně v mnoha nesčetných podobách i když o nich vlastně nevíme zhola nic.
Pokusme se slůvko JIN chápat jako kódovou zkratku pro vše, co je ženské, chladné, tmavé, pasivní, sladké, měkké, hluboké... a našli bychom stovky dalších ekvivalentů principu jinové polarity.
Podobně se slovo JANG dá vnímat naopak jako princip všeho mužského, horkého, světlého, aktivního, pevného, povrchového... a už se nám mohou začít rýsovat první souvislosti.
Uvedu pár příkladů:
Tropické ovoce, rostoucí a zrající ve velkém horku (horko=jang) má svoji podstatu opačnou (sladkou=jinovou) a je skutečně chladivé, sladké, osvěžující. Dopřejeme-li si pomerač v horkém letním dni, naše tělo nejméně hodinu nebude o vedru ani vědět. Když si však dáme tentýž pomeranč o Vánocích, kdy je za okny teplota pod bodem mrazu a naše tělo ochladit nepotřebuje, navodíme si tímto ovocným chladným jinem spíše zimnici a pocit, že na nás dotírá nějaká chřipka. Požehnána lékařem se však jeví rada o citrónech a čaji jako vitamínová bomba a následky v podobě horečky na sebe opravdu nenechají dlouho čekat...
Nebo:
Vánoční cukroví, jehož zásoby v českých spížích v tuto dobu povážlivě stoupají, obsahuje závěje cukru, který je extrémně jinové podstaty. Konzumací cukrlátek nastává v těle podobná situace jako s pomerančem : vnitřní chlad jinu z cukru skutečně podchladí celý organismus a pak už stačí jen málo ofouknout (nebo projít průměrným stresem) a viróza je na světě. Ten virus tu byl před i po, ale podmínky v těle se pro něj (přebytkem jinu) staly příznivé pro přemnožení a tedy i dočasné ovládnutí těla.
Pozoruji to už řadu let: nejpozději do konce ledna (tedy vlastně vzápětí po svátečním, dlouhotrvajícím jinově sladkém a alkoholovém oslavování konce roku) se objevují v médiích zprávy o začínající chřipkové epidemii. To je první vlna; druhá vlna nastává, když se první vlna uzdraví a dopapá ty zbytky od Vánoc, nejpozději v únoru (ti šetrnější, mlsnější a s většími zásobami ve spíži). Třetí vlna chřipkové epidemie pak nastává zhruba ke konci března, když už se zase nemocní jakž takž zotavili, holdují plesovému (alkoholově jinovému) a masopustnímu popíjení a navíc se začíná péci další várka sladkostí na Velikonoce.
Každý rok je to stejné, každý rok to zdůrazňuji, každý rok skoro nikdo neposlouchá. Tradice je holt tradice...
A protože podobných běžných a ještě mnohem závažnějších důsledků nevyváženosti Jinu a Jangu v nás i kolem nás žijeme bez povšimnutí stále hodně a bude jich stále víc (viz můj starší blog Přehřátí), je pro myslící lidi naprosto nezbytné naučit se tomuto systému rozumět ...a zvládat jej. Alespoň pro ty případy, kdy je potřeba harmonizovat vnější, neovlivnitelné podmínky (např.extrémní horko a prudké výkyvy měnícího se počasí) vnitřním vyvažováním, které máme každý alespoň zčásti ve svých rukou. Počasí opravdu neporučíme, ale kompenzovat jeho enormní vlivy se můžeme naučit. A což teprve když Jin a Jang dosadíme do vztahů...
Přesto - pro praktické využití je přece jen potřeba znát poněkud více vazeb.
Proto právě JIN a JANG v praxi života je lednové "Téma večera", k němuž jste srdečně zváni...(pokud zrovna nebudete mít chřipku ;-) )
Pozvánku s přesným datem, hodinou a místem povídání najdete na této stránce počátkem příštího roku.
Už nyní vám přeji vyvážené Vánoce... :))
pondělí 8. prosince 2008
A diví se...
Neschopnost a neochota některých mozků pospojovat si souvislosti je až komická. Jen za poslední dobu potkávám řadu výrazných příkladů, které nám ostatním mohou posloužit jako učební materiál. Tak se učme, abychom nemuseli opakovat bolestivé zkušenosti podle pravidla "i génius chybuje, ale jenom blbec chyby opakuje"...
Bohužel, často vidím ženy, které (při vší úctě) velmi připomínají hrdinu příhody o zaminované řece (brilantně vyprávěnou Bezdíkovskou obvodní sestřičkou v Básnících, v překrásném podání paní Hlaváčové). Jen místo věty "tahle není zaminovaná, tahle taky není zaminovaná, tahle taky ne..." a přeskakování z kry na kru, se vrhají do partnerství, postelí a sňatků, aby pak, s dětmi za sukní, pofňukávaly: "tenhle nebyl ten pravej, tohle taky není princ, tenhle taky ne..." a diví se.
Diví se, jak je to možné, že princové vymřeli?
A muži jakbysmet. Diví se, kde se vedle nich vzala ta utahaná a nevzhledná fúrie, tolik nepodobná té sedmikrásce, s níž si původně před oltářem slíbili věrnost v časech dobrých i zlých?
Diví se, proč jim nikdo neřekl o "pravidelných manželských krizích", oněch všeobecně známých pětiletkách, které s pravidelností kyvadla prověřují stabilitu manželství i obou partnerů ve vzájemném svazku. Nejpozději každých pět let přece nastane přirozená a nezbytná změna nastavení podmínek - v každém vztahu !
Před mnoha lety jsem (tehdy pro sebe a své pracovní změny) našla navýsost potřebnou a pravdivou zásadní informaci, která mi mnohé vysvětlila :
období zhruba pěti let je totiž optimální doba, po kterou člověk získává maximum informací v daném oboru a prostředí. Pak, chce-li se dál vyvíjet, musí buď (odborně) povyrůst, změnit zásadně styl práce uvnitř oboru (tedy provést jakýsi upgrade vlastních kvalit), nebo změnit místo působení a jít nabírat další, nové zkušenosti do jiného místa a oboru. Jednoduše proto, aby mohl pokračovat ve svém vývoji a nezakrněl.
Každá změna místa však s sebou nese neustálé začátky od nuly, tápání, učení se základům, ...a tedy zdržení ve vývoji. Objevné, leč málo známé pravidlo.
Platí-li ovšem toto pravidlo pro vztahy pracovní, tedy nutně totéž platí i pro vztahy partnerské.
A skutečně : v cyklickém období pěti let se objevují partnerské krize (dávno popisované psychology) - a to i u těch nejsladěnějších párů. Ke škodě jejich a hlavně jejich dětí, ovšem zúčastnění partneři často "odborně" nepovyrostou, ale raději změní působiště, v naivní víře, že ten jiný(á) partner(ka) bude lepší...
OMYL ! Máme-li v sobě o něčem / někom (mylné) představy, neseme si je tedy do každého (tedy i nového) prostředí a neutečeme před vlastní iluzí na žádný konec vesmíru, do žádné jiné náruče. Lekce k pochopení tématu si nás vždy spolehlivě najde.
Řešením této rovnice tedy není hledat JINÉ vnější podmínky, ale pracovat na těch SVÝCH, stávajících, domácích. Každý uvnitř sebe musíme zjistit příčiny a zapracovat, aby mohl nastat "upgrade" jednotlivých zúčastněných a s nimi i celku, tedy také růst kvality celého partnerství.
Ideální by bylo, kdyby partneři postupovali ve vývoji současně a rovnoměrně stejným tempem, skutečnost je ale téměř vždy jiná; v naprosté většině párů je vždy jeden, který táhne a druhý, který se veze.
Nesouměrnost (duševního i duchovního) vývoje však nemá být impulzem k roztržce a rozchodu, ale příležitostí k lekcím tolerance a samostatnosti na půdě trvajícího vztahu.
Nemohu ovšem (z pozice smírčího Středu) nic víc, než se ve zkratce pokusit o pár vět k oběma zúčastněným stranám. Konkrétní osoby se jistě samy poznají.
K ženám :
(jako prvním, protože vývojově jsme o půl stupínku dál a tedy bychom měly být schopny moudřejšího vidění a rozluštění)
Mnohé ženy hledají stále ještě toho svého prince na bílém koni, aniž by si uvědomily, že předlohy takových mužů existují jen v romantických filmech. Ale ani v těch filmech se neříká, co se děje za pět, deset, ...třicet let po pohádkové svatbě. Tak si řada žen ani neuvědomuje (a často je to jen pohodlnost Barbín), že to není jen v partnerovi, ale také v nás, ženách, jak si svého partnera (z)formujeme ve svých myšlenkách.
Má-li žena záměr získat "prince", musí se mu nejdříve sama stát důstojným protějškem, tedy ideální moudrou, zodpovědnou a dospělou "princeznou", ovšem se vším, co k tomu patří. Nestačí být krásná na povrchu, je nezbytné pěstovat krásu duše, neboť ta (na rozdíl od té uměle udržované vnější) věkem nepomine. Chceme-li mít onoho vysněného po boku, musíme jej nejdříve ve svém stávajícím partnerovi CHTÍT vidět... a pak jej svou vizí vlastně "stvoříme" za spolupůsobení své, moudře tvůrčí a tolerantně submisivní energie. Existuje-li matrice, stačí ji vyplnit energií, aby se realizovala.
Ergo kladívko: chce-li žena mít vedle sebe Muže s velkým "M", nejdříve by sama měla být Ženou s velkým "Ž"; také proto, aby její představa "ideálního" nebyla naivně nedospělá. Kenové k barbínám opravdu patří jen v hračkářství. Potíž je ovšem v tom, že nemáme podle jakého vzoru se státi Ženou a tak nezbývá než hledat a hledat a pro všechny kroky se vybavit neutuchající trpělivostí...
K mužům:
Všechna výše zmíněná pravidla samozřejmě platí i opačně, tedy pro muže... chceš-li žít s ideální Ženou, staň se nejdříve pro ni důstojným ideálním Mužem. Ovšem se vzorem ideálu je to v naší kultuře asi stejné u obou pohlaví - v časopisech najdete pouze popis muskulatury, o duši téměř ani slovo...
Pravdou však zůstává, že manželství NENÍ svobodárna, kam muž dochází přespávat a pouze kdy chce, v jakém stavu chce, odchází kdy se mu zlíbí, odloží klíče na věšák a nahlédne do jídelního lístku (a pokud nabídka nevyhovuje, namaže si stejně chleba se sádlem, i když je navařeno...), vyzvedne si prádlo ze (samoprací, samožehlící a samouklízecí) skříně a zase odkvačí do víru svého chlapeckého života... TOHLE, pánové, opravdu manželství NENÍ !
Na vzájemném vztahu MUSÍ nezbytně pracovat OBA, bez ohledu na to, jak vysokých postů, workoholických či jiných zájmů se mimo manželství účastní.
TEDY - je hodina dvanáctá něco změnit a jestli nám to nikdo neřekl doma ani ve škole, musíme si prostě sami přijít na to, že :
1) Manželství nejsou ponožky, aby se měnilo podle potřeby, kdykoli zasmrádne.
2) Na společném vztahu se musí pracovat a musí na něm aktivně a ochotně pracovat oba partneři, ne jen jeden či jedna.
3) Vzájemné toleranci se učíme celý život a nikdy nejsme u konce s tou lekcí.
4) I když se manžel(ka) zdá opotřebený(á), není to tím, že by se porouchal(a), ale vždy jsou u toho oba a jedině oba společně, svépomocí a poctivou vzájemnou snahou to mohou napravit - jedinou podmínkou je ochota obou.
5) Manžel(ka) není "výrobek" v záruce a nelze jej(ji) tedy reklamovat u výrobce po několika letech používání, či dokonce vyhodit na smetiště a pořídit si novější model
6) Všechny NEtrpíme premenstruálním syndromem, někdy nás prostě muži opravdu namíchnou. (Opačně to platí též, dámy!)
Občas ale každému může být opravdu mizerně a zasloužíme si (tedy i my, ženy), aby aspoň chvilku někdo pečoval pro změnu o nás. Pro většinu žen je totiž dovolenou už to, že si nemusí oběd nejdříve osobně "ulovit" v obchodě (nakoupit), rozdělat ohniště na sporáku (uvařit), oškrábat kořínky a bobule a kosti (připravit chutnou krmi se všemi nejednoduchými postupy typu maminčina svíčková) a po uvaření a nakrmení ostatních ještě vycídit kotlík (umýt nádobí nebo alespoň naplnit myčku), uklidit kolem ohniště a dál zase jít žvýkat kůže s šít mokasíny...
7) Mužský humor není ženský humor:
když se totiž muž (i se svými kamarády) řehtá jako kůň nudlím, nasypaným do vany s manželkou, a nazývá to slepičí polévkou, pro valnou většinu žen je to, pánové, urážka nejhrubšího kalibru.
Naopak muž se zpravidla urazí nad ženiným vtipem, že "když Bůh stvořila muže, v podstatě jen žertovala..."
Dohromady se ale smějeme všichni rádi a pěkně, že? :-)
8) Je-li jeden z partnerů duchovně výrazně vyspělejší a cítí se být učitelem, v manželství to zcela neplatí; OBA se musí dohodnout, jaké vzájemné pozici dají přednost : zda učitel-žák, nebo manžel-manželka. Obojí současně je trvale neslučitelné.
9) Žena je JIN = voda = protiklad ohně; to voda svým chladem tlumí oheň a hasí požáry. Je-li však vody příliš, uhasí všechen oheň a zůstane sama, studená, stojatá, zkažená a nakonec mrtvá, ať už vystřídá ohňů kolik chce... Oheň uhasíš, ale povodeň nezastavíš.
Muž je JANG = oheň = protiklad vody, kterou zahřívá a odpařuje. Když je ale oheň příliš dominantní a silný, vyvaří veškerou vodu, ovšem sám sebe pak nakonec stráví, vyhoří a zanikne... Chybí mu, co by prohřával, není, kdo by přiložil polínko...
10) Pravidlo 9) platí na všechny jevy. Harmonie je tedy nezbytným a stále živým vytvářením a udržováním rovnováhy mezi polaritami. Jedině tehdy může existovat Celek, obsahující protipóly, které si ale nekonkurují a nesoutěží, naopak se doplňují, pomáhají a vyvažují sebe i se navzájem.
Nemyslím si, že by tento text četlo tolik lidí, aby nastala převratná změna ve vývoji lidstva. Ale pomůže-li jedinému člověku pochopit, jak a kudy změnit své dosavadní kroky směrem k nápravě a harmonii v páru, splnil svůj účel a mohu za ten dar jedině poděkovat.
Bohužel, často vidím ženy, které (při vší úctě) velmi připomínají hrdinu příhody o zaminované řece (brilantně vyprávěnou Bezdíkovskou obvodní sestřičkou v Básnících, v překrásném podání paní Hlaváčové). Jen místo věty "tahle není zaminovaná, tahle taky není zaminovaná, tahle taky ne..." a přeskakování z kry na kru, se vrhají do partnerství, postelí a sňatků, aby pak, s dětmi za sukní, pofňukávaly: "tenhle nebyl ten pravej, tohle taky není princ, tenhle taky ne..." a diví se.
Diví se, jak je to možné, že princové vymřeli?
A muži jakbysmet. Diví se, kde se vedle nich vzala ta utahaná a nevzhledná fúrie, tolik nepodobná té sedmikrásce, s níž si původně před oltářem slíbili věrnost v časech dobrých i zlých?
Diví se, proč jim nikdo neřekl o "pravidelných manželských krizích", oněch všeobecně známých pětiletkách, které s pravidelností kyvadla prověřují stabilitu manželství i obou partnerů ve vzájemném svazku. Nejpozději každých pět let přece nastane přirozená a nezbytná změna nastavení podmínek - v každém vztahu !
Před mnoha lety jsem (tehdy pro sebe a své pracovní změny) našla navýsost potřebnou a pravdivou zásadní informaci, která mi mnohé vysvětlila :
období zhruba pěti let je totiž optimální doba, po kterou člověk získává maximum informací v daném oboru a prostředí. Pak, chce-li se dál vyvíjet, musí buď (odborně) povyrůst, změnit zásadně styl práce uvnitř oboru (tedy provést jakýsi upgrade vlastních kvalit), nebo změnit místo působení a jít nabírat další, nové zkušenosti do jiného místa a oboru. Jednoduše proto, aby mohl pokračovat ve svém vývoji a nezakrněl.
Každá změna místa však s sebou nese neustálé začátky od nuly, tápání, učení se základům, ...a tedy zdržení ve vývoji. Objevné, leč málo známé pravidlo.
Platí-li ovšem toto pravidlo pro vztahy pracovní, tedy nutně totéž platí i pro vztahy partnerské.
A skutečně : v cyklickém období pěti let se objevují partnerské krize (dávno popisované psychology) - a to i u těch nejsladěnějších párů. Ke škodě jejich a hlavně jejich dětí, ovšem zúčastnění partneři často "odborně" nepovyrostou, ale raději změní působiště, v naivní víře, že ten jiný(á) partner(ka) bude lepší...
OMYL ! Máme-li v sobě o něčem / někom (mylné) představy, neseme si je tedy do každého (tedy i nového) prostředí a neutečeme před vlastní iluzí na žádný konec vesmíru, do žádné jiné náruče. Lekce k pochopení tématu si nás vždy spolehlivě najde.
Řešením této rovnice tedy není hledat JINÉ vnější podmínky, ale pracovat na těch SVÝCH, stávajících, domácích. Každý uvnitř sebe musíme zjistit příčiny a zapracovat, aby mohl nastat "upgrade" jednotlivých zúčastněných a s nimi i celku, tedy také růst kvality celého partnerství.
Ideální by bylo, kdyby partneři postupovali ve vývoji současně a rovnoměrně stejným tempem, skutečnost je ale téměř vždy jiná; v naprosté většině párů je vždy jeden, který táhne a druhý, který se veze.
Nesouměrnost (duševního i duchovního) vývoje však nemá být impulzem k roztržce a rozchodu, ale příležitostí k lekcím tolerance a samostatnosti na půdě trvajícího vztahu.
Nemohu ovšem (z pozice smírčího Středu) nic víc, než se ve zkratce pokusit o pár vět k oběma zúčastněným stranám. Konkrétní osoby se jistě samy poznají.
K ženám :
(jako prvním, protože vývojově jsme o půl stupínku dál a tedy bychom měly být schopny moudřejšího vidění a rozluštění)
Mnohé ženy hledají stále ještě toho svého prince na bílém koni, aniž by si uvědomily, že předlohy takových mužů existují jen v romantických filmech. Ale ani v těch filmech se neříká, co se děje za pět, deset, ...třicet let po pohádkové svatbě. Tak si řada žen ani neuvědomuje (a často je to jen pohodlnost Barbín), že to není jen v partnerovi, ale také v nás, ženách, jak si svého partnera (z)formujeme ve svých myšlenkách.
Má-li žena záměr získat "prince", musí se mu nejdříve sama stát důstojným protějškem, tedy ideální moudrou, zodpovědnou a dospělou "princeznou", ovšem se vším, co k tomu patří. Nestačí být krásná na povrchu, je nezbytné pěstovat krásu duše, neboť ta (na rozdíl od té uměle udržované vnější) věkem nepomine. Chceme-li mít onoho vysněného po boku, musíme jej nejdříve ve svém stávajícím partnerovi CHTÍT vidět... a pak jej svou vizí vlastně "stvoříme" za spolupůsobení své, moudře tvůrčí a tolerantně submisivní energie. Existuje-li matrice, stačí ji vyplnit energií, aby se realizovala.
Ergo kladívko: chce-li žena mít vedle sebe Muže s velkým "M", nejdříve by sama měla být Ženou s velkým "Ž"; také proto, aby její představa "ideálního" nebyla naivně nedospělá. Kenové k barbínám opravdu patří jen v hračkářství. Potíž je ovšem v tom, že nemáme podle jakého vzoru se státi Ženou a tak nezbývá než hledat a hledat a pro všechny kroky se vybavit neutuchající trpělivostí...
K mužům:
Všechna výše zmíněná pravidla samozřejmě platí i opačně, tedy pro muže... chceš-li žít s ideální Ženou, staň se nejdříve pro ni důstojným ideálním Mužem. Ovšem se vzorem ideálu je to v naší kultuře asi stejné u obou pohlaví - v časopisech najdete pouze popis muskulatury, o duši téměř ani slovo...
Pravdou však zůstává, že manželství NENÍ svobodárna, kam muž dochází přespávat a pouze kdy chce, v jakém stavu chce, odchází kdy se mu zlíbí, odloží klíče na věšák a nahlédne do jídelního lístku (a pokud nabídka nevyhovuje, namaže si stejně chleba se sádlem, i když je navařeno...), vyzvedne si prádlo ze (samoprací, samožehlící a samouklízecí) skříně a zase odkvačí do víru svého chlapeckého života... TOHLE, pánové, opravdu manželství NENÍ !
Na vzájemném vztahu MUSÍ nezbytně pracovat OBA, bez ohledu na to, jak vysokých postů, workoholických či jiných zájmů se mimo manželství účastní.
TEDY - je hodina dvanáctá něco změnit a jestli nám to nikdo neřekl doma ani ve škole, musíme si prostě sami přijít na to, že :
1) Manželství nejsou ponožky, aby se měnilo podle potřeby, kdykoli zasmrádne.
2) Na společném vztahu se musí pracovat a musí na něm aktivně a ochotně pracovat oba partneři, ne jen jeden či jedna.
3) Vzájemné toleranci se učíme celý život a nikdy nejsme u konce s tou lekcí.
4) I když se manžel(ka) zdá opotřebený(á), není to tím, že by se porouchal(a), ale vždy jsou u toho oba a jedině oba společně, svépomocí a poctivou vzájemnou snahou to mohou napravit - jedinou podmínkou je ochota obou.
5) Manžel(ka) není "výrobek" v záruce a nelze jej(ji) tedy reklamovat u výrobce po několika letech používání, či dokonce vyhodit na smetiště a pořídit si novější model
6) Všechny NEtrpíme premenstruálním syndromem, někdy nás prostě muži opravdu namíchnou. (Opačně to platí též, dámy!)
Občas ale každému může být opravdu mizerně a zasloužíme si (tedy i my, ženy), aby aspoň chvilku někdo pečoval pro změnu o nás. Pro většinu žen je totiž dovolenou už to, že si nemusí oběd nejdříve osobně "ulovit" v obchodě (nakoupit), rozdělat ohniště na sporáku (uvařit), oškrábat kořínky a bobule a kosti (připravit chutnou krmi se všemi nejednoduchými postupy typu maminčina svíčková) a po uvaření a nakrmení ostatních ještě vycídit kotlík (umýt nádobí nebo alespoň naplnit myčku), uklidit kolem ohniště a dál zase jít žvýkat kůže s šít mokasíny...
7) Mužský humor není ženský humor:
když se totiž muž (i se svými kamarády) řehtá jako kůň nudlím, nasypaným do vany s manželkou, a nazývá to slepičí polévkou, pro valnou většinu žen je to, pánové, urážka nejhrubšího kalibru.
Naopak muž se zpravidla urazí nad ženiným vtipem, že "když Bůh stvořila muže, v podstatě jen žertovala..."
Dohromady se ale smějeme všichni rádi a pěkně, že? :-)
8) Je-li jeden z partnerů duchovně výrazně vyspělejší a cítí se být učitelem, v manželství to zcela neplatí; OBA se musí dohodnout, jaké vzájemné pozici dají přednost : zda učitel-žák, nebo manžel-manželka. Obojí současně je trvale neslučitelné.
9) Žena je JIN = voda = protiklad ohně; to voda svým chladem tlumí oheň a hasí požáry. Je-li však vody příliš, uhasí všechen oheň a zůstane sama, studená, stojatá, zkažená a nakonec mrtvá, ať už vystřídá ohňů kolik chce... Oheň uhasíš, ale povodeň nezastavíš.
Muž je JANG = oheň = protiklad vody, kterou zahřívá a odpařuje. Když je ale oheň příliš dominantní a silný, vyvaří veškerou vodu, ovšem sám sebe pak nakonec stráví, vyhoří a zanikne... Chybí mu, co by prohřával, není, kdo by přiložil polínko...
10) Pravidlo 9) platí na všechny jevy. Harmonie je tedy nezbytným a stále živým vytvářením a udržováním rovnováhy mezi polaritami. Jedině tehdy může existovat Celek, obsahující protipóly, které si ale nekonkurují a nesoutěží, naopak se doplňují, pomáhají a vyvažují sebe i se navzájem.
Nemyslím si, že by tento text četlo tolik lidí, aby nastala převratná změna ve vývoji lidstva. Ale pomůže-li jedinému člověku pochopit, jak a kudy změnit své dosavadní kroky směrem k nápravě a harmonii v páru, splnil svůj účel a mohu za ten dar jedině poděkovat.
pátek 5. prosince 2008
Sebezáhuba
Už dlouho tvrdím, že není třeba zbraní hromadného ničení, zahubíme se totiž dobrovolně sami, v křeslech svých obýváků. Nevěříte? Zkuste jen chvilinku přemýšlet se mnou:
*** Mikrovlnné trouby vysokých výkonů denně grilují domácnosti i jejich obyvatele; námitka o odstínění neobstojí. Totiž - aby bylo okolí mikrovlnky dostatečně odstíněné od jejího záření, musela by mít izolační plášť zhruba ve velikosti šatní skříně, ovšem při zachování stávajícího vnitřního prostoru ! Kdo by takovou almaru koupil, že?
*** Minimikrovlnku - mobilní telefon - dnes vlastní každé
malé dítě, ustaraní podnikatelé dokonce několik kusů v jedné tašce. Jakkoli je technologie mobilů vyspělá, odstíněny nejsou ! A tak se s každým telefonátem mozek telefonujícího ohřeje až o několik desetin stupně. V případě mozkové tkáně je ovšem už minimální zvýšení teploty nadlimitní a zhoubné, při dlouhých a opakovaných expozicích dokonce nevratně poškozuje mozkovou tkáň a může být i smrtelné. Takže (zejména dámy!) - máte-li zálibu v dlouhých hovorech, uvědomte si, že si současně na trvalo povaříte mozek...
Krom toho mobil nošený na těle vždy svým energetickým polem prostupuje nejbližší okolí, tedy i tělesné tkáně, minimálně v průměru 80 cm. Nošen na opasku spolehlivě odstraní plodnost, v náprsní kapse či zavěšen na krku určitě podrazí nohy srdci (a krevnímu oběhu), brzlíku a štítné žláze (hormonálnímu systému a imunitě) a celým plicím...
*** Satelity, vysílací a přijímací techologie pro bezdrátový signál (televize, rozhlas, internet, mobilní operátoři... ) vyzařuje do svého okolí do vzdáleností v řádu metrů až kilometrů svůj výkonný signál a s ním i velmi výkonný elektrosmog. Existuje dokonce hypotéza, že BSE, tedy tzv. nemoc šílených krav, je podmíněna právě zářením vysílačů, převaděčů a zesilovačů signálu na věžích operátorů. Má to dokonce logiku: především ustájená zvířata totiž nemají žádnou možnost z místa, exponovaného zářením a elektrosmogem, odejít (na rozdíl od šance jejich kolegyň ve volně se pasoucím stádu) a jejich nervová soustava je tudíž vystavena (krom infektu) také energetické zátěži, na niž žádný! živý organismus není připraven. BSE tu byla i dříve, ale nebyla epidemická jako dnes. Z toho by jeden skutečně zešílel...
Jenže v expozici vysílačů stojí i naše domy, školy, školky, nemocnice, chaty, komunikace... Finální produkt vyzařování dokonce na sebe necháváme s úsměvem na rtech prskat denně hodiny z obrazovek přijímačů...
*** Množství netříděného odpadu přímo geometrickou řadou navyšujeme sami. Třídění surovin dá sice trochu víc přemýšlení; tři odpadkové koše zaberou víc místa než jeden, ale jen my, naše děti a praděti budeme jednou živořit na smetišti, které nám i jim nyní svou ignorancí vytváříme... Je pohodlné nezajímat se o svůj odpad, ale až nám skládka začne zapáchat za domem, až nám odpady trvale prosáknou do zdrojů pitné vody, komu a na koho si budeme moci stěžovat ?
*** Jako by nebylo dost strachu, který denně zažíváme při přecházení frekventovaných silnic či jízdě autem, který nám denně média předkládají ve zprávách o katastrofickém světě... Lidem to zdaleka nestačí a proto si vytváří a kupují další, svůj vlastní plánovaný strach. Stačí totiž, aby se páni z Hollywoodu malinko snažili a divák je ochotně, dobrovolně a za pár drobných rád ochromen strachem, tekoucím agresivní řekou násilí a horrorů z obrazovek jen proto, aby zvýšil svou hladinu adrenalinu, dnes tolik módního hormonu... Jenže strachem dlouho živi nebudeme. Strach, jakkoli vytvořen a čímkoli podmíněn, je vždy zhoubná negativní energie...
Mohla bych pokračovat do nekonečna o tom, jak nenasloucháme Životu, blízkým, přírodě..., jak konzumním hltáním nedůležitého nevidíme důležité, jak si ubližujeme slovy, ignotantstvím a lhostejností..., jak z pyšné neznalosti jsme sami strůjci svých potíží - tělesných i duševních...
Jak z toho ven? Odstiňovací pomůcky, meditace, informace... to už přece všichni známe ...ale?!
Je to jednodušší, než si myslíte : jedině každý za sebe si můžeme uvědomit odpovědnost ke všemu, co denně konáme. Každý krok, každé rozhodnutí je v každé vteřině jen a jen v našich rukách...
Tak už přestaňme doma chodit v ulicí zaprášených botách, jen proto, abychom se cítili jako bohatí zápaďáci. Budeme-li dál slepě následovat manipulativní reklamní slogany a hltat barvotiskové emoce na obrazovkách, budeme dál hluchoslepí. Zapněme vlastní mozky a zkoumejme, ptejme se všech, kteří už vědí...
Nezbývá, než odložit nafoukanou aroganci "homo sapiens" (kteréžto oslovení nám ještě zdaleka nenáleží) a stát se člověkem doopravdy moudrým. "Vědět" totiž zdaleka nestačí, je třeba konat; v každém svém kroku a každé vteřině ŽÍT a použít to, co už přece všichni dávno víme.
A tak si dovolím zopakovat slova náčelníka kmene Navajů : Až porazíte poslední strom, až ulovíte posledního jelena a chytíte poslední rybu, zjistíte, že se peníze nedají jíst...
*** Mikrovlnné trouby vysokých výkonů denně grilují domácnosti i jejich obyvatele; námitka o odstínění neobstojí. Totiž - aby bylo okolí mikrovlnky dostatečně odstíněné od jejího záření, musela by mít izolační plášť zhruba ve velikosti šatní skříně, ovšem při zachování stávajícího vnitřního prostoru ! Kdo by takovou almaru koupil, že?
*** Minimikrovlnku - mobilní telefon - dnes vlastní každé
malé dítě, ustaraní podnikatelé dokonce několik kusů v jedné tašce. Jakkoli je technologie mobilů vyspělá, odstíněny nejsou ! A tak se s každým telefonátem mozek telefonujícího ohřeje až o několik desetin stupně. V případě mozkové tkáně je ovšem už minimální zvýšení teploty nadlimitní a zhoubné, při dlouhých a opakovaných expozicích dokonce nevratně poškozuje mozkovou tkáň a může být i smrtelné. Takže (zejména dámy!) - máte-li zálibu v dlouhých hovorech, uvědomte si, že si současně na trvalo povaříte mozek...
Krom toho mobil nošený na těle vždy svým energetickým polem prostupuje nejbližší okolí, tedy i tělesné tkáně, minimálně v průměru 80 cm. Nošen na opasku spolehlivě odstraní plodnost, v náprsní kapse či zavěšen na krku určitě podrazí nohy srdci (a krevnímu oběhu), brzlíku a štítné žláze (hormonálnímu systému a imunitě) a celým plicím...
*** Satelity, vysílací a přijímací techologie pro bezdrátový signál (televize, rozhlas, internet, mobilní operátoři... ) vyzařuje do svého okolí do vzdáleností v řádu metrů až kilometrů svůj výkonný signál a s ním i velmi výkonný elektrosmog. Existuje dokonce hypotéza, že BSE, tedy tzv. nemoc šílených krav, je podmíněna právě zářením vysílačů, převaděčů a zesilovačů signálu na věžích operátorů. Má to dokonce logiku: především ustájená zvířata totiž nemají žádnou možnost z místa, exponovaného zářením a elektrosmogem, odejít (na rozdíl od šance jejich kolegyň ve volně se pasoucím stádu) a jejich nervová soustava je tudíž vystavena (krom infektu) také energetické zátěži, na niž žádný! živý organismus není připraven. BSE tu byla i dříve, ale nebyla epidemická jako dnes. Z toho by jeden skutečně zešílel...
Jenže v expozici vysílačů stojí i naše domy, školy, školky, nemocnice, chaty, komunikace... Finální produkt vyzařování dokonce na sebe necháváme s úsměvem na rtech prskat denně hodiny z obrazovek přijímačů...
*** Množství netříděného odpadu přímo geometrickou řadou navyšujeme sami. Třídění surovin dá sice trochu víc přemýšlení; tři odpadkové koše zaberou víc místa než jeden, ale jen my, naše děti a praděti budeme jednou živořit na smetišti, které nám i jim nyní svou ignorancí vytváříme... Je pohodlné nezajímat se o svůj odpad, ale až nám skládka začne zapáchat za domem, až nám odpady trvale prosáknou do zdrojů pitné vody, komu a na koho si budeme moci stěžovat ?
*** Jako by nebylo dost strachu, který denně zažíváme při přecházení frekventovaných silnic či jízdě autem, který nám denně média předkládají ve zprávách o katastrofickém světě... Lidem to zdaleka nestačí a proto si vytváří a kupují další, svůj vlastní plánovaný strach. Stačí totiž, aby se páni z Hollywoodu malinko snažili a divák je ochotně, dobrovolně a za pár drobných rád ochromen strachem, tekoucím agresivní řekou násilí a horrorů z obrazovek jen proto, aby zvýšil svou hladinu adrenalinu, dnes tolik módního hormonu... Jenže strachem dlouho živi nebudeme. Strach, jakkoli vytvořen a čímkoli podmíněn, je vždy zhoubná negativní energie...
Mohla bych pokračovat do nekonečna o tom, jak nenasloucháme Životu, blízkým, přírodě..., jak konzumním hltáním nedůležitého nevidíme důležité, jak si ubližujeme slovy, ignotantstvím a lhostejností..., jak z pyšné neznalosti jsme sami strůjci svých potíží - tělesných i duševních...
Jak z toho ven? Odstiňovací pomůcky, meditace, informace... to už přece všichni známe ...ale?!
Je to jednodušší, než si myslíte : jedině každý za sebe si můžeme uvědomit odpovědnost ke všemu, co denně konáme. Každý krok, každé rozhodnutí je v každé vteřině jen a jen v našich rukách...
Tak už přestaňme doma chodit v ulicí zaprášených botách, jen proto, abychom se cítili jako bohatí zápaďáci. Budeme-li dál slepě následovat manipulativní reklamní slogany a hltat barvotiskové emoce na obrazovkách, budeme dál hluchoslepí. Zapněme vlastní mozky a zkoumejme, ptejme se všech, kteří už vědí...
Nezbývá, než odložit nafoukanou aroganci "homo sapiens" (kteréžto oslovení nám ještě zdaleka nenáleží) a stát se člověkem doopravdy moudrým. "Vědět" totiž zdaleka nestačí, je třeba konat; v každém svém kroku a každé vteřině ŽÍT a použít to, co už přece všichni dávno víme.
A tak si dovolím zopakovat slova náčelníka kmene Navajů : Až porazíte poslední strom, až ulovíte posledního jelena a chytíte poslední rybu, zjistíte, že se peníze nedají jíst...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)