Babí léto naplnilo košíky hojností a dozrálo k sjednocení protikladů v jeden jediný Celek....
MEDITACE ROVNODENNOSTI
s léčivými tóny tibetských mís, alikvotních hlasů a posvátných manter
Vás zve k společnému sou-znění
v úterý 22. září 2oo9 od 19.oo hod.
(jako obvykle) v meditační místnosti Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech
S sebou :
(jako obvykle) svůj nástroj včetně všech paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou, podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu + oheň,
dobrou náladu a chuť na chvíli splynout s ostatními v nepodmiňovaném sjednocení bez požadavků věčně nespokojeného brblajícího ega...
*****************
Těším se na všechny :Ö:
(...a současně budu ráda za vaše stručné oznámení, zda se k nám ostatním připojíte...)
Dobrovolný příspěvek účastníků opět poputuje na dobročinné účely.
pondělí 14. září 2009
úterý 8. září 2009
STŘED
Právě v tomto ročním období zažíváme všichni bez rozdílu průchod Středem roku, jeho pátým, u nás neuznávaným ročním obdobím - babím létem. Jak už jsem se dříve zmiňovala (viz Pátý element - rubrika Bio-rytmy), reprezentuje toto období pravý střed roku, nikoli však našeho kalendářního. Zodiakální znamení Panny a Váhy jej symbolizují dostatečně svými archetypy (viz Zodiář), ale je zde ještě další množství zatím nevyřčených souvislostí.
Běžný civilní život nás nepřetržitě vystavuje nejrůznějším úkolům, k nimž se stavíme každý jinak, s rozdílnými pocity a tedy také s rozdílnými výsledky jejich řešení. Emoce jsou (vedle rozumové činnosti) v řešení našich životních situací účastny mnohem větší měrou, než si myslíme, doslova formují naše žití a posléze myšlení od samotného početí ještě dávno před narozením - v matčině děloze. Zážitky, pocity a emoce maminky pomáhají vystavět v dítěti budoucí základní podvědomý postoj k vlastnímu životu, k sobě, k okolnímu světu, komunikaci a celoživotnímu náhledu na existenci. Nebudu zde opakovat odborné studie a moudré články moudrých lidí, kteří se věnují tomuto tématu desítky let. Dovolím si jen pár příkladů a osobní úvahu nad souvislostmi...
Středem naší bytosti není mysl, jak se mnozí domnívají, ale intuice, za jejíž pravé sídlo se považuje energetický střed našeho těla, umístěný asi tři prsty POD pupeční jizvičkou. Východní nauky jej velmi dobře znají a respektují, zen jej nazývá harou, jóga třetí čakrou (nezaměňovat se solárním plexem - sluneční nervovou pletení, která je v nadbřišku!), v t'ai-chi je to tan-tien... Teprve v dospělosti jsem díky těmto zjištěním porozuměla rčení mé babičky, která, když se mi něco povedlo odhadnout, říkávala, že jsem měla "moudrý břicho".
Břicho je centrem, zdrojem a těžištěm veškeré vitální energie těla, zde je i fyzické těžiště těla (platí i pro většinu zvířat), zde se potkávají důležité energetické dráhy orgánů, zde dochází k rozdílení energie do různých tělesných částí, orgánů a systémů.
Reflexní terapie dokonce umí ošetřovat reflexní plošku tohoto Středu (tzv.bod "C") a nastolit tak postupnou harmonizaci a revitalizaci těla i mysli.
Zkušení meditátoři jistě znají pokyn "dej si to (téma) do hary", ať už se jedná o mantru, kóan, situaci k řešení či emoce, způsobené třeba nepříjemným šéfem, sousedem...
Ovšem potlačení právě probíhající a rostoucí emoce je jednou z nejzhoubnějších praktik, které nevědomky i vědomky pácháme na sobě i učíme (většinou děti), aniž bychom si uvědomili dalekosáhlé a dlouhodobé důsledky toho počínání; nejtypičtější potlačovací věta je "chlapi nepláčou", kterou osobně považuji za jednu z nejhloupějších a nejnebezpečnějších vět, předávaných v našem dosud patriarchálním světě pilně z otců na syny.
Potlačené emoce, zapsané a vtištěné jako situační hologram na úrovni buněčné paměti, jsou i po mnoha letech zdrojem rušivých impulzů v mysli i těle, kde ovšem nezůstávají jen nevinně uskladněny; postupně - nejsou-li skutečně uvolněny a náležitě zpracovány, mohou způsobit (např. při restartu či opětovném potlačení vyvolaném obdobnou situací, v jaké se uložily) i s odstupem mnoha desítek let velké zdravotní potíže, jednoduše zhmotnělé v některou z pak už hmatatelných oficiálních medicínkých diagnóz - včetně těch nejtěžších. Ani zde nejsou posloupnosti náhodné, emoce a příznaky mají své zákonitosti, i když jsme každý neopakovatelným originálem.
Není účelem jakéhokoli mentálního tréninku státi se plochým a studeným psím čumákem bez emocí, platí však pravidlo: emoce NEPOTLAČOVAT, ALE PRACOVAT S NIMI tak, abychom jim dokázali vládnout a nikoli aby ony vládly nám.
Jednou z mých osobních zkušeností, které fungují i u naprosto neznalých laiků, dokonce i u těch, kteří nikdy nezkusili meditovat, je "sjet si z hlavy do hary (břicha) jako výtahem" a najít tam potřebný klid v okamžiku nezvladatelných emocí. Mysl, usurpovaná právě bublajícími emocemi, při myšlence na vlastní Střed (haru...) se od emoce odpoutá, přelije svou pozornost a tedy i energii z hlavy do skutečného těžiště a emoce bez přílivu energie prostě do ztracena vyšumí...
Asi každý z nás jsme někdy zažili okamžik trémy či dojetí, kterému nechceme na veřejnosti podlehnout, ale náhlá emoce je v tu chvíli silnější než naše vůle.
Moje kolegyně pianistka kdysi takto, dojata poctami publika, mi na jevišti špitla "Já budu snad řvát!" a slzy měla opravdu viditelně na krajíčku. Chtěla se sice soustředit především na další vystoupení, ale dojetí a pláč - jí dosud jediný známý vzorec chování, ji úplně rozložily a destabilizovaly; její napětí stoupalo přímou úměrou s jejím vlastním strachem ze selhání, s vědomím potřebnosti i s rostoucím očekáváním podpory směrem k ostatním zpěvákům, jimž měla být pilířem. Její spolehlivost mizela v emocích jako sníh v ohni a v té chvíli bylo jasné, že další průběh koncertu je jejím stavem vážně ohrožen. Špitla jsem jí zpátky "sjeď si výtahem z hlavy do břicha, tam je klid" a ona to ve vteřině, zcela bezmyšlenkovitě a tudíž bezchybně udělala. Její okamžitou odpovědí byla udivená věta "Týjo, vono to funguje..." a klidný úsměv na rtech. Koncert byl zachráněn...:))
Po jeho konci jsem jí doporučila, by si ještě jednou vzpoměla na ten okamžik dojetí a uvolnila dodatečně zbylé slzy, což se i stalo, ale spíše jen symbolicky. Byla velmi překvapená, že po zbytek koncertu nebyla dokonce ani v napětí (jako jindy) a vše si nechala ještě jednou vysvětlit. Po prudkých emocích ani stopa, po emoční kocovině taktéž, neboť energie byla soustředěna ve Středu, nikoli v hlavě - vysoko posazeném rozumovém těžišti západně myslícího člověka...
Zdůrazňuji znovu, že se nejedná o potlačení emoce, ale o její opuštění, doslova rozpuštění emocí v klidu, který vládne v břišním centru - Středu. Jako kterákoli jiná energie je i energie emocí pak využita v těle, prostě jako zdroj, který nebyl vyplýtván.
Dalším typickým příkladem běžné existence mimo Střed jsou dvě ženy, které - s nohama v kozačkách na podpatcích - hovoří o "veledůležitých" věcech a jdou při tom po kluzkém náledí namrzlého chodníku. Podobné situace jsou nejrychlejší cestou k pádu a následnému úrazu (a takto naražených kostrčí už jsem pěknou řádku napravovala). Těžiště jejich emocí je v tu chvíli v mysli, v hlavě - té vysoko posazené, starostmi a informacemi přetížené "makovici", balancující bez důkladného zakořenění (představa máku jako rostliny se zralou plodnicí je pro ten případ opravdu dokonalá), v mysli řeší většinou neřešitelné situace a nevěnují tudíž dostatečně svou pozornost a energii chůzi po nejistém povrchu a ...co chvíli některá z nich podklouzne. Ale nedají si říct, klábosí a klábosí, aniž by tušily, že v tu chvíli riskují přinejmenším otřes mozku...
Nedávno jsem, cestou z nákupu, zahlédla asi sedmdesátiletou paní, kterak nejistě, s pokrčenýma a vibrujícíma nohama pokouší se nesměle vkročit s nákupem ve vozíčku do silnice, aby přešla na druhý chodník k Domovu důchodců. Nabídla jsem jí pomoc a ona se ochotně zavěsila... a vibrovaly jsme pár vteřin obě. Tak jsem se začala ptát, kam jde a dozvěděla se, jak její manžel musel k lékaři a ona musela na nákup sama, bez opory (nejspíše jí nikdo za celý život neřekl, že stát musíme každý především na vlastních nohou a ne se chtít opírat o druhé, byť blízké osoby a těla...). Tak jsem ji jednoduše (jako dítěti) pobídla, aby si vzpoměla na svůj pupík; paní na mne udiveně pohlédla a zeptala se "a proč na pupík???", ale já jsem už odvedla řeč jinam. Už samotná myšlenka "pupík" přelila energii z mysli do břicha (Středu), emoce strachu z pádu a nejistoty bez manžela se transformovala do chůze a tak jsme spolu ve chvilce, zcela bez třesu a strachu, docela jako dvě čupr holky dokráčely zavěšené do vrátnice Domova. Tam se na paní vrhla jakási zdravotnice a se starostlivě vyděšeným výrazem ve tváři "cosevámprobohastalo?!?" se paní ujala... a té se zase roztřásla ta její (na chvíli zapomenutá) kolena. Strach byl zpět, posílen ještě navíc strachem zodpovědného personálu...
Někteří neznalci tvrdí, že buddhistické meditační praktiky programově potlačují emoce, ale to je jen omyl nezkušených teoretiků. Když se na schůzce s Dalajlamou v Praze kdosi zeptal, jak se mu daří snést a překonat vědomí o všech těch zvěrstvech, která jsou páchána na jeho spoluobčanech v Tibetu, odpověděl: " Není to pro mne snadné, jsou to moji bratři, ale pro ně jsem užitečný jedině jako vyrovnaný mluvčí a delegát. Hledám klid v hloubi svého středu: když na hladině mé mysli panuje bouře emocí jako na oceánu, sestoupím na okamžik do hloubky - tam žádné velké vlny nejsou, a chvilku setrvám, nežli se vlnobití na povrchu uklidní. Když pak vystoupím zpět, už zase svítí slunce..." :))
Běžný civilní život nás nepřetržitě vystavuje nejrůznějším úkolům, k nimž se stavíme každý jinak, s rozdílnými pocity a tedy také s rozdílnými výsledky jejich řešení. Emoce jsou (vedle rozumové činnosti) v řešení našich životních situací účastny mnohem větší měrou, než si myslíme, doslova formují naše žití a posléze myšlení od samotného početí ještě dávno před narozením - v matčině děloze. Zážitky, pocity a emoce maminky pomáhají vystavět v dítěti budoucí základní podvědomý postoj k vlastnímu životu, k sobě, k okolnímu světu, komunikaci a celoživotnímu náhledu na existenci. Nebudu zde opakovat odborné studie a moudré články moudrých lidí, kteří se věnují tomuto tématu desítky let. Dovolím si jen pár příkladů a osobní úvahu nad souvislostmi...
Středem naší bytosti není mysl, jak se mnozí domnívají, ale intuice, za jejíž pravé sídlo se považuje energetický střed našeho těla, umístěný asi tři prsty POD pupeční jizvičkou. Východní nauky jej velmi dobře znají a respektují, zen jej nazývá harou, jóga třetí čakrou (nezaměňovat se solárním plexem - sluneční nervovou pletení, která je v nadbřišku!), v t'ai-chi je to tan-tien... Teprve v dospělosti jsem díky těmto zjištěním porozuměla rčení mé babičky, která, když se mi něco povedlo odhadnout, říkávala, že jsem měla "moudrý břicho".
Břicho je centrem, zdrojem a těžištěm veškeré vitální energie těla, zde je i fyzické těžiště těla (platí i pro většinu zvířat), zde se potkávají důležité energetické dráhy orgánů, zde dochází k rozdílení energie do různých tělesných částí, orgánů a systémů.
Reflexní terapie dokonce umí ošetřovat reflexní plošku tohoto Středu (tzv.bod "C") a nastolit tak postupnou harmonizaci a revitalizaci těla i mysli.
Zkušení meditátoři jistě znají pokyn "dej si to (téma) do hary", ať už se jedná o mantru, kóan, situaci k řešení či emoce, způsobené třeba nepříjemným šéfem, sousedem...
Ovšem potlačení právě probíhající a rostoucí emoce je jednou z nejzhoubnějších praktik, které nevědomky i vědomky pácháme na sobě i učíme (většinou děti), aniž bychom si uvědomili dalekosáhlé a dlouhodobé důsledky toho počínání; nejtypičtější potlačovací věta je "chlapi nepláčou", kterou osobně považuji za jednu z nejhloupějších a nejnebezpečnějších vět, předávaných v našem dosud patriarchálním světě pilně z otců na syny.
Potlačené emoce, zapsané a vtištěné jako situační hologram na úrovni buněčné paměti, jsou i po mnoha letech zdrojem rušivých impulzů v mysli i těle, kde ovšem nezůstávají jen nevinně uskladněny; postupně - nejsou-li skutečně uvolněny a náležitě zpracovány, mohou způsobit (např. při restartu či opětovném potlačení vyvolaném obdobnou situací, v jaké se uložily) i s odstupem mnoha desítek let velké zdravotní potíže, jednoduše zhmotnělé v některou z pak už hmatatelných oficiálních medicínkých diagnóz - včetně těch nejtěžších. Ani zde nejsou posloupnosti náhodné, emoce a příznaky mají své zákonitosti, i když jsme každý neopakovatelným originálem.
Není účelem jakéhokoli mentálního tréninku státi se plochým a studeným psím čumákem bez emocí, platí však pravidlo: emoce NEPOTLAČOVAT, ALE PRACOVAT S NIMI tak, abychom jim dokázali vládnout a nikoli aby ony vládly nám.
Jednou z mých osobních zkušeností, které fungují i u naprosto neznalých laiků, dokonce i u těch, kteří nikdy nezkusili meditovat, je "sjet si z hlavy do hary (břicha) jako výtahem" a najít tam potřebný klid v okamžiku nezvladatelných emocí. Mysl, usurpovaná právě bublajícími emocemi, při myšlence na vlastní Střed (haru...) se od emoce odpoutá, přelije svou pozornost a tedy i energii z hlavy do skutečného těžiště a emoce bez přílivu energie prostě do ztracena vyšumí...
Asi každý z nás jsme někdy zažili okamžik trémy či dojetí, kterému nechceme na veřejnosti podlehnout, ale náhlá emoce je v tu chvíli silnější než naše vůle.
Moje kolegyně pianistka kdysi takto, dojata poctami publika, mi na jevišti špitla "Já budu snad řvát!" a slzy měla opravdu viditelně na krajíčku. Chtěla se sice soustředit především na další vystoupení, ale dojetí a pláč - jí dosud jediný známý vzorec chování, ji úplně rozložily a destabilizovaly; její napětí stoupalo přímou úměrou s jejím vlastním strachem ze selhání, s vědomím potřebnosti i s rostoucím očekáváním podpory směrem k ostatním zpěvákům, jimž měla být pilířem. Její spolehlivost mizela v emocích jako sníh v ohni a v té chvíli bylo jasné, že další průběh koncertu je jejím stavem vážně ohrožen. Špitla jsem jí zpátky "sjeď si výtahem z hlavy do břicha, tam je klid" a ona to ve vteřině, zcela bezmyšlenkovitě a tudíž bezchybně udělala. Její okamžitou odpovědí byla udivená věta "Týjo, vono to funguje..." a klidný úsměv na rtech. Koncert byl zachráněn...:))
Po jeho konci jsem jí doporučila, by si ještě jednou vzpoměla na ten okamžik dojetí a uvolnila dodatečně zbylé slzy, což se i stalo, ale spíše jen symbolicky. Byla velmi překvapená, že po zbytek koncertu nebyla dokonce ani v napětí (jako jindy) a vše si nechala ještě jednou vysvětlit. Po prudkých emocích ani stopa, po emoční kocovině taktéž, neboť energie byla soustředěna ve Středu, nikoli v hlavě - vysoko posazeném rozumovém těžišti západně myslícího člověka...
Zdůrazňuji znovu, že se nejedná o potlačení emoce, ale o její opuštění, doslova rozpuštění emocí v klidu, který vládne v břišním centru - Středu. Jako kterákoli jiná energie je i energie emocí pak využita v těle, prostě jako zdroj, který nebyl vyplýtván.
Dalším typickým příkladem běžné existence mimo Střed jsou dvě ženy, které - s nohama v kozačkách na podpatcích - hovoří o "veledůležitých" věcech a jdou při tom po kluzkém náledí namrzlého chodníku. Podobné situace jsou nejrychlejší cestou k pádu a následnému úrazu (a takto naražených kostrčí už jsem pěknou řádku napravovala). Těžiště jejich emocí je v tu chvíli v mysli, v hlavě - té vysoko posazené, starostmi a informacemi přetížené "makovici", balancující bez důkladného zakořenění (představa máku jako rostliny se zralou plodnicí je pro ten případ opravdu dokonalá), v mysli řeší většinou neřešitelné situace a nevěnují tudíž dostatečně svou pozornost a energii chůzi po nejistém povrchu a ...co chvíli některá z nich podklouzne. Ale nedají si říct, klábosí a klábosí, aniž by tušily, že v tu chvíli riskují přinejmenším otřes mozku...
Nedávno jsem, cestou z nákupu, zahlédla asi sedmdesátiletou paní, kterak nejistě, s pokrčenýma a vibrujícíma nohama pokouší se nesměle vkročit s nákupem ve vozíčku do silnice, aby přešla na druhý chodník k Domovu důchodců. Nabídla jsem jí pomoc a ona se ochotně zavěsila... a vibrovaly jsme pár vteřin obě. Tak jsem se začala ptát, kam jde a dozvěděla se, jak její manžel musel k lékaři a ona musela na nákup sama, bez opory (nejspíše jí nikdo za celý život neřekl, že stát musíme každý především na vlastních nohou a ne se chtít opírat o druhé, byť blízké osoby a těla...). Tak jsem ji jednoduše (jako dítěti) pobídla, aby si vzpoměla na svůj pupík; paní na mne udiveně pohlédla a zeptala se "a proč na pupík???", ale já jsem už odvedla řeč jinam. Už samotná myšlenka "pupík" přelila energii z mysli do břicha (Středu), emoce strachu z pádu a nejistoty bez manžela se transformovala do chůze a tak jsme spolu ve chvilce, zcela bez třesu a strachu, docela jako dvě čupr holky dokráčely zavěšené do vrátnice Domova. Tam se na paní vrhla jakási zdravotnice a se starostlivě vyděšeným výrazem ve tváři "cosevámprobohastalo?!?" se paní ujala... a té se zase roztřásla ta její (na chvíli zapomenutá) kolena. Strach byl zpět, posílen ještě navíc strachem zodpovědného personálu...
Někteří neznalci tvrdí, že buddhistické meditační praktiky programově potlačují emoce, ale to je jen omyl nezkušených teoretiků. Když se na schůzce s Dalajlamou v Praze kdosi zeptal, jak se mu daří snést a překonat vědomí o všech těch zvěrstvech, která jsou páchána na jeho spoluobčanech v Tibetu, odpověděl: " Není to pro mne snadné, jsou to moji bratři, ale pro ně jsem užitečný jedině jako vyrovnaný mluvčí a delegát. Hledám klid v hloubi svého středu: když na hladině mé mysli panuje bouře emocí jako na oceánu, sestoupím na okamžik do hloubky - tam žádné velké vlny nejsou, a chvilku setrvám, nežli se vlnobití na povrchu uklidní. Když pak vystoupím zpět, už zase svítí slunce..." :))
pondělí 31. srpna 2009
Meditační večer s překvapením
Prázdniny se naplnily a s prvním zářiovým pátkem Vás zvu na první poprázdninové cinkání :
MEDITAČNÍ VEČER
s léčivými tóny tibetských mís, zvonků a alikvotních hlasů se koná
v pátek 4.září 2oo9 od 19.oo hod.
(jako obvykle) v meditační místnosti Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech
S sebou :
(jako obvykle) svůj nástroj(e) včetně všech možných paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou,
podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu + oheň, dva či více oblázků
***
A nyní pro ty, kteří čtou mé zprávy opravdu až do konce ;-) slíbené překvapení:
V týž den, tedy
4.9.2oo9, od 14.oo hodin, TAMTÉŽ
ohlašuji a svolávám (v tomto místě) historicky první
ZÁŽITKOVOU AKTIVNÍ ZENOVOU MEDITACI
(WORK ZEN MEDITATION)
k níž se může připojit každý, kdo si chce
vážně vyzkoušet a naučit se meditovat při každodenní činnosti...
***
Přijďte v libovolnou hodinu na libovolnou dobu,
vezměte si s sebou : trpělivost, silné ruce, kbelík a hadry, případně další uklízecí náčiní,
ženy třeba taky šití a nitě, muži např. kladívko s hřebíčky, kleště, ev. další potřebné nářadí,
neb budeme společnou meditací zvelebovat a dotvářet 'náš' meditační prostor...
Vítána je např. též čerstvá či (odolná a zdravá) hrnková květina, vkusná váza, oblázek či krystal, svícen... a další vlastní zkrášlující iniciativa,
Po domluvě možno přispět též Vaším (kvalitním) přebývajícím zařízením (vhodné sedáky, bytové textilie...),
(objemnější nápady, prosím konzultujte včas se mnou mailem nebo telefonicky na 376 313 409).
Těším se na všechny ...a současně budu ráda za stručné oznámení, zda a kdy se připojíte...
Budu tam a budu Vás čekat v meditaci.
MEDITAČNÍ VEČER
s léčivými tóny tibetských mís, zvonků a alikvotních hlasů se koná
v pátek 4.září 2oo9 od 19.oo hod.
(jako obvykle) v meditační místnosti Domu č.1 ve Vídeňské ulici v Klatovech
S sebou :
(jako obvykle) svůj nástroj(e) včetně všech možných paliček, hlas, přezůvky, pohodlný oděv s teplejší vrstvou,
podložku na sezení na zemi, čajovou svíčku v nehořlavém obalu + oheň, dva či více oblázků
***
A nyní pro ty, kteří čtou mé zprávy opravdu až do konce ;-) slíbené překvapení:
V týž den, tedy
4.9.2oo9, od 14.oo hodin, TAMTÉŽ
ohlašuji a svolávám (v tomto místě) historicky první
ZÁŽITKOVOU AKTIVNÍ ZENOVOU MEDITACI
(WORK ZEN MEDITATION)
k níž se může připojit každý, kdo si chce
vážně vyzkoušet a naučit se meditovat při každodenní činnosti...
***
Přijďte v libovolnou hodinu na libovolnou dobu,
vezměte si s sebou : trpělivost, silné ruce, kbelík a hadry, případně další uklízecí náčiní,
ženy třeba taky šití a nitě, muži např. kladívko s hřebíčky, kleště, ev. další potřebné nářadí,
neb budeme společnou meditací zvelebovat a dotvářet 'náš' meditační prostor...
Vítána je např. též čerstvá či (odolná a zdravá) hrnková květina, vkusná váza, oblázek či krystal, svícen... a další vlastní zkrášlující iniciativa,
Po domluvě možno přispět též Vaším (kvalitním) přebývajícím zařízením (vhodné sedáky, bytové textilie...),
(objemnější nápady, prosím konzultujte včas se mnou mailem nebo telefonicky na 376 313 409).
Těším se na všechny ...a současně budu ráda za stručné oznámení, zda a kdy se připojíte...
Budu tam a budu Vás čekat v meditaci.
Marjánko, Marjánko...
Čtete-li tuto rubriku, pročtěte si, prosím, pro lepší navázání kontextu, nejdříve text Zodiář-ÚVOD (viz níže).
* Panna je šestým znamením zvěrokruhu a završuje tak jeho první, poněkud materiálněji zaujatou polovinu. Naznačuje vertikalitu pro zrozence poloviny druhé, v níž už znamení nahlížejí do různých úrovní duchovnosti. Vše je samozřejmě výsostně individuální...
* Signaturou znamení Panny jsou písmena 'mp', takto iniciály Marie Panny - matky bohorodičky, jejíž archetyp se vyskytuje ve všech kulturách světa pod různými jmény. Však také zrozenci v Panně jsou, bez ohledu na pohlaví, mateřsky pečující bytosti, starající se o všechny své děti, ať už jsou jimi děti skutečné, partneři, zdraví vlastní i jim blízkých, či pracovní a tvůrčí projekty.
Však Panna Marie na většině vyobrazení nese na svých rukou dítě...
* Na většinu zrozenců v Panně platí, že "to je člověk jako panna", tedy pohledný, urostlý, jemných a souměrných rysů. U mužů tohoto znamení (nebo vlivu Panny v dalších aspektech horoskopu) lze často zahlédnout cosi žensky něžného a citlivého. Ženy mívají pověstné plaché laní oči, kterých ale (s nohama na zemi) také umí náležitě využít...;-)
* Zcela dokonalým vystižením základních vloh Panny je tradiční obrázek Panenky Marie na Svaté Hoře u Příbrami: světice lehce levituje i s Jezulátkem na ruce, její duchovní čistota je oba zdvihá vysoko nad panorama Svaté Hory, avšak má nohy pevně na zemi - na kamenném podstavci, který levituje s ní. Odtud lze vyčíst ono vertikální propojení nebe se zemí, duchovnosti a materiality, oddané péče i samostatnosti. Nohama plně smočená ve hmotném světě, hlavou už nahlíží do (zatím jen tušených) duchovních výšin...
* Panna přímo žije svůj symbol vertikality: má sice hlavu v oblacích (umí spřádat vzdušné zámky a nekonečně snít), ale s nohama pevně vrostlýma do země (i kdyby si - stejně jako ta Svatohorská - měla ten zemský základ vyzdvihnout s sebou na nebesa) si vždy dokáže přesně uvědomit, zda se jí (jemu) ty vzdušné zámky vyplatí zrealizovat...
* Domovským živlem Panny je Země; právě prvku Země podléhající babí léto, to neuznané a přesto veledůležité samostatné roční období, kdy přicházejí na tento svět zrozenci Panny, je pravým středem roku (viděno cyklem zvěrokruhu). Ne náhodou je tedy i pečlivé vycentrování a vlastní Střed pro Pannu základní nezbytností její existence, ne náhodou v tomto období svůj svátek slaví právě Marie...
* Panny jsou často obviňovány z přílišné pořádkumilovnosti; jejich systematičnost však není projevena jednoduchým prvoplánovým puntíčkářstvím v úklidu, ale spíše se demonstruje vnitřním uspořádáním vlastních věcí a detailů. Mnohá Panna se zdá být navenek nepořádnicí, ale zkuste ji požádat třeba o bleděmodrý knoflíček se čtyřmi dírkami a zlatým okrajem (či něco jinak speciálního) - bez zaváhání sáhne na jediné přesné místo a vytáhne právě to, co žádáte. To jen nám ostatním se jejich systém jeví býti neuspořádaným navenek. Nejedna Panna tak zastává heslo "pořádek je pro pitomce, my géniové zvládáme chaos"... :-)
* Ekvivalentem Panny v čínském horoskopu je Kohout. Přes všechnu cudnost a nevinnost skutečně i Panna někdy dokáže, stejně jako kohout, vyskočit na plot a kokrhat do okolí, aby všichni zvěděli, kdo je tady pánem. My ostatní pak můžeme tenhle "kikirík" považovat za lekci netypické lásky, pokory či imunity vůči cizím emocím. Kombinace Panna-Kohout v jedné osobě je dokonce mimořádným, leč permanentním tréninkem pro opravdu silné povahy (jejich partnerů a blízkých).
Ať už se Panny v naší blízkosti projevují jakkoli, zkusme jim zazpívat vždy s úsměvem : Marjánko, Marjánko, Marjánko má... :-D
* Panna je šestým znamením zvěrokruhu a završuje tak jeho první, poněkud materiálněji zaujatou polovinu. Naznačuje vertikalitu pro zrozence poloviny druhé, v níž už znamení nahlížejí do různých úrovní duchovnosti. Vše je samozřejmě výsostně individuální...
* Signaturou znamení Panny jsou písmena 'mp', takto iniciály Marie Panny - matky bohorodičky, jejíž archetyp se vyskytuje ve všech kulturách světa pod různými jmény. Však také zrozenci v Panně jsou, bez ohledu na pohlaví, mateřsky pečující bytosti, starající se o všechny své děti, ať už jsou jimi děti skutečné, partneři, zdraví vlastní i jim blízkých, či pracovní a tvůrčí projekty.
Však Panna Marie na většině vyobrazení nese na svých rukou dítě...
* Na většinu zrozenců v Panně platí, že "to je člověk jako panna", tedy pohledný, urostlý, jemných a souměrných rysů. U mužů tohoto znamení (nebo vlivu Panny v dalších aspektech horoskopu) lze často zahlédnout cosi žensky něžného a citlivého. Ženy mívají pověstné plaché laní oči, kterých ale (s nohama na zemi) také umí náležitě využít...;-)
* Zcela dokonalým vystižením základních vloh Panny je tradiční obrázek Panenky Marie na Svaté Hoře u Příbrami: světice lehce levituje i s Jezulátkem na ruce, její duchovní čistota je oba zdvihá vysoko nad panorama Svaté Hory, avšak má nohy pevně na zemi - na kamenném podstavci, který levituje s ní. Odtud lze vyčíst ono vertikální propojení nebe se zemí, duchovnosti a materiality, oddané péče i samostatnosti. Nohama plně smočená ve hmotném světě, hlavou už nahlíží do (zatím jen tušených) duchovních výšin...
* Panna přímo žije svůj symbol vertikality: má sice hlavu v oblacích (umí spřádat vzdušné zámky a nekonečně snít), ale s nohama pevně vrostlýma do země (i kdyby si - stejně jako ta Svatohorská - měla ten zemský základ vyzdvihnout s sebou na nebesa) si vždy dokáže přesně uvědomit, zda se jí (jemu) ty vzdušné zámky vyplatí zrealizovat...
* Domovským živlem Panny je Země; právě prvku Země podléhající babí léto, to neuznané a přesto veledůležité samostatné roční období, kdy přicházejí na tento svět zrozenci Panny, je pravým středem roku (viděno cyklem zvěrokruhu). Ne náhodou je tedy i pečlivé vycentrování a vlastní Střed pro Pannu základní nezbytností její existence, ne náhodou v tomto období svůj svátek slaví právě Marie...
* Panny jsou často obviňovány z přílišné pořádkumilovnosti; jejich systematičnost však není projevena jednoduchým prvoplánovým puntíčkářstvím v úklidu, ale spíše se demonstruje vnitřním uspořádáním vlastních věcí a detailů. Mnohá Panna se zdá být navenek nepořádnicí, ale zkuste ji požádat třeba o bleděmodrý knoflíček se čtyřmi dírkami a zlatým okrajem (či něco jinak speciálního) - bez zaváhání sáhne na jediné přesné místo a vytáhne právě to, co žádáte. To jen nám ostatním se jejich systém jeví býti neuspořádaným navenek. Nejedna Panna tak zastává heslo "pořádek je pro pitomce, my géniové zvládáme chaos"... :-)
* Ekvivalentem Panny v čínském horoskopu je Kohout. Přes všechnu cudnost a nevinnost skutečně i Panna někdy dokáže, stejně jako kohout, vyskočit na plot a kokrhat do okolí, aby všichni zvěděli, kdo je tady pánem. My ostatní pak můžeme tenhle "kikirík" považovat za lekci netypické lásky, pokory či imunity vůči cizím emocím. Kombinace Panna-Kohout v jedné osobě je dokonce mimořádným, leč permanentním tréninkem pro opravdu silné povahy (jejich partnerů a blízkých).
Ať už se Panny v naší blízkosti projevují jakkoli, zkusme jim zazpívat vždy s úsměvem : Marjánko, Marjánko, Marjánko má... :-D
středa 26. srpna 2009
Setkání s Veškerenstvem
Víkend, prožitý v Tuněchodském Mlýně na semináři s panem Vlastou Markem, byl ve všech ohledech velmi výjimečný.
Krásné a polodivoké prostředí údolíčka, upravené kolem i uvnitř mlýna citlivou rukou majitelů Renné a Gerarda, spustilo nekonečný proud změn ve všech zúčastněných a s nenucenou lehkostí nebývale umocnilo veškerá témata semináře, dokonale všebarevná a jako vždy napěchovaná věděním, moudrostí a laskavostí. Mnoho svých osobních vjemů a pocitů jsme si, my účastníci, navzájem předávali při společných chvílích sdílení, přesto ani zdaleka nebylo možno vyřknout vše, co se v nás odehrálo a ještě se bude postupně v našich hlavách propojovat.
Jako vždy bylo vedení dokonalé... díky, Vlasto.
Velmi pohodlné a útulné prosté bydlení jen umocnilo pocit, že jsme v kruhu rodiny a blízkých lidí, kterým opravdově záleží na tom o nás pečovat. Nestihla jsem zdaleka prohlédnout všechna ozdobená zákoutíčka, aranžmá a detaily, s nimiž si pohrála citlivá a vtipná ruka multikulturního estéta fajnšmekra.
Stejně tak jako letitá kuchařka neváhám ani okamžik vyseknout poklonu kuchařskému umění Renné a Hanky, dobrých duší našich žaludků; jen nepatrně pomohly naše ruce při přípravě rozmanitých bezmasých jídel, ale formou meditace to i tak byl pro každého zážitek. Upgrade všem těm dobrotám přidalo nejen bylinkové nazdobení, ale především společné žehnání a děkování za jídlo - v našich zeměpisných šířkách zvyk dosud (či už zase?) zoufale chybějící... díky, Renée.
Příjemně překvapivé pro mne bylo i zjištění, že majitelka, ač cizinka, velmi plynně mluví česky. To se opravdu, při všem tom všeobecném cizineckém ruchu a zabydlování, slyší málokdy.
Díky za podněty, kouzelná babičko :))
Jako ostřílená seminaristka jsem ale ocenila a užila si mimo jiné i nedůslednost a nepozornost mnoha ostatních účastníků, která mi dávala nekonečné příležitosti k minutovým meditacím při zenovém rovnání věčně rozkopaných bot a přezůvek, stejně jako k neustávající pozornosti při překonávání těch sandálových zákopů cestou z kuchyně do jídelny s tácem plným dobrot či konvicemi vřelé vody... k neutuchající bdělosti a bezhlesným výkřikům mysli, bleskově probuzené uprostřed polospánku při noční cestě na toaletu skrze opičí dráhu neuklizených tibetsých mís, paliček a papírově šustících jmenovek s velkou snahou nevzbudit tím nečekaným koncertem ostatní spoluspáče... k zenově nekončícímu zavírání WC prkýnek i dveří a sprch... nepočítanému rozdávání úsměvů za to vše i jen tak...
Ovšem naprostou mimořádností, která mne dokonale vykopla z myšlenkového stereotypu, s nímž jsem přijela, byl místní labyrint.
Hlupačka jsem se do něj vrhla ihned po příjezdu, kdy mi zbývala jen asi půlhodina času, netuše, že mne naprosto pohltí.
I přesto, že jsem jím prošla poměrně zčerstva, jsem pocítila silné odpojení od všeho, co jsem zanechala za kopcem. Naprosto přirozeně můj mozek vplul do úrovně vnímání Zde a Nyní a připraven na setkání a propojení se vším, co mohlo následovat se jevil občerstven, osprchován a promasírován. Poctivě jsem se propracovala ostrými zákrutami (které ostatně samy připomínají záhyby mozkové kůry) přesné kopie Chartreského labyrintu, prostě jen tak vysekaného ve vysoké trávě louky, až do středu... kde mi byla neplánovanou, leč o to silnější "odměnou" pevná a přesto pohyblivá, nenápadná kovová plastika. Jako dítě, které za první krůčky dostane sladkou pusu od maminky, se stejnou radostí jsem rozpohybovala vahadlo se dvěma kovovými holubicemi a skleněnou koulí... a nastalo Setkání. Synonyma běžela mozkem jedno za druhým, ale ne jako slova, nýbrž jako vteřinové procítění prolínajících se hodnot a stavů mysli: přátelství... partnerství... spolupráce... sounáležitost... bezpečí... rovnováha... vyváženost... Střed... rovnocennost... čistota, existující navzdory hrubým vlivům vnějška... jednoduchost... prostota pohybu... orbita... Vesmír... Veškerenstvo, jehož jsem součástí a které je ve všech podobách součástí mne... pokora... díkůvzdání... štěstí... čirá blaženost...
Díky Gerardovi a Járovi, kteří měli ten nádherný nápad a labyrint - i s tím "lízátkem za vysvědčení" - jim stál a dál stojí za tu nemalou nekonečnou práci s trpělivým (a nyní už nejspíš i meditativním) vysekáváním neustále bujně dorůstající trávy. Hlubokosklon...
Nakonec to vlastně byla docela dobrá bezmyšlenkovitá volba, projít labyrintem hned po příjezdu; smyl ze mne nános všednosti a návyků a vyčištěný mozek pak mnohem lépe vsakoval vše, co následovalo.
A zase platí, že myslet je potřebné, ale myslet příliš je často překážkou sobě samotnému...
S čistým srdcem doporučuji vnímavým duším to místo navštívit... a vůbec nespěchat zpět.
Krásné a polodivoké prostředí údolíčka, upravené kolem i uvnitř mlýna citlivou rukou majitelů Renné a Gerarda, spustilo nekonečný proud změn ve všech zúčastněných a s nenucenou lehkostí nebývale umocnilo veškerá témata semináře, dokonale všebarevná a jako vždy napěchovaná věděním, moudrostí a laskavostí. Mnoho svých osobních vjemů a pocitů jsme si, my účastníci, navzájem předávali při společných chvílích sdílení, přesto ani zdaleka nebylo možno vyřknout vše, co se v nás odehrálo a ještě se bude postupně v našich hlavách propojovat.
Jako vždy bylo vedení dokonalé... díky, Vlasto.
Velmi pohodlné a útulné prosté bydlení jen umocnilo pocit, že jsme v kruhu rodiny a blízkých lidí, kterým opravdově záleží na tom o nás pečovat. Nestihla jsem zdaleka prohlédnout všechna ozdobená zákoutíčka, aranžmá a detaily, s nimiž si pohrála citlivá a vtipná ruka multikulturního estéta fajnšmekra.
Stejně tak jako letitá kuchařka neváhám ani okamžik vyseknout poklonu kuchařskému umění Renné a Hanky, dobrých duší našich žaludků; jen nepatrně pomohly naše ruce při přípravě rozmanitých bezmasých jídel, ale formou meditace to i tak byl pro každého zážitek. Upgrade všem těm dobrotám přidalo nejen bylinkové nazdobení, ale především společné žehnání a děkování za jídlo - v našich zeměpisných šířkách zvyk dosud (či už zase?) zoufale chybějící... díky, Renée.
Příjemně překvapivé pro mne bylo i zjištění, že majitelka, ač cizinka, velmi plynně mluví česky. To se opravdu, při všem tom všeobecném cizineckém ruchu a zabydlování, slyší málokdy.
Díky za podněty, kouzelná babičko :))
Jako ostřílená seminaristka jsem ale ocenila a užila si mimo jiné i nedůslednost a nepozornost mnoha ostatních účastníků, která mi dávala nekonečné příležitosti k minutovým meditacím při zenovém rovnání věčně rozkopaných bot a přezůvek, stejně jako k neustávající pozornosti při překonávání těch sandálových zákopů cestou z kuchyně do jídelny s tácem plným dobrot či konvicemi vřelé vody... k neutuchající bdělosti a bezhlesným výkřikům mysli, bleskově probuzené uprostřed polospánku při noční cestě na toaletu skrze opičí dráhu neuklizených tibetsých mís, paliček a papírově šustících jmenovek s velkou snahou nevzbudit tím nečekaným koncertem ostatní spoluspáče... k zenově nekončícímu zavírání WC prkýnek i dveří a sprch... nepočítanému rozdávání úsměvů za to vše i jen tak...
Ovšem naprostou mimořádností, která mne dokonale vykopla z myšlenkového stereotypu, s nímž jsem přijela, byl místní labyrint.
Hlupačka jsem se do něj vrhla ihned po příjezdu, kdy mi zbývala jen asi půlhodina času, netuše, že mne naprosto pohltí.
I přesto, že jsem jím prošla poměrně zčerstva, jsem pocítila silné odpojení od všeho, co jsem zanechala za kopcem. Naprosto přirozeně můj mozek vplul do úrovně vnímání Zde a Nyní a připraven na setkání a propojení se vším, co mohlo následovat se jevil občerstven, osprchován a promasírován. Poctivě jsem se propracovala ostrými zákrutami (které ostatně samy připomínají záhyby mozkové kůry) přesné kopie Chartreského labyrintu, prostě jen tak vysekaného ve vysoké trávě louky, až do středu... kde mi byla neplánovanou, leč o to silnější "odměnou" pevná a přesto pohyblivá, nenápadná kovová plastika. Jako dítě, které za první krůčky dostane sladkou pusu od maminky, se stejnou radostí jsem rozpohybovala vahadlo se dvěma kovovými holubicemi a skleněnou koulí... a nastalo Setkání. Synonyma běžela mozkem jedno za druhým, ale ne jako slova, nýbrž jako vteřinové procítění prolínajících se hodnot a stavů mysli: přátelství... partnerství... spolupráce... sounáležitost... bezpečí... rovnováha... vyváženost... Střed... rovnocennost... čistota, existující navzdory hrubým vlivům vnějška... jednoduchost... prostota pohybu... orbita... Vesmír... Veškerenstvo, jehož jsem součástí a které je ve všech podobách součástí mne... pokora... díkůvzdání... štěstí... čirá blaženost...
Díky Gerardovi a Járovi, kteří měli ten nádherný nápad a labyrint - i s tím "lízátkem za vysvědčení" - jim stál a dál stojí za tu nemalou nekonečnou práci s trpělivým (a nyní už nejspíš i meditativním) vysekáváním neustále bujně dorůstající trávy. Hlubokosklon...
Nakonec to vlastně byla docela dobrá bezmyšlenkovitá volba, projít labyrintem hned po příjezdu; smyl ze mne nános všednosti a návyků a vyčištěný mozek pak mnohem lépe vsakoval vše, co následovalo.
A zase platí, že myslet je potřebné, ale myslet příliš je často překážkou sobě samotnému...
S čistým srdcem doporučuji vnímavým duším to místo navštívit... a vůbec nespěchat zpět.
čtvrtek 20. srpna 2009
NEBEZPEČNÁ
Jsem prý nebezpečná
když léčím bolest lidských duší,
když konejším tvůj žal...
Jsem prý nebezpečná
když pomáhám ti z prachu vstát
a poponést tě dál...
Jsem prý nebezpečná
když v tichu mlčky čekám
a nežádám ani čas...
Jsem prý nebezpečná
když sdílím s tebou čaj
a hlavu skláním jako plný klas...
Jsem prý nebezpečná
když pochovám tvé rány ve svém srdci
a náruč důvěry ti dám...
Jsem prý nebezpečná
když cítím lásku k lidem
a úsměvem ji na potkání rozdávám...
Jsem prý nebezpečná
když rozsvěcuju srdce,
sluníčka i noc...
Jsem prý nebezpečná
když mé měkké dlaně
mají trpělivou moc...
Jsem prý nebezpečná
když Pravdu zastávám
a troufám si ji vyslovit...
Jsem prý nebezpečná
když nebojím se plných slov,
prý na ně kořist hodlám ulovit...
Jsem prý nebezpečná
a ty jsi velmi ohrožen
když moje verše čteš...
Jsem prý nebezpečná
když jen tak naslouchám
a ty mi říkáš, co sám chceš...
Jsem prý nebezpečná
když písní pomodlím se
za ostatních smích...
Jsem prý nebezpečná
když svoje vlastní srdce
beze strachu nosím na dlaních...
Jsem prý nebezpečná
když nechávám se
od přítele zranit...
Jsem prý nebezpečná
když své slzy
místo perel navlékám teď na nit...
Jsem prý nebezpečná
když tvořím s radostí a láskou
z ničeho jen nenápadnou krásu...
Ano. Jsem nebezpečná
pokrytcům
co neunesou čisté Světlo
plné laskavého jasu...
"...Ty pomáháš mi z prachu vstát
kde blaženě se leží
A nutíš Pravdu poslouchat
když chápu ji jen stěží...
Ty nosíš srdce na dlani
a naše kdesi tvrdnou,
pak lenost, pýcha, váhání
do naší mysli sednou..."
Příteli, jak za Tvou zpověď děkuji !!!
...vždyť sama také věčně lelkuji...
A kdybych byla ve své mysli hbitější,
netřeba bylo by mi slov, co srdce konejší...
Jsem ale nebezpečná
když ucítíš můj proud...
To můj neklid nenechá tě znovu ke dnu usednout
když jako bystřina tebou protékám
to na mé hladině se zaleskl tvůj vlastní sebeklam...
Jsem nebezpečná
když nezapírám sopečný svůj původ
a nečekej, že k tomu hledám důvod...
Až jako láva v tobě jednou popraskám
v puklinách mihne se šerosvit malby, již nezdobí ni rám...
Jsem nebezpečná
snad jako křišťálová číš...
Ach, necitlivá ruko... ty krvácíš ?
Zde nutno být dost jemný, i hlas ztiš...
jinak můj třpyt už nikdy nespatříš...
Jsem nebezpečná
že snad umím tát ?
Že nenechám své srdce znovu zamrzat...?
Tu ledovatou krustu v dlaních rozhřávám
a třeba je jen dechu, ten též rozdávám...
Jsem nebezpečná
když nevadí mi rozbahněná slať...
Tvá stezka vede močálem ? Tak ať...
Jsem tu a v rukou záchranné mám lano
a je jen na tobě, zda zašeptáš své ano...
Jsem nebezpečná
odvahou... Ta ruší !
Jen stejně odvážný mou krásu začne tušit
a brzy pozná, že řeka má je samo bezpečí...
Však musí strachem platit, než se přesvědčí...
Pak teprv moje klidná hladina
jej kolébá a láskyplně objímá...
Jsem bezpečím
a nebezpečím současně...
Jen pohodlní utečou či shoří předčasně...
Však ten, kdo vydrží žár léčivého zřídla
pod hrubým šatem mým pak objeví
má křídla...
když léčím bolest lidských duší,
když konejším tvůj žal...
Jsem prý nebezpečná
když pomáhám ti z prachu vstát
a poponést tě dál...
Jsem prý nebezpečná
když v tichu mlčky čekám
a nežádám ani čas...
Jsem prý nebezpečná
když sdílím s tebou čaj
a hlavu skláním jako plný klas...
Jsem prý nebezpečná
když pochovám tvé rány ve svém srdci
a náruč důvěry ti dám...
Jsem prý nebezpečná
když cítím lásku k lidem
a úsměvem ji na potkání rozdávám...
Jsem prý nebezpečná
když rozsvěcuju srdce,
sluníčka i noc...
Jsem prý nebezpečná
když mé měkké dlaně
mají trpělivou moc...
Jsem prý nebezpečná
když Pravdu zastávám
a troufám si ji vyslovit...
Jsem prý nebezpečná
když nebojím se plných slov,
prý na ně kořist hodlám ulovit...
Jsem prý nebezpečná
a ty jsi velmi ohrožen
když moje verše čteš...
Jsem prý nebezpečná
když jen tak naslouchám
a ty mi říkáš, co sám chceš...
Jsem prý nebezpečná
když písní pomodlím se
za ostatních smích...
Jsem prý nebezpečná
když svoje vlastní srdce
beze strachu nosím na dlaních...
Jsem prý nebezpečná
když nechávám se
od přítele zranit...
Jsem prý nebezpečná
když své slzy
místo perel navlékám teď na nit...
Jsem prý nebezpečná
když tvořím s radostí a láskou
z ničeho jen nenápadnou krásu...
Ano. Jsem nebezpečná
pokrytcům
co neunesou čisté Světlo
plné laskavého jasu...
"...Ty pomáháš mi z prachu vstát
kde blaženě se leží
A nutíš Pravdu poslouchat
když chápu ji jen stěží...
Ty nosíš srdce na dlani
a naše kdesi tvrdnou,
pak lenost, pýcha, váhání
do naší mysli sednou..."
Příteli, jak za Tvou zpověď děkuji !!!
...vždyť sama také věčně lelkuji...
A kdybych byla ve své mysli hbitější,
netřeba bylo by mi slov, co srdce konejší...
Jsem ale nebezpečná
když ucítíš můj proud...
To můj neklid nenechá tě znovu ke dnu usednout
když jako bystřina tebou protékám
to na mé hladině se zaleskl tvůj vlastní sebeklam...
Jsem nebezpečná
když nezapírám sopečný svůj původ
a nečekej, že k tomu hledám důvod...
Až jako láva v tobě jednou popraskám
v puklinách mihne se šerosvit malby, již nezdobí ni rám...
Jsem nebezpečná
snad jako křišťálová číš...
Ach, necitlivá ruko... ty krvácíš ?
Zde nutno být dost jemný, i hlas ztiš...
jinak můj třpyt už nikdy nespatříš...
Jsem nebezpečná
že snad umím tát ?
Že nenechám své srdce znovu zamrzat...?
Tu ledovatou krustu v dlaních rozhřávám
a třeba je jen dechu, ten též rozdávám...
Jsem nebezpečná
když nevadí mi rozbahněná slať...
Tvá stezka vede močálem ? Tak ať...
Jsem tu a v rukou záchranné mám lano
a je jen na tobě, zda zašeptáš své ano...
Jsem nebezpečná
odvahou... Ta ruší !
Jen stejně odvážný mou krásu začne tušit
a brzy pozná, že řeka má je samo bezpečí...
Však musí strachem platit, než se přesvědčí...
Pak teprv moje klidná hladina
jej kolébá a láskyplně objímá...
Jsem bezpečím
a nebezpečím současně...
Jen pohodlní utečou či shoří předčasně...
Však ten, kdo vydrží žár léčivého zřídla
pod hrubým šatem mým pak objeví
má křídla...
středa 12. srpna 2009
Sladká pomsta
Od okamžiku, kdy jsem v době lehce postpubertální zjistila, že konzumace alkoholu přináší pouze klamný pocit zapomnění, kocovinu a rozhadrovaná játra, jsem jej prakticky vyškrtla ze svého života. Ve chvíli, kdy jsem dokázala vidět tragické následky v rodinách pijáků, stala jsem se jeho odpůrcem a pro můj metabolismus je to už léta látka jedovatá, cizí a neznámá. Lihovary by z mých nákupů už dávno zkrachovaly a občas mne napadá, kdo asi za mě vypije ten "můj" statistický podíl alkoholu.
Přesto se ve své terapeutické praxi mnohdy potkávám s potížemi alkoholem zaviněnými, ať už klient sám pije či se (klientka) trápí s holdujícím členem rodiny. Je-li vztah k pijákovi hodně blízký, hledáme zrcadlení souvislostí, ale často je naopak třeba se od tématu druhého prostě jen oddělit a nechat mu jej k vlastnímu zpracování.
Domnívala jsem se, že mám svůj postoj k tomuto tématu už zvládnutý - a ejhle, asi se budu muset ještě dlouze zamyslet...
Po návratu z víkendu na chalupě (zaplněném velmi aktivním odpočinkem) za mnou pozorná a ne-lhostejná sousedka přišla s dotazem, zda se nám taky lepí balkón...?
Letmý pohled stačil na tu spoušť : každý kout, každá kytka i lístečky bylinek, každá bonsaj, květináče, každý oblázek, každá hračka, nábytek, podlaha, dokonce i okna a zeď, zkrátka každičký čtvereční centimetr naší "zahradní" lodžie byl pokryt lesklou vrstvou čehosi zaschlého a lepkavého. Nedal se udělat ani krok, což ovšem nevadilo roji vos, bujně hodujícímu na tom daru. Na místech ještě mokrých bylo znát hnědou tekutinu páchnoucí tunctem někde mezi přeslazeným kafem a zkaženým vínem. Nezbývalo nežli pátrat po původu toho danajského dárečku a tak jsme šli o patro výš; lepkavá tekutina totiž protekla další tři patra pod námi.
Sousedi nad námi, jinak firma zpiťura a syn, se právě vraceli z knajpy a tak se ani nebránili skelnému pohledu na ten lepenec. Nejdřív se kroutili a žvatlali cosi o úrazu v rodině, ale to nejspíš nijak nesouviselo s tématem. Prý měli na balkóně kanystr se sladkou vodou a on jim na tom slunku povolil špunt... Budiž, musel to být pěkný šplách, ale jak se mohl roztok dostat až tak hluboko do našeho bytu? Spíše tedy pořádná exploze, protože náš vyděšený papoušek se ještě v neděli tetelil v hloubi předsíně, kam normálně kvůli tmě vůbec nezalétá...
Nedalo mi to a (dělaje se ještě hloupější, než jsem) ptala jsem se dokolečka dokola NA CO vlastně tam měli tu cukrovou vodu v takovém množství..??? Můj bezelstný mozek mi tiše napovídal, že třeba včelaří a měli připravené krmení... když starší zpiťura už nevydržel moji nejapnost a procedil mezi zuby "na co na co - na čůčo, nó !" A bylo to venku.
Pánové si namíchali nějaký domácí tlamolep a za pár šupů chtěli mít čůča celý kanystr ! Nechali to kvasit zavřené na prudkém slunci jižní lodžie celý víkend a v klidu odjeli... Tak tohle může vyplodit jedině alkoholem vypláchnutý mozek lačnící po další droze.
Při představě vrávorajících postav, rozťapávajících tu lepkavou hmotu dál po bytě v hrané laxní snaze o nějaký úklid jsem tuto nabídku ihned odmítla.
Kýble vody, hadry, koště... hudrala jsem chvíli jako špaček, ale pak jsem si uvědomila tu neopakovatelnou příležitost k výjimečné zenové meditaci. Nebudu se přece rozčilovat, když stejně ti dva vykukové nejspíš dřepí doma s čůčem u televize a mají z toho psinu... Snadno jsem se ponořila do zvuků vody v kbelíku, mokrých tahů po všech zákoutích zábradlí a podlahy, promývaných oblázků a květináčů...
Dva dny poctivého gruntování sice zredukovalo hejno vos už jen asi na třicet, možná se podaří zachránit i některé rostliny...ovšem mravenci se už šikují k dojídání.
Nejspíš jsem svým aktivním odporem k alkoholu asi vystavená velikému skrytému nepřátelství pijáků, možná víc, než si myslím. Vždyť se jim (skrze změnu postojů a povědomí) vlastně pokouším nabourávat a brát jejich sebeklamy, servismanky, lahodnou oblbující drogu a bludný pocit svobody u žvanění do piva...
Nejspíš se ta nevraživost zhmotnila do téhle sladké pomsty...
Nebojuju s nimi, nemám tedy co vzdávat, ale narozdíl od nich jsem si doopravdy užila... :-))
Přesto se ve své terapeutické praxi mnohdy potkávám s potížemi alkoholem zaviněnými, ať už klient sám pije či se (klientka) trápí s holdujícím členem rodiny. Je-li vztah k pijákovi hodně blízký, hledáme zrcadlení souvislostí, ale často je naopak třeba se od tématu druhého prostě jen oddělit a nechat mu jej k vlastnímu zpracování.
Domnívala jsem se, že mám svůj postoj k tomuto tématu už zvládnutý - a ejhle, asi se budu muset ještě dlouze zamyslet...
Po návratu z víkendu na chalupě (zaplněném velmi aktivním odpočinkem) za mnou pozorná a ne-lhostejná sousedka přišla s dotazem, zda se nám taky lepí balkón...?
Letmý pohled stačil na tu spoušť : každý kout, každá kytka i lístečky bylinek, každá bonsaj, květináče, každý oblázek, každá hračka, nábytek, podlaha, dokonce i okna a zeď, zkrátka každičký čtvereční centimetr naší "zahradní" lodžie byl pokryt lesklou vrstvou čehosi zaschlého a lepkavého. Nedal se udělat ani krok, což ovšem nevadilo roji vos, bujně hodujícímu na tom daru. Na místech ještě mokrých bylo znát hnědou tekutinu páchnoucí tunctem někde mezi přeslazeným kafem a zkaženým vínem. Nezbývalo nežli pátrat po původu toho danajského dárečku a tak jsme šli o patro výš; lepkavá tekutina totiž protekla další tři patra pod námi.
Sousedi nad námi, jinak firma zpiťura a syn, se právě vraceli z knajpy a tak se ani nebránili skelnému pohledu na ten lepenec. Nejdřív se kroutili a žvatlali cosi o úrazu v rodině, ale to nejspíš nijak nesouviselo s tématem. Prý měli na balkóně kanystr se sladkou vodou a on jim na tom slunku povolil špunt... Budiž, musel to být pěkný šplách, ale jak se mohl roztok dostat až tak hluboko do našeho bytu? Spíše tedy pořádná exploze, protože náš vyděšený papoušek se ještě v neděli tetelil v hloubi předsíně, kam normálně kvůli tmě vůbec nezalétá...
Nedalo mi to a (dělaje se ještě hloupější, než jsem) ptala jsem se dokolečka dokola NA CO vlastně tam měli tu cukrovou vodu v takovém množství..??? Můj bezelstný mozek mi tiše napovídal, že třeba včelaří a měli připravené krmení... když starší zpiťura už nevydržel moji nejapnost a procedil mezi zuby "na co na co - na čůčo, nó !" A bylo to venku.
Pánové si namíchali nějaký domácí tlamolep a za pár šupů chtěli mít čůča celý kanystr ! Nechali to kvasit zavřené na prudkém slunci jižní lodžie celý víkend a v klidu odjeli... Tak tohle může vyplodit jedině alkoholem vypláchnutý mozek lačnící po další droze.
Při představě vrávorajících postav, rozťapávajících tu lepkavou hmotu dál po bytě v hrané laxní snaze o nějaký úklid jsem tuto nabídku ihned odmítla.
Kýble vody, hadry, koště... hudrala jsem chvíli jako špaček, ale pak jsem si uvědomila tu neopakovatelnou příležitost k výjimečné zenové meditaci. Nebudu se přece rozčilovat, když stejně ti dva vykukové nejspíš dřepí doma s čůčem u televize a mají z toho psinu... Snadno jsem se ponořila do zvuků vody v kbelíku, mokrých tahů po všech zákoutích zábradlí a podlahy, promývaných oblázků a květináčů...
Dva dny poctivého gruntování sice zredukovalo hejno vos už jen asi na třicet, možná se podaří zachránit i některé rostliny...ovšem mravenci se už šikují k dojídání.
Nejspíš jsem svým aktivním odporem k alkoholu asi vystavená velikému skrytému nepřátelství pijáků, možná víc, než si myslím. Vždyť se jim (skrze změnu postojů a povědomí) vlastně pokouším nabourávat a brát jejich sebeklamy, servismanky, lahodnou oblbující drogu a bludný pocit svobody u žvanění do piva...
Nejspíš se ta nevraživost zhmotnila do téhle sladké pomsty...
Nebojuju s nimi, nemám tedy co vzdávat, ale narozdíl od nich jsem si doopravdy užila... :-))
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)