Meditační večer - květen 2010

zvu Vás na další pravidelný

*MEDITAČNÍ VEČER*
s léčivými tóny znějících mís a alikvotních hlasů
v pátek 7.května 2o1o od 19.oo hod.
v meditační místnosti
Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech
********
Tentokrát si budeme meditativně "hrát" v aktuální sestavě živlů :
Kov (rok)
Dřevo (jaro)
Země (znamení Býka)
Vzduch = Dřevo (Luna ve znamení Vodnáře)
...které propojíme v jediný Celek

S sebou :
jako obvykle (máte-li, ale není podmínkou) svůj nástroj včetně různých paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou, podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu s talířkem, šátek v barvě bílé, žluté-hnědé, zelené a/nebo modré (šprti klidně i červený, nebo třeba všechny...:) ), svůj symbol svého prvku (dle narození) a oblázek do dlaně,
...chuť smysluplně a hravě poznat další kousíček sebe i světa, v němž žijeme, uvolnit se a netradičně pracovat na sobě...


Těším se na všechny... a současně budu ráda za stručné oznámení, zda se připojíte ...

Radost

K blízkým kontejnerům na domovní odpad občas docházejí místní bezdomovci, snažíce se najít něco k snědku či něco, co kdosi odložil. Ocitají se tu různé věci, tu a tam nezištně nabídnuté k dosloužení před definitivní likvidací. Obvyklá je taška se starším oblečením, nepotřebná, leč ještě fungující věc, hračky i boty, kterým někdo odrostl, zkrátka to, co pro jednoho je už odpadem, ale ještě se to zdá být škoda vyhodit. Vždy se tam takový dárek sotva ohřeje, ale nikdy jsem neviděla ten moment zmizení...

Dnes v noci kdosi z okolních paneláků právě sem vyhodil starý slunečník a potrhanou dětskou kolečkovou židli k pracovnímu stolu. Možná ten někdo nechtěl být viděn, snad, aby si - v duchu Nerudovské věty "kam s ním" - ušetřil nepříjemné řeči o odkládání takových neforemných věcí na patřičné místo (a práci, zavánějící nepohodlnou cestou do sběrného dvora), možná chtěl setrvat v anonymitě i proto, aby utajil svoji příslušnost k těm starým, polorozpadlým krámům.

Jak tak v rozjímání "popotahuji" ve svých balkonových truhlících rostlinky, vidím vše z ptačí perspektivy. V paprscích ranního sluníčka zasvítily obě věci i ve své ošumělosti docela zářivě a bylo jen otázkou času, nežli o ně zavadí oko někoho potřebného. Uběhlo sotva pár minut a slyším ztěžka artikulující mužskou samomluvu: " hhhelllllevollllleeee, dešttttník... a židllllllleeee..." Muž, poněkud unaven popíjením do dna a do rána, se vrávoravě došoural k odloženým pokladům a bez zaváhání popadl nejdřív židli, která hlasitě zarachtala kolečky o asfalt. Okoukl, nadzvedl, odborně zhodnotil její stav. Pak uchopil slunečník a jediným pohybem rozevřel doširoka jeho sytě fialovou, igelitově lesklou dvoumetrovou střechu. Plocha toho padáku s ním lehce zalomcovala; co na tom, že slunečníku chyběla celá půlka délky rukojeti... ta radost !
V momentě však nastalo nejspíš dilema, jak pobrat obé najednou. Muž chvíli přehazoval z ruky do ruky rozevřený slunečník a ani ho nenapadlo jej zase složit. Pak se evidentně rozhodl, slunečník zavěsil na rameno a začal postrkovat židli po silnici před sebou. Měl vyhráno. Měl židli - a kdo židli má, bydlí; ba dokonce si nesl i svou střechu nad hlavou...
Jako by z něj najednou spadlo jeho bezdomoví, v mžiku se zabydlel ve svém novém majetečku. Po pár metrech se halasně s kýmsi dělil o radost ze svého převratného nálezu a pak zase hrkavě sunul židli, obklopen slunečníkovou plachtou, zmítanou poryvy jarního větříku.
Nejspíš ho to stěhování ale rychle unavilo a tak po několika dalších krocích uprostřed chodníku usedl na Svoji židli, tvář vystavil sluníčku a ramena zakryl Svým slunečníkem... a dlouhou chvíli se kochal. Kolem něj procházeli a ohlíželi se nic nechápající chodci, projíždějící auta prudce brzdila a všichni kroutili hlavou nad tím exotickým obrázkem, jenž se zrodil jen o pár metrů a minut dřív...

Odpočinek v ranním slunku muži zjevně prospěl; viděla jsem už jen, jak se - vychutnávajíc si nejspíš svoje nově nabyté pohodlí - sedíc na židli, s obrovským slunečníkem stále hrdě nad hlavou, rozjel pomalu svažitým chodníkem a jen tak se odstrkával nohama při své luxusní jízdě na hrkající barevně okolečkové židli domů... taková radost !

Inu... co je pro jednoho odpadem, může pro druhého být vrcholem přepychu...
Co je pro jednoho nepříjemným "problémem", může jiným přinést spoustu příležitostí k Radosti... :))

Ó, ty Jidáši nevěrný...

Tak jsou za námi další velikonoce...
Malovaná vajíčka zase jako první zmizela v koších koledníků, pomlázky došvihaly. Jiný kraj - jiný mrav, ale radost z jara máme asi společnou.

Je to už dávno, co jsem v dětství slýchávala zpívánku řehtáčů, kteří třikrát denně po několik dnů nahrazovali řehtačkami zvuk zvonů a závěrem pak žádali odměnu za tu tvrdě konanou práci (my holky jsme tehdy řehtat nechodily, to byla výhradně klučičí parketa). Nakonec pan "Krejčí vod křížku" (takto po chalupě) vždycky dohlížel, aby se ani jediný z party kluků v modlení vkleče před křížkem neulejval. Pak dům od domu, všichni sborem, jak se patří pateticky odříkávali ten mnohokrát opakovaný příběh:
Ó ty Jidáši nevěéééérný, cos to učinil,
že jsi svého mistra, pána, židům prozradil !
Za to budeš pyyyyyyykat v pekle horoucím,
mezi luciperty, ďábly, spočívat budeš
až na věky věkův Ámen.
...a následovala koleda pro panímámu krásnou, která měla dát kousek másla, kousek tvaróóóóhu aby nám rostly fousy nahóóóóru, taky ňáký vejce pro ty naše strejce, nemáte-li červený, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný... a nakonec grgrgrgrgrgrgrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr řehtačky mohutně ukončily celou tu parádu.

Příběh o Jidášovi se mi už tenkrát vryl do paměti, dávno a rychle mi došlo, že zrada je cosi velmi nevhodného, ale až po mnoha letech jsem si uvědomila další rozměry těch mnohovrstevných slov.

Každičký člověk má v sobě jakousi část křišťálové čistoty, část archetypální podstaty Krista - jakési vlastní ryzí kristovství. Někdy je ukryto pod velkým nánosem povrchnosti, ale vždy je tam a je čisté jako nejjasnější hvězda. Tušíme tu jiskřičku a snad po ní i většinou toužíme, vážíme si či naopak vysmíváme ty, kteří ji v sobě už našli a nestydí se za svou čistotu. Jejich příklad je lidem často na obtíž, protože připomíná vlastní nezvládnuté lekce...
Málokdo si už ale uvědomuje, že každý, opakuji každý máme v sobě i svého malinkatého Jidáše Iškariotského, a kdo říká ne, lže sám sobě. Každý asi známe, jak chutná zrada a tak - i když hovořím o vlastních životních i profesních zkušenostech - můžete si možná říci se mnou:
...vím, jak bolí zrada přítele, kterému jsem po řadu let, ba řadu životů naprosto důvěřoval(a). Znám ten pocit zrady, když někdo za vlastní pohodlí, za mrzkých třicet stříbrných vymění něco tak cenného, vzácného a neopakovatelného, jako je nadčasové přátelství, nepodmíněná sourozenecká Láska přesahující život i smrt...
...vím, jak bolí, když ten, jemuž jsem svěřil(a) své nejtajnější tajemství, si udělá z té velké důvěry lunapark a vykřičí hlásnou troubou mé bolesti pro zábavu druhým...
...vím, jak bolí zrada na věrnosti, kterou kdysi kdosi slíbil...
...vím, jak překvapí zrada učitele, který myslí že ví, ale nežije, co sám říká...
...vím, co bolesti s sebou nese zrada dítěte i rodiče...
Tohle všechno a mnoho dalších příkladů asi většina z nás někdy prožila; uvědomujeme si tu bezmoc, hlavně pokud se děje ona zrada na nás samých.
To, že občas nevědomky zrazujeme sami někoho druhého, už si jen málokdo sebekriticky připouští. Je nepředstavitelně úlevné si svou vinu uvědomit a celou tu la-vinu v sobě očistit. Nikoli po smrti, ale právě nyní, zde, všichni žijeme svá peklíčka horoucí a se svými luciperty a ďábly (návyky, zlozvyky, lenostmi, pohodlíčky, škudlílky, stříbrňáky... co jich kdo má) spočíváme... ale chceme to opravdu až na věky věkův ámen ???

A tak navrhuji všem "šprtům" stejné krevní skupiny: alespoň pro jednou v roce pokusme se najít v sobě a chytit pod krkem svého malého Jidáše, prostě si uvědomit, že se dopouštíme :
...zrady na přátelství - když "nemáme čas" či ochotu vnímat hlasy či potíže svých blízkých, ani když už volají o naši pomoc; když neodpovídáme na jejich výzvy (maily, smsky, telepatii, vzpomínky)...
...zrady na sobě samých, když z pohodlí odmítáme udělat nějaký nepříjemný vývojový krok do neznáma...
...zrady na rodičích - na Matce Zemi, vždy když zavíráme oči před vlastní surovostí, s níž se chováme k prostředí a k životu kolem sebe, držíce pálící stříbrňáky v dlani...
...zrady na Celku, když prosazujeme zájmy pouze své, či (své) úzké skupiny, zatímco ostatní, větší části téhož celku strádají...
...zrady na důvěřivých, kteří ještě neumí prohlédnout... Je vůbec žádoucí, když sám "léčitel" - sotva prošedší víkendovým "zasvěcením", sám neudělá pro nápravu vlastní čistoty ani krůček a dál klidně žije sobectvím a závistí, a umně je skrývá za masku cukerínového lidumilství ? Je opravdu žádoucí se svěřit do rukou někomu, kdo slibuje, že vás za pár stříbrných zbaví viny, cosi čarami odblokuje a smyje z vás naráz celou "špatnou karmu"..?
...zrady na svých dětech i dalších potenciálních generacích našich potomků - vždyť už dlouho, každý osobně svým dílem, přiléváme a vezeme se s tou všeobecnou devastací Země, a jen krčíme rameny se slovy "dělají to všichni, tak co já s tím" ? Dělat mrtvého brouka k ničemu není...
...zrady na sobě, když opouštíme své sliby, předsevzetí, morální povinnost a úctu vůči sobě i svým nejbližším...
...zrady na vlastní důvěryhodnosti i důvěře žáků, když učitel sám odmítá kroky, k nimž druhé nabádá...
...a další a další Jidášovy zrady konáme na tom nejčistším jadérku sebe i ostatních, a myslíme si, že se nás to netýká...
Jenže pohár pohodlí a rozkoše je sladký pouze do chvíle, dokud nedopijeme do dna plného kalů, vlastních splašků a nedořešených úkolů, které už nám kdysi kdosi nepříjemně připomínal, k hromadě kyselých jablek, která jsme jen házeli za hlavu a nechtělo se nám kousnout ani do jediného s naším jménem.
Ještě to málo bolelo...

Ani křest, ani rituály, ani sebedražší a sebeexotičtější zasvěcení z nikoho neudělá pravdomluvného zářícího poctivce. To můžeme a smíme - máme právo i povinnost - to udělat jen každý v sobě sám a pouze za sebe sama, vlastní poctivostí, vlastní pravdivostí. Lež nás totiž vždy donese dál, než jsme kdy chtěli. Jen si uvědomit, CO všechno je vlastně lež. Ó, ty Jidáši nevěrný, kde všude jsi v nás...?!

Odkryjme krůček za krůčkem všechny střípky Jidáše uvnitř sebe. Přirozené kristovství se pak rozzáří samo...

Zvu Vás na další pravidelný

MEDITAČNÍ VEČER
s léčivými tóny znějících mís a alikvotních hlasů
v pátek 2.dubna 2o1o od 19.oo hod. v meditační místnosti Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech
("Centrum souznění")
********
Tentokrát si budeme hrát v aktuálním vyváženém souběhu živlů :
Kov (rok)
Dřevo (jaro)
Oheň (znamení Berana)
Voda (Luna ve znamení Štíra)
...které propojíme v jediný Celek...

S sebou :
(jako obvykle, máte-li) svůj nástroj včetně různých paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou, podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu s talířkem,
+ uvařené vajíčko (šprti klidně víc...:)) ) a lihový fix kontrastní barvy (červený, zelený modrý a/nebo černý)

...chuť smysluplně a hravě poznat další kousíček sebe i světa, v němž žijeme, uvolnit se a netradičně pracovat na sobě...


Těším se na všechny :-) MiŠ
...a současně budu ráda za stručné oznámení, zda se připojíte ...

Sestřička Voda

22. březen je již řadu let OSN vyhlašován Světovým dnem vody.
No - ruku na srdce, mezinárodních dnů čehokoliv už jsme zažili řadu, často měly ale spíše kontraproduktivní účinky, protože byly nadiktované.

Světový den vody ale může být jiný...
Jiný tím, jak jej prožijeme uvnitř sebe, protože téma vody se týká každého z nás...
VODA není lidským výtvorem a nelze si ji přivlastňovat. Prostě tady JE a byla už na Zemi dávno před námi. To ona tu má domovské právo, to ona se rozlévá po 80% zemského povrchu, naplňuje 80% našeho těla, 80% vody by měla obsahovat naše potrava, aby byla stravitelná...

VODA je dokonalým nosičem informací... jaképak do ní vlastně vkládáme ?
...a tak mne napadá, že

VODA je tu trpělivě s námi a NEBRBLÁ...
Nebrblá, když polévku z ní vaříme ...
Nebrblá, dokonce ani když ji připálíme...
Nebrblá, když záchod klidně spláchnem...
Nebrblá, když v bazénu si cáknem...
Nebrblá, když zalijem s ní květy...
Nebrblá, když zabydluje světy...
Nebrblá, když s ní myjeme vůz...
Nebrblá, je jednou z našich můz...
Nebrblá, když svlažíme s ní rozpálené ulice svých měst...
Nebrblá, když omývá pot z rukou, sevřených i v pěst...
Nebrblá, když do ní sypem jed...
Nebrblá, když ředíme s ní med...
Nebrblá, když náhle stane se jen mrakem...
Nebrblá, když ocitne se sněhulákem...
Nebrblá, když živí hejna planktonu a ryb...
Nebrblá, když polyká flotily našich chyb...
Nebrblá, když v močálu si stojí...
Nebrblá, když naše rány hojí...
Nebrblá, když prudkou bystřinou si pádí...
Nebrblá, když klidné vlnky ve vodopád ladí...
Nebrblá, když o kámen se tříští...
Nebrblá, když delta řeku ztiší...
Nebrblá, když potrubí ji sváže...
Nebrblá, má nepřeberné tváře...
Nebrblá, je nositelkou moudrosti i síly,
Nebrblá, zrcadlí hvězdy, tonoucí, i víly...
Nebrblá...

Poděkujme vodě v sobě a kolem sebe alespoň tak, jak to už dávno učinil sv.František:
Sestřičko vodo, děkuji ti za tvou trpělivost,
se kterou omýváš všechnu špínu světa...
...neboť platí :
Pouštěj chléb svůj po vodách a jednoho dne se ti zas vrátí...

Sněženková Meditace (jarní rovnodennosti)

Jarní rovnodennost nastává podle astronomů v poslední roky 20. března; v ten den naše časomíra a kalendář oficiálně vstoupí do období astronomického jara, a Slunce do znamení Berana.
20. březen je jen číslo, jedno datum, ale celá rovnodennost trvá několik dní (a tak byla v minulosti i oslavována).

Ne vždy v tu dobu vychází krásné jarní počasí; pokud ano, je nasnadě, že většina z nás se jistě bude kochat někde venku při procházce, nebo rýt v zahrádce..., ne-li, pak je čas na zklidnění...
Možná taky budu nořit prsty do vlhké země a pohledem nedočkavě povytahovat a hladit sněženky, krokusy a všechny další jarní kytičky a bylinky. Jsou to totiž bytůstky nesmírně odvážné a statečné, a snad proto si jich vážím ještě o něco víc, než všech ostatních, které rok přinese.

Považte - třeba růže to má mnohem snazší; v červnu mráz už její květy nespálí, hmyzu všude hojně, sluníčka denní porce... to se jí to voní...
To taková sněženka - je tak jemná, malinká, zdánlivě bezbranná... a přesto se nebojí mrazu, nebojí se sněhu, nebojí se, že nebude hmyzu, který by ji oplylil a stvoření semínek pro další generaci sebe samé jí umožnil...
Nebojí se a jde do té nejistoty, vlastním teplem a s nezměrnou energií nežnými hrstkami kvítků proráží ledovou krustu a hlásí se o život...
Je obdivuhodné, snad až dojemné, s jakou vervou a statečností se tahle křehká kytička dere do světa, ještě plného mrazu, nepohodlí a zjevných nebezpečí...
A i když si ji na světlince mezi stromy uprostřed lesa nikdo neprohlíží, neoslavuje, nikdo jí netleská, ani fanfáry netroubí, je stále stejně krásná i skromná, lesní i zahrádková... je svá, sněženková.
Jen tu neochvějně stojí, jemňoučkým pokyvováním ve studeném větru prostou krásou prozařuje svět, a ohlašuje všem natěšeným jaro, zrození nového Světla, nového života. Ze schované cibulky vykukuje lístek, stvol a sněhobílý květ. Neuvěřitelná moudrá síla...
Mimochodem - ne náhodou je sněženka ženského rodu...;))

Zkusme být někdy jako ona a nebojme se vstoupit do neznámých podmínek, jít do nejistoty, opustit bezpečí svých stěn. Zkusme projevit víc odvahy, než kolik nám dovoluje vyšlapaná cesta našeho pohodlí... Nebojme se vlastní silou odhrnout klacíky pod nohama, vlastní láskou rozehřát ledový příkrov nezájmu a lhostejnosti, odložit strach z nejistoty ve svých životech a stát se aspoň na chvíli "pouhou" sněženkou.
Zkusme prostě BÝT sněženkoví...

...To je téma, které navrhuji jako společnou nit pro jarní (osobní, virtuálně společnou, nebo prostě jakoukoli) Meditaci rovnodennosti - meditaci sněženkovou.
Nemusíme se nutně scházet osobně (i když tak je to mnohem silnější), ale propojme se alespoň v myslích, navZájem, právě kvítky sněženek.
Každý tam, kde právě jsme, kdykoli během dne...
Připomeňme si skrze kvítky sněženek vyvážené síly dne a noci, tepla a chladu, světla a tmy, muže a ženy v každém z nás.

Společně, byť každý za sebe; každý sám a přece spolu; vždyť nikdo není úplně sám...

Sami za sebe

Nejspíš taky kolem sebe vnímáte ten nepřehlédnutelný jev: věci kolem nás (a nám) se dějí nějak rychleji, prudčeji, neustále se zhušťuje nápor nových a nových povinností a nutností. Stále častěji jsme nuceni k stále četnějšímu a rychlejšímu řešení situací, které jsme dříve vnímali jako zásadní a tedy jsme je potkávali tak sotva jednou za kvartál, ale nyní jako by šly jedna za druhou, bez možnosti si oddychnout... Jde to ráz naráz, jako by nám Život tak nějak šlapal na paty...

Některé hypotézy tvrdí, že je to vlivem kosmických sil a hodnotí stav různých typů měnícího se záření, někdo pátrá v mayském kalendáři či globálnímu procesu transformace, jiný zase s rozpaky sleduje rozpadající se "jistoty" dosavadních režimů, vlád, zdravotních systémů, vztahů, plastů a dalších iluzí. Někteří s obavami vyhledávají zprávy o pseudoúspěších vědců, sloním tancem přešlapujících v porcelánu křehké rovnováhy všehomíra, když si za našimi humny v obřím urychlovači částic hrají na bohy a rozhodli se stvořit malilinkatý velký třesk a malilinkatou černou díru... Mnozí sledujeme tristní stav ekologie planety i lidského myšlení a snažíme se dělat něco k nápravě i ZA a PRO všechny ostatní...
Vidíme, že naše praděti vědí, co my netušíme, ale neumíme jim dost rozumět...
Ale co to všechno zrychlování s námi ve finále udělá ?! Co bude dál ? Kam se svět řítí ?
Nemějte strach, jedeme v tom všichni a je na každém, jak s tím rychlíkem naloží...

Zároveň mnozí vidíme, jak se stále více rozevírají nůžky snad všech lidských názorů, rozdíly v přístupu k dříve neviděným dějům se prohlubují až k neúnosnosti, naše vztahy jsou prověřovány nejrůznějšími zkouškami vzájemné důvěry a pevnosti v základech, a musíme se všichni aspoň trochu snažit, aby vydržely - abychom vydrželi...
Většině z nás je ale již nad slunce jasné, že tenhle vývoj jsme nějak nevědomky (ale spíše vědomky) sami rozběhli, že jej nelze zastavit, lze se jedině zapojit trochu jinak a začít něco dělat... ale jak?! Jednoduše aktivněji.

Mnozí už totiž na vlastní kůži víme, že za nás život nic neudělá, ti pokročilejší dokonce už přišli na to, že je to tak dobře.
Stále více dokážeme konečně vidět, že ani naši nejbližší, ani lékař nemá povinnost ani právo, ba ani tu moc být zodpovědný za naše zdraví. Každý jsme si zodpovědný sám za sebe, žijeme každý na vlastní triko, každý klademe svá "má dáti" a "dal" jen a jen na svůj životní účet...

Jednou za čas, když vznikne zájem, nabídnu možnost intenzivního předání svých zkušeností. Takovou příležitost jsem vytvořila i letos. Na víkendových seminářích reflexní terapie a bezmasého vaření se všichni vždycky radostně prohneme pod množstvím nových zpráv, souvislostí a možností vzít věci do vlastních rukou. Mám velkou radost, že i letos je zájem opravdový, místa už jsou téměř zaplněna... :-)

Přesto si mnozí oslovení ještě dostatečně neuvědomují to sotva viditelné propojení a sílící naléhavost, jíž jsme všichni vystaveni právě v oblasti soběstačnosti.
A tak jsem nedávno slyšela při práci něco jako "já se nepotřebuju učit reflexku, stačí mi, když na ni chodím, mám dobrou terapeutku, chceš, dám ti kontakt" a s úsměvem číslo devět se zazubí na své nohy v mých rukách...
Nebo : "já se nepotřebuju učit vařit, mám doma skvělou kuchařku a ta umí všechno, co mám rád...", případně na to dotyčný (zejména muži) takzvaně má lidi - prostě někoho, kdo se jim o jídlo postará a oni si ho jen zakoupí, zatímco se věnují něčemu, co "lépe umí"...

Nejsem žádným prorokem ani vizionářem, přesto však nelze dále přehlížet, co je zjevné - a abych dostála podstatě své práce, musím to i vyslovit:
Milovaní, pryč jsou časy rettigovských kuchařek, sloužících a posluhujících pouze našim mlsným jazýčkům. Pryč jsou i časy, kdy jsme nemuseli vědět ani že a kde máme játra, protože stačilo někam zajít a on už se někdo znalý postaral...
Pryč, nenávratně a navždy pryč je doba, kdy se stačilo obrátit na nějakou tu "službu" (a mnozí si ji pletli se služkou) a náprava (hladu, zdraví, poruchy...) byla na nás vykonána - pasivně, aniž bychom se museli osobně zapojit do nepříjemných novostí a přiložit vlastní ruku k vlastnímu dílu vlastního života...

Nastala doba, kdy doslova každá kuchařka by měla umět být také vědoucí "alchymistkou" ve své kuchyni, neboť drží v rukách (spolu s vařečkou a hrncem) skrze kvalitu jídla i zdraví a nálady svých strávníků. Ti, kdo takovou kuchařku nemají, budou muset náležité vědění vzít chtíc nechtít na svá vlastní bedra; jednoduše proto, aby si byli schopni svépomocí vybrat, zajistit a připravit stravu, která jim nebude ubližovat, ba dokonce může léčit.
Nastal čas, kdy bychom všichni měli znát alespoň rámcově své tělo i duši, vědět, co nezbytně potřebuje(me), jak se naše osobní spojená nádoba projevuje, jak naslouchat její řeči a co s tím (nejlépe včas, když ještě můžeme sami) udělat...

Troufám si říci, že bez ohledu na datum v kalendáři už nastala doba, kdy v každé rodině bude muset jeden dospělý být znalou makrobiotickou kuchařkou, bylinkářkou (s alespoň základním vědomím o léčivosti kytek kolem nás), pomocnicí u porodu, ošetřovatelkou i vychovatelkou, psychologem, švadlenou, domácím učitelem, zemědělcem, sběračem... a ten druhý bude muset zvládnout uhlídat průběžnou prevenci a zdravotní stav všech členů rodiny (případnou první pomoc nevyjímaje), stejně jako vlastníma rukama zvládnout nějaké ty obecně potřebné řemeslné dovednosti (které ostatně umí každý, kdo vyrůstal na vsi, chalupář či obyvatel samoty).
Ten umí to a ten zas tohle..., ale každý bychom měli umět nejdřív sebe. Musíme si pomáhat, ale stále platí, že nejbližší pomocnou ruku najdeme vždy na konci vlastního ramene.

Sterilním teoretikům, odkázaným na restaurační (byť vegetariánskou) stravu, na odborníky přes zdraví či práci rukama, těm všem, kteří stále ještě z nepochopitelné lenosti ega odmítají být aspoň základní měrou soběstační (a přijmout tak aktivně své neviděné a odmítané stránky i zodpovědnost za sebe samé) už opravdu houká vlak v poslední stanici k nástupu.
Když budou pozorní, uvidí to vše v zrcadle svých životních dějů, vztahů či potíží...

Jedeme v tom všichni, ale každý sám za sebe. Stále však platí: kdo chce, hledá způsoby; kdo nechce, hledá důvody...