Marjánko, Marjánko...

Čtete-li tuto rubriku, pročtěte si, prosím, pro lepší navázání kontextu, nejdříve text Zodiář-ÚVOD (viz níže).

* Panna je šestým znamením zvěrokruhu a završuje tak jeho první, poněkud materiálněji zaujatou polovinu. Naznačuje vertikalitu pro zrozence poloviny druhé, v níž už znamení nahlížejí do různých úrovní duchovnosti. Vše je samozřejmě výsostně individuální...

* Signaturou znamení Panny jsou písmena 'mp', takto iniciály Marie Panny - matky bohorodičky, jejíž archetyp se vyskytuje ve všech kulturách světa pod různými jmény. Však také zrozenci v Panně jsou, bez ohledu na pohlaví, mateřsky pečující bytosti, starající se o všechny své děti, ať už jsou jimi děti skutečné, partneři, zdraví vlastní i jim blízkých, či pracovní a tvůrčí projekty.
Však Panna Marie na většině vyobrazení nese na svých rukou dítě...

* Na většinu zrozenců v Panně platí, že "to je člověk jako panna", tedy pohledný, urostlý, jemných a souměrných rysů. U mužů tohoto znamení (nebo vlivu Panny v dalších aspektech horoskopu) lze často zahlédnout cosi žensky něžného a citlivého. Ženy mívají pověstné plaché laní oči, kterých ale (s nohama na zemi) také umí náležitě využít...;-)

* Zcela dokonalým vystižením základních vloh Panny je tradiční obrázek Panenky Marie na Svaté Hoře u Příbrami: světice lehce levituje i s Jezulátkem na ruce, její duchovní čistota je oba zdvihá vysoko nad panorama Svaté Hory, avšak má nohy pevně na zemi - na kamenném podstavci, který levituje s ní. Odtud lze vyčíst ono vertikální propojení nebe se zemí, duchovnosti a materiality, oddané péče i samostatnosti. Nohama plně smočená ve hmotném světě, hlavou už nahlíží do (zatím jen tušených) duchovních výšin...

* Panna přímo žije svůj symbol vertikality: má sice hlavu v oblacích (umí spřádat vzdušné zámky a nekonečně snít), ale s nohama pevně vrostlýma do země (i kdyby si - stejně jako ta Svatohorská - měla ten zemský základ vyzdvihnout s sebou na nebesa) si vždy dokáže přesně uvědomit, zda se jí (jemu) ty vzdušné zámky vyplatí zrealizovat...

* Domovským živlem Panny je Země; právě prvku Země podléhající babí léto, to neuznané a přesto veledůležité samostatné roční období, kdy přicházejí na tento svět zrozenci Panny, je pravým středem roku (viděno cyklem zvěrokruhu). Ne náhodou je tedy i pečlivé vycentrování a vlastní Střed pro Pannu základní nezbytností její existence, ne náhodou v tomto období svůj svátek slaví právě Marie...

* Panny jsou často obviňovány z přílišné pořádkumilovnosti; jejich systematičnost však není projevena jednoduchým prvoplánovým puntíčkářstvím v úklidu, ale spíše se demonstruje vnitřním uspořádáním vlastních věcí a detailů. Mnohá Panna se zdá být navenek nepořádnicí, ale zkuste ji požádat třeba o bleděmodrý knoflíček se čtyřmi dírkami a zlatým okrajem (či něco jinak speciálního) - bez zaváhání sáhne na jediné přesné místo a vytáhne právě to, co žádáte. To jen nám ostatním se jejich systém jeví býti neuspořádaným navenek. Nejedna Panna tak zastává heslo "pořádek je pro pitomce, my géniové zvládáme chaos"... :-)

* Ekvivalentem Panny v čínském horoskopu je Kohout. Přes všechnu cudnost a nevinnost skutečně i Panna někdy dokáže, stejně jako kohout, vyskočit na plot a kokrhat do okolí, aby všichni zvěděli, kdo je tady pánem. My ostatní pak můžeme tenhle "kikirík" považovat za lekci netypické lásky, pokory či imunity vůči cizím emocím. Kombinace Panna-Kohout v jedné osobě je dokonce mimořádným, leč permanentním tréninkem pro opravdu silné povahy (jejich partnerů a blízkých).

Ať už se Panny v naší blízkosti projevují jakkoli, zkusme jim zazpívat vždy s úsměvem : Marjánko, Marjánko, Marjánko má... :-D

Setkání s Veškerenstvem

Víkend, prožitý v Tuněchodském Mlýně na semináři s panem Vlastou Markem, byl ve všech ohledech velmi výjimečný.
Krásné a polodivoké prostředí údolíčka, upravené kolem i uvnitř mlýna citlivou rukou majitelů Renné a Gerarda, spustilo nekonečný proud změn ve všech zúčastněných a s nenucenou lehkostí nebývale umocnilo veškerá témata semináře, dokonale všebarevná a jako vždy napěchovaná věděním, moudrostí a laskavostí. Mnoho svých osobních vjemů a pocitů jsme si, my účastníci, navzájem předávali při společných chvílích sdílení, přesto ani zdaleka nebylo možno vyřknout vše, co se v nás odehrálo a ještě se bude postupně v našich hlavách propojovat.
Jako vždy bylo vedení dokonalé... díky, Vlasto.

Velmi pohodlné a útulné prosté bydlení jen umocnilo pocit, že jsme v kruhu rodiny a blízkých lidí, kterým opravdově záleží na tom o nás pečovat. Nestihla jsem zdaleka prohlédnout všechna ozdobená zákoutíčka, aranžmá a detaily, s nimiž si pohrála citlivá a vtipná ruka multikulturního estéta fajnšmekra.
Stejně tak jako letitá kuchařka neváhám ani okamžik vyseknout poklonu kuchařskému umění Renné a Hanky, dobrých duší našich žaludků; jen nepatrně pomohly naše ruce při přípravě rozmanitých bezmasých jídel, ale formou meditace to i tak byl pro každého zážitek. Upgrade všem těm dobrotám přidalo nejen bylinkové nazdobení, ale především společné žehnání a děkování za jídlo - v našich zeměpisných šířkách zvyk dosud (či už zase?) zoufale chybějící... díky, Renée.
Příjemně překvapivé pro mne bylo i zjištění, že majitelka, ač cizinka, velmi plynně mluví česky. To se opravdu, při všem tom všeobecném cizineckém ruchu a zabydlování, slyší málokdy.
Díky za podněty, kouzelná babičko :))

Jako ostřílená seminaristka jsem ale ocenila a užila si mimo jiné i nedůslednost a nepozornost mnoha ostatních účastníků, která mi dávala nekonečné příležitosti k minutovým meditacím při zenovém rovnání věčně rozkopaných bot a přezůvek, stejně jako k neustávající pozornosti při překonávání těch sandálových zákopů cestou z kuchyně do jídelny s tácem plným dobrot či konvicemi vřelé vody... k neutuchající bdělosti a bezhlesným výkřikům mysli, bleskově probuzené uprostřed polospánku při noční cestě na toaletu skrze opičí dráhu neuklizených tibetsých mís, paliček a papírově šustících jmenovek s velkou snahou nevzbudit tím nečekaným koncertem ostatní spoluspáče... k zenově nekončícímu zavírání WC prkýnek i dveří a sprch... nepočítanému rozdávání úsměvů za to vše i jen tak...

Ovšem naprostou mimořádností, která mne dokonale vykopla z myšlenkového stereotypu, s nímž jsem přijela, byl místní labyrint.
Hlupačka jsem se do něj vrhla ihned po příjezdu, kdy mi zbývala jen asi půlhodina času, netuše, že mne naprosto pohltí.
I přesto, že jsem jím prošla poměrně zčerstva, jsem pocítila silné odpojení od všeho, co jsem zanechala za kopcem. Naprosto přirozeně můj mozek vplul do úrovně vnímání Zde a Nyní a připraven na setkání a propojení se vším, co mohlo následovat se jevil občerstven, osprchován a promasírován. Poctivě jsem se propracovala ostrými zákrutami (které ostatně samy připomínají záhyby mozkové kůry) přesné kopie Chartreského labyrintu, prostě jen tak vysekaného ve vysoké trávě louky, až do středu... kde mi byla neplánovanou, leč o to silnější "odměnou" pevná a přesto pohyblivá, nenápadná kovová plastika. Jako dítě, které za první krůčky dostane sladkou pusu od maminky, se stejnou radostí jsem rozpohybovala vahadlo se dvěma kovovými holubicemi a skleněnou koulí... a nastalo Setkání. Synonyma běžela mozkem jedno za druhým, ale ne jako slova, nýbrž jako vteřinové procítění prolínajících se hodnot a stavů mysli: přátelství... partnerství... spolupráce... sounáležitost... bezpečí... rovnováha... vyváženost... Střed... rovnocennost... čistota, existující navzdory hrubým vlivům vnějška... jednoduchost... prostota pohybu... orbita... Vesmír... Veškerenstvo, jehož jsem součástí a které je ve všech podobách součástí mne... pokora... díkůvzdání... štěstí... čirá blaženost...

Díky Gerardovi a Járovi, kteří měli ten nádherný nápad a labyrint - i s tím "lízátkem za vysvědčení" - jim stál a dál stojí za tu nemalou nekonečnou práci s trpělivým (a nyní už nejspíš i meditativním) vysekáváním neustále bujně dorůstající trávy. Hlubokosklon...
Nakonec to vlastně byla docela dobrá bezmyšlenkovitá volba, projít labyrintem hned po příjezdu; smyl ze mne nános všednosti a návyků a vyčištěný mozek pak mnohem lépe vsakoval vše, co následovalo.
A zase platí, že myslet je potřebné, ale myslet příliš je často překážkou sobě samotnému...

S čistým srdcem doporučuji vnímavým duším to místo navštívit... a vůbec nespěchat zpět.

NEBEZPEČNÁ

Jsem prý nebezpečná
když léčím bolest lidských duší,
když konejším tvůj žal...
Jsem prý nebezpečná
když pomáhám ti z prachu vstát
a poponést tě dál...

Jsem prý nebezpečná
když v tichu mlčky čekám
a nežádám ani čas...
Jsem prý nebezpečná
když sdílím s tebou čaj
a hlavu skláním jako plný klas...

Jsem prý nebezpečná
když pochovám tvé rány ve svém srdci
a náruč důvěry ti dám...
Jsem prý nebezpečná
když cítím lásku k lidem
a úsměvem ji na potkání rozdávám...

Jsem prý nebezpečná
když rozsvěcuju srdce,
sluníčka i noc...
Jsem prý nebezpečná
když mé měkké dlaně
mají trpělivou moc...

Jsem prý nebezpečná
když Pravdu zastávám
a troufám si ji vyslovit...
Jsem prý nebezpečná
když nebojím se plných slov,
prý na ně kořist hodlám ulovit...

Jsem prý nebezpečná
a ty jsi velmi ohrožen
když moje verše čteš...
Jsem prý nebezpečná
když jen tak naslouchám
a ty mi říkáš, co sám chceš...

Jsem prý nebezpečná
když písní pomodlím se
za ostatních smích...
Jsem prý nebezpečná
když svoje vlastní srdce
beze strachu nosím na dlaních...

Jsem prý nebezpečná
když nechávám se
od přítele zranit...
Jsem prý nebezpečná
když své slzy
místo perel navlékám teď na nit...

Jsem prý nebezpečná
když tvořím s radostí a láskou
z ničeho jen nenápadnou krásu...
Ano. Jsem nebezpečná
pokrytcům
co neunesou čisté Světlo
plné laskavého jasu...

"...Ty pomáháš mi z prachu vstát
kde blaženě se leží
A nutíš Pravdu poslouchat
když chápu ji jen stěží...

Ty nosíš srdce na dlani
a naše kdesi tvrdnou,
pak lenost, pýcha, váhání
do naší mysli sednou..."

Příteli, jak za Tvou zpověď děkuji !!!
...vždyť sama také věčně lelkuji...
A kdybych byla ve své mysli hbitější,
netřeba bylo by mi slov, co srdce konejší...

Jsem ale nebezpečná
když ucítíš můj proud...
To můj neklid nenechá tě znovu ke dnu usednout
když jako bystřina tebou protékám
to na mé hladině se zaleskl tvůj vlastní sebeklam...

Jsem nebezpečná
když nezapírám sopečný svůj původ
a nečekej, že k tomu hledám důvod...
Až jako láva v tobě jednou popraskám
v puklinách mihne se šerosvit malby, již nezdobí ni rám...

Jsem nebezpečná
snad jako křišťálová číš...
Ach, necitlivá ruko... ty krvácíš ?
Zde nutno být dost jemný, i hlas ztiš...
jinak můj třpyt už nikdy nespatříš...

Jsem nebezpečná
že snad umím tát ?
Že nenechám své srdce znovu zamrzat...?
Tu ledovatou krustu v dlaních rozhřávám
a třeba je jen dechu, ten též rozdávám...

Jsem nebezpečná
když nevadí mi rozbahněná slať...
Tvá stezka vede močálem ? Tak ať...
Jsem tu a v rukou záchranné mám lano
a je jen na tobě, zda zašeptáš své ano...

Jsem nebezpečná
odvahou... Ta ruší !
Jen stejně odvážný mou krásu začne tušit
a brzy pozná, že řeka má je samo bezpečí...
Však musí strachem platit, než se přesvědčí...
Pak teprv moje klidná hladina
jej kolébá a láskyplně objímá...

Jsem bezpečím
a nebezpečím současně...
Jen pohodlní utečou či shoří předčasně...
Však ten, kdo vydrží žár léčivého zřídla
pod hrubým šatem mým pak objeví
má křídla...

Sladká pomsta

Od okamžiku, kdy jsem v době lehce postpubertální zjistila, že konzumace alkoholu přináší pouze klamný pocit zapomnění, kocovinu a rozhadrovaná játra, jsem jej prakticky vyškrtla ze svého života. Ve chvíli, kdy jsem dokázala vidět tragické následky v rodinách pijáků, stala jsem se jeho odpůrcem a pro můj metabolismus je to už léta látka jedovatá, cizí a neznámá. Lihovary by z mých nákupů už dávno zkrachovaly a občas mne napadá, kdo asi za mě vypije ten "můj" statistický podíl alkoholu.
Přesto se ve své terapeutické praxi mnohdy potkávám s potížemi alkoholem zaviněnými, ať už klient sám pije či se (klientka) trápí s holdujícím členem rodiny. Je-li vztah k pijákovi hodně blízký, hledáme zrcadlení souvislostí, ale často je naopak třeba se od tématu druhého prostě jen oddělit a nechat mu jej k vlastnímu zpracování.
Domnívala jsem se, že mám svůj postoj k tomuto tématu už zvládnutý - a ejhle, asi se budu muset ještě dlouze zamyslet...

Po návratu z víkendu na chalupě (zaplněném velmi aktivním odpočinkem) za mnou pozorná a ne-lhostejná sousedka přišla s dotazem, zda se nám taky lepí balkón...?
Letmý pohled stačil na tu spoušť : každý kout, každá kytka i lístečky bylinek, každá bonsaj, květináče, každý oblázek, každá hračka, nábytek, podlaha, dokonce i okna a zeď, zkrátka každičký čtvereční centimetr naší "zahradní" lodžie byl pokryt lesklou vrstvou čehosi zaschlého a lepkavého. Nedal se udělat ani krok, což ovšem nevadilo roji vos, bujně hodujícímu na tom daru. Na místech ještě mokrých bylo znát hnědou tekutinu páchnoucí tunctem někde mezi přeslazeným kafem a zkaženým vínem. Nezbývalo nežli pátrat po původu toho danajského dárečku a tak jsme šli o patro výš; lepkavá tekutina totiž protekla další tři patra pod námi.
Sousedi nad námi, jinak firma zpiťura a syn, se právě vraceli z knajpy a tak se ani nebránili skelnému pohledu na ten lepenec. Nejdřív se kroutili a žvatlali cosi o úrazu v rodině, ale to nejspíš nijak nesouviselo s tématem. Prý měli na balkóně kanystr se sladkou vodou a on jim na tom slunku povolil špunt... Budiž, musel to být pěkný šplách, ale jak se mohl roztok dostat až tak hluboko do našeho bytu? Spíše tedy pořádná exploze, protože náš vyděšený papoušek se ještě v neděli tetelil v hloubi předsíně, kam normálně kvůli tmě vůbec nezalétá...
Nedalo mi to a (dělaje se ještě hloupější, než jsem) ptala jsem se dokolečka dokola NA CO vlastně tam měli tu cukrovou vodu v takovém množství..??? Můj bezelstný mozek mi tiše napovídal, že třeba včelaří a měli připravené krmení... když starší zpiťura už nevydržel moji nejapnost a procedil mezi zuby "na co na co - na čůčo, nó !" A bylo to venku.
Pánové si namíchali nějaký domácí tlamolep a za pár šupů chtěli mít čůča celý kanystr ! Nechali to kvasit zavřené na prudkém slunci jižní lodžie celý víkend a v klidu odjeli... Tak tohle může vyplodit jedině alkoholem vypláchnutý mozek lačnící po další droze.
Při představě vrávorajících postav, rozťapávajících tu lepkavou hmotu dál po bytě v hrané laxní snaze o nějaký úklid jsem tuto nabídku ihned odmítla.
Kýble vody, hadry, koště... hudrala jsem chvíli jako špaček, ale pak jsem si uvědomila tu neopakovatelnou příležitost k výjimečné zenové meditaci. Nebudu se přece rozčilovat, když stejně ti dva vykukové nejspíš dřepí doma s čůčem u televize a mají z toho psinu... Snadno jsem se ponořila do zvuků vody v kbelíku, mokrých tahů po všech zákoutích zábradlí a podlahy, promývaných oblázků a květináčů...
Dva dny poctivého gruntování sice zredukovalo hejno vos už jen asi na třicet, možná se podaří zachránit i některé rostliny...ovšem mravenci se už šikují k dojídání.

Nejspíš jsem svým aktivním odporem k alkoholu asi vystavená velikému skrytému nepřátelství pijáků, možná víc, než si myslím. Vždyť se jim (skrze změnu postojů a povědomí) vlastně pokouším nabourávat a brát jejich sebeklamy, servismanky, lahodnou oblbující drogu a bludný pocit svobody u žvanění do piva...
Nejspíš se ta nevraživost zhmotnila do téhle sladké pomsty...
Nebojuju s nimi, nemám tedy co vzdávat, ale narozdíl od nich jsem si doopravdy užila... :-))

Lev Zlatohřívák

Čtete-li tuto rubriku, pročtěte si, prosím, pro lepší navázání kontextu, nejdříve text Zodiář-ÚVOD (viz níže).

*Lev je pátým znamením zvěrokruhu. Posouvá energii z ramen do hrudi a k srdci.
Lev je král. On nedělá krále, nezdědil trůn po otci, on prostě JE král. Narodil se tak a je třeba to respektovat. Pokud se před králem s opravdovou pokorou nepokloníme a dostatečně neuctíme jeho urozenost, dá nám patřičně najevo svou nelibost. Rozhněvat si krále znamená riskovat rozervané kalhoty i srdce.

* Sejde-li se však Lev s ještě více dominantním jedincem v rodině, může být zlomen. Zlomený Lev je schopen vzdát život a ubližovat sám sobě; není-li pochopen a uznán vládcem, nevidí většinou důvod setrvávat. Jakkoli o svůj trůn dlouho bojuje, pod nátlakem silnějšího soupeře nakonec opouští teritorium a hledá novou lovnou oblast, v níž by mohl všem ukázat své vůdčí schopnosti...

* Lvíče je taky Lev a i když se občas tváří jako něžné a přítulné kotě, má ostré drápky a umí je vytasit - bez ohledu na příbuzenský poměr ke kožichu do něhož drápy zatne. Stejně jako koťata se mezi sebou škádlí jen jako a vlastně při tom pilně trénují na opravdové souboje v dospělosti, i Lev trénuje hranice svých možností na svých blízkých, aby nabyl zkušenosti pro opravdový život.

* Lev salónů je častou odrůdou Lva, bez ohledu na věk a pohlaví, i na to, že jeho fasáda doznala četných tržných ran (vzpomínám na jednookého Klerense). Lev Zlato(Stříbro)hřívák je ve společnosti rozpoznatelný na první pohled. Jeho hrdý postoj a pohled napříč královstvím nenechá nikoho na pochybách, že má tu čest s vládcem (někdy i ženských/mužských srdcí). Dominance Lva často opačnému pohlaví na první pohled imponuje, avšak už na ten druhý se odmítají trvale podřídit dominanci jednoho (a ne právě skromného) pána. Svoji náročnost však Lev rozděluje spravedlivě - na sebe i na druhé; dává, ale taky žádá.

* Lví srdce je odvážné, někdy však až hazarduje s trpělivostí a dobrotou druhých, neboť prvním předpokladem jeho života je uznání vlastních práv. Z toho, žel, může mnohdy plynout přehlížení práv ostatních (z pohledu Lva podřízených). Nesnadnou roli má smírčí soudce, který má uznat krále králem, ale neublížit (ne)poddaným...

* Lev dokáže vyvinout velkou sílu a aktivitu, ale stejně přirozeně dokáže ležet celé dny ve stínu pod stromem a oddávat se nicnedělání. Je-li spokojen, mění se (na chvíli) opět v přítulnou číču...

* Lvice je velmi pečlivou matkou, která svá mláďata chrání i za cenu ohrožení vlastního života; když však jako matka uzná, že nastal čas jejich osamostatnění (bez ohledu na věk), nekompromisně je vstrčí do života. Kočka své mladé dokáže i vyhnat z pelíšku, má-li (už) jiné zájmy...
Venkoncem - i v přírodě je to lvice, kdo si rozhoduje, kterého partnera k sobě pustí a kterého nikoli...
Lev nepotřebuje rady, je přece král, ale přece jen: objektivní uznání zralosti potomků k osamostatnění je přece jen spolehlivější prevencí právních nepříjemností, pramenících z případného neodhadnutí...

* Lvi nás ostatní učí dominanci; tam, kde se "člověk" chová spíše jako stádo ovcí, je to právě lev, kdo vytřídí jedince na schopnější a ztracené. Ve stádečku se pak jistě najde i několik dalších zakuklených lvů, kteří budou následovat vůdce.
Lví ego je tak silné, že někdy hrozí sežrat svého pána i s duší...

* Každý v sobě máme alespoň lví chlup - strunku, s níž bude rezonovat (v určité etapě života) lví touha kralovat. Aktivita, jang, akceschopnost, oheň, odvaha, hrdost, vrchol, úspěch... jsou další jména Lva.

Konečně tedy skládám poklonu všem Lvům i Lvíčkům - rozeným V.I.P. (byť jsme si někdy navzájem v tom cvičném kočkování ublížili nejedním šrámem):
Hlubokosklon, králi, jsi po právu nejlepší, zůstaň (nám) spravedlivým vládcem... :))

(NE)Propojení

Diskusí o rozdílech v myšlení mužů a žen je v dosahu všech zájemců dostatečně velké množství a tedy všichni, kdož chtějí opravdu vědět, mají možnost si najít právě to, co potřebují.
Často se ale setkávám se skutečností, že mnoho lidí mnoho ví, ale málokdo své vědomosti opravdu aplikuje v každodenním životě. A proto často opakuji že "vědět nestačí, je třeba to dělat"! Právě muži, díky svým vývojovým (a)dispozicím, jsou jen zřídka schopni (a ještě méně ochotni) propojení minulých (či dokonce ne-svých) zkušeností s praxí a jejich aplikaci do budoucích činů. Jinými slovy : většina mužů je (ke škodě své i svých žen) sotva kdy schopna postřehnout souvislosti a podobnosti mezi svým a ženiným konáním, mezi svými a ženinými zkušenostmi - přesně v duchu věty "když dva dělají totéž, není to totéž". Uvedu opět klasický příklad z praxe.

Každá žena, která kdy pár let pečovala o malé dítě (tedy to, čemu se donedávna komicky říkalo "mateřská dovolená"- tenhle název mohl vymyslet jedině neinformovaný a v péči o děti nezkušený muž, protože žádná žena ten čas nenazve dovolenou), každá taková normální máma ví, že pečovat o dítě je práce krásná, naplňující, nicméně poměrně náročná a na dvacetičtyřhodinový úvazek. Práce pilná, nenaplánovatelná, nikdy nekončící a do jisté míry je v ní žena-matka též izolována od zbytku světa. Pečovat o malé dítě znamená vždy spoustu zodpovědnosti, ale i neutuchající trpělivost a schopnost bleskurychle reagovat a měnit plány podle potřeb dítěte (a případně i dalších dětí a osob, které jsou na péči té ženy odkázány).
Každá žena v takové situaci jistě velmi ocení, když její partner (který se jinak poctivě snaží uživit rodinu) najde přece jen také chvilku na to, aby ženu v té nekončící péči na okamžik vystřídal, užil si potomků a zároveň umožnil svou angažovaností dodělat práce, které s dídětem prostě dělat nejdou, a v neposlední řadě tak pomohl udržet kontakt a komunikaci ženy se světem.
Každá poctivá maminka (i pramaminka) ví, o čem hovořím; ví, co znamená ta mnohaletá bohulibá izolace u plen a kašiček, často i bez pomoci babiček (nehlídacích, protože mladých a zaměstnaných), a i když všechny všechny své děti milujeme, přesto si bolestně uvědomujeme, že na vlastní život a realizaci svých plánů (ještě) jaksi není čas. Holt snad až děti vyrostou...
Muž v roli živitele dlí v této době buď v práci, nebo se "relaxuje" v jakémkoli zařízení dle vlastního výběru, neboť po "ulovení jelena" po právu odpočívá u ohně, civí na hvězdy (do novin, na televizi...) a má prostě vypnuto.

Nejednou se však najednou stane, že se role obrátí: muž zůstává nedobrovolně doma v roli (nezaměstnaného) otce, který pečuje o děti, žena se dostává do role živitelky. Ona obléká kalhoty, zatímco on navléká zástěru. Zatímco ona přichází domů z práce unavená (stejně jako dříve muž), on dle svých možností a schopností "kmitá" kolem dítěte, školky, plotny a učí se užívat si (původně ženinu) mantru "prádlo-žrádlo-prádlo-žrádlo-prádlo-žrádlo...".

Nedávno si mi jeden takový nezaměstnaný muž stěžoval, jak jeho žena málo dbá o rodinu, že je stále jen v práci nebo spí (po práci na směny) nebo něco nepodstatného dělá (dodělává neviděné nedodělky po jeho hospodaření) a on je zase s dítětem. Znám dobře poměry v té rodině, nastala právě ta situace ženy v kalhotách a muže v zástěře, byť u obou nedobrovolně. Mimochodem dítě samo na dotaz "co nejčastěji děláš doma s tatínkem" odpovídalo opakovaně "válíme se a čučíme na telku"... Hmmm.
Onen muž si neuvědomil (= nepropojil) svoji nynější zkušenost s dřívějšími větami své ženy (z dob její mateřské). Tytéž (tehdy podle muže hysterické) věty: jsi málo doma, jsem tady pořád sama (nyní sám) s mrňousem, nevěnuješ se mi, jsem tu jak ve vězení, koukej s tím něco udělat, nebo...

Na tohle téma byly už popsány stohy papíru, přesto zopakuji znovu (s tajným přáním, že si to i onen muž také přečte a konečně si uvědomí, že se proti němu opravdu nespikl celý svět, ani že jeho žena není porouchaná, ale že to teď prostě JEN žije z druhé strany, kterou dřív sám pokládal za nicotnou):
když dva dělají totéž, není to totéž - tedy když jeden je muž a jedna je žena. Teprve pohledem zvenčí (nebo lépe z nitra) lze vidět že JE TO TOTÉŽ...
Tak, pánové (stěžující si na unavené ženy), ruku na srdce : co kdybyste už konečně s trochou tiché pokory uznali, že domácnost je docela makačka a že každá práce chce své? Víte, že by se vám pak přece jen cosi povedlo propojit nad rámec vašich pochybovaných vývojových dispozic - tedy, když budete opravdu chtít ...? !-)

Ráček klepetáček

Čtete-li tuto rubriku, pročtěte si, prosím, pro lepší navázání kontextu, nejdříve text Zodiář-ÚVOD (viz níže).

* RAK je čtvrtý v řadě zodiakálních znamení a přináleží k živlu vody. Stejně jako jeho soukmenovec z říše zvířecí, potřebuje ke své existenci vodu živou, čistou, proudící a stále čerstvou. Stojaté a zkažené vody rybníka (nudného života) nejsou nic pro Raka; přesto se však zvenčí může často zdát, že právě stojaté vody tradic a (zkostnatělých) zvyků jsou Rakovi domovem. Je však třeba rozlišit tradici od přežitku... v tom mají Raci jasno, mají prostě jen poněkud jiné měřítko, nežli zbytek světa.

* Rak nikdy nejde za svým cílem rovnou - kličkuje, couvá (proto se o něm tvrdí, že je zpátečník - ale couvat s autem umí Raci vcelku dobře:-)), pečlivě zvažuje a odkládá další krok..., ale jakmile by měl o svůj kýžený "úlovek" být připraven, vyběhne přímo, zacvakne klepeta a drží. Hned tak se nepustí, ale jeho sevření není bolestivé, spíše překvapivé a pokud jej nepovažujeme za omezení osobní svobody, umí být takové objetí dokonce velmi milé...

* Rak potřebuje mít svoji jeskyňku pod břehem (domov), mít co jíst a pít (materiální jistotu) a mít koho držet za ruku (trvalý pevný laskavý! vztah). Má-li splněny tyto základní potřeby, je tím nejlepším partnerem pro rodinný život, jakého si můžete přát; starostlivějšího a zodpovědnnějšího rodiče sotva najdete.
Moji známí, manželé - oba Raci, jsou takovým čítankovým příkladem: sedají na lavičce před svou jeskyňkou (chaloupkou), s neutuchající pílí donekonečna vynášejí všechny nečistoty a kamínky, které jim proud (života) do jejich obydlí zanesl (kutí na zahrádce, vylepšují dům, opravují dosluhující zařízení, které by jiní už dávno vyhodili do smetí, rovnají a doplňují své sbírky, archivují korespondenci...), co chvíli pořádají rodinné sešlosti a hromadné hlídání vnoučat...a když všechen ten mumraj zase utichne, drží se navzájem "klepety" a spokojeně vychutnávají jemný čerstvý proud svých životů, spojených až ve zralosti...

* Rak má klepeta a proto se rád drží - třeba i těch zmíněných tradic, které jsou mu symbolem bezpečného zázemí. Strůjcem všech těch rodinných a klubových setkání, svátků a výročí bývá právě Rak; to on má na srdci naše kořeny a nenechá je zbytečně odumřít.
Račí klepeta jsou svojí souměrností velmi podobná ramenům Váhy; snad proto má rád vyváženost a harmonii, snad i proto každá nespravedlnost a nerovnováha (i ve vztazích) jej vnitřně velmi rozkolísá. Často se Rak chová podobně jako kvočna - má své milé nejraději pod křídly a pod dohledem - spokojen a naplněn pocitem, že jsou všichni v bezpečí, nejlépe pod jeho ochranou (tuto vlastnost ještě umocňuje častá šestka v datu narození). Rak prostě potřebuje ke svému životu funkční rodinu (nebo alespoň její zdání) a stejně jako klepetáč umí se důkladně o své blízké postarat, třeba je i na rukou nosit. Není-li však rodina ochotna tuto pospolitost sdílet, Rak vnitřně velmi trpí...
Nejraději ale "drží za ruku" svoji Matku (nebo někoho stejně výsostného); když však ona (biologická matka) nefunguje a neplní svoji roli dostatečně zodpovědně, Rak si raději najde a dosadí na toto nezaplněné místo uspokojivou náhradní bytost, než aby zůstal doživotně bez archetypu a ochrany Matky (ev. starší sestry). Přirozená touha po vyšší ochraně tak vlastně usnadňuje mnoha Rakům jejich cestu k Matce Nejvyšší...

* Račím mottem je "chránit a být chráněn"; Rak má totiž vzácný dar - umí bránit své blízké jako rytíř ve zbroji; stejně tak má ale bytostnou potřebu být stejně kvalitně ochráněn. Stejně jako dokáže naslouchat, touží být i naslouchán, jak sám dokáže pečovat, přeje si být též pečován... a za tu péči šel by světa kraj (a snášel nevídané útrapy)...
Tenhle čestný rytíř v pevném brnění chrání všechny své blízké, poctivé, slabé, ublížené a zraněné bytosti. To on zachraňuje tonoucí, fouká na bolístky a léčí tržné rány Života, to on je naším supermanem v boji proti zlu. Snad proto je lehko zneužitelná i jeho bezmezná důvěřivost a poctivost, neb podle pravidla "podle sebe soudím tebe" považuje všechny lidi za stejně čisté a bezelstné, jako je on sám - a právě to se mu může stát osudným. Zejména pak ve vztahu se Štírem si musí Rak dát velký pozor, aby se pověstný štíří jed nezabodl pod račí ochranný krunýř v tom nejcitlivějším místě a nejnestřeženějším okamžiku. Taková otrava se v křehkém račím jádru jen velmi těžko léčí a mívá velmi rozmanité a záludné fyzické příznaky. Napadení štírem je však pro raka výzvou a dává mu zprávu o jeho statečnosti i o nezbytnosti odmítnout zlo (ve všech podobách) jednou provždy...

* Rak je vlastně přirozeným ekologem svého prostředí: (stejně jako rak pod břehem) sbírá z proudu (života) vše, co se ještě dá byť jen trochu využít. Právě to, co pro ostatní je už odpadem (práce, vztahy, sbírky, části starých věcí...) rak důkladně recykluje a právě to se mu stává plnohodnotnou (duchovní) výživou, z níž těží svůj celoživotní náboj.

* Krunýř Raka (kraba i raka) je pevnou vnější ochranou pro jeho jemné, něžné a snadno zranitelné citlivé nitro. Někteří Raci (zejména muži) si však tuto jemnost stydí přiznat (i když je spíše předností) a aby ji svět ani skulinkou nezahlédl, vystaví si místo původního brnění kolem sebe pevnou hradní zeď - v domění, že sami sebe více ochrání. Taková hradba ale pak Raka zbytečně izoluje od jemu tolik potřebných velejemných doteků Života... V každém Rakovi - muži je velká část ženského smýšlení, jinové polarity, empatie a vnímavosti. Dokud se s touto svou přirozenou stránkou neztotožní, bojuje sám proti sobě jako proti větrným mlýnům... a kdo může zvítězit v boji se sebou samým ?

* Stejně jako rytíř je Rak velmi zranitelný, ocitne-li se nechráněn, tedy když své brnění musí odložit; je vystaven nahý a měkký, napospas všem nebezpečím z okolí. Při jakýchkoli zásadních (životních) změnách je zrozenec Raka skutečně podobně bezbranný - stejně jako rak v potoce, který právě svléká svůj těsný krunýř; stejně jako on musí i chvíli posečkat, než si uvykne a zpevní své nové pozice (články krunýře). Právě v takové chvíli cítí rak nejsilněji potřebu být chráněn (třeba i cizí ulitou - jako rak poustevníček)...

* Rak je romantická aristokratická duše; však také mívá svého oře zaparkovaného nedaleko hradu, který právě (coby trubadúr s loutnou) poctil svou vzácnou návštěvou.
I dnes můžete zcela pravidelně Rytíře - raka identifikovat nejen na koňských kláních, ale třeba i na motocyklových závodech: pevné, jako krunýř článkované brnění (plastové chrániče), široká ramena a vysoké jezdecké boty, za bezpečným hledím pevné přilby plachý laskavý pohled, v rukou pevně svírá otěže (řidítka) věrného spřežení mnoha hp, které ovládá jediným stiskem silných stehen, aby vzápětí svého "koně" švihem zdvihl na zadní - na pozdrav přihížejícím...
Nenechte se mýlit, za touto jen zdánlivě nemotornou vizáží se skrývá pravý džentlmen (rytířky nevyjímaje) a není výjimkou ani růže (nebo jiný dárek) v záňadří... Kam se hrabe teoretička Rosamunde Pilcher...

* Přejme tedy našim vzácným, věčně hledajícím a recyklujícím Rakům, aby se našli - navzájem, každý sebe, svůj Střed, svou podstatu, své bezpečí, svou Matku...
Jsou vzácní, tihle poslední mohykáni s jemným dětským srdcem, kterému lahodí třeba ukolébavka; tak tedy jednu na rozloučenou (raci ví, jak číst) :
Jejah jedad, jelam ukčár, áj it mávípz ukčabélok, ukčabélok íčar, jelam ičátepelk...